Jiří Pelán, Daniel Samek

Nedotýkati se, prosím!

I.

Tematický blok usilující o zpřehlednění základních témat a textů kultury kurtoazní lásky otevírá (a uzavírá) pojednání o pojetí lásky a pohlavnosti u Platóna, z jehož podání se - jak známo - do evropského povědomí dostala koncepce ušlechtilé lásky jako touhy po duchovním porozumění a vize Érota jako prostředníka mezi bohy a lidmi.

Platónská koncepce lásky, jež milujícího mravně zušlechťuje a probouzí v něm touhu po dobru, rezonuje rovněž v kurtoazní milostné teorii, již poprvé fixovala poezie okcitánských trobadorů, známá u nás z vynikajících překladů Václava Černého. Už v těchto básních je láska často silně spiritualizována, už zde je ženina krása odleskem absolutní Krásy, jež má svůj zdroj v Bohu. Ve stopách trobadorů básní záhy celá románská Evropa, ale i němečtí minnesengři; zřetelný ohlas této koncepce lze nalézt i v české středověké lyrice. Táž milostná doktrína nalézá od poloviny 12. století široký ohlas ve veršovaných dvorských románech. Na přelomu 12. a 13. století se jí dostává rovněž traktátového zpracování ve spise Andrey Capellana De amore, a jak dosvědčuje figurativní Bestiář lásky Richarda de Fournival, k úvahám inspiruje i středověkou "přírodovědnou" spekulaci.

Ideální milenec trobadorské tradice vzhlížel k ženě vdané, a tudíž nedostupné. A právě touha, jež se zříkala tělesného kontaktu, mohla být nástrojem mravního zušlechtění. S nástupem bretonských látek se však na scéně dvorského milostného dramatu objevují hrdinové jako Tristan či Lancelot, jejichž věrná láska je sice rovněž obrácená k vdané ženě, tato žena už však není nedostupná. Tomuto fenoménu je věnována studie, která se pokouší tuto dvojí podobu amour courtois rozlišit a popsat důsledky této inovace.

Je naprosto zřejmé, že Platón byl v těchto koncepcích - tak či onak - stále přítomen, takže otevřený návrat k němu byl pouze otázkou času. Autentickou podobu Platónových spisů zprostředkoval západní Evropě v 15. století překlady do latiny Marsilio Ficino. Ve svém komentáři k Platónově Hostině znovu připomněl Platónovo vysoké hodnocení lásky jako prostředníka mezi člověkem a Bohem a svou "platónskou teologií" inicioval široký proud traktátové literatury, jenž kulminoval v 16. století. Jestliže Pietro Bembo pojednal v proslulé knize Rozpravy asolské platónsko-ficinovské téma spíše rétoricky, Leone Ebreo, jeden z nejoriginálnějších myslitelů vrcholné renesance, je znovu vrátil do původního filozofického kontextu. Pro Leona Ebrea láska není jen mezilidským poutem, ale oživujícím principem vesmíru; pro toho, kdo miluje, se tak znovu otevírá cesta ke splynutí s božstvím.

II.

Platón a jeho následovníci ovšem nejsou jedinými prameny středověkých představ o kultivovaném milostném citu, takže mezi texty ovlivněné "platónskou školou" je třeba vložit to, co bylo tomuto mocnému proudu podstatným a vydatným přítokem. Představy o vyšší lásce platonické doplnila úcta k (marně) zadržovanému tělesnému vzplanutí, která na evropskou kulturu působila z keltského severozápadu. Tento myšlenkový proud byl ovšem interpretován lidmi, kteří už téměř vůbec nerozuměli předloze, protože keltské skladby promlouvaly v konturách světa, který byl na kontinentě již dávno zapomenut.

Stručnou lekcí o spletitých keltských "kořenech" středověkého erotismu vyššího stylu je přehled základních staroirských příběhů, na nichž lze pozorovat "původní" představy o mocném citu, který staví postižené proti rodové společnosti, v níž musejí tak či onak žít. S překvapením zjišťujeme, že milostné tragédie se tu - kupodivu - neodehrávají ani tak z důvodů neúprosných pravidel primitivní a "neotesané" společnosti, jako spíše z neschopnosti mocného jedince přenést situaci, kterou nezbývá než vyřešit rituálně, přes srdce. Ústředním tématem tu tedy není osudová láska, ale nelaskavý osud. Součástí přítomné studie je i překlad emblematického Příběhu o Bailem Krasořečníku, který o dané problematice shrnuje vše podstatné.

Také romanizovaná a posléze germanizovaná keltská Británie stvořila v pověstech o rytířích Kruhového stolu unikátní převyprávění starých mýtů, jež měly mít v této upravené podobě silný vliv i nadále. Mezi důležité texty keltského původu patří i příběhy o Tristanovi, které však na kontinentě doznaly značné proměny. Dokladem, jak silná musela být interpretace tohoto klasického textu, je unikátní velšský Příběh o Trystanovi, který je jediným (a notně pozdním) dokladem velšské odnože tristanovské tradice. Končí totiž překvapivě happy endem... Že by tragika a melancholie tristanovských textů byla pouze neschopností přijmout příběh v jeho lidskosti? Přesnou odpověď neznáme, neboť původní velšská vyprávění, která příběh zprostředkovala kontinentu, se nedochovala...

Další z příspěvků rozvíjí téma přijetí tristanovské látky na starém Severu, kde se zachovala nejstarší celistvá verze Tristana, která pomohla v novověku rekonstruovat "původní" verzi příběhu. Působení překladu či adaptace bylo ale patrně minimální, neboť hlavní myšlenka díla se dostala do rozporu s obecně panujícími mravy.

Nezbývalo než éterický a vykostěný ideál obrátit k přirozené tělesnosti, z níž před časem vzešel. Je ovšem otázka, nakolik se to Evropě podařilo.