Justin Quinn

Dvakrát se Seamusem Heaneym

Následující dva rozhovory se Seamusem Heaneym (v překladech Marka Antonína a Mariany Houskové) zachycují vývoj básníkova myšlení od sedmdesátých let minulého století do počátku tohoto desetiletí. První z nich zaznamenal Seamus Deane pro časopis The Crane Bag, jeden z prvních odborných časopisů, jež kontinentální kritickou teorii přiměly začít se hlouběji zabývat irskou literaturou. Deane se s Heaneym zná od dětství (studovali na stejné střední škole v Severním Irsku) a tento rozhovor je zatím posledním dějstvím rozmluvy, která pokračuje dodnes. Jejím nejznámějším plodem je Field Day, organizace (Heaney a Deane byli zakládajícími členy), která zinscenovala řadu dramatických děl, vydává pamflety a jejím nejdůležitějším počinem je pětidílná antologie irské literatury, Field Anthology of Irish Writing (první tři svazky byly vydány v roce 1991, další dva v roce 2002). Rozhovor se záhy proslavil, neboť Heaney v něm svoji poezii označil za "tlumené papeženecké žhnutí" ("slow papish burn", slovo burn znamená žár, hněv, ale současně evokuje i představu bystřiny, proudu). Ve vyostřeném agresivním sektářském ovzduší Irska sedmdesátých let se zdálo, že Heaney tímto prohlášením potvrdil vlastenecké ambice své tvorby. Pokud však čteme tato tvrzení v původním kontextu, uvědomíme si, jak usilovně se Deane snaží z Heaneyho toto označení vymámit a jak Heaney tomuto nátlaku instinktivně odolává, aby mohl svému umění ponechat větší volnost. Tlak politiky na umělce - tímto tématem je prostoupeno celé Heaneyho dílo.

Druhý rozhovor se uskutečnil téměř o třicet let později ve Spojených státech, kde Heaney řadu let vyučoval (rozhovor vedli studenti kurzů Harryho Thomase The Art of Poetry). O Irsku a irské poezii se v něm vyjadřuje zcela jinak, netrvá již na adjektivu, klade naopak důraz na podstatné jméno a tvrdí, že výsady poezie přesahují hranice jazyků i národů. V rozhovoru se nepřímo odráží politická situace v Severním Irsku. Od roku 1994, kdy IRA složila zbraně, se osud Severního Irska nevyvíjel nejšťastněji, obecná nálada však byla oproti předešlým letům optimističtější. Heaney sám měl pocit, že může být při psaní méně diplomatický, čehož si lze všimnout především u sbírky Vodováha (Spirit Level, 1996; překlad názvu převzat z výboru pořízeného Zdeňkem Hronem Přezimování pod širým nebem, 2002).

Z obou rozhovorů jasně vyzařuje Heaneyho osobní kouzlo a svérázný humor, o nichž se posluchači měli možnost přesvědčit, když v roce 2002 navštívil Kabinet irských studií v Praze. Mnozí autoři jeho formátu poskytují bezpočty rozhovorů, a tudíž mívají sklon zapínat při rozhovoru autopilota. Heaney však vždy pozorně naslouchá a odpovědi má důkladně rozmyšlené. Jsou dokladem vývoje tohoto velkého spisovatele a nenápadně zachycují změny, k nimž došlo v Irsku během posledních tří desetiletí.

Básník a kritik Justin Quinn (1968) vystudoval anglistiku na Trinity College v Dublinu. Od roku 1995 působí na FF UK; v současnosti pobývá na Villanova University ve Filadelfii jako Heimbold Visiting Professor of Irish Studies. Vydal čtyři sbírky básní (The `O`o`a`a` Bird, 1995; Privacy, 1999; Fuselage, 2002; Waves & Trees, 2006), překládá českou poezii (I. Blatný, J. H. Krchovský, P. Borkovec).