Petr Borkovec

Laudatio na Marka Šindelku

(Promluva u příležitosti předání Ceny Jiřího Ortena 2006)

Dámy a pánové,

zkusmo začnu dvěma slovy, která mě napadla už při zběžném listování knihou Strychnin a jiné básně a k nimž se později pokusím něco doříct. První zní samota, druhé starost. Mohl by to být dobrý titul této chvály: Samota a starost.

Je to podivné, ale autor oceněné sbírky Marek Šindelka mi tak trochu splývá s jednou dobře napsanou, byť méně známou literární postavou. To obvykle nezažívám - Josif Brodskij není v mých představách hrdinou vzrušujícího benátského dobrodružství, Seamus Heaney nefiguruje v komorním dramatu, odehrávajícím se ve vsi na pobřeží, ba ani Elizabeth Bishopová - abych jmenoval tři své oblíbence - v mém snění nevystupuje v nějaké mimořádně statické novele jiného autora. Všechny tyhle autory si rád představuji všelijak - v soukromí, ve vztazích, v jejich oblíbených krajinách, při čteních, při přebírání literárních cen a tak dál -, nikdy ale jako objekty jiného autora. Proč je to s básníkem Strychninu jinak? Když o tom přemýšlím, ocitám se na tenkém ledě a zjevně podléhám podezřelým svodům. Vede mě k tomu skutečnost, že dvaadvacetiletý básník napsal knihu o svém dětství, v níž není jediný záznam, obraz, spojení slov, zvuk, které lze odbýt jako "nadmíru privátní" nebo "příliš obecné"? To, že v jeho sbírce zároveň cítím jakousi stydlivou překotnost první zpovědi? Že se mi zdá, jako by všechny básně vyříkal za noc, bleskurychle za sebou, skoro bez účasti? Anebo to, že jsem autora nikdy - ani na fotografii - neviděl?; že tak jednoduše přišel a ohromil mě svým tónem? Tak tohle už jsou - jak uznáte - velice podezřelé otázky. Jako bych nevěřil tomu, co čtu, vytáčím se a přivolávám na pomoc jiné příběhy. Trochu mě omlouvá zmíněné ohromení, okouzlení, a také přesvědčení, skoro jistota, že autor Strychninu se směje - má čemu. Kouzla zabrala.

A tak bych s onou literární postavou nemusel víc obtěžovat. Jenže mám starost, abych jí neublížil - je to dítě, křehké a citlivé a jak jsem řekl skoro zapomenuté. Možná může, i pouhou přítomností, poznamenat k básním Marka Šindelky něco přesnějšího. Chlapec Koljenka, hrdina cyklu próz ruského spisovatele Jurije Odarčenka (cyklus nese název, který se nám hodí: Dětské strachy), bývá jako tolik jiných dětí i dětských hrdinů často v lese a u vody. Jeden z jeho rybolovů popisuje Odarčenko takto:

[Koljenka] mnohokrát slýchával od dospělých slova, pronášená s nádechem odevzdanosti: "Hlavou zeď neprorazíš." Představuje si naprosto lhostejnou kamennou zeď a sám sebe, jak se zadumaně chystá prorazit ji svou tvrdou, umanutou hlavou. A teď, když se indiánským během blíží k mostu, klenoucímu se nad zelenou zátokou jezera, na němž už zdálky rozeznal svého bratra Andreje, jak sedí nad rybářským prutem, připomíná mu právě Andrej takovou zeď, lhostejnou ke všemu rozechvělému, živému. [...]

"Andrjušo... tady je takové ticho," říká Kolja, když přichází blíž.

"Jaké ticho, prosím tě? A co ten pták, co tu už přes hodinu otravuje tím svým pít-podat, pít-podat..."

"To je budníček... ale tak jsem to nemyslel. Ticho neznamená jenom to, že není nic slyšet. Ticho je, když zní každý zvuk sám o sobě a ticho taky je samo o sobě..."

"Tobě už, bratříčku, nejspíš měkne mozek."

"Ne, ne. Podívej, Andrjušo, co tu létá modrých vážek. Mávají křidélky, ale vůbec nic není slyšet. Ale támhle na slunci jsou i vážky jiné a dokonce bzučí. A tady na těch vrbách," Kolja ukázal na propletené stromy, které jako by zkameněly ve rvačce na život a na smrt, "se nepohne ani lísteček - takové je tu ticho. A že tu zpívá budníček? Vždyť jsi sám říkal, že prosí o vodu. Možná je celý vyděšený."

"Z čeho by měl asi tak být vyděšený?"

"A co kdybys místo ryby vytáhl rusalku?"

"Tak vytáhnu, no a co?"

"S háčkem, zaseknutým ve rtu? Bude celá od krve a po tvářích jí potečou slzy!"

"Rusalky nejedí červi," celkem rozumně namítá Andrej. [...]

"A když ses tenkrát topil, Andrjušo," z ničeho nic se ptá Koljenka, "měl jsi hodně velký strach?"

"O tom já nerad mluvím," mračí se bratr.

"Ó jaký já bych měl strach... Tehdy jsem celou noc nespal a pořád dokola se mi honilo hlavou: už mi nestačí dech a opouštějí mě poslední síly, všude kolem je ticho, ruce mám jako chaluhy, ale stále všechno vnímám a můžu přemýšlet... A ta studená voda, to jsem já [...]. (překlad Kateřina Sýkorová)

"Jsem tak sám, / že kolem mě rostou kytky..." píše Marek Šindelka v jedné z básní. V tom by se dalo pokračovat: je tolik sám, že kolem něho dýchají rostliny, vyrůstají matně lesklé stromy, borovice, v nichž vítr od vody napodobuje vlny přílivu; má takový vztek, že vlny moře padají jako kusy masa; takový strach, že mu v hlavě koření magnolie a rozkvétá někde v krvi; takovou starost, že se dotýká hlíny jako zpocené kůže; takovou starost o lesní zvěř, o své nejbližší, o prostory a věci, které opouští. Samota, strach, vztek, úzkost. A také účast, starost, soustrast a péče. Chtělo by se říct, že to druhé překonává první: účast vyvádí z úzkosti, soustrast ze strachu. Ale cítím, že u Šindelky všechny tyhle prožitky pracují oběma směry, svírají ho ve svých tuhých zdech a zároveň rozvírají prostor. Nic není předem rozhodnuté - úzkost se někdy proplazí do světa a narazí na nečekaný vítr, starost se zas a zas odráží od stěn a mění se v stoupající vrstvu mrtvých ryb pod nohama. Ty zdi jsou zdi, a k tomu výpravné zástěny, a k tomu celé světy, do nichž lze vstoupit. Oněch světů Šindelka dosahuje přesným pozorováním rostlinného a živočišného světa, jeho jemné oko vidí křeč chladných očí chycené ryby, očí, které se dusí vzduchem. Tvoří metafory a metonymie, které rozehrávají pestré a suverénní smyslové a smyslné hry. Vstupuje do zvířat a rostlin, do živlů, bere si jejich smysly. A dělá to lehkou rukou, střídmě a klidně. Oněch zástěn, v něž se stěny proměňují, dosahuje monotónním rytmem krátkých veršů, kterému podléhá celá sbírka, a také návratností motivů - matka a bratr, les, ryby, voda řeky a moře se objevují v rafinovaných intervalech, vždy trochu jinak nasvícené. A vlastně také tím, že žádná báseň Strychninu není, řekněme, slabší.

Navzdory tomu, co jsem řekl, ještě jednou zdůrazním účast a starost - jejich pole zabírá ve Strychninu mnoho hektarů: rozkládá se od matky a nemocného bratra až ke zdupanému říčnímu vstupu. Jak to říct, že mě to dojímá a zároveň zneklidňuje.

Jsem v pokušení autorovi něco přát. Ale odpustím si to. Raději popřeji redaktorům českých deníků, kteří poezii odkázali do klubových mantinelů a z židlí by je nezvedlo ani to, kdyby nějaký český básník dostal Nobelovu cenu. A když, stejně by nebyli připraveni. Tak tedy: sbírka Marka Šindelky je výborný krátký román i pozoruhodný pečovatelský deník; je autentická i generační; je dojemná, ale nebanalizuje; je stručná a čtivá; je ještě něco navíc; nepřehlédněte ji; je šik.

10. listopadu 2006