"Stydět se v dětství za jednoho z rodičů je pocit,

na který se nezapomíná"

(S Martinem Divišem o dětství, kuchařském řemesle, únicích a výtvarné tvorbě)

Kdy a kde se seznámili tvoji rodiče?

Pokud si dávám dohromady útržky rozmluv rodičů s jejich korespondencí a s různými životopisy mého otce, vychází mi Liberec roku 1949. Otec tehdy krátce pracoval v knihkupectví a moje matka, vdaná ne příliš šťastně za důstojníka z povolání, si tam přišla vybrat jakousi hudební školu na klavír. Je třeba dodat, že byla tehdy matkou desetiletého syna a byla o pět let starší než otec. Možná však k jejich setkání došlo až o rok později. Existují dopisy, které jí otec psával z vojny, byl to rok 1951/1952, v Klatovech. Jak k této nesrovnalosti a časovému posunu mohlo dojít, si neumím přesně vysvětlit, neboť i příběhy a události z dob ne až tak dávných se zahalují mlhou. Seznámení mých rodičů a následná osudová vzájemná zamilovanost odstartovala rozpad matčina prvního manželství a opuštění syna.

A řekni něco o svých babičkách a dědečcích.

Babička Kadlecová z matčiny strany byla pražská hostinská a patřila jí restaurace Na Zájezdu v Poděbradské ulici. V témže domě se nacházely čtyři skromné byty. Jeden z nich obývala se svojí sestrou, mojí tetou Julčou. Dědu jsem ale nepoznal, protože umřel o sedm let dříve, než jsem se narodil. V padesátých letech babičce hospodu znárodnili, ale naštěstí ji nechali v horním bytě nadále bydlet. Z majitelky hospody se tak stala pracovnicí RaJ Praha 9.

O mojí druhé babičce Milevě je v knižních záznamech mého otce napsáno poměrně dost. Otec, co mi paměť sahá, ji neměl rád. Myslím, že ji nesnášel proto, že byl vnitřně ustrojen po ní. Byla to problematická osoba žijící vnitřně v hodnotách a módě devatenáctého století. Svého dědu, jejího muže, jsem měl velmi rád. Byl to jeden ze vzácných lidí, s kterým jsem v dětství objevoval svět, mnoho mi vysvětloval a učil mě chápat věci. Vzdělaný, inteligentní a manuálně i umělecky nadaný muž. Uměl vázat knihy do pevných vazeb, slušně kreslil, maloval akvarelem a ovládal dřevořezbu. Ještě dnes bych se od něj rád lecčemu přiučil, kdybych mohl být s ním. Odešel na věčnost, když mně nebylo ještě ani dvanáct let.

Jaká byla tvoje maminka Jindřiška? Co dělala? Co ji bavilo?

Poprvé se maminka provdala takzvaně z rozumu, proti své vůli, za staršího štábního kapitána, což bylo terno především v očích její matky, která si přála, aby dcera byla zajištěna. Stala se tedy matkou a ženou v domácnosti. A začalo ji poněkud pálit dobré bydlo. Až jako vdaná se vyučila prodavačkou a pracovala v prodejnách tabáku. Této droze ovšem neholdovala, byla celoživotní nekuřačka. Pokud měla ranní směnu, musela chudák vstávat po čtvrté hodině ráno, aby v šest otevřela prodejnu kvůli prodeji novin. Stát tak svědomitě zajištoval informovanost dělnické třídy, která časně ráno spěchala do pracovního procesu.

A otec? Myslím v padesátých a šedesátých letech.

Naštěstí se dochovaly dopisy, v nichž lze dohledat na první pohled těžko uvěřitelné: otec byl v roce 1952 silně levicově orientován a horoval pro socialismus. Maminku, dceru živnostnice, přesvědčoval a pod hrozbami rozchodu zaklínal výzvami k socialistickému žití a práci. Po vojenské prezenční službě začal v Liberci pracovat jako dělník v několika továrnách. A psal poezii. V Teorii spolehlivosti píše: "Jelikož Praha mně byla instinktivně nesnesitelná, udělal jsem chybu a přihlásil se na příslušném pracáku do Liberce, kde jsem měl jakési konexe." (1949)

Ona "instinktivní nesnesitelnost" nepřišla sama sebou, nevěřím, že by vyměnil jen tak zbůhdarma Prahu za nejistý Liberec. Ve skutečnosti byl tenkrát rodiči vyhoštěn z jejich bytu, protože začal s pitím a nemožným chováním. A najednou nebylo v Praze kde hlavu složit. To si však nedokázal ani mnohem později ve zralém věku připustit a uvěřil svojí konstrukci o pražské nesnesitelnosti.

Kdy ses narodil, kde jste bydleli, jaké jsou tvoje první vzpomínky?

Narodil jsem se v Praze a v druhé polovině padesátých let jsme začali bydlet v Hloubětíně za Černým Mostem ve čtvrti, kde se říkávalo Na hrádku. Bylo to zhruba dvacet minut chůze od Poděbradské ulice, kde bydlela babička Kadlecová a kde se říkalo Pod akcízem nebo Potravní čára. Před rokem 1918 se tam vybírala daň od prodejců, kteří přijížděli do Prahy prodávat své zboží. Ostatně podrobně o akcízu píše Josef Jedlička v knize Poslední průvodce Prahou. Náš domek měl dlouho takzvané nouzové číslo a nebyla do něj zavedena městská voda, což byl problém, který se musel řešit dovážením vody v kanystrech na malém torzu dětského kočárku. Stojan s pitnou vodou byl v místech mezi babiččinou hospodou a Černým Mostem. Voda ze zahradní studně byla tvrdá, sráželo se v ní mýdlo a k pití byla nevhodná. Proto ono dovážení městské pitné vody, s kterou se muselo šetřit, a na osobní hygienu se používala dešťovka, čili voda steklá do sudů. V zimě to znamenalo jít ven na zahradu a ze zamrzlých sudů nasekat sekyrkou kusy ledu do hrnce a v kuchyni je dát roztát na sporák. Poté bylo možno umýt se v teplé vodě. Sporák fungoval na propan-butanovou bombu, kterou jsme dováželi na stejném kočárku jako vodu. Pod Černým Mostem na malém pahorku stála prkenná ohrada, která sloužila jako výdejní sklad propan-butanových bomb. Dnes je v těchto místech spleť silničních nadjezdů a podjezdů. V našem domku jsme měli malou místnost, takzvaný sklep, kam uhlíři vyklápěli s rachotem obsah svých puten. To byla vždycky vzrušující podívaná, když obratným grifem přes záda a za doprovodu nezaměnitelné zvukové kulisy sypali uhlí na zvětšující se hromadu.

K mým povinnostem patřilo naštípat dříví, udělat oheň v kamnech a doplnit uhláky. Do domácích úkolů už nebyla chuť a vlastně rád jsem na ně zapomínal. Otec si nechával rád sloužit, posílal mě pravidelně do konzumu nebo do hospody pro osm lahví sodovek, z nichž si vařil kafe, protože mu víc pěnilo. V regálech za zády výčepního měli štamgasti uloženy "své" půllitry a na jednom z nich se červeným písmem skvěl nápis "Do prdele banány". Dodneška nevím, co měl jeho autor přesně na mysli... Zkrátka, patřili jsme do dnes by se řeklo sociálně slabší třídy. S tímhle pocitem jsem se instinktivně ztotožnil a ten spoluutvářel můj charakter a sociální cítění.

Chodil jsi do školky? Já chodil do školní budovy ve Vlkově ulici na Žižkově, kam chodil do školy Jaroslav Seifert. Vzpomínám si na spoustu věcí z té doby. Ty také?

Do školky jsem pravidelně nechodil. Vzhledem k rodinné rozháranosti a přibývajícím problémům, které způsobovalo tátovo pití, máma přišla na ne příliš šťastný nápad s týdenní školkou. Byla umístěna na Vinohradech někde nad Ruskou ulicí. Na děti jsem nebyl zvyklý a těžko jsem se adaptoval na nové prostředí. Styděl jsem se a neuměl jsem si půjčovat hračky. Stál jsem mimo, nechtěl jsem si hrát. Stavěl jsem se do kouta a trucoval. Byl jsem během týdne v režii a moci babičky Milevy, což byla vskutku těžce stravitelná osoba zasahující opakovaně do životaběhu svého okolí, a to nevyžádaně!

Po návratu domů nebo k babičce Kadlecové jsem měl opět těžkosti s adaptací na jiné prostředí. Začal jsem se bránit po svém, začal jsem zlobit. Každý přesun Hloubětín - Vinohrady byl provázen pláčem, scénou a mým křikem: "Nechci!"

A co škola? Kdy jsi nastoupil do první třídy?

Psal se rok 1962/1963, tehdy celé naše okolí bylo pražskou periferií. Do první třídy mě zprvu střídavě doprovázeli rodiče, protože jsem byl vlastně přespolní a dolů do Hloubětína se muselo projít strašidelným podchodem pod železniční tratí a přes hlavní silnici. Cesta trvala zhruba půl hodiny a v zimě to nebylo nic příjemného. Konečná tramvají byla dole v Hloubětíně a odtamtud se k nám muselo dojíždět autobusem a následně ještě kus dojít pěšky. O nějakém autě nebylo tehdy ani zdání.

Jak jste trávili volné chvíle? Hráli si s tebou rodiče? Jezdili jste třeba na výlety?

Hrát jsem si měl především s kamarády, kteří ovšem v blízkosti našeho bydliště žádní nebyli. Myslím tím žádní přiměření věkem, což bylo špatné. Byl jsem sám. Máma mě odpoledne po práci vyzvedávala od babičky a na nějaké hraní se mnou jí nezbývalo času. Musela prát, uklízet, uvařit a starat se o zahradu. Já při tom asistoval nebo vymýšlel nezbednosti. Za příznivé konstelace přišel otec odpoledne domů, ohřála se v konvi na zalévání voda a nechal se mnou nebo mámou osprchovat. Museli jsme si k tomuhle úkonu vylézt na betonový kryt studny, abychom byli výš a on stál dole na trávníku. Poté se ve čtyři nebo v pět odpoledne převlékl do pyžama. Když měl výjimečně dobrou náladu, šel si se mnou zakopat míčem nebo jsme šli procházkou za dům směrem ke skládce, kam se odvážel - asi neoficiálně - smíšený městský odpad a kde se dalo najít všechno možné. Od železné roury přes zatvrdlý asfalt až po papírové štítky. Vše bylo obklopeno rumištěm a začátkem pole, které se táhlo až k ploše kbelského letiště. Odtamtud startovaly helikoptéry a přelétávaly nám nízko nad hlavami. Nadšeně jsem na ně mával, ohromen hlukem a zvláštním svistem listů vrtulí. Nad letištěm občas při výcviku pilotů zahřměla obrovská rána způsobená tryskáčem, jenž právě překonal nadzvukovou rychlost. Po návratu domů si otec uvařil turka, zapálil cigaretu a odešel nahoru na prosklenou verandu dělat korektury nebo psát svoje věci.

Když ale otec ani v podvečer nedorazil, nastávala doma tísnivá atmosféra a neblahá předtucha tušeného. Táta přijde až v noci a opilý jako obvykle. Aby se máma vyhnula scénám a výstupům, které z jeho strany za těchto okolností často nastávaly, začala balit věci. Znamenalo to vzít si to nejnutnější, učebnice do školy, kartáček na zuby a tak podobně a vyrazit už většinou za tmy k její matce na Poděbradskou ulici, kde už byly babky na poskytování dočasného azylu zvyklé. "Ivan už zase pije a děvkaří," slýchával jsem pak na adresu táty, a bohužel jsem tomu rozuměl. Za těchto situací jistě chápeš, že otec pro mne přestal být autoritou, oporou či vychovatelem. Poškodil mi velmi důkladně, jak se říká, žebříček hodnot. Toto se odehrávalo od mé druhé třetí třídy, podle toho, jak dlouho táta vydržel nepít. A toto vše souběžně se začalo projevovat i na mém nevalném prospěchu ve škole.

Kolem mých deseti let místo toho, abych byl na tátu hrdý či pyšný, jsem se za něho začal stydět. A stydět se v dětství za jednoho z rodičů je pocit, na který se nezapomíná a nikomu jej nepřeji. Zažehává v hlavě určitou rozpolcenost a řetězí další problémy.

Hovořilo se u vás doma o poezii? Mluvil o ní s tebou otec? Chodili k vám básníci nebo jeho kolegové z nakladatelství Mladá fronta?

O poezii se u nás spíše nemluvilo, máma nebyla pro otce přiměřeným partnerem. A já tomu nerozuměl, vůbec jsem nechápal, co to otec vlastně píše. Z návštěv jeho kolegů si pamatuji matně na Josefa Hanzlíka, Karla Šiktance, fotografa Karla Ludwiga a na pana Miroslava Hucka. Jednou mě vzal otec s sebou do Litvínova k manželům Jedličkovým. S jejich synem Jakubem jsme se úspěšně vyhnuli filozofování dospělých a rozpoutali zuřivou polštářovou bitvu. Na výlety mě tehdy brával otcův obdivovatel Ivan Procházka, který publikoval básně pod pseudonymem Jakub Dervak. Jezdívali jsme spolu vždycky vlakem a obdivovali jsme krásy kopců v Českém středohoří. Byl to podivín, znalec zeměpisu a jízdních řádů. Jeho nabídek k spolucestování jsem si tehdy nevážil. Dodnes toho želím.

Co pro tebe znamenal rok 1968? Vybavíš si konkrétní výjevy?

Na srpen 1968 si pamatuju. Šel jsem tenkrát po své obvyklé vyšlapané trase Černý Most - Poděbradská, když směrem k Praze rachotily smrdící tanky. Poněkud šokován blízkostí té těžké techniky jsem něco pokřikoval na vojáky a děsivost situace si neuvědomoval. Až v domě u babičky mnou projela zvláštní vlna uvědomění, vnitřního hlasu - začala válka a všechno bude jinak.

V roce 1969 jsi s rodiči odjel do Západního Německa. Co to pro tebe znamenalo?

V roce 1969 jsem nejdříve odjel s otcem do Mnichova, což jsem vnímal jako odjezd na dovolenou, na prázdniny nebo návštěvu u Jedličkových. Myslím, že teprve tam se táta definitivně rozhodl se nevrátit. A mně asi po třech týdnech vyslal zpátky do Prahy s úkolem přemluvit mámu, abychom společně odjeli za ním.

Během návštěvy u Jedličkových byl otec v pohodě a budil dojem, že se dostal ze svých psychických problémů. Sotva čtrnáctiletý kluk však nemá příliš dobrý odhad na chování dospělých, byť jsou to jeho vlastní rodiče. Domníval jsem se tedy chybně, že se změnou z proklínaného Hloubětína do země zaslíbené došlo i ke změně u tatínka, který ze sebe přesunem setřásl běsné choroby a bude novým člověkem. V tomto duchu jsem, nadšen především Západním Německem, odjel přemluvit mámu a dětinsky přesvědčivě ji skutečně umluvil ke společnému odjezdu za otcem, s nímž začneme žít společně nový, šťastný život. Politické okolnosti jsem příliš nevnímal. Obraz života na Západě mě okouzlil.

Jak jste žili v Mnichově? Kam jsi tam chodil do školy a jak jsi vycházel se spolužáky?

Cestu do Bavorska nám ulehčili naši sousedé, kteří nás tam vzali autem. Tole...rantní pasové kontrole muselo být jasné, když viděli jejich Simcu napakovanou k prasknutí, že z téhle dovolené se už vracet nebudeme. Psal se rok 1969. Po prvních dnech v Mnichově u Jedličkových jsme se přesunuli bydlet do Steinebachu, kde byl penzion s hostincem, který nám poskytl ubytování se stravou. Začal jsem tam chodit do školy, německy znaje jen "Guten Tag" a "Danke". Nebyl to příjemný pocit ocitnout se ve třídě, kde na tebe udiveně hledí pětadvacet dětí a ty neumíš dát dohromady větu v jejich jazyce. Musel jsem jít napsat na tabuli své jméno - za všeobecného šumu a veselí. Všechno bylo brzy všemi pochopeno, neboť to byla vesnická školní mládež nezkažená velkoměstem. Zhruba po šesti měsících nastalo přestěhování do mnichovského bytu, kde jsme byli samozřejmě v nájmu, a já začal chodit do Hauptschule v Bogenhausenu. Po nucené ceremonii u tabule a přeslabikování svého jména jsem byl usazen do lavice a snažil jsem se porozumět nějakým větám.

Otce přijali do Rádia Svobodná Evropa nejprve jako externího spolupracovníka. Plnohodnotná pozice v redakci mu byla vzhledem k jeho pověsti, která se s ním táhla z Prahy, odepřena. Bezpečnostní a kádrové oddělení usoudilo, že mu bude lépe v archivu a posléze v knihovně, ovšem za menší platové ohodnocení, než měli redaktoři. Bral to jako trpkou křivdu a nedocenění svých schopností. Zpětně vzato, z hlediska amerického vedení rádia se jednalo o prevenci.

Věk dospívání bývá nelehký a u mě nastalo skličující zklamání z opětného návratu domácích alkoholových scén. Naděje na nový lepší rodinný život se postupně hroutila a otce jsem vnímal už jen jako nesnesitelného. Spolužití s psychicky nemocným člověkem závislým na pití a farmakách nebývá lehké a poznamenává negativně jeho nejbližší. Ve škole a ve volném čase jsem začal tíhnout ke kultu "špatných chlapců". Učebnicový příklad pro každého psychologa. Vzorem se mi stali rockeři, hipíci v Anglické zahradě, rocková muzika, cigarety, motorky a první zkušenosti s marihuanou. Tak nějak jsem si představoval svůj další život.

Tvoje maminka se rozhodla vrátit se s tebou zpátky do Čech. Kdy k tomu rozhodnutí došla? A co to pro tebe znamenalo?

Mamince pravděpodobně neušla negativní změna mého chování, docházelo častěji k domácímu násilí, a otec pokud nepil, měl absťáky kombinované s depresemi. Nikdy nekončící relapsy. Doma byla těžká atmosféra a následovaly mé úniky z bytu za kamarády, kteří měli trávu a jiná obveselovadla. Máma uvažovala realisticky o rozvodu, reakcí ze strany otce bylo opakované vyhrožování sebevraždou nebo jejím zabitím. Možnost odstěhování do Erlangenu, kde byla pobočka Siemensu, se při jejím nízkém příjmu jevila jako těžko proveditelná. Máma by nás neuživila.

Tvůj otec o vašem odjezdu z Německa vytvořil legendu o tvém "únosu". Tehdy se jeho vymyšlená "báseň" zcela rozešla s "pravdou". Jak se na to díváš dnes, dvacet sedm let po jeho smrti?

Máma jako poslední možnou únikovou cestu z bezvýchodné situace, kdy soužití s tátou v jednom bytě už nebylo možné, zvolila návrat do Prahy. Máma mi dala na vybranou: "Chceš tu zůstat s tátou, nebo pojedeš se mnou?" Osudová volba v hodině pravdy. Uvědomil jsem si, že si další život pod tátovým vedením-nevedením nedovedu představit. Byl pro mne naprosto nespolehlivým člověkem, kterého jsem přestal mít rád a kterého jsem si přestal vážit. Po krátké úvaze jsem řekl: "Jedu s tebou, mami, s ním tu zůstat nemůžu." Děsný pocit, být v patnácti letech před tohle postaven!

Strašnou vinu na svém zpackaném životě si otec nikdy nebyl schopen přiznat, padesát let se bezúspěšně léčil ze závislosti na alkoholu a na psychofarmakách. Celá desetiletí z toho obviňoval svět kolem sebe. Podle této vzorové konstrukce vytvořil příběh o ženě, jež mu unesla syna z Mnichova do socialistického Československa. Takto to bylo a je interpretováno v Teorii spolehlivosti, v otcově korespondenci, v literatuře, v tisku. Všude, kam se podívám. Z této interpretace se mi zvedá žaludek.

Jak bys popsal vaše první měsíce po návratu?

První měsíce "doma" znamenaly další šok. Návrat do sračkárny. Začínal takzvaný normalizační proces sedmdesátých let, občané se začali přizpůsobovat novým poměrům a zvykat si na utahování šroubů. Náš bývalý rodinný domek zpustl a matčin syn z prvního manželství nám musel vrátit deky, povlečení a další věci, abychom mohli začít zase normálně bydlet. Radost z toho dvakrát neprojevoval.

Měl jsem ukončenou základku v Německu s nevalným prospěchem, ruštinu jsem zapomněl, matika mi nešla a bez potřebných konexí bylo přijetí na gymnázium iluzorní. Táta ve Svobodné Evropě. Co se mnou? Ukvapená a jednoduchá řešení se mohou později vymstít - celoživotně. Mámě se podařilo vysondovat možnosti učebního oboru. Výběr byl jednoduchý a opět nastala možnost volby: kuchař, nebo soustružník? "Jako kuchař budeš u jídla a v teple, to je lepší," zněla rada. Rozhodnutí tedy padlo na kuchařský obor.

Kde ses vyučil kuchařem a co to obnášelo?

Učební smlouva byla podepsána s Restauracemi a Jídelnami Praha 7 neboli RaJ 7 a škola byla v Hloubětíně nad hřištěm Slavoje. Týden škola, týden praxe. Ta byla v různých podnicích na Praze 7, učňovské středisko rozhodlo podle potřeby. Moje první cesta za praxí vedla tramvají přes Libeňský most ulicí Komunardů, kde se ve vzduchu vznášel typický pach z holešovického pivovaru Pražan a pronikal i do nevlídné ranní tramvaje. Mezi zasvěcenými pivaři bylo pivo Pražan nazýváno důvěrně "holešovické sračky". Na rohu Plynární ulice se objevila silueta rohového domu s dominantním nápisem Hotel Moravan. Po vstupu do kuchyně mě někdo upozornil, abych se šel převléct do šatny. Pár odrbaných skříněk se nacházelo vedle sklepa a někdo se tam právě převlékal. Styděl jsem se za svoji hubenou postavu, trpěl jsem trémou. Na kalhoty a košili, v nichž jsem přišel zvenku, jsem si navlékl pracovní bílou blůzu a pepito kalhoty. Připadal jsem si jako kašpar. Po několika minutách rozhlížení po kuchyni jsem si začal uvědomovat nepřirozenou teplotu šířící se od mohutného plynového sporáku a trub. Motal jsem se tam, něco pomáhal, podržel, odnesl, přinesl. Orosení, vyrážka, pocit blízký mdlobě. "Ty vole, di se slíknout, dyť máš pod pracovním oblečením svoje hadry!" To mě zachránilo, v půlce směny jsem se došel do sklepa převléct a pocítil jsem úlevu. Nahoře u sporáku asi stopatnáctikilový pořez ke mně napřáhl ručku: "Já sem Najman." Stísněně jsem se představil a všiml si, že ho ostatní oslovují "pane šéf", což mi přišlo zvláštní a nové. Dosud jsem nic podobného nikdy nikde neslyšel. Pan šéf mě oslovoval "fešáku" nebo "mladej".

Co tam pracovalo za lidi?

Druhého dne mně nějaký zarostlý ušmudlanec v bílé haleně položil otázku, proč jsem se šel učit. Po mém zaváhání na mě sípavě houkl: "Abys mohl chodit kuchařům pro pívo." Šéf Najman si přičísl mastné vlasy dozadu a dodal: "Príma pára, fešáku. Tady máš půllitry a skoč vedle k Námořníkovi pro tři." Nechápal jsem nic, ani kdo je námořník. Připadal jsem si jako méněcenný hlupák ocitnuvší se na neznámé planetě. "Ruce na bradavky" a podobná hesla se ke mně nesla jako ve zlém snu. Hodná polocikánka Zdena, pomocná kuchařka, mě doprovodila do vedlejšího domovního bloku k hospodě U Námořníka. Kolem půl deváté byl totiž výčep v Moravanu ještě zavřený, ovšem kuchaři už žíznili. Výčep U Námořníka byl od rána obsypaný dělníky v montérkách a cigaretový kouř se valil ze dveří... Tak probíhalo moje seznamování s praktickým životem. A pevná prsa v nedopnutém bílém plášti paní Jarky, této houževnaté bílé polocikánky, která uměla válet dvě koule těsta na knedlíky souběžně, skýtala zajímavý pohled.

A jak ti to šlo ve škole?

Týden ve škole byl potom úlevou a vysvobozením od pracovní praxe. Ale po prvním ročníku přišlo přemístění do hotelu Belveder nad Strossmayerovým náměstím. Do tajů české kuchyně mě tam zasvěcoval vysoký mladý kuchař Véna. Bylo to již celkově pestřejší prostředí a hlavně se člověk dostal k odbornější práci, než je odnášení hrnců do umývárny, přinášení piva nebo válení těsta na knedlíky. "Od Šumavy k Tatrám a vod prdele k játrám," byl Vendův oblíbený popěvek. "Buď chytrej vole, blbejch je dost," bručel do pekáče, poklepávaje rytmicky vařečkou do cedníku s vepřovou šťávou. "Lidi jsou zblblí kundou, režimem a kradou." Jeho výkřiky byly trefně přímočaré a ještě dnes po desetiletích neztrácejí nic ze své aktuálnosti. Jeho školení mi v plné míře nahrazovalo předmět Občanská nauka.

"Do kšeftu musíš mít srdce," říkával, když jsme společně pasírovali svíčkovou omáčku. Nerozuměl jsem mu, co tím přesně myslí, ale já to srdce do kšeftu neměl. Jádro jeho sdělení dneska chápu jako "mít rád lidi", což není zrovna jednoduché. Véna se stal na čas mým idolem už jen proto, že uměl vyprázdnit půllitr na ex.

Pak přišla vojna. Kde jsi sloužil? Jak dlouho? A jaké to bylo?

Asi deset měsíců po vyučení přišel od vojenské správy obávaný povolávací rozkaz. Na dva roky. Na velitelství západního okruhu Tábor usoudili, že armádě budu užitečný v Písku. Tankisti, spojaři, ženisti a jiná havěť+. Ani ve snu mě nenapadlo, že vojenská kontrarozvědka už má budoucího vojína Diviše v merku a podle tohoto zájmového klíče rozděluje a přiděluje vojáčky, kam je třeba. Samozřejmě věděli, že otec je zaměstnán v RFE, což působilo na soudruhy funkcionáře jako červená muleta na býka a někteří mi to dávali sežrat u závěrečných zkoušek. Politický pohovor, se tomu říkávalo.

V kasárnách po zařazení na rotu týlového zabezpečení jsem začal tušit, že do vojenské kuchyně se se mnou jaksi nepočítá. Poslali mě do zahradnictví přifařeného k chovu prasat. U zeleniny byla ideální příležitost k zašití. Opaloval jsem se bohužel mezi brázdami kapusty a salátu asi příliš nápadně a trest v podobě přemístění na sebe nenechal dlouho čekat. Zpátky na rotu, dělání rajónů, zapřahání do kombajnu. Kombajn byla bedna zespodu pobitá kartáči, zevnitř vyložená články tankového pásu a k tomu přivařená kovová trubka jako oj na konci se dvěma držadly. Zařízení sloužilo k leštění parket a sotva se dalo utáhnout. Vojáci po té dlouhodobé onanii poněkud zblbli a potřebovali trochu vyžití ve formě buzerace prvního ročníku. "Soudruhu svobodníku, vojín Diviš, dovolte mi vstoupit, odejít, zařadit se... " Z tohodle se skládal první rok služby u armády, než se z tebe stal takzvaný mazák.

Kam tě z Písku převeleli?

Následovala přemístěnka do Týna nad Vltavou, protože voják, který byl na mne nasazen, jim odcházel do civilu a bylo zapotřebí mít Diviše pod dohledem. Motostřelecká rota se stala mým novým působištěm se zařazením kulometník. Kulomet, výborný prostředek k masáži zad a ramen, radost byla s tím nástrojem běhat po táhlých kopcích. Skamarádil se se mnou jeden desátník z Prahy, neměl jsem potuchy, že je naverbován kontráši, a začal ze mě nenápadně vytahovat informace o mých světonázorech. Podával o mně pravidelně hlášení. Netrvalo dlouho a objevil se na scéně major od kontrarozvědky a po několika sezeních psychologicky zlomil můj odpor. Strach mi nedovolil poslat ho do hajzlu. Zpracoval mě tak, že bych udatně bojoval a položil i svůj život v boji s nepřítelem, jak ostatně znělo v přísaze. Major chtěl vědět a zajímalo ho především, kdo z vojáků má nějaké příbuzné v zahraničí a jestli někdo neposlouchá Svobodnou Evropu. Pošetile jsem si vymyslel únikový plán, ve kterém budu naoko vystupovat jako jejich člověk a kličkovat bez vážnějších následků pro zúčastněné, než vyprší vojna. Moje naivita se mi krutě vymstila a odchodem do civilu započala jen jiná etapa dohledu a kontrol pracovníky StB.

Po návratu z Německa jsem přirozeně jako každý mladý člověk toužil po cestování. Žádosti o turistiku do NDR, Maďarska či Polska mi na pasovém oddělení pravidelně zamítali s písemným oznámením, že to není v zájmu ČSSR. Na nějaký Západ jsem se neodvažoval vůbec pomyslet. Cestovní pas mi ani nesměl být vydán.

Kde všude jsi po vojně pracoval?

Po vojně jsem se musel vrátit na RaJ 7, protože dosud nevypršela tříletá zavazující smlouva setrvat u podniku, kde ses vyučil. Takže v hotelu Belveder a později opět v Moravanu. Snažil jsem se dohnat vše, co bylo v kasárnách nemožné. Pocitu ukradených a promarněných dvou let života jsem se nikdy nezbavil. Následoval osvědčený styl "víno, ženy, zpěv". Nutno říci, že žen bylo pomálu a nejvíc bylo vína, jakkoli jsem měl odstrašující alkoholový příklad v rodině. Chybělo kultivované vedení, inteligentní přítel, kulturní zájmy. Konexe na lidi v undergroundu žádné, přiměřený vztah neboli chození s dívkou v nedohlednu. Vtíravý pocit trudomyslnosti z toho, že se peníze v kuchařském řemesle nedají bez přikrádání příliš vydělat, byl demotivující a špatných příkladů v bezprostředním okolí nepřeberně. Zvláště číšníkům v obsluze jsme záviděli, s jakou lehkostí si za naši práci v kuchyni, za kupy kořalek z krámu a za kouzlení při sčítání účtů plus nezbytný tuzér dovedou naplnit kapsy. A samozřejmě veksláci, tajně obdivovaní hrdinové doby! Vlastně první směnárníci a podnikatelé, jak se jim začalo říkat po roce 1990. Kožené bundičky a jejich krasotinky. Dovedeš si představit, že jsi-li obklopen tímto prostředím, nekultivuješ dvakráte ducha...

Jak často sis psal s otcem? A pustili tě za ním do Mnichova na návštěvu?

Přiznávám kajícně, že v korespondenci s tátou jsem byl lajdák a na deset jeho dopisů se zmohl s bídou na jeden. Neviděli jsme se deset let. Zaměstnanci StB, kteří mě měli na starost, usoudili, že nepředstavuji pro režim vážnější nebezpečí, žiji životem řádného občana a že chápou mé stížnosti a výčitky, týkající se nemožnosti cestování. My ti pomůžeme a zařídíme, abys mohl jezdit na Západ za otcem, ale na oplátku budeme chtít, aby ses po cestě zpátky do vlasti u nás hlásil a podal informace. Jasná formulace. Věděl jsem, že pokud odmítnu, už tátu neuvidím. Dodávám ještě důležitou věc: oženil jsem se a narodil se nám syn, to byla významná pojistka, která stvrzovala soudruhům v Bartolomějské ulici můj návrat. Psal se rok 1982 a nikdo nevěděl, k jakým změnám dojde za osm let. Nezbývalo tedy než souhlasit s jejich vyděračským plánem. Pány situace byli oni, ne já. Zařídili tedy můj výjezd a první shledání s otcem po deseti letech. V Mnichově jsem tátu o všem dění informoval a vysvětlil mu svou pozici rádoby vyzvědače. Pochopil všechno.

Jaké bylo tvoje setkání s jeho druhou ženou Lídou a s jejich dětmi Ondřejem a Mimi?

Jeli jsme na výlet do podhůří Alp a také k otcovým známým po okolí. S otřesem jsem zjistil, že jeho závislost na barbiturátech a alkoholu trvá. Do toho přišel z Prahy dopis z nemocnice Na Bulovce oznamující úmrtí mé matky. Mohl jsem za těchto okolností pociťovat radost ze setkání s otcem? Na rok 1982 nikdy nezapomenu.

Oženil ses. Tvou ženu Boženu mám rád. Co Božena dělá? Kde jste spolu bydleli? A kdy se vám narodil syn Honza?

Když jsme se se ženou poznali, pracovala v Podniku zahraničního obchodu v Libni na Českomoravské ulici. Po mateřské dovolené se věnovala našemu synovi a práci redukovala na poloviční úvazek v botanické zadradě, v Sekci mladé hudby Svazu hudebníků a v redakci časopisu Bajt. Po roce 1990 se kvalifikovala na cifršpiónka neboli účetní. Po sňatku jsme bydleli společně s mojí maminkou na sídlišti v Bohnicích.

Zavzpomínej prosím víc na svoji maminku.

Maminka byla jedna z mála osob, o nichž mohu říci, že jsem je skutečně miloval. Bohužel jako nehodný syn jsem jí to dával málo najevo a trápil ji svým popíjením, z čehož musela být nešťastná. Byla hodná a měla mě ráda, i když jsem se někdy choval jako naprostý pitomec a zneužíval její tolerance. Nekuřačka, jen výjimečně usrkla vína nebo nějakého lehkého dámského likéru. Její specialitou bylo pečené kuře s nádivkou, balkánské rizoto a višňový čokoládový dort. Na chuť těchto jídel svého dětství vzpomínám dodnes. Ráda trávila čas na hloubětínské zahradě a snažila se v rámci možností o její zvelebování. Uměla plést svetry, četla detektivky a romány. Zhruba kolem roku 1971/1972 bylo manželství mých rodičů rozvedeno a maminka se už potřetí nevdala.

Kde jste v Praze tehdy bydleli? K tvým adresám patřily Hloubětín, Počernická ulice, sídliště v Bohnicích, Ruská ulice ve Vršovicích, byt na Letné.

Bydlení v Hloubětíně a na Poděbradské ulici jsem už popisoval. Náš rodinný dům se dostavoval ještě kolem roku 1958, stavbu zaplatila hospodská babička Kadlecová. Jednou z mála výhod tam byl pozemek, teprve časem zkultivovaný na zahradu s ovocnými stromy, záhony a jehličnany.

Z bohnického sídliště jsme se později s Boženou a Honzou bytovou výměnou přestěhovali do Ruské ulice na rozhraní Vinohrad a Vršovic. Měli jsme velmi pěkný prostorný byt ve starší zástavbě. Naše radost z nového bydlení bohužel netrvala dlouho. Celý činžovní dům se stal majetkem restituentů, kteří zavětřili příležitost zbohatnout, a někdy kolem roku 1992/1993 ho prodali firmě honosného názvu Interco Nova. Její jednatel začal nájemníky šikanovat klasickými metodami, které se na stovkách míst podobaly jako vejce vejci. Bohužel se mu také zalíbil náš byt a začal dělat všechno pro to, aby nás z něj dostal.

Jak to vypadalo?

Ze střechy odřízl anténu, nařídil ze zdi odstranit televizní parabolu, v mezipatře uzamkl balkón na věšení prádla a dočasně se nastěhoval nad nás, aby nás mohl vytopit. Prokopl podlahu koupelny, nad vanou nám zela ve stropě díra, kterou se sypala maltová drť. Svého kamaráda, pohunka, který mu pomáhal se špinavou prací, přihlásil na úřadě bez našeho vědomí do našeho bytu. Taky se mu na chodbě nějak podařilo nabourat se do krabice od pevného telefonu a přišel nám tučný účet. Vynalézavý grázl, jakých se v důsledku restitučního zákona vyrojily tisíce. Za této situace jsme se rozhodli k přestěhování na Letnou, protože další soužití s panem jednatelem se v domě nedalo vydržet.

Divoká devadesátá léta.

Do toho začaly starosti s prací v mé profesi, protože novopečení majitelé podniků rychle odkoukali z amerických filmů metody, jak vyhazovat lidi. Začal jsem být před svou čtyřicítkou "starý", poptávka byla po mladých lidech, nejlépe po vyučení, ale s praxí v zahraničí. Hlavně abys byl ochotný pracovat bez pracovní smlouvy, držel hubu, byl flexibilní a makal v systému dlouhý/krátký týden. To byl vynález, aby se ušetřili zaměstnanci, který vešel do praxe po roce 1990. Dodávám, že to znamenalo pracovní dobu 14 hodin denně pod tlakem. Zaměstnávalo se běžně na černo nebo v lepším případě se smlouvou a zkušební dobou na tři měsíce, kdy tě předposlední den vyhodili. V pohostinství žádný problém - lidí je jako much. Po vyhazovu jsi dodatečně zjistil, že pan vedoucí za tebe jaksi omylem zapomněl platit zdravotní a sociální pojištění. Naprosto běžná praxe. A pakliže ses na vedení dostatečně neusmíval, měls divný ksicht či nedej bože připomínky k nevyhovujícímu kuchyňskému vybavení, byls vyhozen bez udání konkrétních důvodů.

Jak vypadalo tvoje setkání s otcem po jeho příjezdu do Čech?

Otec sem z Německa přijel po dvaceti letech a bydlel u nás v Ruské ulici necelý týden. Poté přesídlil ke svému příteli Jaroslavu Šerých, grafikovi, který ilustroval jednu z jeho sbírek básní. Během jeho dalších návštěv Prahy bydlíval v Dejvicích ve vile režiséra Zdeňka Potužila, který měl otce rád a choval ho v úctě jako velkého básníka. Někdy kolem roku 1992/1993 se otci podařilo sehnat v Břevnově družstevní byt, kam se po stěhovacích manévrech se svoji druhou ženou Lídou přestěhovali z Mnichova. U nich na návštěvě jsem byl jen párkrát.

Seznámili jsme se na oslavě sedmdesátých narozenin tvého otce v roce 1994. Vzpo...mínáš si na tu oslavu v restauraci U Voraře? Slavnostní řeč pronesl básník Miroslav Holub.

Na tuhle oslavu si vzpomínám matně a spíš jen díky tvému vyprávění. Vím, že tam seděl Vladimír Merta s kytarou, naslouchal jsem jeho tiché improvizaci a chvíli s ním hovořil. Možná tam byli kratší čas přítomni i Václav Havel, tehdy bydlel za rohem na nábřeží, a taky Ladislav Verecký. Nic dalšího si nevybavuji. Nechce se mi vůbec věřit, že je tomu už víc než tři desetiletí.

Pak jsem tě viděl v roce 1999 při pohřbu tvého otce v břevnovském kostele svaté Markéty. Stál jsi úplně vzadu, zcela sám. A v ruce jsi držel rudou růži, kterou jsi pak položil v pohřebním autě na rakev. Nikdy na ten obraz nezapomenu.

Byl to otřes a velmi depresivní prožitek.

V otcově pozůstalosti v Praze jsi našel rukopis jeho sbírky pro děti Říkadla a kecadla. Existují ještě jiné jeho rukopisy?

Sbírka básniček pro děti ležela dlouhé roky v bedně společně s jinými otcovými písemnostmi. Porůznu se stěhovala s námi. Na rukopis jsem zapomněl, to byl můj velký prohřešek. Kolem roku 2002 při probírce desek s papíry jsem si uvědomil, že ten titul nebyl dosud vydán. Našel jsem ještě pár věcí, ale o nich jsi mi pak řekl, že už byly všechny vydány. Například verze textů z Teorie spolehlivosti. Zvláštní nález představuje osm kolorovaných básnických textů psaných rukou na ručním papíru většího obdélníkového formátu v chatrných paspartách, které pro budoucí vydání naskenoval Milan Hodek z nakladatelství Paper Jam. Pocházejí myslím z roku 1967.

S manželkou Boženou jste se přestěhovali do Rokycan. Kdy, proč a jaký máš k Ro...kycanům vztah?

Do Rokycan jsme se stěhovali roku 2019. Manželce tehdy zemřel otec, její matka zůstala na celý dům sama, a nám v bytě na Letné měl dramaticky narůst nájem. Ke všemu se blížil můj odchod do penze. Prostě z logiky dění vyplynulo přestěhování do rodinného domu mé ženy.

K Rokycanům mám vztah jako k místu, kde jsem trvale přihlášen k pobytu. Je to městys. Z kulturních vymožeností bych jmenoval knihovnu na náměstí a muzeum. Dost zajímavých knih však mají ve skladu. Jedna podivná galerie je až za městem při staré silnici na Plzeň u louky v sousedství stavební firmy s technikou. Kino bylo zrušeno už někdy v devadesátých letech, divadlo v Rokycanech není a předlouho nebylo, bývalá sokolovna, jež fungovala jako kulturní dům, skomírala, taneční čaje a plesy skončily, restaurace je uzavřena, probíhá její demolice a totální přestavba, zůstalo jen torzo obvodových zdí. Na úbytě to tam nezašlo za dva měsíce - o čem ty dlouhé roky dumalo vedení města, ví jen Pánbůh. Během školního roku bývá jednou měsíčně komorní koncert klasické hudby s účastí posluchačů s věkovým průměrem nad šedesát let.

Jak šel životem váš syn Honza? A ví něco o básnickém díle svého dědečka?

Na svého syna jsem hrdý, protože je to slušný člověk. Nemáme spolu jednoduchý vztah, cítím vinu, že jsem se mu málo věnoval a výchova spočívala větším dílem na mé ženě. Mrzí mě to... Honza vystudoval ekonomii a pracuje v bance jako kdysi můj děda, ovšem s poněkud jinou technikou, které já už nerozumím. Samozřejmě že zběžně knihy svého dědečka zná, ale poezie jeho koníčkem není. Věnoval se kytaře a poslední roky cyklistice. Stará se o dům, zahradu a kocoura, což není zrovna málo.

Vytvořil jsi spoustu obrazů a koláží. Kdy jsi s tím začal? Jaké používáš techniky?

Určité moje tvůrčí období nastalo v polovině devadesátých let. Začal jsem s kolážemi, jednoduchými kombinacemi na papíře. Později jsem začal malovat a kreslit, bohužel v tomto pořadí. Většinou akrylem. Udělal jsem si pár věcí kombinací sádra-dřevo. Proběhlo pár výstav po kavárnách. Ale přestalo mě bavit shánět prostory, doprošovat se, oběhávat záležitosti okolo instalování a podobně.

Pak přišla fáze práce se dřevem, a ta trvá do současnosti. Většinou se jedná o jednoduché objekty, které mohou být venku na zahradě a snesou venkovní podmínky. Rád zkouším vytvářet něco z nalezených železných součástek. Něco tvořit, být kreativní je pro mě způsob, jak se nepropadnout do konzumní prázdnoty a zároveň mi výtvarná činnost slouží jako osobní arteterapie.

Mně se tvoje dřevěné objekty velmi líbí. Jak je vytváříš a co tě k tvorbě inspiruje?

Jsou to většinou menší formáty. Používal jsem odřezky starých fošen či trámků, dřevo z nalezených kmenů nebo silných větví. K práci se dřevem mě inspirovalo tzv. primitivní umění přírodních národů, a potom zhlédnutí uměleckých děl sochaře Čestmíra Sušky. Jeho díla mě fascinují, jsem naladěn na podobnou vlnu. Samozřejmě se pohybuji v notně zmenšeném, amatérsky dostupném měřítku. A některé objekty doplňuji malováním.

Čteš někdy poezii? A prózu? Nebo nějakou jinou literaturu?

Svět je jeden velký paradox, takže přiznávám, že ač syn básníka, kterého vlastně poezie stála život, čtu básně velmi málo. Z autorů po kterých někdy sáhnu, to jsou Ivan M. Jirous, Ivan Wernisch, J. H. Krchovský nebo Jiří Kolář. A samozřejmě otcovy knihy. Dále mám rád monografie, naučnou literaturu, historická témata, věnuji tomu však málo času. Nemám v oblibě novodobé kuchařky na křídovém papíru.

Rád jezdíš na kole. Brdy máš nedaleko domova. Co pro tebe ten kraj znamená?

Protože už nejsem junior, pořídil jsem si elektrokolo, což je báječný pomocník při stoupání do kopců a užívání lesních cest. Kdysi pohrdanému se přišlo na chuť, vychutnávám si komfort v sedle. Často jezdím na Strašice nebo na Kokotské rybníky. A vlastně kamkoli, kde je relativní klid bez aut. Na pojížďky do města používám turistické kolo nebo se projdu pěšky.

Připravil Jan Šulc.

Martin Diviš (1956) se vyučil kuchařem a od roku 1974 působil v RaJ Praha 7. Po základní vojenské službě pracoval jako kuchař, číšník či hasič v plynárně na propan-butan. Od poloviny devadesátých let začal rozvíjet svůj zájem o výtvarné umění. Věnoval se kolážím, později malbě i kresbě a dodnes se zaměřuje na práci se dřevem. Po odstěhování z Prahy žije v Rokycanech.