Lukáš Vavrečka

Promýšlet Audioknihu roku

Loni jen u nás bylo natočeno přes sedm stovek nových audioknih, což znamená, že až na pár dní v roce vycházejí v Česku v průměru dvě audioknihy denně. Je to několikanásobně víc, než kolik by zvládl poslechnout i velmi náruživý milovník mluveného slova - tím spíš, že takový má navíc krom audioknih na výběr dnes už velmi bohaté množství podcastů nejrůznějších žánrů a zaměření, záznamy rozhlasové četby a tak dále. Jinak řečeno, posluchač si dnes může, respektive musí vybírat. Zároveň ale začíná být velmi obtížné se v oné objemné produkci vyznat.

Kolem roku 2018 ještě nebylo tak neobvyklé, že člověk, který se čerstvě zhlédl v poslechu kupříkladu hororových příběhů nebo humoristické literatury, velice brzy poslechl všechno, co u nás kdy zvukem vyšlo a zároveň bylo legálně k sehnání. Zkrátka, že došel na konec seznamu a nezbývalo mu než čekat, než zase natočí něco dalšího, případně sáhnout mezitím po titulech z úplně jiného žánrového odvětví. Aktuální situace je zcela jiná. I kdyby si dotyčný usmyslel během jednoho roku poslechnout v češtině například každý právě vydaný zahraniční thriller, nejspíš by to za dané období nezvládl.

Tím nemá být řečeno, že posluchači mluveného slova jsou nyní nasycení, ne-li dokonce přesycení přebujelou produkcí. Situace na trhu audioknih se prostě během šesti let dramaticky změnila a příznivec mluveného slova si může dovolit poslouchat jen to nejlepší.

Hlad po audioknihách u nás neustále roste. Například loni se dle údajů Asociace vydavatelů audioknih prodalo osm set čtyřicet jedna tisíc audioknižních titulů. Z toho nejprodávanější byly za lety prověřenou literární klasiku Kmotr Maria Puza v podání Oldřicha Kaisera a za současnou českou prózu Les v domě Aleny Mornštajnové v interpretaci Ivany Uhlířové. Z toho je vidět, že posluchači nejen že sledují aktuální trendy, ale vracejí se také k příběhům minulého (nebo i předminulého) století.

Právě audioknihu Kmotr (OneHotBook 2022) vyzdvihlo mimo jiné také kaž...doroční udílení cen Audiokniha roku, které u nás už jedenáct let účinně působí jako rozcestník či ukazatel toho nejpovedenějšího z audioknižní produkce. Oldřich Kaiser obdržel ocenění Nejlepší interpret, nahrávka zase cenu Nejlepší jednohlasá četba a tvůrci si rovněž odnesli hlavní cenu, totiž Absolutní vítěz audioknihy roku 2022.

Podobně jsme byli za léta fungování této ceny upozorněni na nejedno velice výrazné zvukové vydání. Za rok 2013 to byla například Národní třída Jaroslava Rudiše (OneHotBook 2013) v doslova strhujícím podání Hynka Čermáka, který si později i zahrál hlavního hrdinu Vandama ve filmové adaptaci a kterému v audioknize sekundovala Kristýna Frejová. O rok později se stal absolutním vítězem román zahraničního autora - Muž jménem Ove Fredrika Backmana (OneHotBook 2014) v interpretaci Jana Vlasáka. V roce 2015 pak Backmana na příčkách vítězů vystřídal Petr Stančík. Jeho Mlýn na mumie (Tympanum 2015) uspěl jak coby jednohlasá četba, tak jako absolutní vítěz celého klání. V protikladu k nejaktuálnější české slovesné tvorbě se v následujícím roce umístila česká klasika. Tou byl Spalovač mrtvol Ladislava Fukse (AudioStory 2016) v podání herce a režiséra Lukáše Hlavici a stejně jako později Kmotr si odnesl tři ocenění. Takhle bychom mohli pokračovat rok za rokem až do současnosti.

* * *

Tou pravděpodobně nejmedializovanější audioknihou loňského (a po udílení výročních cen i letošního) roku se stala vzpomínková kniha spisovatelky Agathy Christie Vlastní životopis. Nahrávka si vedle ceny za jednohlasou četbu vysloužila titul Absolutní vítěz. Tradičně o tom rozhodla porota složená z osobností zastupujících škálu kulturních a publicistických profesí včetně literárních kritiků, divadelních režisérů, scenáristů, teoretiků rozhlasové tvorby, pedagogů, knihovníků a spisovatelů. Ti vybírali v rámci deseti kategorií z celkem devadesáti přihlášených titulů od čtrnácti vydavatelů.

Výsledky byly žánrově velmi pestré - kromě klasické četby románů uspěla vícedílná dramatizace, a to hned ve třech kategoriích, dále pak dvě biografie, nebo třeba dokudrama Karin Lednické Životice. Zajímavostí je, že letos poprvé byl přihlášen titul, při jehož výrobě byla krom klasické interpretace Igora Bareše použita umělá inteligence (s hlasem Karla Gotta), šlo o audioknihu Má cesta za štěstím. Hlavními hvězdami však letos byly ženy.

Načtení se totiž v předchozím roce dočkaly nevšedně pojaté a mimořádně výmluvné memoáry Roky francouzské laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernauxové. O to se postaralo vydavatelství OneHotBook, které pro ten účel oslovilo herečku Elišku Balzerovou. Ta si posléze odnesla ocenění Nejlepší interpretka. Dále je to Alena Vránová, jejíž interpretaci Vlastního životopisu Agathy Christie nahrávalo OneHotBook po dobu bezmála dvou let. Je téměř s podivem, že ani jedna z hereček (až na rozhlasové nahrávky) ve světě komerčně vydávaných audioknih dosud prakticky nefigurovala.

Abychom však mohli porozumět tomu, v čem spočívá výjimečnost zmíněných, ale i dalších oceněných titulů, proč uspěly nebo jak byly odbornou porotou vybírány, je potřeba si nejprve něco říct o kategoriích, v jejichž rámci se ocenění Audiokniha roku udílí.

* * *

Vyhlašovatelem výročních cen Audiokniha roku je od svého vzniku v roce 2014 profesní spolek Asociace vydavatelů audioknih. Toto ocenění svého času inicioval audioknižní publicista, recenzent a někdejší šéfredaktor magazínu Naposlech.cz

Jakub Horák.

Za jedenáct let její existence se ovšem jednotlivé kategorie Audioknihy roku značně proměnily. Zatímco těch původních bylo v prvním ročníku osm a zahrnovaly cenu za hudbu a vizuální design audioknižních obálek (například zvukový design si na svou cenu musel ještě dva roky počkat), letošní klání počítalo rovnou s deseti kategoriemi.

První z nich je vyhrazena pro takzvanou jednohlasou četbu. V tomto formátu (tedy načtena jediným hercem) je obyčejně vydávána vzpomínková, publicistická či naučná próza, případně beletrie, jejíž příběh je vyprávěn z hlediska pouze jediného vypravěče. Pokud tedy neobsahuje žádné rozsáhlejší egodokumenty, doslovy, citace nebo jiné "cizorodé" pasáže, které by bylo pro přehlednost potřeba odlišit hlasem jiného herce. Z toho, jaké tituly se v posledních pěti letech v rámci klání umísťovaly na vrchních třech příčkách, si lze utvořit obrázek, jaký typ audioknih porotu nejvíce zaujal, respektive jakým materiálem se audioknižní vydavatelé rozhodli porotu oslovit. Obyčejně jde totiž na první pohled o nějaký typ výzvy, zřídka se tedy umístí audioknižní vydání komerčního překladového thrilleru. Šanci mají zpravidla ambiciózní projekty jako notoricky známá literární klasika (Egypťan Sinuhet či Sophiina volba), tituly, které si vydavatelé "nemohou dovolit natočit špatně", například zmiňovaný Vlastní životopis Agathy Christie, případně takové, u nichž si i laik pomyslí "to jsem zvědavý, jak se s tímhle poprali". Ty zastupuje třeba Mechanický pomeranč Anthonyho Burgesse nebo Serotonin Michela Houellebecqa. Vícehlasá četba je naopak přístup hojně využívaný u próz, jež jsou z hlediska koncepce a kompozice poněkud pestřejší. V případě, že jde o román vyprávěný více vypravěči, je ostatně formát vícehlasé četby s ohledem na přehlednost prakticky nevyhnutelný. I zde platí, že naději na úspěch mají především ambiciózní projekty. Zatímco však dříve kategorii vévodily obsáhlé, desítky hodin dlouhé četby o pěti a více hercích jako TO Stephena Kinga nebo Terror Dana Simmonse, v poslední době porota dává před monumentalitou přednost spíše komornějším záležitostem o dvou až třech hercích. Důraz se nyní klade spíše na intimitu a sílu posluchačského prožitku, což zdatně demonstrují třeba Těla Kláry Vlasákové nebo Zvuky probouzení manželů Třešňákových. Každá z těchto dvou základních disciplín se hodnotí zvlášť a cenu si obyčejně odnáší režisér.

Nahrávka oceněná v jedné z výše uvedených kategorií si může navíc odnést například cenu za takzvané "mluvené slovo mimo kategorie", kam dříve spadala převážně výkladová próza. V poslední době však mluvené slovo mimo kategorie obsahuje spíše publicistické nahrávky jako Za oponou války Jakuba Szántó nebo Svědectví o životě v KLDR Niny Špitálníkové, nahrávky na pomezí podcastu a dokumentu jako seriál Ženy z dílny Audiotéky, nebo které zacházejí výrazně dál v práci s autentickým zvukem či zvukovou koláží jako Anatomie strachu od společnosti Audionaut - v tomto případě autorku z tvůrčího dua Brit Jensen a Jiří Slavičínský můžeme znát mimo jiné také ze značně medializovaného podcastu a následně knihy Matematika zločinu, která se rovněž dočkala seriálového zpracování.

Jak jednohlasá, tak vícehlasá četba mohou získat také cenu za nejlepší audioknihu pro děti a mládež, která se udílí již od prvního ročníku a kterou si v minulosti odnesly velice výrazné tituly jako Stančíkova H2O a tajná vodní mise (OneHotBook 2020) v podání Jiřího Lábuse nebo Warren XIII. a Vševidoucí oko Taniy del Rio (Tympanum 2021), na jehož četbě stejně jako na četbě následujících dílů se podílela dvojice Otakar Brousek ml. a Ondřej Brousek. Nezřídka se ale může stát, že vítězství v této kategorii se nedočká četba, nýbrž dramatizace, jako tomu bylo ostatně letos, kdy si pro ocenění nakonec celkem třikrát (a nutno říci, že zcela zaslouženě) přišli tvůrci minisérie Předvečer sv. Mikuláše (Audiotéka 2023) v čele s režisérem Petrem Gojdou.

Mezi dramatizacemi mají obyčejně největší úspěch příběhy se závažným tématem, ať už jsou to dramatizované thrillery jako Jedlová samota (AudioStory 2018) podle románu Andrey Marie Schenkelové v režii Jindřišky Novákové, nebo hrané dokumentární audio-rekonstrukce - například Agent (Audiotéka 2021) v režii Jiřího Havelky, příběh bývalého ruského agenta Alexandra Litviněnka, který emigroval do Velké Británie, kde získal azyl i občanství a posléze byl otráven radioaktivním poloniem. Není s podivem, že v kategorii dramatizace po léta stabilně působil Český rozhlas, a že vydavatelství Radioservis tím pádem pravidelně stálo na pomyslném prvním stupni. Z této etapy pochází například jedna z nejlepších audiálních dramatizací posledních deseti let Otčina Roberta Harrise (Radioservis 2017) v režii Aleše Vrzáka a s Jiřím Vyorálkem v hlavní roli. Prvním narušením této řady byla pak v následujícím roce už zmíněná Jedlová samota, coby ambiciózní počin soukromého vydavatelství. Od té doby Radioservis dosáhl na první místo už jen jednou. Od roku 2020 jej totiž nepřetržitou řadou vystřídala Audiotéka. V drtivé většině případů lze ale při pohledu na první tři příčky říct, že úspěchu se v posledních letech těší spíše rozsáhlé, vícedílné dramatizace, ne-li přímo audiální seriály.

Cena za nejlepší zvuk se od roku 2023 udílí zvlášť za četbu a dramatizaci, do té doby šlo pouze o jednu sdruženou kategorii. Ceny pro nejlepšího interpreta a nejlepší interpretku pak reflektují největší individuální herecký přínos tomu kterému zvukovému titulu. Letos jej obdrželi Jiří Vyorálek za interpretaci mysteriózního thrilleru Zvedá se vítr Kateřiny Surmanové (Témbr 2023) a již zmíněná Eliška Balzerová za četbu prózy Roky Annie Ernauxové (OneHotBook 2023). Obecně ale platí podobné pravidlo jako pro jednohlasou a vícehlasou četbu, že velkou šanci na úspěch má ta četba, která znamenala jistou výzvu, jako Růže pro Algernon Daniela Keyese (načetl Jan Potměšil), kde se v průběhu vyprávění až extrémně proměňuje inteligence vypravěče, nebo Baletky Miřenky Čechové psané ve vypravěčské du-formě jako silně rytmizovaný proud řeči (četla Tereza Dočkalová).

Následují už pouze Cena posluchačů, v té rozhoduje nikoli porota, ale sami posluchači v rámci ankety, a Zvláštní cena Asociace vydavatelů audioknih za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova. Prvním hercem, který si toto ocenění odnesl, byl Martin Stránský, který se mimo jiné zasloužil o interpretaci zcela průlomové audioknižní trilogie Stiega Larssona Milénium (OneHotBook 2012), jež v Česku započala zlatou éru komerční audioknihy. Jakkoli tou dobou u nás již existovala specializovaná audioknižní vydavatelství, s Miléniem se zvukové vydání vymanilo ze škatulky "kultura pro starší či zrakově postižené publikum". Od té doby převzali toto prestižní ocenění Jan Jiráň, Hana Maciuchová, Zdeněk Svěrák, Josef Somr, Jiří Lábus, Jiří Dvořák, Viktor Preiss, Taťjana Medvecká a nejnověji Pavel Soukup.

* * *

Mohlo by se zdát, že získat ocenění Audiokniha roku spočívá zkrátka v umění natočit kvalitní nahrávku. Jenže za vším je velmi mnoho promýšlení a taktizování - a to jak na straně vydavatelů, tak na straně poroty.

Ta je totiž rozdělena do několika skupin a každá z nich má na starosti zhruba dvě až tři kategorie. Porotci během tří měsíců poslechnou přiřazené tituly a v kaž...dé kategorii vyberou pět nejlepších. Následuje druhé kolo, kdy přidělují body třem nejlepším audioknihám a vybírají adepta na cenu Absolutní vítěz, paralelně s tím probíhá veřejné hlasování v kategorii Cena posluchačů.

Od roku 2013 se počet přihlášených titulů pohybuje zhruba mezi osmdesáti až sto deseti a snadno bychom se mohli domnívat, že každý z nich aspiruje na cenu ve více kategoriích, přičemž některé jich čistě teoreticky mohou posbírat i šest: Totiž například oceněná jednohlasá četba může získat také cenu za nejlepší zvuk, nejlepší interpretaci, nejlepší audioknihu pro děti a mládež, cenu posluchačů a nakonec cenu Absolutní vítěz. Jenže jde vždycky o to, do kterých kategorií ji vydavatel přihlásí. V praxi je tak titul běžně nominován do jedné kategorie, maximálně však do tří.

Následuje taktizování na straně poroty. Každý z porotců se musí rozhodnout, kde má nahrávka větší šanci uspět. Například pokud výsledná nahrávka obsahuje množství neelegantních střihů, nejsou ohlídány náležité výslovnosti vlastních a místních jmen nebo hudební složka obsahuje pouze jeden (vzhledem k velkému počtu kapitol do úmoru se opakující) hudební jingl, porotce jí coby jednohlasé četbě body nepřidělí, naopak patřičně ohodnotí výjimečný přínos interpreta, když k tomu má tu možnoost. (Na druhé straně, pokud dotyčný čte román bezchybně, nicméně úplně stejně jako všechno předtím, lze o individuálním přínosu interpreta uvažovat jen stěží.)

Problém může nastat, když herec za interpretaci vydavatelem nominován není. Z toho důvodu je na zvážení, zda by nebylo přínosné, aby porotci měli do budoucna možnost titul na některou z cen dodatečně nominovat. Tím spíš, že tu a tam vydavatel ne zcela správně odhadne přednosti té které audioknihy a titul nezařadí vůbec.

Každopádně ani bezchybnost už dávno není zárukou vítězství. Stejně jako postupem času posbírali zkušenost vydavatelé, zkušenějšími se stali i posluchači. S lety pravidelného poslechu se z nich stali náročnější konzumenti, kteří se neváhají ozvat a na nejrůznějších databázích a e-shopech dát audioknize špatné hodnocení. Konkurenční boj a v souvislosti s ním i Audiokniha roku způsobily, že porotce se dnes nachází v úplně jiné situaci než dejme tomu před šesti lety.

Dříve porotce snadno "odfiltroval" evidentním způsobem nepodařené nahrávky, načež těch několik zbylých titulů seřadil a obodoval. Dnes už na vyloženě špatně udělanou audioknihu narazí v rámci nominací jen vzácně.

Jinak řečeno nahrávka pořád ještě může být kvalitní a bez zjevných chyb - přeřeků, nezřetelných hlásek, nevhodných akustických změn, slyšitelných střihů, nepříjemných nádechů, takzvaných mlasků, podivných pauz, nevyrovnané hlasitosti, nejednotné výslovnosti... a pořád to ještě nestačí, protože takových je ve výběru většina. Hodnotí se tedy, zda je četba dynamická, zda interpret mění tempo i naléhavost podle charakteru scény, jestli rozumí tomu, co se právě odehrává. Intonace nesmí být tvořena mechanicky, jak se leckdy stává, když se herec dostatečně nesnaží nebo čte "z voleje". A pokud ani to nerozhodne, je třeba přihlédnout k dalším okolnostem a parametrům. Porotce se může v posledku zamyslet nad tím, které dílo bylo z hlediska přípravy, natáčení, interpretace nebo výsledného střihu a práce s ruchy a hudbou náročnější. Čímž jsme zpátky u toho, proč v posledních letech často uspějí tituly, které byly podařeně zvládnutou výzvou.

* * *

Je třeba říct, že rok od roku vlivem mnoha faktorů - mezi něž patří náročnost posluchačů, úsilí porotců, snaha uspět na trhu, ale i prostá láska k profesi - se na českém trhu objevuje stále větší procento výjimečně poctivě připravených audioknižních vydání a s mnoha z nich se pojí značná přidaná hodnota. Ocenění Audiokniha roku tento vývoj reflektovala posledních jedenáct let a zdá se už prakticky nemyslitelné, kdyby tomu tak nemělo být i nadále.

Lukáš Vavrečka (1987), spisovatel, publicista a nakladatelský redaktor. Naposledy vydal román Meziměsta (2024). Zasedá v porotě ceny Audiokniha roku a s Klárou Smo...líkovou napsal populárně-naučnou knihu o audioknihách Nečtu! Poslouchám (2022).