Hubert Krejčí (11. 11. 1944 - 10. 2. 2022) byl chudý režisér, dokonce tak chudý, že Vlastimil Doubrava, postava, o které bude ještě také psáno, navrhoval uskutečnit setkání se Stevenem Spielbergem a Hubertem, protože pak by došlo k setkání nejbohatšího režiséra světa s režisérem nejchudším.

Hubert pohrdal penězi. Vzpomínám si, jak se jednou vracel z jedné z těch tak zřídka výnosných štací - bylo to hostování ve Vídni; očekával jsem ho u něj doma a pokoušel se zatopit mokrým dřevem a zvlhlým uhlím. Náhle se zjevil a popatřiv na mou marnou snahu začal hned obracet kapsy a vedle kamen padaly do uhelného mouru chuchvalce bankovek. Samé to devizy zahraniční.

Den Huberta Krejčího začínal v časných hodinách odpoledních. Otevřel okno, rozhlédl se a vychrstl čajovou sedlinu z předchozího dne na ulici. Načež se z domu naproti ozval strašlivý výkřik: Ty prasáku! Huberte, ty prasáku! Byl to každodenní a nepominutelný rituál a jakýsi folklor ulice.

Ona pardubická ulice se jmenovala a stále jmenuje Zámecká, neboť vede k zámku. V jednom domě, kde byla kdysi hospoda U Čápa, bydlel v prvním patře Hubert a v domě naproti, kde byla kdysi hospoda U Dóžete benátského, žil již výše jmenovaný Doubrava Vlastimil. V hospodě U Čápa byla založena komunistická strana v Pardubicích, jak o tom svědčila i pamětní deska.

Ovšem tuto potupnou plebejskost vyvažoval Hubert tím, že za ranního kuropění, kdy se dělnický proletariát ploužil na ranní směnu, pokřikoval na ně z bezpečí svého patra: Tak co, lopaty, do práce, do práce! No já jdu spát.

Lopaty zuřily a Hubert šel spát. Pravda, velmi asketicky, na dvou spojených stolech se zkrácenými nohami, na bídné matraci a ve spacáku.

Doubravovi pro jeho rozměry říkal Hubert tlustoprd, zatímco Vlastík nazýval Huberta zlým režisérem pro jeho velmi osobité stresující podmínky, jež vytvářel pro herce, kteří se mu dostali pod režisérskou knutu.

O tom, jaké podmínky to byly, se vyprávěly až bájné zkazky, o kterých by asi bylo raději pomlčet.

Tak například, pokud herečka - a na herečky byl Hubert zvláště vysazený - dala najevo jen trochu sebevědomí, nedej bože samostatnosti, byla nazvána obludou, nestvůrou, šeredou a naprosto bezvýznamným červem z hnojiště. A dokonce prý jednu zvláště krásnou herečku donutil i sníst pavouka. Inu sám jsem to neviděl a dosti o tom pochybuji, Hubert byl ke všem bytostem, tedy kromě herců, zvláště soucitný a něco takového by ani pavoukovi jistě neudělal.

A jinou herečku potupil natolik, že se odstěhovala do Gottwaldova, už nikdy nehrála a věnovala se pouze dramaturgii.

U herců jakož i u dalších cvičenců Hubert s oblibou aplikoval speciální cvičení převzaté z aikida, japonského bojového uměni; to Hubert ovládal mistrně. Zvláště pak pády dozadu na tvrdou zem. Hubert sám toto nazýval vraždírnou a herci odcházeli z tohoto cvičení s neobyčejnou modřinou přes celá záda.

Ale kdo nakonec vše přetrpěl, obstál, mohl Huberta i následovat...

Tedy - když se Hubert probudil, vypil si svůj příšerně silný a pro ostatní nepitelný čaj, který rád nabízel návštěvám a pak se pásl na jejich mukách, když se pokoušely spolknout alespoň doušek tohoto smrtícího nápoje, bojíce se zlého režiséra rozhněvat neúctou k jeho vyhlášenému čaji.

Hubert téměř nic nejedl a byl tím proslulý, sám jsem ho viděl jíst jen několikrát v nejintimnějším soukromí, tedy kromě zmrzliny, tu si Hubert dával vždy na pardubickém nádraží, když jsme se občas vydali na výlet.

Traduje se, že jednou v hospodě U Kohoutků, kam chodil Vlastimil Doubrava pravidelně a Hubert Krejčí zcela výjimečně, si dal Hubert smažený sýr, což Vlastíka tak zaskočilo a překvapilo, že vyběhl z hospody ven a volal na kolemjdoucí: Lidi, lidi, pojďte se podívat, je tam Hubert Krejčí a jí.

Výlety s Hubertem byly vždy plné překvapení a nejistot - vzhledem k tomu, že vstával tak pozdně, a i když už jsme byli na nádraží, následoval poměrně zdlouhavý, již výše zmíněný zmrzlinový rituál, všechny předem vybrané spoje obvykle odjely a nezbývalo než jet tím nejbližším příhodným, ať už to bylo kamkoli.

Myslím a pamatuji se na jednu výjimku cesty do Poděbrad. Hubert se od někoho dozvěděl, že v Poděbradech mají jasmínový čaj. Podotýkám, že vše se odehrává na začátku let osmdesátých a jasmínový čaj je zboží převzácné. Do Poděbrad jsme se opravu nakonec dostali, snad také proto, že z Pardubic je to nedaleko a vlaky jezdí častěji.

Ovšem, na místě se ukázalo, že vlastně nikdo neví, kde by onen čaj mohli prodávat. Zjišťováním takové nicotné podrobnosti se Hubert nezabýval. Nakonec jsme několikrát obešli bezvýsledně náměstí a alespoň se trochu porouhali Jiřímu Poděbradskému, na kterého měl Hubert spolu s Žižkou, Goethem a mnoha dalšími obzvláště spadeno. Tím se celý výlet mohl jevit alespoň částečně úspěšným.

Zcela jiný průběh ale měl náš výlet do Golčova Jeníkova. Samozřejmě původně jsme mířili jinam, ale vše odjelo a zrovna byl na peróně vlak do tohoto městečka, o kterém se málo ví, že v kostele zde mají kostru velryby. Lépe řečeno jen její část, ale zase kde jinde takovou podivnost v kostele mají.

Vlak se vlekl Vysočinou a do Jeníkova jsme přijeli pozdě. Kostel byl zavřený a cukrárna už také. A když jsme se vrátili na nádraží, zjistili jsme, že dnes už žádný vlak zpátky nejede. Tedy tak nás informoval jakýsi nádražák popíjející jeden lahváč za druhým v místní čekárně.

Hubert klidně usedl na umolousanou lavičku, vytáhl kapesní vydání Krále Leara ze Světové knihovny a jal se číst Shakespeara, jehož měl na všech cestách vždy po ruce. Ostatně si ho kromě starých grotesek a japonského divadla Nó cenil nejvíce.

A já si říkal, že od noci strávené v Golčově Jeníkově nás může zachránit pouze zázrak.

A hle! Milosrdná nebesa! Vlak jakýsi, přece jenom mířící alespoň do Chrudimi.

To je opravdu zázrak, říkám Hubertovi. A Hubert jen odpoví: To musíte víc věřit, pane Stoleček. Zapomněl jsem napsat, že Hubert měl pro každého příhodnou přezdívku a rád vykal.

A vypravěč starých neužitečných příběhů k tomu dodává: zázraky se dějí, třeba i v Golčově Jeníkově, jenom je třeba věřit.