Jan Štolba

Nezastavitelný den

N. stanul přibližně uprostřed Voliéry, v místech, kde se rozprostíral improvizovaný bar, v němž se zástup dobře oblečených mužů a žen s jásotem tlačil k sotva viditelnému barovému pultu. Kabina výtahu právě klesala do přízemí, kam se před chvílí vevalil hlouček nových, neklidně rozesmátých, lehce brunátných návštěvníků. Svlékali si kabáty u provizorní šatny, zatímco nahá ramena hostesek se je snažila nasměrovat dále do sálu. Vzápětí prosklená válcovitá kapsule zas začala stoupat vzhůru a N. v ní uviděl asi desetiletou dívku v bílých šatech a s obří mašlí ve vlasech. S rukama v bok a s jednou nohou vysunutou vpřed na způsob baletky stála sama uprostřed kabiny a tiše, rezolutně shlížela dolů, na dav bez hlesu klesající níž a níž pod jejíma nehybně nakročenýma nohama. N. odtud sotva zahlédl její tvář, měl však pocit, že přesto zřetelně rozeznává pozorné, zvědavě jízlivé oči, upřené na tlačící se ramena v tmavých oblecích, odvážné róby, zářící sklenice v rukou, obludně naleštěný červený kabriolet, zvolna se otáčející na soklu uprostřed vstupního foyer. Co tu dělá, napadalo N-a a zkoušel z její křehce strnulé pózy rozeznat, zda jen se zájmem pozoruje dění, či si tu sama pro sebe hraje nějakou hru, anebo se dokonce předvádí pro někoho skrytého v davu pod ní. Možná patří k účinkujícím, snad k artistům, kteří tu mají v průběhu recepce vystupovat, třeba je dítětem některého z pozvaných prominentů. Ze všeho nejvíc však N-ovi připadalo, že dívka patří k personálu, dokonce snad k někomu z vedení, které má na starosti dohled nad hladkým průběhem slavnosti. Výtah dorazil k hornímu ochozu a měkce zakotvil, avšak dívka nevystupovala, s očima upřenýma na rej dole držela postoj ztuhlé gymnastky a absurdní zářící mašle se jí sotva znatelně houpala nad hustými světlými vlasy.

Potom N. v davu zachytil Rudolfův obličej. Rudolf stál nahoře na centrálním můstku a hovořil s ženou středních let ve stroze přiléhavém kostýmku a s profesionálně lesklým, jako nárazník automobilu vypouklým stříbřitým účesem. Pumpujícím obočím a decentně rozšklebenými ústy dával Rudolf najevo, že registruje N-ovu přítomnost, zároveň se ale nenechal vyrušit z jednání. N. ho tam viděl na pozadí rozsvíceného šumu a ruchu, stále ještě napůl exotického, s tuhými prošedivělými vlasy, menšího než většina lidí proudících kolem, o to však živějšího a roztěkanějšího, už ne v obvyklých manšestrácích na kšandách jako kdysi, ale tentokrát v přehnaně seriózním obleku s vestou, který na něm trochu visel, což ale Rudolf dovedl elegantně a zároveň šaškovsky využít ke svému prospěchu. Už dávno to nebyl odrbaný, bohémsky nevyzpytatelný Rudolf z dřívějška, a přece i teď, ve vší své rozplandané vážnosti působil trochu podezřele a nedůvěryhodně. Možná tím víc na ty, co ho znali. Či naopak právě na ty, co ještě neměli tušení, s kým mají tu čest? N. to nedokázal rozhodnout. Snad právě pro jeho solidní nedůvěryhodnost mu nakonec ti i oni tak ochotně zobali z ruky. Teď Rudolf ženu v kostýmku něčím rozesmál a vzápětí jakoby bezděčně položil ruku na její paži. N. zaregistroval tu výměnu a v mysli mu vytanula řeka všech doteků, co jich byl za léta s Rudolfem svědkem, mikroskopických dloubnutí do prsou, škrtnutí prsty o rameno, chaotických sevření předloktí, oždibování límečků, snímání neviditelných nitek z hrudi poctivě naslouchající protistrany či dokonce okouzlené přejíždění po hřbetu ruky, užaslé, zamilované zkoušení kvality pleti, jako by šlo o nějakou drahocennou látku. I teď Rudolfovy prsty přistály na ženské paži jakoby nic a N. z dálky viděl, jak žena vzápětí zdvihla druhou ruku a prsty lehce spočinula na Rudolfově rameni. Snad chtěla jeho dotek opětovat, či spíš zkoušela naznačit, že by měl Rudolf svou ruku z její paže sejmout.

N. vystoupal až k nim na můstek. Žena, jak se ukázalo, mluvila cizím jazykem a patřila k organizátorům celé akce. Rudolf přerušil ženu tím, že pustil její předloktí, uvolněnou rukou si však vzápětí jakoby roztržitě přitiskl ženiny prsty k rameni. Přitom se obrátil k N-ovi, jásavě se s ním přivítal a začal mu vysvětlovat co a jak, ve kterém z postranních butiků, provizorně přeměněném na miniaturní černou scénu, by měl vystoupit, kde se může najíst, kolik času zbývá. Žena s hraným pobavením pozorovala dvě dohadující se dospělé děti. Pak si lehce odkašlala, Rudolf se na ni tázavě podíval a ona řekla s dovolením, Rudolf na vteřinu nechápal, až pak s lehkým výkřikem vysvobodil její prsty ze svého sevření, na něž jako by na chvíli zapomněl. Záleželo vždy na štěstí, zda ho budou ten večer považovat za vlezlého vykuka, nebo za neodolatelného, tajuplně chaotického principála, říkal si N. Pozoroval ženu a hádal, jak je na tom Rudolf dnes. A při tom nemusel nic dělat, byl automaticky brán za Rudolfův poslušný přívěsek, i teď k němu organizátorka jen netečně vyslala krátký nacvičený úsměv a hned se zas odmítavě obdivnýma očima vrátila k Rudolfovi. N. poslouchal, smál se tam, kde se smáli žena s Rudolfem, a vyčkával na konec rozmluvy. Po chvíli se k němu Rudolf skutečně otočil, s hraným výkřikem - jo tak, ty seš vlastně ještě tady! - a dovysvětlil mu, kdeže si může složit věci. N. se mohl odporoučet.

Dívenka z výtahu zmizela a kouřově skleněná kabina, plná měkkého ticha a vytlumeného prázdna, se v dálce v průčelí Voliéry snášela dolů. Pomalu se prodíral zástupem hostů na galeriích. Podél ochozů se táhly dlouhé stoly s bílými ubrusy a na nich talíře a podnosy plné načechraných salámů, rolád, kaviárových vajec, obložených rajských jablek, kostek aspiku a mís se saláty. Ostře načrtnuté tváře servírek a číšníků za stoly se nakláněly vpřed, jakoby zlehka zaťaté do okolního třpytu a jasu, a tlumeně zářily snědou pletí. N. pozoroval jejich napjaté, neúčastné oči, vědoucí úsměvy a potutelně skloněné hlavy, když se u nich zastavil některý z hostů, zachytil ale i divoké pohledy vrhané na sebe navzájem, úšklebky a neslyšné postranní dialogy. Co je to za lidi, mohl snad někoho z nich znát už z dřívějška, z doby před odjezdem? Mohl je potkat na některé z akcí, na nichž tehdy účinkoval, anebo i jen na ulici či v jednom z klubů, kam občas zabrousil? Pomalu chápal, že to není možné, že jde o novou, neznámou generaci, která se tu vynořila, mezitím co on tu nebyl, a samozřejmě nastoupila na svá místa. Jeden z kuchařů zdvíhal stříbrný poklop z podélné várnice a ukazoval jednomu z hostů malou naběračkou cosi uvnitř. Host zavrtěl rukou a pokračoval v chůzi, kuchař zaklopil várnici a s vyceněnými tesáky se zprudka obrátil na kolegu po svém boku. N. zaslechl proud nechutností cezených němým smíchem. Nemělo to konce, N. slyšel zběsilý šelestivý smích ještě dlouho za zády. Na konci ochozu konečně nalezl šatny a vstoupil dovnitř. Jednalo se o jinak nevyužitý přístěnek s narychlo shromážděnými věšáky a lavicemi a kupou zednického náčiní v koutě. Už tu byl nějaký údržbář a spolu s ním obrovitý vousatý zvukař v montérkách. Oba muži zamručeli na pozdrav, N. odpověděl, hodil tašku k jedné z lavic a začal se převlékat.

Samozřejmě že z takové blízkosti a v tak jasném světle jako tady ve Voliéře nebylo v improvizovaném divadelním kabinetu zatemnění dokonalé. Otevřeným vchodem sem padalo světlo zvenčí, ale s tím se konec konců počítalo, podstatu iluze každý znal a bylo třeba ji doprovodit všemi náležitostmi, které k podobné produkci patří. Co na tom, že výsledek bude mít k dokonalosti daleko. Rudolf nebyl idealista, šlo jen o další raut, kde se lidé vybavují, jedí a pijí a nabízené atrakce míjejí s blahosklonným nezájmem. A tak tu N. předváděl svou černou pětiminutovku s hadrovým fagotem a velkou vycpanou jizvou, napůl odhalený a viditelný poskakoval mezi stěnami holé prodejní kóje, vykryté černým sametem, a zachytával pobaveně jízlivé pohledy hostů, kteří se na prahu kabinetu na chvíli zastavili s průzračnými plastikovými kelímky či papírovými talířky v rukou. Z playbacku zaznívalo rádoby hororové kvílení, šepoty, úder na činel, občas se někdo z hostů při N-ově obzvlášť povedeném přesunu rekvizit pokusil o nějaké to odvážné ho ho ho! a zase dál hleděli na zpola skryté pantomimické přehmaty a příkleky, během nichž N. ve vzduchu rozpohyboval plovoucí klobouk, hadrovou ruku, plyšovou stehenní kost. Dobrý, dobrý, všem se to líbí, poklepával mu Rudolf při první pauze na rameno, zastavil se u tebe i ředitel firmy, která tohle mecheche dává dohromady, a pochvaloval si nápad s černou komorou, k tomu polykač ohně, co za chvíli vystoupí na můstku, po mně chtěl tvoje telefonní číslo... Tak vidíš, jak jsi do všeho zas vplul. Když nahmatal N-ův zpocený trikot, udělal překvapenou grimasu. No ty se snažíš jako za stara, veteráne! Ale zas to nepřeháněj.

N. měl delší přestávku, převlékl se a začal bloumat mezi hosty. Po eskalátorech sjel do přízemí a pomalu se soukal mezi lidmi směrem k opačnému čelu dvorany. Došel až k výtahu, jehož kabina čekala přichystána v dolním patře. Stiskl tlačítko, dveře se rozevřely, N. vstoupil do tubusu a za chvíli už vláčně stoupal vzhůru. Vnímal klouzavý chod stroje a přes tmavé sklo pozoroval, jak Voliéra pod jeho nohama klesá dolů. Dokonce se teď mírně rozkročil a dal si ruce v bok, jako dívenka s bílou mašlí, kterou zahlédl na začátku večera. Z trochu větší výšky rozeznal u zdi mohutnou postavu muže z ochranky, narvanou do těsného saka a škrtící kravaty. Uprostřed vstupního prostoru zářila lesklá pleš sportovního automobilu na otočné plošině. V davu se mihlo pár dohola ostříhaných hlav mladíků v tmavých, pevně zapnutých oblecích. Jeden z těch pečlivých mládenců měl na zátylku vytetovaný čárový kód. Několika dalším mužům zas naopak podél těla a přes přetékající břicha vlála rozepnutá saka, jejich rozjařenost byla nelíčená, ale zároveň měla naznačit, že se ti muži nepočítají mezi mondénní zbytek společnosti. Či měla být jejich nedbalost znamením, kdo je tu doopravdy pánem? Za davy na ochozech pak bylo možné rozeznat sluje obchůdků, některé ještě nebyly hotové, jiné ale už svítily a za stíny rozvěšeného šatstva, za naaranžovaným deštěm parfémů a flakónů se jako stvoly rostlin kývaly tenké figury prodavaček či snad modelek určených k přilákání hostů. V dálce mezi slavnostním chaosem N. zaregistroval i další části Rudolfova cirkusu, pohybující se smyčce houslového kvarteta na terase visuté restaurace, na můstku nad středem dvorany teď chrlič ohně mezi dav téměř mimoděk plivl salvu ohně a kdesi vzadu, na druhé spojovací plošině, bylo na okraji davu vidět polonahého fakíra, bez řečí čekajícího na svůj výstup.

Dívenka v bílém stála dole v přízemí, kde se u pultu točilo pivo ze dvou stylových selských sudů. Šenkýřky na sobě měly nabírané vesnické kanafasky. Na dálku až k N-ovi zářila dívenčina velká bílá mašle, už trochu zplihlá nad pocuchanými, mnoha sponkami sepnutými vlasy. Z davu u pultu se vydělovala fronta mužů s povolenými kravatami, někteří byli jen v košilích a saka měli přehozená přes loket nebo přes rameno, jako by sem zabloudili z vesnické svatby. Dívka v bílém hovořila s jedním z uřícených mužů ve frontě, jenž docela dobře mohl být bankéřem či náměstkem, bůhví proč před ním stála s hlavou pochybovačně nakloněnou do strany a prohnutým ukazováčkem si podpírala bradu v přehnaně přemýšlivém gestu. Ten schopný surfař na pravicové vlně k ní skláněl opocený zátylek, něco jí dlouze vysvětloval a tvářil se, jako by dívka byla dospělá. Občas se ale rozesmál, až mu zacukala ramena. Nato se dívka ještě víc vložila do své role, stejně jako ve výtahu se přemoudřele rozkročila, založila si ruce na prsou, dupla si a dlouze, se vztyčenou bradou začala muži oponovat, aspoň tak se N-ovi zdálo. A zpocený předseda správní rady, zahnaný dívenčinými argumenty do kouta, si začal mnout krk pod bradou a s vážnou tváří přikyvoval, zatímco dívenka si před ním vyzývavě prohrábla vlasy. Dokonce vytáhl zápisník a chtěl si něco poznamenat, jako by sliboval, že dívenčiny překvapivé postřehy zkusí nějak zapracovat do praxe... Výtah neslyšně šuměl a N-ovi se nechtělo vystupovat.

Následovalo další představení a další přestávka. N. seděl na lavici v přístěnku, přišel Rudolf s nějakou složkou papírů v ruce, nad kterou se ustaraně pousmál na vysvětlenou, pak začal polohlasem mluvit k N-ovi. Tak všechno ok? Co jídlo, vzal sis, doufám, nestyď se, co by ses styděl. Já taky jím. Jo, taková věc, nechceš si vydělat něco navíc? Pětikilo, řekněme. Až bude po všem, bylo by tady nějaký stěhování, rozebrat pódium v restaurantu, natahat dolů z nejvyššího ochozu nějaký kabely a reflektory a tak. Mám na to chlapíka, ale potřebuju někoho k němu. Takže jo? Práce, člověče! N. souhlasil. Potřeboval peníze a nikam nespěchal, navíc ho blažil odlesk starého spiklenectví, s nímž mu Rudolf celou věc nastínil. Rudolf mu poklepal na hřbet ruky a už se zas zdvíhal z lavice. Prohodil něco o tom, že musí letět, akrobatka, která se nad Voliérou v závěru večera bude houpat na laně, má prý zpoždění, tak on to musí vyřídit, a zmizel. Do příštího čísla zbývala N-ovi celá půlhodina. Převlékl se do civilu, pomalu vyšel z přístěnku a vtlačil se mezi hosty.

Blížil se po ochozu k ústřednímu můstku. Už slyšel piano, na které někdo vytloukal ragtimy, když tu se hrozen lidí nad schody a podél přilehlého zábradlí zavlnil. Obličeje davu se všechny naráz otočily jedním směrem. N. spatřil, jak se uprostřed schodiště tmavá ramena hostů rozestupují. Nahoru k můstku stoupala nějaká žena, její opálený, vypouklým blond účesem olemovaný ptačí obličej zářil vstříc ustupujícím divákům. Vzápětí N. pochopil, proč to pozdvižení. Žena vystoupila na poslední schod a spolu s její tváří z davu naplno vyvstala i široká bronzová ramena, vykypělá z elastického trikotu. V bicepsech se zaleskla světla lustrů, zatímco na hrudi se pod napjatým akrylem, potištěným duhovými blesky, kmitly dva basketbalové stíny. Z rozestupujícího se davu vyplul štíhlý pas jako střed přesýpacích hodin a zprudka vykroužené boky v černých kamaších pod kolena. O můstek škrtly vysoké podpatky, nad kterými se tyčila snědá lýtka, prostruněná napjatým kolejištěm vlysů a rýh. Žena se usmívala a klopila oči, jako by si pečlivě vybírala, kam došlápnout. O krok zpět za kulturistkou stoupali čtyři mladí muži v černých oblecích, velmi nakrátko ostříhaní, s voskovými tvářemi strážců anebo najatých svědků, i když zrovna tak to mohli být jen přátelé či obdivovatelé té ženy. Několik pánů v davu znalecky zatleskalo. Ozvalo se pochvalné zahvízdnutí. Možná ji někteří zasvěcenci znali, snad šlo o populární šampionku. Hrozny lidí na ochozech teď bez výjimky zíraly na tu ženu, všichni se užasle usmívali a zároveň po sobě pokukovali, jako by se svou reakcí nechtěli znemožnit, či jako by čekali, zda přece jen někdo nedá znamení celému sálu, že jde o předem naaranžovaný gag. Nikdo se už nesnažil skrývat zevlounství, naopak každý teď se soustem u úst anebo s kalíškem drinku v ruce čekal, co bude dál.

Skutečně, když se kulturistka octla nahoře na můstku, zastavila se, očima zakroužila kolem a zapýřila se pod tolika upřenými pohledy. Pak se ale natočila bokem k jednomu z ochozů, na němž se zdálo být nejvíc zírajících nadšenců, lehce poklesla v kolenou, oddálila lokty od těla, ramena schoulila dovnitř a nahrbila záda. Pravou ruku zaťala do levého zápěstí, soustředěně naklonila hlavu ke straně a vzápětí jí na paži naběhly všechny svaly a žíly, lesklá kůže se rozčeřila spoustou hrbolů a vln, až po nejjemnější úpony, polštářky a vybouleniny, o nichž by doteď nikdo neměl ani tušení, že se mohou pod kůží skrývat. Na zlomek vteřiny si s tím dav nevěděl rady. Jako by se odněkud z hloubi hrnula do ostrého světla Voliéry nekonečná řada dalších možných těl, jen shodou okolností spojených s tou ženou, všechna nepoužitelná a všechna najednou, ačkoli žena jen uprostřed můstku nad dvoranou strnule pózovala. Několik diváků se neklidně ohlédlo, zmateně se po sobě podívali, jako by se sem mělo přihnat cosi zvenčí. N. rozpoznal i bílé děvčátko s obrovskou mašlí, nakloněné nad zábradlí, v pozadí se svým obtloustlým bankéřem. Poprvé byl dost blízko, aby rozeznal rysy tváře té dívenky. Spatřil zarudlý přestárlý obličej, zbrázděný rýhami kolem úst a nad svraštělým obočím. Dívka upírala zrak na kulturistku a N. rozeznal v nyní skoro až nestoudně odhalené tvářičce zároveň obdiv, vztek, výsměch a užaslé nepochopení. Vzápětí se dívenka obrátila ke svému průvodci, ukázala prstem na pózující ženu a pečlivě vykrouženými ústy pronesla nějakou poznámku, nad níž bankéř či radní zvedl obočí, v údivu či nekonečných rozpacích. Na chvíli ve Voliéře zavládlo nekontrolované ticho, pak ale přece jen jeden z mužů s rozepnutým sakem začal tleskat a nakonec ženě aplaudoval celý dav. Šampionka se lehce uklonila a spolu se svou čtyřčlennou suitou vyrazila hloub mezi stoly s obloženými mísami, dorty a chlebíčky.

N. bezděčně plul očima tím samým směrem. Kdo byla ta žena? Kdo ji pozval? Patřila k ostatním hostům, nebo byla součástí nějakého představení? Viděl, jak se nahá záda a blond helma nad širokými rameny zvolna a ztuhle sunou okolním hemžením, nepatrně nachýlené vpřed, jako by žena nekráčela, ale jen se vytrvale, zadržovaně kácela do lidí jako mechanicky postrkovaná figurka bionického válečníka. V bronz napodobující umělé hmotě odlitku se míhaly lesky překvapeně ustupujících hostů. Nese si v sobě neustále muže, dokonce chlapa stokrát chlapštějšího než my všichni, žárlivě zúžené štěrbiny kolemjdoucích očí sledovaly tu ženu a snažily se uhádnout, jaká tedy je, skvělá, pružná, dokonale přítomná a připravená pod napjatou, a přitom hebkou kůží, ne, strašná, nechutná, odpuzující, zahanbující, s celým svým nezastavitelným, nikde nekončícím tělem, nikdo se nedovedl s určitostí rozhodnout, ačkoli se to zdálo na první pohled tak jasné. Zatímco jeden z pánů s dortem u úst v poslední vteřině zděšeně uskočil, když proti němu z davu vyrazilo oslnivé torzo, jiný muž se v okamžiku, kdy kulturistku míjel, naklonil k ní co nejblíž, s vyzývavě soustředěným pohledem, přestože ona usilovně hleděla jinam a úpěnlivě se nepřestávala usmívat, muž ji však znehybněl aspoň na vteřinu svým nemohoucím šklebem, jako by už už ze sebe měl vypravit nekonečně oplzlé, okolím nedočkavě schvalované, vytoužené slovo.

N. se protáhl kolem fronty na kávu a zákusky, aby mohl ženu koutkem oka ještě chvíli sledovat. Plula teď nahoře na terasách poblíž průčelí dvorany, se čtveřicí svých průvodců míjela další z míry vyvedené návštěvníky, pak ji N. ztratil z dohledu, ještě jednou se vynořila na čelním ochozu poblíž ogirlandovaného vchodu do restaurantu, kde jí zatarasil cestu hlouček mužů s fotoaparáty. Klečeli před ní s devótními grimasami, ona se ale jen poplašeně usmívala, pak k nim natočila záda, zapřela paže a trapéz se napjal a vyboulil. Hned zas bylo po všem. Stačí pořádně zabrat v posilovně, ignoranti. Fotografové se smáli, čtveřice průvodců v černém je decentně odsouvala stranou a nakonec všichni vyrazili zas dál. N. ještě chvíli bloumal slavností a napadlo ho, že ze všeho nejvíc musela ta žena mást a provokovat samotné kulturisty. Proti ní je každý muž-kulturista břídil... jen proto, že není žena...

Najednou zbývalo N-ovi jen deset minut. Spěchal po schodech do horního patra a pak dál po galerii. Už byl skoro u vchodu do přístěnku, když kulturistka vyrazila z davu tentokrát přímo proti němu, zdvihla hlavu a bez váhání upřela oči rovnou na něho. Zadívali se na sebe jako lidé, kteří se už nějaký čas znají, snad od vidění, ještě však neměli odvahu anebo příležitost se oslovit. Zároveň N. s jistotou věděl, že právě tuhle ženu nikdy předtím nepotkal. Ale její zrak zůstával zatavený do jeho očí a nad plaše sladkým úsměvem, jimž se žena ze zvyku zaštiťovala proti všem, zachytil překvapený N. pohled plný drsného, nesmlouvavého soucitu. Co tedy chceš, být znovu někým jiným, znovu se vrátit na začátek, nebo tentokrát dorazit až na konec, ale tam se jen schoulit v nepotřebném lesku, v tom věčném začínání... N. strnul. Žena se k němu nezadržitelně blížila a on měl pocit, že po něm v příští chvíli vztáhne ruku. Nakonec ale jen ucítil, jak ho míjí, s očima sklopenýma a se smutkem válečníka mizí mezi tmavými hranami cizích ramen a bledými oblinami okolních dlouhých rób. Pak ji definitivně zakryli její čtyři nohsledi, vínově kouřový skleněný bok výtahu, odněkud se vynořila postava jistého hoteliéra o holi, údajně stíhaného za milionové spekulace, vzápětí překrytá mohutně vysunutou bradou populárního umělce, který v minulosti neslavně proslul několika devótními politickými prohlášeními. Nakonec N. viděl už jen výseč onýtovaného soukolí v akváriově oranžovém světle proskleného eskalátoru. Byl nejvyšší čas stihnout příští výstup.

Poslední pantomima proběhla skoro bez diváků. Slavnost se chýlila ke konci. N. se rychle převlékl, aby ještě stihl vyvrcholení akce, na něž ho Rudolf od začátku s ironicky, přitom však významně vztyčeným obočím zval. Odněkud zazněla mohutná fanfára. Ve Voliéře se setmělo a nad prostorou zakroužil osamělý kužel světla. Chuchvalec ohně ještě jednou vyhrkl od chrličových úst. Hudba ztichla, zbylo jen víření na buben. Pak bílým prašným světlem reflektoru prolétlo tělo artistky přimknuté k napjatému lanu, s jednou nohou vytrčenou křečovitě do strany, a zmizelo na protilehlém ochozu ve tmě. Slavnost skončila. Dav unaveně tleskal a pomalu se rozcházel.

N-ovi teď nezbylo než čekat, až se Voliéra vylidní, aby mohli začít se stěhováním. Bloumal podél stolů, z nichž servírky a kuchaři sklízeli nedojedené mísy, kolem obchůdků, kde hostesky rovnaly rozházené zboží, sbíraly lamety z podlahy nebo utíraly vylité šampaňské. U jednoho butiku se zastavil a nahlédl dovnitř. Nejprve ho překvapilo, když mezi figurinami a róbami ještě jednou spatřil kulturistku, tentokrát bez jejího nerozlučného čtyřčlenného doprovodu. Vzápětí si ale uvědomil, že by se cítil trochu nesvůj, kdyby ji dnes večer ještě znovu nepotkal. Zůstal stát v dokořán otevřených skleněných dveřích. Žena k němu vzhlédla s vědoucím úsměvem. Vešel dovnitř, pokročila k němu několika houpavými, snad i trochu nejistými kroky na vysokých podpatcích. Tak ty jsi ještě tady, nataženou rukou N-a objala kolem krku a N. si všiml, že se opravdu nepatrně kymácí jako neživá, cítil, jak se dokonce o něj trochu opřela a pak si omluvně přitiskla prsty ke kořeni nosu. Promiň, fakt promiň. N-ovi blesklo hlavou, kvůli ní jsem nakonec vzal tenhle připitomělý kšeft, kvůli ní tady čtyři hodiny poskakuju... Zpoza strnulých prstů figurin se k nim naklonila štíhlá dlouhá prodavačka v minišatech a podávala jim navštívenku. Butik NOLA. Dejte naši kartičku své manželce anebo milence, ano? Hezký den. N. uviděl prsty kulturistky poslepu odebrat cedulku a vzápětí na koutku úst ucítil její rty. Nápodobně, hezký den. Odtáhla ho hloub mezi naaranžované modely a neuspořádaně rozestavené plastové panny. Objal ji a cítil, jak se k němu břichem přitiskla, držela ho za zátylek a zároveň odvracela tvář s provinilým úsměvem. Promiň, nevím, jestli se odněkud známe, asi ne, že, ale já mám pocit, že se odněkud známe... Přes bronzové rameno a bledé paže panen viděl N. ze skleněného krámku ven do dvorany, proud hostů stále ještě vytrvale kanul dolů po eskalátorech, muži si z bedýnek, které k nim v přízemí přistrkovali číšníci, vybírali doutníky na rozloučenou, skupiny lidí v kabátech přehozených přes sváteční šaty se spolu loučily, odněkud se vynořil zpocený kuchař a s rukama v bok hleděl směrem k horním galeriím. Nakonec se dole mihl i Rudolf s fasciklem papírů v rukou, právě když se žena pod N-ovou dlaní, jíž ji přidržoval v kříži, vláčně zakymácela. Aha, zdvihla prst, nakročila dopředu, usmála se. V pořádku. Co ty? Překvápko? Omluva. Shora v ostrém úhlu spatřil její napjaté stehno v černých kamaších z boku se k němu tisknout. To víš že jo, já se ti omlouvám, je to všechno taková rychlovka, já tohle normálně nedělám, slyšel její monotónní, usmívající se hlas. Přikyvoval a pak se zeptal, kde jsou? Kde jsou kdo? opakovala žena, natáhla se přes N-ovo rameno a hmátla po cípu látky ledabyle navěšené na holou figurinu. Hele, tady jsou nějaký moc krásný šaty. Vyprskla smíchy, skryla si hlavu na N-ově rameni, vzápětí prudce vzhlédla a zadívala se na něj hlubokýma tmavýma očima. Dej si pozor, už tu brzy budou! Oči nepřítomně zesmutněly. Oddálila hlavu, aby mohla zkontrolovat N-ův výraz tváře, zatímco on ji poslušně držel v pase, opětoval její pohled a vlastně nevěděl, jak se tvářit. Žena mu přejela prstem po čele, jako by děkovala, že se do ničeho nenutí. N. si všiml, jak se z kůže vyholeného podpaždí derou ven krátké, tuhé, pichlavé chloupky. Co s ní bude dělat? A co ona s ním? Snažil se rozeznat, která z otázek je víc na místě.

Promiňte pane, příliš mnoho kalíšků, odstrčila ho nakonec jemně, diblicky pokrčila rameny. K butiku už přicházelo doprovodné kvarteto v dokonale padnoucích tmavých šatech. Jeden z nich spatřil přes sklo N-a a ani nehnul brvou. Á, tady máme naši maminku, řekl, pak vzdychl. Vešel do skleněných dveří, rozhlédl se kolem a rozpřáhl paže po vzoru figurin. N. poslušně ustoupil a kulturistka s vláčným omluvným úsměvem vcouvala do náruče svého guru. Neublížila sis, zeptal se muž. Až příště, odvětila žena a nespouštěla z N-a oči, ačkoli ji to, jak se N-ovi zdálo, stálo trochu námahy. Zbylí tři zůstali za sklem obchůdku. Ale nevypadalo to, že průvodci jeví o N-a zájem. Žena se zlehka kývala, zezadu obemknutá netečnými pažemi svého ochránce. Tak seš si jistá, že je všechno v pořádku? Jistěže. Muž se ženou vycouvali skleněnými dveřmi ven na ochoz, žena se zadívala přes sklo za N-em, zaokrouhlila rty trochu přiopile, dotkla se jich ukazováčkem a přejela jím zvenčí přes sklo butiku. Pak se vyvlékla z paží svého průvodce a odcházela se čtveřicí pryč, aniž se kdo z nich ohlédl.

Konečně se N. vymotal z butiku NOLA. Odevšad se ozývalo cinkání sklízeného nádobí, dunění a rachocení posouvaných stolů. Všichni z personálu byli najednou hluční a pohybovali se jinak než dosud, křičeli na sebe nesrozumitelné žerty, rozhazovali rukama, pošťuchovali se, třískali kartonovými krabicemi o zem. Všude plno zbytků. N. na okamžik zalitoval, že slíbil Rudolfovi pomoc. Vzápětí ucítil na předloktí Rudolfovu ruku. Tak přece jen jdeš do toho? Nahoře na kruchtě, v průčelí protilehlém k tubusu výtahu, už stál chlapík v montérkách a sesouval přes hrazení dolů těžká plata praktikáblů. Rudolf s N-em je začali odebírat a ve dvou nosit do přístěnku. Během večera se nahoře vystřídal bigband s nějakou cimbálovkou a teď se shora sunulo jedno plato za druhým. Těžkých prkenných desek neubývalo, N. netušil, že toho bude tolik. Při práci nemluvili, Rudolf se zdál unavený a ospalý, místo drahého obleku na něm teď plandaly olysalé manšestráky a N. občas zachytil jeho ustaraný úsměv jako za starých časů. Po horních dílech následoval stejný počet dolních skládacích podstavců. Třísky se jim zadíraly do rukou. N. ještě jednou zalitoval, za chvíli ho však mechanické pochodování s těžkými dílci v rukou ukolébalo, na nic nemyslel, ani na podivné setkání s kulturistkou, byl rád, že tu je a že může nosit. Následovaly komíny židlí, neohrabané notové pulty s přišroubovanými lampičkami, několik mikrofonních stojanů a nakonec ještě nějaké tyče, táhla, bedna s nářadím, srolované pruhy vykrývacích koberců. Mezitím Voliéra docela osiřela. Chlapík v montérkách seskočil z kruchty dolů na ochoz, vytáhl obočí na znamení únavy, rychle si s oběma potřásl rukou a začal se balit.

Takže co teď, ještě ty světla, můžeš? N. přikývl. No stranger to danger. Rudolf nic dlouze nevysvětloval. Každý na opačné straně haly, v níž se výrazně zešeřilo, vyšplhali po provizorních duralových žebřících až na nejvyšší železný ochoz téměř pod stropem dvorany, pro veřejnost uzavřený. Tady byly na těžkých stojanech upevněny sady reflektorů a podél stěn se táhly svazky elektrických šňůr. Z protilehlého ochozu Rudolf na N-a pokřikoval co a jak. Odpojovali kabely a smotávali je, sundavali reflektory ze stojanů, skládali stojany a všechno po částech přenášeli k žebříku. Balení světel nakonec trvalo ještě déle než předchozí stěhování praktikáblů. Rachocení přesouvaných předmětů se rozléhalo prázdnou halou, ale zvuky N-a tišily a uklidňovaly, stejně jako dotek hrubého zaprášeného železa anebo váha těžkých součástek v rukou. Jako by slavnost, na niž při práci N. pomalu už zapomněl, potřebovala ještě někoho, kdo vytrvá až do úplného konce. Dělám tečku, sklízím zbytky, pomáhám balit, je za to pět set. Občas při práci zvedl hlavu, podíval se na protější ochoz a zahlédl tam na pozadí zaprášené stěny mihnout se mírný, jakoby tváře zbavený, volně se prostorem vznášející úsměv. Vidíš, člověče, a to jsme se už taky nemuseli nikdy vidět, pokyvoval Rudolf hlavou na vzdálené straně haly. Ze všeho nejvíc se oběma chtělo spát.

Úryvek z delší románové prózy.

Jan Štolba (1957), básník, prozaik, literární a filmový kritik, hudebník. Vydal několik básnických sbírek (Čistá vrána, ex. 1988; Bez hnutí křídel, 1996; Nic nemít, 2001; Den disk, 2002), prózy Deník pro Marcelu Šternovou (smz. 1985), Provazochodcův sen (1995), Město za (1997) a "úvahy o básnících a poezii"Nedopadající džbán (2006; Cena F. X. Šaldy 2007).