"Fascinuje mě podivná vystrčenost zátylku do světa"(Z rozpravy Petra Hrušky se studenty pražské FF UK v rámci cyklu "Básníci 90. let")

Na první pohled je dnes odevšad a kamkoli stejně blízko, jako by to už ani z Ostravy nebyla žádná vzdálenost. Kde dnes přebývá nějaká skutečná vzdálenost? Mezi čím a čím?

Věci se nám jenom zdají být snadno dosažitelné. Měřeno "zevnitř" k nim máme možná někdy dál. Je tady ta nejednoznačnost... Já jsem peripatetik. Chodím po bytě, když přemýšlím, když mluvím anebo když nedělám ani jedno z toho. Pořád chodím, diagonálně, rovnoběžně, nachodím hrozné kilometry. Ale je to dálka, nebo blízkost? Pořád jsem mezi čtyřmi stěnami, a zároveň jsem ušel třeba dvanáct kilometrů. Ta dálka zůstává nějak zamotaná do kuchyně. Myslím si, že naše vnímání blízkosti a vzdálenosti pohyb relativizuje. Jakýkoli pohyb naše vzdálenosti překonává a zároveň ruší určitou blízkost toho, co jsme měli takříkajíc po ruce a jinou vzdálenost tak vytváří. Je nesmírně složité "zůstat u všeho".

A tedy jak blízko a jak daleko je z Ostravy?

Jak kdy, neboť i Pendolino mívá zpoždění, dneska o čtvrt hodiny. (smích) Osobně si ale uvědomuju velký rozdíl mezi tím, když jedu z Ostravy a když jedu do Ostravy. Jednoduše řečeno cesta z Ostravy do Prahy trvá dýl. Už jsem o tom mockrát přemýšlel, ale žádnou vyčerpávající a spolehlivou odpověď, proč to tak je, nemám. Samozřejmě to platí třeba i o cestě do Brna, to není otázka cílové stanice. Možná je cosi na tom, že když odjíždím z Ostravy, dívám se na prostory, které jsou ještě důvěrné a někde za Svinovem nebo Studénkou důvěrné přestávají být. A výjezd z důvěrnosti dálku protahuje. Vymaňuji se totiž podvědomě z fůry věcí, a to jde pomalu. Zato když přijíždím zpátky, tak se s těmi místy vítám. Vítání je spěšná záležitost, to je objetí, to je podání ruky, to je radost, že se zase vidíme. Tak možná tady je jedno z chatrných vysvětlení, proč mi cesta tam trvá dýl než cesta zpátky, do toho děsivého prostoru, který mám tak rád, tedy do Ostravy.

Vzdálenost je do té blízkosti tak nějak zavinutá? Jako "vzdálenost ve slově Karviná" podle jedné vaší básně ze sbírky Měsíce?

Ano. Karviná je zvláštní místo kousek za Ostravou, které mě vždycky přitahovalo. Občas tam podnikám cesty. V Karviné se ještě pořád těží, i když už moc ne. Lidé tam zírají na to, co zbylo, a na to, co už se nemůže vrátit. A zároveň nevědí, co dál. Prostředí je to tísnivé. V Karviné je hrůzostrašné klima, snad největší počet rakovinných výskytů na obyvatele, taky největší počet sebevražd, vysokánská nezaměstnanost. Karvinští řidiči jsou proslulí svou bezohlednou, divokou jízdou. Je v tom všem určitý vztek místa, které si pamatuje, co se tam odehrávalo - a teď jako by to někdo sejmul a nechal jenom obnažené lidi s těmi svými hornickými osudy. Drží se tam smutek z toho, jak byl život redukován na základní existenční věci, že to byl svým způsobem hrozný šizunk a že jim najednou v té existenci něco hrozně chybí a něco zároveň hrozně přebývá. Tak to je taky taková zvláštní vzdálenost. V Karviné je po vší té těžbě najednou ohromného nesnesitelného prostoru. Jak tam tak čiší, je v něm divná hloubka, tedy vzdálenost.

Emblémem této divné vzdálenosti by mohl být příběh krytky fotografického objektivu, který vyprávíte v prozaickém souboru Odstavce: sonda přistane na Venuši s cílem zanalyzovat vzorky hornin, ale výsuvné rameno uchopí právě odpadlou krytku...

Celý ten velký systém, který měl odhalit neznámo, nakonec dohmátne právě a jenom tam, kam dopadlo to víčko. A víčko nepadá daleko. Takže v té nesmírné dálce se zanalyzuje vzorek, který byl tak groteskně blízko. Kryt fotoaparátu! Tož to jsme mohli zůstat někde na Svinově a zkoumat ho tam... Anebo nemohli? Anebo teprve na Venuši získalo svůj nový význam to, co zdánlivě bylo možné uskutečnit snadno i v Praze nebo Ostravě? A jsme zase u toho: najednou se ukáže, že neznámo, za kterým jsme se museli vypravit tak daleko, vyjeví se v jistém smyslu zároveň tak blízko.

Nevím přesně, jak to s těmi vzdálenostmi a blízkostmi je. Celý život s tím mám co dělat. Koneckonců bydlím v Ostravě, pracuju v Brně, často jezdím do Prahy i jinam. Myslím, že hraje významnou roli to, že jsem z dvojčat. Marná věc, zažil jsem extrémní blízkost kohosi jiného už v prenatálním stavu. Někdy si říkám, že prožitek té silné, neobvyklé blízkosti, který ve mně nějak je - ono dotýkání se s někým, ještě než jsem přišel na svět -, není zanedbatelný. Paradoxně umožňuje asi citlivost ke vnímání různých "lidských vzdáleností", neboť v jistém smyslu už nikdy nebude tak těsno, už nikdy nebude jedna existence tolik podmíněna druhou, jako tehdy v matčině břichu.

Tělesná těsnost, motivy rukou, motiv strojového ramene - všechno jsou to vzdálenosti takzvaně "na dosah". Snad i určitým způsobem vyjadřují osahávání, ohmatávání, omakávání světa. Dalo by se říci, že zrovna hmat je ve vaší poezii nezanedbatelný?

Asi ano. Ale necítím to tak, že bych měl v básních ruku jen jako prostředek k makání čehosi. Rád se dívám na ruce, které jsou samy o sobě složitým výrazem. Vzpomínám si na svůj zásadní kritický výpad proti pozdní renesanci, učiněný kdesi v útlém dětství. Koukám se na jeden Tizianův portrét a říkám: "Ale ty ruce, ty ruce se mu nepovedly." Otcův přítel, který občas maloval, na to povídá: "Však taky ruce jsou to nejtěžší, co se dá namalovat! Tvář nebo rty nebo oči, to ještě jde zvládnout, ale s namalováním rukou měli malíři vždycky hrozné problémy." Nevím, jestli měl tehdy beze zbytku pravdu, skoro si dnes myslím, že ne, ale od té doby jsem velmi zaujat rukama jako něčím, co se nedá snadno namalovat, snadno zachytit. Samozřejmě, o to víc člověka provokují k tomu, aby na ně zaostřoval.

Na ruce bez předmětu, na ruce jako věci? A co je podle vás nejtěžší namalovat slovy?

(dlouze přemýšlí) Zátylek.

Proč?!

Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale třeba děti mají neuvěřitelné zátylky. Je tam něco divně... lítostivého. Nevím přesně co, ale dojímá mě to. Když dítě odchází a vidím jeho zátylek, jsem bezmocný, jsem úplně v háji a neumím to vyslovit tak, aby to nebylo příliš sentimentální, patetické, aby to nebylo jenom otcovské. Jistěže je zátylek nejzranitelnější místo, ale tuším tam ještě něco jiného - kdybych to uměl říct, už by pro mě nebyl tak tajemným místem. Fascinuje mě podivná vystrčenost nebo vytrčenost zátylku do světa.

Do vašeho básnického domova se svět dostává i prostřednictvím televizní obrazovky. Vesmírné prostory i hloubky oceánů, ale také zpravodajství nebo televizní seriály. Znamená to, že svět je neskutečnější než domov, protože se o něm dozvídáme jenom nepřímo?

Hloubky oceánů i vesmírné prostory jsou pro mne dostupné jen nepřímo... Něco z jejich podstaty se však může zpřítomnit právě intenzivním prožitím a konfrontací s tím, co nás obklopuje.

Ve chvíli, kdy se ke mně dostane vzrušující informace, že na měsíci Titanu je divoké metanové moře, jako by mě to najednou o to víc náhle uvrhlo do přítomnosti tady a teď. Jsem jenom s tou podivnou informací, kterou nemůžu k ničemu praktickému použít, protože co já s Titanovým mořem - tam se asi nebudu nikdy ani plavit, ani stát na břehu. Jsem ale vystaven jeho existenci, a teď dostat ji do sebe, zapracovat do svého života, vyrovnat se s ní, v tom je něco úchvatného. Najednou vás to vrátí zpátky přímo doprostřed vašeho obýváku, který jako by byl jinak ostrý od chvíle, kdy jste se dozvěděli o tak šíleně vzdálené a nepotřebné věci, jakou je metanové moře Saturnova měsíce. Pocítíte, že všechno je pořád tady, i Titanová moře jsou tu s námi. A když si je uvědomíme, je to pro nás úžasný náraz skutečnosti. V tu chvíli třeba i důvod k básni.

15. května 2007

Cyklus rozprav připravovali Petr Andreas, Tomáš Čakrt, Marta Dorosz, Jonáš Hájek,

Eva Košinská, Zuzana Stiboříková, David Vichnar a Petr Šrámek. Foto Michael Čtveráček.