Martin Bedřich

Mýtus Týnského chrámu

Ve svém lingvoliterárním rozboru dvou básnických sbírek Jaroslava Seiferta Světlem oděná a Kamenný most, [1] které úzce spojuje téma Prahy, naráží Alexandr Stich na silný motiv Týnského chrámu na Staroměstském náměstí. Základní prostor Prahy je podle něj jednoznačně "strukturovaný osou řeky a ji přetínající osou Hrad - Týn" [2], a jak dále uvádí, "Týn však má ještě některé další, a významné, asociace historické. Je protikladem chrámu svatovítského v tom smyslu, že to byl chrám nikoli královský, panovnický, ale měšťanský, v novodobé terminologii bychom mohli trochu anachronicky říct občanský; byl symbolem pražské měšťanské obce [... ]." [3] Podél oné topografické i duchovní osy Hrad, resp. Svatovítská katedrála a Týnský chrám je podle Sticha vystavena celá sbírka Kamenný most, čímž "je tak provedena syntéza dvou základních tradic české národní a státní existence, svatováclavské a husitské, v jeden celek a diptych je těmito dvěma tradicemi kompozičně přímo rámován". [4] Zpracovává-li Seifert ve svých sbírkách toto pojetí Týnského chrámu, které nepochybně přetrvalo částečně i do dnešní doby, odráží tak zajímavý mytologizující proces - nemající v pražském mnohokostelí obdoby -, jehož linie se táhnou hluboko do minulosti a prapodivně se proplétají až dosud.

Fenomén Týnského chrámu vyrůstá jednoznačně ze samotné jeho podoby - dominantní stavba převyšující staroměstské střechy je v první řadě, jak přesvědčivě ukázal Pavel Kalina, "inscenací moci". [5] Počátky stavby monumentálního gotického kostela, která je kladena před rok 1339, souvisejí s mocenským bojem určité skupiny staroměstského patriciátu, který se zformoval kolem rodu Velflovců. Měl odrážet jejich postavení v tomto konkurenčním prostředí, vizualizovat jejich potenciál, v prvním plánu např. v kontrastu ke kostelu sv. Mikuláše, ležícím tehdy na diagonální straně Staroměstského náměstí, kolem něhož byl sdružena skupina Olbramovická. Chrám se navíc začal velmi brzy profilovat nejen jako kostel farní, ale skutečně městský, o čemž svědčí to, že na provoz oltářů nepřispívali jen Týnečtí, ale i členové okolních farností. Patronátní právo, tedy pravomoc dosazovat duchovního pro kostel, navíc již v roce 1320 získal Jakub Volflin od vyšehradské kapituly, což nejen že nebylo v této době vůbec běžné, ale navíc to podpořilo onen "měšťanský" charakter. Co se architektury stavby týče, je její znakový charakter neodlučitelný od výše naznačených reprezentačních a jiných funkcí. Svědčí o tom především dvě části - západní dvojvěžové průčelí a východní závěr. Ten má trojchórovou dispozici, která je podle Kaliny odvozena nejpravděpodobněji od monumentálních západoevropských staveb 13. století, na něž zřejmě navázal závěr Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Tento příznačný rys, že totiž městský kostel hledá své vzory v exkluzivní katedrální architektuře, je nejmarkantnější na zmiňovaném západním dvojvěží. To, potenciálně vzorované např. na velkolepých chrámech ve Vratislavi či Lübecku, mělo překonat dosavadní pražská dvojvěží kostelů, jakými byly sv. Mikuláš, Havel, Jiljí, Jakub apod., a stát se vizualizací sebevědomí jedné části staroměstského měšťanstva v protikladu ke zbytku Prahy a zvláště ke Svatovítské katedrále, podporované císařem, špičkami aristokracie a klérem.

Do těchto ideálních koncepcí ale vstupuje konkrétní historie. Kostel, který je v druhé polovině 14. století orientován především na německé obyvatele Prahy, se stává místem působení reformních kazatelů, jakým byl Konrád Waldhauser či Jan Milíč z Kroměříže. Po smrti Jana Husa se chrám dostal pod vliv jeho stoupenců a již v průběhu husitských válek se jednoznačně profiluje jako hlavní kostel strany podobojí, kterým byl až do bitvy na Bílé hoře. Příznačné je, že role Týnského chrámu není bezprostředně v době husitské a pohusitské nějak reflektována a konceptualizována (nemluvě ovšem o tom, že teprve v této době dochází k definitivnímu dostavení kostela, tedy konečné realizaci plánů, o nichž jsme mluvili výše). Např. Staré letopisy české [6] zmiňují Týn relativně často, jeho důležitost je z nich evidentní, vždy je ale pouze kulisou dění v něm. Dozvídáme se tak, že v Týně byla roku 1447 přečtena papežská bula potvrzující privilegia univerzity, následujícího roku do něj byl s nevídanou pompou přiveden papežský legát. Když byl roku 1458 zvolen na Staroměstské radnici králem Jiří z Poděbrad, byl hned odveden do Týnského chrámu, kde mu bylo zpíváno Te Deum, a když pak roku 1471 zemřel: "Byl pohřben [... ] na Pražském hradě v nové části chrámu sv. Víta, vedle krále Ladislava, směrem ke kapli sv. Václava. Ale nádoba s jeho vnitřnostmi byla uložena vedle mistra Rokycany v Týnském chrámu." [7] Asi nejsymboličtějším činem v této době tak bylo umístění sochy Jiřího z Poděbrad s obnaženým mečem roku 1463 na dostavený štít západního průčelí a vztyčení pozlaceného kalicha. (František Ekert ve svých Posvátných místech král. hl. města Prahy k tomu po staletích jízlivě dodává: "Když pak čápi začali v tom kalichu hnízditi a svým mláďatům ropuchy a hady snášeli, spadávali prý plazové dolů, z čehož kališníkům se vysmíváno, až prý Rokycana kalich ten vyčistil a stříškou přikryl." [8])

Umístění sochy "prvního českého krále" na hlavním utrakvistickém kostele bylo bezpochyby projevem sebevědomí pražské společnosti a její loajality vůči panovníkovi. Neujde nám ale, že v tomto jasně manifestačním činu jde o legitimizaci přítomnosti, potažmo budoucnosti, nikoli o opření se o minulost. Zajímá-li nás historická, resp. mýtotvorná interpretace Týnského chrámu, musíme přejít do století 16. a 17. Právě tehdy, v době konfrontací nově reformovaných církví a obrozujícího se katolicismu, dochází k hlubšímu přehodnocování vlastní minulosti každé ze stran. Uvidíme, jak se právě Týnský chrám dostane do silového pole zájmu mnohých zúčastněných.

Na počátku všeho stojí s největší pravděpodobností Václav Hájek z Libočan a jeho Kronika česká z roku 1541. V tomto nesmírně vlivném díle nacházíme v podstatě kostru toho, o čem chceme dále hovořit. Když se Hájek dostává k událostem přijetí křesťanství v Čechách, popisuje nelehkou situaci knížete Bořivoje, jenž byl nucen kvůli svému křesťanství, které přijal na Velehradě od sv. Cyrila a které vyvolalo konflikt s domácí šlechtou, utéct na Moravu. Odtud se ale po čtyřech letech roku 898 vrací, aby urovnal poměry v rozvrácené zemi. Cestou dává Panně Marii slib, že pokud se mu podaří vrátit se na trůn, nechá jí postavit kostel. Dále čteme: "Třetího dne po svém příjezdu do svého domu a nebo dvoru knížecího, kterýž byl v ohřadě města Prahy, někdy Křesomysl kníže sobě k bydlení i jiným budúcím knížatům dal na východ slunce postaviti, rozkázal jest kníže před tím dvorem u velikých vrat, kterémuž někteří veselý dvuor, a jiní tejněný dvůr, proto, že byl vysokým tejnieným plotem ohrazený, říkali, krásný kostel k poctivosti Panny Marie Syna Božího rodičky, na nebe vzetí (tak, jakž slíbil) založiti a pilně stavěti i dokonati rozkázal." [9] Roku 901 byl pak Týnský kostel dostaven a posvěcen sv. Cyrilem, který přijel z Velehradu spolu s Bořivojem již při jeho návratu na trůn. Hájkovo podání nejranějších křesťanských dějin Čech tedy vypovídá o tom, že křesťanství sem bylo přeneseno přímo sv. Cyrilem, jenž se osobně podílel na vzniku prvního pražského kostela, kterým byl právě kostel Panny Marie před Týnem, navíc ahistoricky zasvěcen jejímu nanebevzetí. Ten je pak již svou lokací úzce svázán s přemyslovskou vládnoucí dynastií. [10] Tato jeho reprezentační funkce je zřejmá i z Hájkova stručného popisu: "A to posvěcení stalo se na den nanebevzetí Panny Marie při přítomnosti Bořivoje knížete i kněžny Lidmily a jích synův i služebníkův mnohých. Křestianův také mnoho nábožných bylo se k tomu sešlo a měli z toho veliké potěšení. Při té slavnosti veliké množství pohanův se k víře svaté obrátilo a při tom jsú pokřtěni." [11] Ne nepodstatná je i informace o tom, že hned s příchodem Bořivoje a Cyrila do Čech "lid mnohý učil se latinským literám". [12] Vize českých dějin Hájka-katolíka se totiž zajímavě odráží od jiné vize, totiž významného utrakvisty Bohuslava Bílejovského v jeho stejnojmenné Kronice české z roku 1537. [13] Bílejovský, obhajující kontinuitu příjímání Čechů pod obojí způsobou, vidí jeho počátek právě již u českých věrozvěstů, tj. u sv. Cyrila, a vůbec první křesťanské přemyslovské rodiny, z níž akcentuje hlavně sv. Ludmilu. Bílejovský ale nemá potřebu Týnský chrám jakkoli tematizovat, Cyrilovi naopak připisuje stavbu kostela sv. Klimenta a Valentina, které Hájek zmiňuje až druhotně. Bílejovský tedy, ač sám od roku 1534 člen konsistoře podobojí, mající své centrum právě v Týnu, nepostřehl potenciál, který se v tomto chrámu skrýval. Hájek jej oproti tomu učinil svědkem mnoha závažných událostí. Především nechal roku 906 zemřít Bořivojova syna Spytihněva, který byl následně pohřben právě v Týnském chrámě jakožto první křesťan z knížecího rodu. [14] (Tohoto si všímá např. i barokní historik Jan Florian Hammerschmid, který píše: "in templo B. V. Mariae ante Lautam Curiam in Teyn, e Bohemorum Principibus primus christiano ritu est sepultus ad finem anni 906.") [15] Hájek tak ukazuje vážnost tohoto kostela, majícího potenciální charakter dynastického pohřebiště. V líčení událostí spjatých s Týnem následuje hněv pohanky Drahomíry, která nejen že iniciuje krvavý boj křesťanů a pohanů na Staroměstském náměstí, ale nechává poté Týnský chrám přednostně zapálit. [16] Celé okolí Týnského kostela se tak stává svědkem mučednictví, což bude mít potom dopad i hluboko do baroka. Ještě roku 1730 čteme v díle katolického autora Scharfa: "Pročež každý horlivý křesťan, kdykoli přes ten rynk jde, má věděti, že po místě posvátném kráčí, které posvěcené jest mnohých křesťanův a mučedlníkův božích nevinně i hojně pro Krista vylitou krví." [17] (Dojem, že jde o tendenci překrýt tradici popravy 27 českých pánů poukazem na hlubší minulost, asi není náhodný.) Hájkova tendence připoutat Týnský chrám k vládnoucí dynastii je zjevná. Objevujeme ji dále např. v líčení Boleslavova strachu a lítosti nad vraždou svého bratra Václava, kde čteme, že "obávaje se, aby pro jeho zamordování některé těžkosti od Pána Boha naň dopuštěny nebyly, rozkázal kostely, boleslavský svatého Strachoty, pražský Panny Marie před Tejnem a svatého Víta na Hradě pražském opravovati, a co nebylo dokonáno, to dodělati". [18] Týn je tu tedy opět předveden jako jeden z hlavních zemských kostelů, o něž se panovník přednostně stará. Jeho důstojnost je potvrzena ve zprávě z roku 1093, v níž se popisuje příjezd Břetislava, syna krále Vratislava, do Čech jakožto nového knížete: "A Kosmas, biskup volený, se všemi kněžími a žáky poctivě proti němu vyšel a uvedl jej do kostela Panny Marie před Tejnem a na stolici jeho posadil." [19] Týn tu tedy nefiguruje jen jako potenciální místo panovnického pohřebiště, ale též místo korunovační. Není pochyb o tom, že k této koncepci přispívala právě i katedrální podoba stavby, jak jsme o ní hovořili výše.

Faktem zůstává, že se Hájek musel nějakým způsobem vypořádat s tím, že se Týn stal na konci vlády Karla IV. centrem reformních tendencí, které vedly k jím tolik opovrhovanému husitství. Činí tak elegantně. Stejně jako již před ním Bílejovský a řada jiných vidí za všemi národními katastrofami Němce. K roku 1407 proto Hájek píše: "Němci roku předešlého vítězstvím na Ovotcném trhu byli se velmi pozdvihli, že by mohli svú mocí všecky Čechy z Prahy vyhnati. [... ] a ti sami na svůj náklad kostel Panny Marie Nanebevzetí před Tejnem stavěli a slul kupecký a platy znamenitými jej nadali [... ]." [20] Tímto způsobem se vyřešilo hned několik nesrovnalostí - našel se původ stavby, která zjevně nebyla z počátku 10. století (ačkoli je zřejmé, že právě znakovost gotické podoby chrámu byla transponována do minulosti), a kostel byl v předvečer husitské potopy spojen s tradičně nepřátelským etnikem. Pro protestantsky orientované intelektuály však pochopitelně představoval pravý opak. V humanistickém popisu Prahy od Bortoloměje Martinidese Descriptio amplissimae atque arnatissimae regiae urbis pragensis z roku 1615 např. čteme, že se v tomto nejvznešenějším chrámu zachovává očištěná a nejstarší víra, a autor zvláště oceňuje to, že se zde k vyživení lidí pro věčný život káže celé Svaté písmo. [21]

Podívejme se nyní na to, jaké místo náleží Týnu v protestantských historiích z doby po Bílé hoře. V této době totiž kulminuje potřeba konstituovat vlastní obraz minulosti, legitimizující místo evangelictví v Čechách a dávající identitu těm, kteří museli zemi opustit. (Do té doby byla potridentská jezuitská polemika obrácena především proti jednotě bratrské, nebylo tedy třeba otázku Týnského chrámu, hlavního centra utrakvismu, tematizovat. Argument nehistoričnosti reformovaných církví byl v katolických polemikách používán obecně. Např. Plzeňští se vysmívali husitům, že i městská šibenice je starší než jejich víra, podobné útoky byly vedeny proti Luterovi apod.) Po bitvě na Bílé hoře se totiž vítězná katolická strana neprodleně pustila do přebírání klíčových duchovních center Prahy, mezi nimiž (pochopitelně vedle katedrály, vyšehradské kapituly, kaple Božího Těla aj.) zaujímal Týnský chrám exkluzivní místo. Je ale zároveň příznačné, že k "očištění" Týnského kostela od utrakvistických symbolů mohlo dojít až počátkem roku 162322 - přičiněním jezuitů Jana Ctibora Kotvy a Jiřího Fera a "několika študentů ze semináře sv. Václava, kteří v noci 17. ledna 1623 s velkým namáháním a odvážením života na štít kostelní vylezli a věci ty sňali".23 Současně s odstraněním kalicha a sochy Jiřího z Poděbrad došlo k vyvrácení náhrobků utrakvistického arcibiskupa Jana Rokycany a katolického biskupa Augustina z Mirandoly, který v 15. století světil kněze podobojí. Jan Amos Komenský k tomu poznamenává: "Léta 1623 na věži kostela Tejnského v Praze, z těch špic, z nichž za Ferdinanda I. makovice sňaty, hustý dým vycházel, tak že lidé vnitř nějaký oheň býti se domnívajíce, běhali vzhůru a hasiti chtěli; ale ničehož nebylo. Jezuiti, když ten div několikrát se obnovil a tomu odepříno býti nemohlo, tak na svou stranu to vykládali, že se ostatkové kacířství tím dýmem vykuřují." [24] Toto protiutrakvistické tažení musíme mít na paměti, když čteme reprezentační a pro evropské vzdělance psaný spis evangelíka Pavla Stránského O státě českém z roku 1634. Události, které popisuje, již důvěrně známe: "Cyril s velmi pečlivou bedlivostí a obratností dosáhl nevšedních úspěchů ve výchově lidu a před velice početným shromážděním konával častá kázání ve chrámu Páně, který i nyní sluje před Týnem. O čtyři léta později, když již zřídil první pomocníky svátostí a kněžský sbor v Praze, jakož i školu zbožnosti i svobodných umění v Budči, odebral se do Říma spíše na podívanou než pro poučení. Řídil se totiž ve věcech náboženských ustanoveními Řeků [... ]." [25] Dále k tomu dodává: "Za počátky svého nejstaršího uspořádání církevní správy vděčí čeští evangelíci sv. Cyrilovi, arcibiskupu Velehradskému. Když totiž byl přiveden od Bořivoje I. do Prahy, kázával ve svatyňce knížecí před Týnem velmi četnému posluchačstvu, zřídil lidu služebníky k náboženské výchově (r. 902) a pro tyto služebníky samé ustanovil duchovní sbor, liturgii a posvátné obřady po řeckém způsobu."'3f [26] Přes velkou podobnost tu vidíme oproti Hájkovi podstatný posun. Cyril je tu prezentován jako představitel ne-římského křesťanství, škola, kterou založil, je řecká, ne - jak uvádí Hájek - latinská. Přesto je i zde tento typ křesťanství úzce spojen s vládnoucím rodem ("svatyňka knížecí") a s chrámem, který "i nyní sluje před Týnem" - je tedy akcentována jeho kontinuita. Není náhodné, že na staroslověnskou misii se odkazuje i Komenský v Historii o protivenstvích církve české - biskup, který přišel s Bořivojem do Čech, však není Cyril, ale Metoděj. [27] Z výše uvedeného se stává zřejmým, že raněnovověkým autorům nešlo primárně o Týnský chrám, ale především o povahu první křesťanské misie, která je pak s Týnem spojena buď explicitně, nebo ne (je otázka, nebylo-li např. pro Komenského, když píše o tom, že "od Bořivoje kostely i školy po místech se vyzdvihovaly", spojení s Týnem jasné). Narážíme tak na zajímavou skutečnost výběru jednoho ze soluňských bratrů pro českou misii. Není vyloučeno, že zde funguje vědomá či podvědomá tendence rozlišit tři potenciální polohy této misie. Na jedné straně je Cyril jakožto ten, který svůj život končí v římském klášteře, [28] tj. je pro římskou církev z obou bratrů nejpřijatelnější - toho si bere Hájek jako symbol katolického, prořímského počátku českého křesťanství. Prostřední polohu představuje Cyril jako Řek, který sice Římem neopovrhuje, ale jede tam "spíše na podívanou" - toho nalézáme u Stránského. Druhou mezní polohu reprezentuje Metoděj jako krajně prořecky orientovaný misionář, který jakoukoli souvislost počátků české církve s Římem vylučuje. [29] Explicitně to píše Komenský např. v jiném historickém spise, Stručné historii církve slovanské, kde čteme: "Odtud je zřejmo, že všechny ty národy byly obráceny přičiněním církve východní a že byly uvedeny v křesťanství podle způsobu řeckého; také národ český." [30] Tento poukaz vzdáleně souzní s úvahami české medievistiky, která uvažuje o tom, nebyl-li sv. Cyril dodatečně zkonstruovaným svatým (po vzoru jiných světeckých a sebe-doplňujících dvojic), majícím pro Řím ospravedlnit staroslověnskou misii na našem území. [31]

Obraz Týnského chrámu v českých raněnovověkých dějinách by byl neúplný, pokud bychom v rychlosti nezmínili ještě několik událostí s ním spojených. V souvislosti s barokním vypořádáváním se s husitskou minulostí je příznačné, že se i Týn stal součástí velkolepé konstrukce světeckého života nikoho menšího než Jana Nepomuckého. Ten se totiž v podání Bohuslava Balbína stává tím, kdo svým životem spojuje všechny významné body na duchovní mapě Čech. Vedle Nepomuka-vyšehradského kanovníka, Nepomuka-kazatele v katedrále, Nepomuka-poutníka do Staré Boleslavi tak máme i Nepomuka-kazatele v Týnském chrámu. Ten zde káže pochopitelně proto, že jde v Praze o "primario urbis loco". [32] Když je pak povolán Václavem IV. za kazatele do katedrály, následují jej tam ti, kteří ho poslouchali v Týnu. Dochází tak vlastně k představě, že se věrní křesťané symbolicky dostávají pod střechu katedrály (kde jsou pak svědky Janova prorockého kázání o osudech Země České), zatímco ti, kteří zůstali u Týna, podléhají svodům Husa. (Ekert se snaží nevěrohodné tvrzení o Janově působení u Týna podepřít domněnkou, že Jan jako syn Welflína v Nepomuku mohl být spřízněn s nám již známým staroměstským rodem Velflovců, kteří mu zde mohli kázání umožnit.) [33]

V barokní době již Týn nikdy nedosáhne tak exkluzivní pozice, jako tomu bylo dřív. Přesto je stále významným staroměstským kostelem. Jednou z největších událostí s ním spojenou asi zůstává pohřeb Šimona Abelese, malého pražského židovského konvertity, který byl ve dvanácti letech zavražděn svým otcem a 31. března 1694 "cum summa pompa et solennitate" uložen v kapli sv. Jana Křtitele. [34] Předtím bylo ovšem jeho tělo vystaveno v kapli Staroměstské radnice a potom neseno do Týna v průvodu za účasti biskupa Dlouhoveského, generálního vikáře, nejvyššího purkrabího, šlechticů a farářů, přičemž vyzvánělo sedmdesát pražských kostelů.

Z řady témat, která nabízí moderní historie Týnského chrámu - ať je to jeho úloha během revoluce v roce 1848, kdy v něm pražští studenti drželi rekviem za vídeňské studenty padlé v bojích o konstituci, či příznačná skutečnost, že se mší v týnské kapli Cyrila a Metoděje zahajoval roku 1848 Slovanský sjezd, [35] ať je to jeho role pozorovatele řádění lůzy v prvních dnech republiky roku 1918, nebo konečně týnské působení Msgr. Jiřího Reinsberga, které zásadním způsobem ovlivnilo několik generací českých katolíků 2. poloviny 20. století -, se zastavme u jediného, a to zdánlivě zcela banálního, protože akademického. V roce 2004 vyšla kontroverzní kniha brněnské historičky umění Mileny Bartlové Mistr Týnské kalvárie, [36] v níž se zabývá dílem sochaře, jemuž se v Týnu připisuje sousoší Ukřižovaného s Pannou Marií a Janem Evangelistou a Trůnící Madony s dítětem. Sousoší jsou tradiční uměnovědou datována před rok 1420, neboť se nepředpokládalo, že by mohla v husitské či těsně pohusitské době vzniknout díla tak mimořádné kvality. Bartlová tento předpoklad odmítá a sochy datuje do doby kolem roku 1440. Tímto krokem principielně zpochybňuje základy pro datování děl 1. poloviny 15. století, což vede lavinovým efektem k zpochybnění datace mnoha dalších děl (v deskovém malířství např. díla Mistra Rajhradského oltáře), o čemž ostatně vypovídala i výstava Karel IV. Císař z Boží milosti, konaná v Praze v roce 2006. Jeden z moderních mýtů, totiž ten o kulturní inferioritě českého husitství, resp. utrakvismu, je tímto napaden, a to v době, která je tomu díky práci badatelů i z jiných oblastí více než příznivá. [37] Týnský chrám je tak stále znakem vytvářejícím a bořícím mýty, které se velmi těsně dotýkají naší národní identity.

Poznámky

1] Alexandr Stich: Seifertova Světlem oděná. Praha, Argo 1998. 2] Tamtéž: s. 34. 3] Tamtéž: s. 43. 4] Tamtéž: s. 44. 5] Pavel Kalina: "Architecture as a Mise-en-scčne of Power: the Týn Church of the Virgin Mary in Prague in the Pre-Hussite Period". In: Umění 52, 2004, č. 2, s. 123-135. Z jeho článku vycházím v popisu umělecko-historického místa Týnského chrámu. 6] Jaroslav Porák - Jaroslav Kašpar (ed.): Ze starých letopisů českých. Praha, Svoboda 1980. 7] Tamtéž: s. 214- 215. 8] František Ekert: Posvátná místa král. hl. města Prahy. Sv. I. Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1883, s. 297. 9] Václav Hájek z Libočan: Kronika česká. Praha 1541, list LXIII. 10] Dnes je po archeologických výzkumech zřejmé, že Bořivoj založil kostel Panny Marie na Pražském hradě. Hájkův "omyl" je pro nás ovšem "zajímavější". 11] Hájek: op. cit., list LXIII. 12] Tamtéž. 13] Bohuslav Bílejovský: Kronika česká. Norimberk 1537. 14] Hájek: op. cit., list. LXV. 15] Joannes Florian Hammerschmid: Prodromus Gloriae Pragenae... Pragae 1723. 16] Tamtéž: list. LXIX. 17] František Antonín Scharf: Staro-česká víra... Hradec Králové 1730, s. 192. 18] Hájek: op. cit., list. LXXIIII. 19] Tamtéž: list. CXXXXVII. 20] Tamtéž: list CCCLXV. 21] Bartholomaeus Martinides: Descriptio amplissimae atque arnatissimae regiae urbis pragensis. Pragae 1615, Fi [r]. 22] Srov. Jiří Mikulec: 31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Praha, Havran 2005, s. 45. 23] Ekert: op. cit., s. 303. 24] Jan Amos Komenský: Historie o těžkých protivenstvích církve české (ed. Miloslav Kaňák). Praha, Blahoslav 1952, s. 221. 25] Pavel Stránský: O státě českém (ed. Bohumil Ryba). Praha, ELK 1940, s. 130. 26] Tamtéž: s. 145- 146. 27] Komenský: op. cit., s. 18. 28] Viz "Život sv. Konstantina-Cyrila". In: Středověké legendy o českých světcích (ed. Jaroslav Kolár). Praha, NLN 1998, s. 44. 29] Z historického hlediska je ale jasné, že do Čech nemohl přijít ani jeden z bratrů - srov. Jaroslav Kadlec: Přehled českých církevních dějin I. Praha, Zvon 1991, s. 36. 30] Jan Amos Komenský: Stručná historie církve slovanské (ed. Josef Hendrich). Praha, Melantrich 1941, s. 24. 31] Za upozornění na tento koncept děkuji dr. Pavlíně Rychterové z Centra medievistických studií AV ČR a UK. 32] Bohuslav Balbín: Miscellanea historica regni Bohemiae decadis I. liber IV. Pragae 1682, s. 97. 33] Ekert: op. cit., s. 294- 295. 34] Hammerschmid: op. cit., s. 30. 35] Stich: op. cit., s. 43. 36] Milena Bartlová: Mistr Týnské kalvárie. Praha, Academia 2004. 37] Zmiňme např. historickou syntézu Zdeňka V. Davida Finding the middle way (2003), liturgické studie Davida Holetona aj.

Martin Bedřich (1982) vystudoval na FF UK v Praze bohemistiku a komparatistiku. V současnosti studuje dějiny umění a píše doktorskou práci o plzeňských raněnovověkých protihusitských kázáních. Je redaktorem teologicko-kulturní revue Salve.