Petr Mano

Město mrtvých

22. 1. 1752

Svět od nás odvrátil svou přívětivou tvář. Jestli to takhle půjde dál, stane se z Písku město mrtvých. V komínech bude kvílet meluzína a venku lidské skelety. Kolem nás se dějí věci, jejichž příčinu (stejně jako důsledky) nelze zdravým rozumem pochopit a z hlediska víry k nim chybí klíč. Od chvíle, kdy sedlák Sypal uviděl nedaleko srostlých dubů Habicha s jeho ženou, uplynul sotva týden, a na faře zaznamenali osm dalších oznámení upozorňujících na umrlanty, kteří se objevili za chalupami u Jiherského potoka. Smrdí jako mršiny, a v tom, co meldují, se nikdo nevyzná. Mluví ze svých střev. Snad mají huby plné boláků a zatvrdlin ze všeho svinstva, co už ve své nenažranosti stihli ohryzat (včetně odpadků ze smetiště), a nemohou je jak se sluší otevřít.

Platí na ně slova: přidržela se kůže jejich kostí a učiněna je jako dřevo. Tváře jim pobytem pod zemí zčernaly a chůzi mají topornou jako nešťastníci rozklížení syfilidou nebo chroničtí opilci. Není jich mnoho, ale co v jejich případě záleží na množství!

Každou noc se modlím, abych našel způsob, jak té hrůze zabránit. Když jsem do Písku přijížděl, nepochyboval jsem o tom, že pro mě bude bezpečným azylem, místem spravovaným rozumným magistrátem a lidmi poučenými minulostí, jenže jsem šlápl do bláta. Je to jako ve zlém snu. Všechno, co od dětství stálo v mé těsné blízkosti a čeho jsem se bál, vystoupilo ze zásvětí, vynořilo se zpoza dávno zapomenutých kulis přímo na scénu - a nikdo neví proč. Jako kdybychom zaslechli Astolfův kouzelný roh, který sice nikdy nezazněl, a přesto posluchače děsil tak, že páchali sebevraždy, stříleli se a věšeli.

Dnes jsem napsal obsáhlý dopis Vojtěchu Mikešovi do Čestic. Všechno jsem mu v něm dopodrobna vylíčil a požádal ho o radu. Pomohl mi několikrát, snad to dokáže i tentokrát. Možná právě on přijde na kloub tomu, co jsme nedopatřením zanedbali, nebo ze strachu a neznalosti přehlédli. Vzdělání i zkušenosti na to má.

23. 1. 1752

Tak už jsem na mrtvého narazil i já! Stalo se to po návštěvě domácnosti radničního inspektora Václava Faferky z Tejnské ulice, jehož otec Antonín, přísežný člen městské rady, leží na smrtelné posteli a síly ho rychle opouštějí. Trpí porušením a zvředovatěním plic, vykašlává krvavé sputum, a syn měl obavy, že by mohl upadnout in agoniam mortis, do agónie smrti, aniž by stihl přijmout nejsvětější svátost oltářní a generálně se vyzpovídat.

Vracel jsem se domů za soumraku, kolem neudržované Soutky, od jejíchž zteřelých zdí se jako z temnot nebytí odlepila podezřelá, do špinavých cárů oblečená postava, obestřená mrazivou zlou prázdnotou, a vydala se mi vstříc. Nebe bylo jako rozšlapané bláto, luna se v něm napůl ztrácela, přesto její řídké světlo stačilo k tomu, abych rozeznal, že to není ani zpustlý žebrák, ani hadrář ze Zámostí. Leknutím mi v žilách ztuhla krev. Zmohl jsem se pouze na to, abych zdvihl ruku a vyschlými ústy zasípal: "Noli me tangere! Nedotýkej se mě! Vrať se tam, odkud jsi přišel! Najdi cestu zpět!"

Naštěstí se právě v tu chvíli vypotáceli z nálevny U kostela opilí kárníci, začali na mě hulákat, ať jim dám rozhřešení, a revenant se před hlučnou přesilou vsákl do tmy mezi hadraté chalupy.

"Strachy se mi podlomila kolena," svěřil se jsem se Kopalovi ve školní kuchyni, kde štípal třísky na podpal, a hned na prahu jsem ho požádal o azyl a trochu mišpulího utrejchu.

"Přišla jejich hodina," zavrčel a palcem přejel ostří sekyry. "Měl jste toho chcípáka pozvat na návštěvu. Já bych ho už přivítal! Nestihl by se ani usrat, natož představit."

25. 1. 1752

Večer za mnou přišel Šmolík, abychom dokončili rozehranou šachovou partii. Zastihl mě u otevřeného okna, jak zachumlaný do teplého županu a s nataženou čepicí pozoruji v "babím koutě" oblohy Plejády se zářivou Alkyonou a její hvězdnatou drůbeží.

"Astronomie mě od mládí přitahovala," řekl jsem na vysvětlenou. "V Dobrši jsem měl dokonce malou hvězdárnu, ale poslední dobou mi oči neslouží tak dobře, aby tu námahu vydržely."

"Myslíte, že hvězdy mohou ovlivnit naše osudy?" zeptal se Šmolík.

"Těžko povědět," pokrčil jsem rameny. "Tam nahoře se tancuje a hraje podle jiných not. Náš rozum do takové výšky sotva dosáhne."

"A kdyby přeci jenom dosáhl, kdyby se to podařilo právě vám? Zeptal byste se, co máme dělat, abychom Habicha s ostatními dostali zpět do země?" vydechl učitel bílou páru, rozpouštějící se na pozadí tmy.

"To víte že ano," řekl jsem. "A za sebe bych se zeptal na to, co mě tíží ještě víc. Jestli jsou mezi těmi nešťastníky opravdu jen psi a lidské potvory, jak si v koutku duše myslíme, nebo jestli se k nim po smrti přidáme i my. Dovedete si představit, že bych se po svém skonu opět objevil? Řekněte, pozval byste mě, kostní strašidlo, na partii jako dřív?"

"S vámi, pane faráři, usednu k šachovnici kdykoliv. I když budete od hlíny," usmál se učitel. "Spolu s účetním z pivovaru Sporkou jste nejlepší šachista, na jakého jsem v Písku narazil, a takovou příležitost si nedovedu odepřít."

27. 1. 1752

Neuplynul ani týden od chvíle, kdy jsem poslal své lamentatio faráři Mikešovi, a navzdory špatně sjízdným cestám přišla z čestické fary rychlá odpověď. Pečlivě opatřený balíček s českým překladem Zahrady getsemanské a přiloženým dopisem od starého kněze, napsaným drobným písmem, podobajícím se rozsypanému čaji:

Ctihodnému Otci v Kristu, Otci Tovaryšstva Ježíšova a faráři v Písku Ondřeji Františku de Waldtovi.

V Kristu nejmilejší Bratře. Ze srdce lituji, že nemohu být s tebou a stát ti v boji s mrtvými po boku, jak by se slušelo a náleželo. Písek sice není mou rodnou obcí, ale je městem mého srdce, protože dal světu a církvi dva největší kazatele a básníky: Karla Hynka Bílovského a potom tebe, Ondřeje z Waldtu, jehož Chválořeči jako mušle skrývají ve své skořepině tu nejcennější a nejjasnější perlu Pootaví.

Kdyby byl Bůh ochotný učinit pro mě to, co dosud nikdy nikomu neučinil, a vrátil mi sílu a vitalitu předchozích let, neváhal bych ani minutu, domluvil bych se s mladým Malovcem a co nejrychleji za tebou vyrazil, jako jsi mi ty, ač mnohem mladší, přispěchal na pomoc při jednom klání s vojáky z pražské posádky a nebál ses jednomu z nich vytrhnout a zlomit korduláč.

Jenže mě už, Ondřeji, smrtka tahá za kapuci. Od počátku roku strádám, místo u oltáře trávím svůj čas v posteli a červotoč mi žere kosti, chce se prohlodat od nohou přes páteř až do hlavy. Těch šest či sedm mil, co nás dělí, je pro mě stejně nemyslitelných a nepřekonatelných jako cesta do Říma. Z poutníka do Compostely k hrobu svatého Jakuba už zbyl pouhý stín.

A co je nejhorší, můj věrný příteli, nejen že ti nemohu přispěchat na pomoc, já ti nedovedu ani poradit, jak bys potřeboval a jak by sis přál.

Pokud jde o psy, jsem studna bezedná a rad ti mohu dát jako starý Žid, ale co se týče revenantů, s těmi nemám prakticky žádné zkušenosti. Za celý život jsem potkal pouze jednoho - Josefa Pulpána, sedláře z Modlešovic. Jako mladý kaplan jsem byl při tom, když ho ukládali do hrobu, dokonce jsem řečnil nad jeho rakví, a přesto jsem ho po sedmi letech potkal před kostelem v Koječíně. Pod okem měl ten samý furunkl a chyběla mu špička ucha stejně jako zaživa. Splést jsem si ho nemohl. Držel se trpělivě stranou, a teprve když se farníci rozešli, přitočil se ke mně s čepicí v ruce a chtěl vědět, jak u nás dopadly dožínky. Ptal jsem se ho, co dělá tak daleko od svého hrobu (ze hřbitova v Modlešovicích je to do Koječína dobře dvě míle), ale on jen krčil rameny. Říkal, že je mu smutno a že se cítí sám. Na rozdíl od "tvých" umrlců mu nevadilo světlo dne, choval se uctivě, byl milý a přátelský. Nedokázal jsem ho ani bafnout za rukáv a přikázat mu, ať se vrátí, kam patří, a nestraší na zemi.

Oba, bratře, víme, že kromě jiného patří k našim úkolům a povinnostem schopnost rozlišovat duchy a správně je zaříkat, jenže já se obávám, že v případě revenantů ustrojených z pevné matérie Boží slovo stačit nemusí. Mladý Malovec radí, ať na ně vyrukujete, pokud jich není příliš mnoho, jako na lidské svině a zaženete je do opuštěných rakví násilím. Neléčitelnou končetinu je nezbytné odříznout. Jenže já si myslím, že takový postup nic dobrého nepřinese. Hůl, kterou zdvihneme na druhého, zdviháme i na sebe. Každý z těch prašivců je bezpochyby duch a čert nečistý, přesto byl i on nedávno křehkým a trpícím člověkem. Měj to, prosím, na paměti! Naše omezení je velké, proto jsme pouze Božími sluhy, nikoliv jeho senátory, ale já jsem i tak přesvědčený, že skrze víru najdeš řešení. Kdo jiný! Děkan Ledecký je prolezlý nemocí a skepsí, kaplani Ignác s Jirešem pro tento úkol nedozráli (jeden je bez většího nadání pouze poctivým dělníkem církve a druhý příliš mladý), z vikáře Schollära se stal suchopárný úředník zahrabaný do lejster a opat Dominik Steis vyměnil sutanu za sládkovskou zástěru. Ve srovnání s jeho předchůdcem převorem Kouřimským, mistrem Písma svatého, je z něj obyčejný malvazník! Jediný, kdo ti může pomoci, je páter Ackermann. Nedohlédne na dvacet sáhů před sebe, a přeci vidí mnohem dál. Dno tajemství je dostupné jen pro slepé, a kdo vidí temnotu, rozezná i bludy. Oddělte společně s pomocí kříže vaše město od zlého a nečistého! Vzpomeňte na svatého Prokopa, na to, jak s čerty oral, a přiveďte mrtvé pod svůj pluh!

Buď s Bohem, můj nejdražší Ondřeji! S láskou ti žehnám a budu na tebe myslit ve svých modlitbách.

Post scriptum: Před dvěma měsíci zemřel kupec Martin Sádlo a odkázal kostelu tři desítky knih. Byl mezi nimi i Briedlův překlad Zahrady getsemanské, tak ti ho k mé epistule pro potěchu duše posílám. Jedno vydání už mám. Bohužel, pokud jde o literaturu zabývající se revenanty, nemohu ti žádnou prací posloužit. V seznamu zámeckého libráře je sice evidován spis Magia posthuma od olomouckého právníka Karla Ferdinanda Schertze, jenže se nám ho nepodařilo najít. Nejspíš svazek prošustroval bývalý správce Havrda. Na trhu se prý objevilo rozsáhlé pojednání o revenantech a upírech od francouzského opata Augustina Calmeta - jen si nejsem jistý, zda už bylo přeloženo z jeho rodné řeči do latiny nebo němčiny. Pokud ano a naskytne se příležitost, tak si knihu objednej, i kdyby její cena byla, jak to u prvních tisků bývá, přemrštěná. Mladý pán z Malovců ti na ni rád přispěje.

     V Česticích 25. 1. 1752

     farář Vojtěch Václav Mikeš

28. 1. 1752

Strach z revenantů přiměl věčně rozhádaný magistrát k sestavení sedmičlenného bezpečnostního výboru. Ten s patřičnou okázalostí (prostřednictvím poslíčka se služební čapkou) pozval k svému prvnímu zasedání kromě děkana Ledeckého také opata Steise z dominikánského kláštera, vikáře Schollära a moji maličkost. Zástupci městské správy se zřejmě domnívají, že jsem v úpatí temných šumavských kopců potkával mrtvoly na každém rozcestí.

Ledecký se obával, aby domluva s konšely nepřerostla brzy do hádky a nebyla jako vždy prosáklá křivdami a nevraživostmi z předchozích let, ale pod kuratelou strachu a nejistoty proběhlo setkání církevní a světské správy bez různic, jízlivostí a slovních potyček.

Všichni se shodli, že je město ohroženo jako při morové nákaze a později během obležení francouzskými vojsky, spojenci bavorského kurfiřta Karla Albrechta. Primas Paulin s purkmistrem Bučkem a rychtářem Vaňkem proto navrhli čelit nebezpečí stejnými prostředky, které se v předchozích případech ukázaly účinné: stráže ve městě doplní vybraní vojáci s členy domobrany a Písečtí, usedlí i neusedlí, budou vyzváni, aby se ve vší pokoře obrátili o pomoc k jejich přesvaté patronce Panně Marii. Za tím účelem nechá radnice pro větší pořádek zavřít v čase bohoslužeb všechny šenky, hluční ožralové skončí bez pardonu v arestu a každá ženská, co se venku objeví ve výstředních šatech s výstřihem a ověšená šperky, dostane mastnou pokutu.

Po těchto slovech požádal Paulin děkana Ledeckého i opata Steise, ať nechají v následujícím týdnu každé dvě hodiny zaznít věžní zvony: střídavě u svatotrojického, václavského, klášterního a velkého kostela Narození Panny Marie. Jejich hlasy budou pro všechny znamením k modlitbám a prosbám za spásu a odpuštění.

Oba duchovní s jeho návrhem souhlasili a Ledecký slíbil, že spolu s kaplany vyzve během každé mše farníky k střídmosti, pokoře, urovnání sporů a především k daru almužny, která je, přichází-li od srdce, tím pravým klíčem otvírajícím nebesa. Zároveň se rozhodl svolat na první únorovou neděli velké procesí ke kamenné statui, zakončené slavnostní svatou mší za mrtvé v kostele Nejsvětější Trojice s ofěrami a děkovným zpěvem hymnu Te Deum laudamus. Snad Matka milosrdenství Marie Panna jejich volání vyslyší.

Radní za ta slova Ledeckého chválili a prosili ho, ať využije v boji s nečistými silami všech možností. Z jejich strany se mu dostane patřičné podpory - i finanční (bude-li to nezbytné)!

"Tak to vidíš, Ondřeji, jak rychle jsme dospěli k finalis consencus, ke konečné dohodě. Teď jsem jim dobrý! Potřebují, abych za ně zjednal nápravu! Ale za koho?! Za Filečka se Samečkem nebo snad za Čechmana, falšujícího v městských knihách účty a darebná vydání?" zlobil se Ledecký, když jsme se vlekli šerem skomírajícího dne Podkostelní ulicí, každý v podpaží s opeřenou výslužkou, párem vyháčkovaných bažantů zabalených v papíru. "Altae radices stultitiae, hluboké jsou kořeny hlouposti. Celá radnice je spolek bláznů. Ještě včera se nebáli pořádat z obecních peněz trachtace, pustošit lesy, rybníky, a najednou mají srdce v kalhotách. Sotva se jim pod okny prošlo pár mrtvých, už nás beze studu prosí, ať za ně orodujeme u Boha, ať na ně myslíme v našich modlitbách. Jenže i kdybychom tu sílu měli, i kdybychom svými prosbami dokázali tomu, co se venku děje, zabránit, za nos by se stejně nechytli! Takoví jako Paulin nebo Fileček nemají nikdy dost. Co je nezahubí, to je posílí. Zvlčí ještě víc."

6. 2. 1752

V neděli na svatou Dorotu, v den konání procesí, se před kostelem Narození Panny Marie začali brzy po rozednění shromažďovat farníci z města i okolních vsí. Z Purkratic, Oldřichova, Putimi, Hradiště i vzdálenějších Krašovic. Mnozí z těch, kteří se vydali do Písku pěšky, museli ze svých chalup vyjít brzy po půlnoci, ostatní přijížděli na povozech a žebřiňácích vystlaných balíky slámy. Na nich seděli převážně staří a nemocní.

Neodradil je ani vlezlý chlad a drobný vytrvalý déšť se sněhem, za jehož clonou nešlo tváře přítomných, zastíněné nepromokavými plášti a plstěnými kapucemi, jednu od druhé rozeznat. Zvířata i lidé pozbývali tělesnosti, vodou nasáklý vzduch rozpíjel jejich kontury, a ten dojem se nezměnil ani ve chvíli, kdy několik významných měšťanů spolu s vybranými konšely zdvihlo těžká nebesa a za zvuku trub a bubnů se s nimi po kluzké namrzající dlažbě vydalo v čele slavnostního zástupu na Malý rynk, ke kamennému vysokému sloupu se sochou Nejblahoslavenější Rodičky Boží Marie Panny. Odsud průvod (po mnoha vroucích modlitbách) pokračoval proti proudu zčernalé a chladem ztuhlé Otavy až na městský hřbitov do kostela Nejsvětější Trojice, aby tam jeho účastníci vyslechli slavnostní mši za všechny zemřelé.

"Zdrávy buďte, věrné duše, jejichž těla odpočívají všude kolem v prachu země. Ať vás Ježíš Kristus, který nás i vás vykoupil svou předrahou krví, vysvobodí od všeho utrpení a spojí s andělským sborem. Žehnej vás slunce spravedlnosti a dej vám užívat svého světla bez konce," oslovil děkan Ledecký nezvykle silným hlasem mrtvé uložené venku pod drnem.

Teprve pak se obrátil ke shromáždění živých, vydechujících v ledovém vzduchu kostelní lodi bílé chuchvalce: "Náš čas běží," řekl jim. "Pamatujte na pomíjejícnost všeho živého. Pospícháme do země jako o závod. To, co jsou dnes ti venku, budeme zítra my. Zůstane z nás jen hnůj. Až opustíte tento chrám, projděte se mezi hroby a prohlédněte si lebky a hnáty uložené v kostnici. Co myslíte, že vám ty poslední zbytky z vašich předků chtějí povědět? Že jsou vaši poslové! Uběhne několik let, možná jen pár dnů a budete snít stejný sen! Na věčnost se odebrali oni, na věčnost se odebereme i my! Rozdíl mezi námi není. Jejich hříchy a prohřešky tíží i naše svědomí, a tak jako my trpíme nyní jejich zlobou, trpí oni naší lhostejností, tím, že jsme na ně zapomněli a ponechali je v bezútěšných krajinách smrti bez lásky a pomoci.

Proto vás chci z tohoto místa, uprostřed nešťastníků, co nás předešli, poprosit, abychom se k nim v našich vzpomínkách opět vraceli, v duchu s nimi rozmlouvali a nezapomínali je obdařit jak milostí svaté oběti při oltáři, tak milostí slz a upřímné lítosti, protože pominulo jejich světlo a tíží je, co nám nestačili říct.

Plačte nad nimi, jak se sluší, a ne, jak je nařízeno, plačte nad nimi stejně, jako plakal Kristus, Syn Boží, nad svým přítelem Lazarem, jako plakal Abraham nad svou Sárou nebo jako plakal Jákob nad svým synem Josefem, o kterém mu bylo zvěstováno, že byl sežrán lítou zvěří a stal se potravou vlčích střev.

Jedině upřímná lítost a odpuštění starých křivd odlehčí mrtvým břímě smrti a pomůže jim lépe snášet těžký úděl očistce. Podejte jim na usmířenou ruce, vypuďte špatnou minulost, ujistěte je o své lásce a proste spolu se mnou Boha, ať se nad nimi z výše své svrchované moudrosti smiluje, ať jim promine vše, čím se kdy provinili, aby mohli ve svých hrobech klidně spát a aby je jejich viny nenutily navracet se zpět."

Úryvek z rukopisu fikčního deníku barokního kazatele Ondřeje de Waldta z posledního roku jeho života.

Petr Mano (1961), výtvarník a spisovatel. V  Nakladatelství 65. pole vydal povídkové soubory Šarlák (2014) a Velká bílá tůň (2022), deníkové záznamy Kalužiny (2016) a Tratoliště (2025) a "dva dopisy o jednom městě" Penziopolis (2019).