Aleš Roleček

Dopis z Říma

Tak tedy, milý Martine, píši o Římě a stále ještě z Říma, protože ho mám vrostlý v sobě. Myslím, že do smrti se ho už nezbavím. Víš, jak těžko opouštím svůj venkov a že život ve městě pro mě opravdu není, ale je-li nějaké město, kde bych žít mohl, je to Řím. Kdysi jsem si to vyzkoušel, a ačkoliv rok není zas tak dlouhá doba, přece stačí, aby byl člověk lapen navždy. Jistě, jsou lásky na první pohled, ale v tomto případě tomu tak rozhodně nebylo. Můj vztah k tomuto městu počíná se v deseti letech, ale jediné, co mi z toho zůstalo, je okouzlení koulemi z nádherně žilkovaných barevných mramorů, kterými jsou vyzdobeny balustrády zdejších kostelů. Velmi jsem po nich toužil a ve snech mého dětství se zjevovaly opravdu často. Já vím, je to bizarní. Ale město, samotný Řím, mi tehdy zcela uniklo nebo ho také pohltilo podvědomí a odmítlo ho vydat. Psychoanalytici by to jistě vysvětlit uměli, ať už freudovsky či jungovsky. A tak jsem čekal dalších dvacet let, až nastala blažená léta přelomu osmdesátých a devadesátých let a s nimi možnost stát se na čas Římanem. I když zpočátku jsem se zde doma vpravdě necítil. Město bylo krásné a opojné, ale onen koutek, který dělá domov domovem, tady chyběl, a než jsem ho nalezl, nebylo mi tu moc dobře.

Ale teď jsem zase tady po deseti letech, dychtivý vše ohmatat a prozkoumat, srovnat s tím, co mi za ta léta vysnila fantazie a co je skutečnost. Mramorové koule mají v kostelech stále a pořád mě fascinují. V tom jsem tedy zklamán nebyl. Ostatní, jak se ukázalo, přece jenom zastřela růžová mlha, která věci z dávna vykresluje sladší a snadnější, než jaké opravdu byly.

To se ukázalo na našem prvním a jediném výletě, který jsme podnikli. Píši prvním a jediném, protože původně jsme si naplánovali takových římských výletů několik, ale půjčit si auto - jak se ukázalo - je složité a dostat se v něm z Říma bylo nad naše síly a hlavně nad naši trpělivost. Dopravní situace se v Římě nezměnila také, a pokud ano, tak k horšímu. Takže zbyl autobus. Pravda, autobusové nádraží je jinde, ale informace o odjezdech zůstaly stále stejně tajemně neurčité. Odpověď na otázku "Kdy jede autobus?" zní "Často". Chtěli jsme odjet do Tivoli, ale na poslední chvíli se rozmýšlíme. Pojedeme do Subiaca. Je to vlastně můj nápad, a i když ho nikomu nevnucuji, líčím ono místo, kde se nachází skalní klášter a poustevna svatého Benedikta, podle sedmnáct let starých vzpomínek. Cesta tam do hor, jak jsem si ji pamatoval, byla mírně stoupající, dlážděná a nepříliš náročná i pro mě, který se pomalu belhá tímto světem k věčnosti. No ano, tehdy jsem oplýval oběma nohama, ale ani při zvážení své nynější ubohosti se mi nezdálo nemožné dosáhnout onoho posvátného místa.

Zkrátím celé to vypravování na to podstatné, tedy na to, co dokládá, jak si naše mysl vybírá a přetváří. Samotné Subiaco jsem ani nepoznával a směr pouze tušil. Když jsme se nakonec vymotali z města, ukázalo se, že cesta není ani dlážděná, ale do skal hrubě vylámaná, strmě stoupá a není vůbec tak krátká, jak jsem si myslil. Ale snad se tam nakonec s pomocí boží a ochotných rukou vyškrábu. Cestou míjíme kapli zasvěcenou památce onoho památného setkání svatého Benedikta a jeho sestry svaté Scholastiky, které proti pravidlům světcovy řehole trvalo celou noc, neboť zázračná bouře přivolaná modlitbou Benediktovy sestry mu nedovolila toto setkání předčasně ukončit. Vtipně glosujeme zázračný příběh a netušíme, že i nám z něj bude dáno něco okusit. Klášter samozřejmě není tak opuštěný, jak jsem si pamatoval, a samozřejmě ho prolézají turisti. Není jich mnoho, ale jsou tu a dojeli sem po pohodlné silnici. Tak alespoň několik nejpozoruhodnějších pamětihodností - jeskyňku svatého Benedikta, legendu o třech živých a třech mrtvých a portrét svatého Františka z Assisi, který namaloval jeden z místních mnichů, když František navštívil zdejší klášter.

A pak cesta dolů. Samozřejmě, jak jsem již naznačil, strhla se bouře ne snad tak strašná jako ta svaté Scholastiky, ale tak akorát, aby nám připomenula jiný příběh se svatým Františkem, který šel kdysi po stejné cestě jako my. Mám na mysli ono vypravování o největší radosti, což je - nejstručněji řečeno - být promočen studeným deštěm a radovat se z toho, že takového promočence nikde nepřijmou, aby se zahřál a osušil. Rozjímám cestou toto mystické ponaučení, jehož se mi dostalo, a uvažuji o tom, kde budeme přijati my, pokud už žádný autobus do Říma nepojede, protože naše jediná znalost o odjezdech autobusů je, že jedou často. Schováme se promočení studeným deštěm v čekárně a doufáme v zázrak či alespoň v pravdivost údaje o odjezdech. Stane se obojí a my odjíždíme do vyhřátého, slunného Říma, kde nespadla ani kapka. Je Bílá sobota a my se chystáme na vigilii zmrtvýchvstání.

Výběr liturgií je v Římě bohatý a od všeho sakrálního si lze užít do sytosti. Montaigne kdesi říká, že k tomu, aby se člověk stal občanem tohoto státu, stačí být údem křesťanstva a přitom být odkudkoliv. Každý takový se zde nalezne.

Kdysi jsem rád navštěvoval kostelík Panny Marie Cosmedin, kde je soustředěna malá komunita jednoho z východních ritů. To je ten kostel, který má to neštěstí, že v jeho předsíni je artefakt zvaný Bocca della verita neboli ústa pravdy, což nutí turisty, aby se zde shlukovali v tisícihlavých zástupech a snažili se do úst tohoto kamenného maskarona strčit ruku. Na druhé straně jsou tito lidé tak vyčerpáni snahou splnit svou turistickou povinnost, že do kostela je už nenapadne ani nahlédnout. A tak je tento křehký skvost alespoň tohoto uchráněn. Mše zde bývaly vždy plny onoho katholického zmatku - píši záměrně katholického, abych odlišil východní ritus od západního, katolického. Hned při první návštěvě jsem byl vtažen do liturgie jako vhodný nosič jednoho ze dvou kovových vějířů, které byly připevněny na dlouhých žerdích. Marné bylo vysvětlování, že vůbec nevím, co mám vlastně dělat, ostatně jak se ukázalo, nevěděl to ani druhý ministrant. Během mše jsme byli dirigováni nesrozumitelnými pokyny v neznámém jazyce. Motání kolem oltáře a několikerá srážka obou vějířů byly zřejmě tajemnou součástí bohoslužby, protože po ní při kafíčku a bábovce - ta byla kupodivu zcela středoevropská - všichni oceňovali náš výkon jako naprosto perfektní.

Ale tento velký svátek jsme se rozhodli oslavit u Panny Marie v Trastevere. Bylo to samozřejmě krásné a důstojné, radostné, jak má tato Sobota být, a i kázání prý bylo zajímavé a intelektuálně na výši. To ovšem nemohu posoudit, protože jsem celou dobu promluvy luštil nápis na stropě. Ne že by byl tak obsáhlý, ale nechal jsem se proustovky unést. Nápis totiž začíná oním, pro Řím příznačným, Primo tempore - Dříve než.

Dříve než zde byla tato bazilika, byla tu hospoda a na jejím místě vytryskl pramen oleje, předzvěst narození Pomazaného. Ale to samo o sobě není to nejpodstatnější, důležité v tomto případě je ono - Dříve než. Bloudím v myšlenkách a vzpomínám na všechna ta římská Primo tempore. Jak je tady všechno na něčem, dříve zde bylo toto a ještě před tím něco jiného a ještě to stojí na daleko starším. A tak dál, až kamsi do hlubin nekonečna, jak se sluší na Věčné město. A k tomu všechna ta - sopra. Maria sopra Minerva. Svatá Maria, trůn moudrosti, stojící na místě, kde dříve byla moudrost také uctívána. Nakonec se mi vybaví i císařovna Theodora, nebo spíše ona věta, kterou začíná její životopis: Imperatrice ma prima danzatrice e prostituta... Ona velká domina z ravennských mozaik byla také dříve někým jiným - tanečnicí, ba i prodejnou ženou. Přímo vidím ty její uhrančivé oči a uvědomuji si, že tutéž podobu má zdejší mariánská ikona. Táž koruna z drahokamů, tytéž perly a šaty. Tam císařovna dokonce se svatozáří a zde světice jako císařovna.

Když se vracíme po půlnoci domů, hemží se to všude jeptiškami všech tvarů a barev, a nemyslím tím jen jejich hábity, ale také rasu, a pravda je, že ta tmavší zdaleka převládá. Řeholnice jsou všude a správně rozjařené radostí ze vzkříšení. Budoucnost církve se při tomto pohledu nezdá už tak problematickou - bude-li nejhůř, snad by se mohla stát papežem nějaká ta sestřička z Filipín. Samozřejmě to nemyslím vážně, o papežský stolec bude zájem vždy, takže jistě nebude třeba sahat až k takovým výstřednostem.

Píši zatím jenom o samých zbožných věcech, a tak by se mohlo zdát, že Řím je svaté město, což jistě je sám o sobě, ale hříšný je ve svých údech. Zvláště tady v Trastevere.

Mám tuto část Říma obzvláště rád. Je to stále ještě zapadlé místo, ne snad, že by zde nebyli turisti, ale nějak se tady lépe snášejí. Také jich tu není tolik. Ono zde vlastně není velkých objektů z běžných průvodců a krom toho jsou tu místa, která velké pozornosti stále ještě unikají.

Za hrozných římských srpnových veder jsem chodíval do zdejší botanické zahrady. Zastrčená, nevelká, uříznutá kusu zahrady paláce Corsini a romanticky zpustlá byla mi kdysi útočištěm. Po sedmnácti letech se tam tedy vypravím znovu v čase jara.

Platí se sem mnohem vyšší vstupné. Ne že bych si pamatoval, kolik to bylo dříve, ale vzhledem k tomu, jak často jsem si tuto rozkoš dopřával, nemohlo to být mnoho anebo to bylo zcela zadarmo. A samozřejmě to nejhorší - zahrada se upravuje a opravuje. Půvab římských zahrad, jak jsem je znal, byl vždy a především v jejich zamřelosti. Velká zahrada, kterou jsme měli u jezuitů, byla půvabná právě proto, že nebylo nikoho, kdo by se o ni staral. I tady když se vegetace zmocnila vlády, vytvářela ta nejrozkošnější zákoutí. Bambusové houštiny a rozpadlé fontány, mech, vlhko a stín, co nad to by bylo možno čekat od zahrady. Zdá se, že i sem dospěl duch zhoubného racionalismu, fontány se opravují a z dříve tak příjemně zpustlé části zahrady vyrostl dokonce jakýsi japonský koutek. Samozřejmě to není ani japonské, ani jakékoliv jiné, pavilon už stačil někdo posprejovat, takže to vypadalo ještě absurdněji.

Přece jenom něco zůstalo - pravý římský eros. Tady uprostřed rašící vegetace je to zvláště patrné. Mocně se tyčící bambusové výhonky, celé lascivně ochmýřené, jsou tak falické, že v některých puritánských zemích by je museli zakázat. Chomáče listí vyrůstající z oblých a hladkých kmenů jerlínů se tak podobají Josefině Bakerové, která tančila s chocholem pštrosího peří vetknutým v zadečku, že by někde jistě zvažovali, zdali takové necudné stromy vůbec mohou růst na veřejnosti. A všechny ty fíkové a vinné listy! Kdo ví, zda ještě mají sochy ve vatikánských muzeích některá místa zakrytá touto vegetací. Abbé Coignard říká, že dávajíce sochám fíkové a vinné listy, přenášíme na ně charakter oplzlosti, takže člověk, jakmile uvidí vinnou révu nebo fík, hned bude mít pocit, že jsou plny neslušnosti a je to velký hřích takhle zatížit nevinné stromy necudností.

Do vatikánských muzeí jsme se však nedostali. Vystát takovou frontu, to se nám opravdu nechtělo. Lidí je tu asi opravdu víc a víc. To ale tolik nevadí, protože stále ještě platí, že naprostá většina se nakonec tlačí jen u několika památek podle zásady - co bylo jednou prohlášeno za slavné a co je často reprodukováno na všech těch podivných suvenýrech, to je hodno obdivu a návštěvy. Pozornosti a běsnění davů tak stále ještě unikají všechny ty "malé" římské kostelíčky. I v tak turisticko-nábožensky vytíženém městě lze být na těch nejposvátnějších místech sám a mít celé to mysterium jen pro sebe. Tahle vzácnost samoty ještě zcela uloupena nebyla.

Zapomenout, jak je Antikrist mocný, se ale nedá ani zde. Pominu-li plastová okna, která se v Římě tak rozmohla, že vás překvapí, narazíte-li na jedno dřevěné, nemohu pominout jiný a daleko zrůdnější antikristovský spár zaťatý do tohoto města. Starý okrový Řím mizí. Prastaré omítky vymyté deštěm a vyšisované sluncem, celé zpuchřelé, tak příjemně měkké, mizí. Bestiální fasádní barvy německé provenience dorazily už i sem. Pravá porcheria tedesca - svinstvo německé. Je to, jako když se mile svraskalá tvář stařenky vypne plastickou operací a potáhne silnou vrstvou pastelově odporné akrylátové barvy. Celá ta původně tak živá a zajímavá tvář zmizí pod dokonale zmrtvělou maskou. Uprostřed jemné a pomíjivé vetchosti září tyto nově přeopravené domy jako zmalované americké stařeny, které jsou tak umělé, že se nerozloží ani v hrobě. Bude-li se v tomto pokračovat, bude jistě Řím zachován pro další generace, ale jen jako prázdná slupka, výlisek umělohmotný.

Přece jenom bylo pro mě v Římě něco nového - prastarý kostelík svatého Onufria. Tak dlouho jsem ho míjel, zřejmě proto, že byl tak blízko, až nakonec přiveden tajemným řízením a jedním z přátel jsem k němu vystoupal těch nemnoho schodů, které k němu na pahorek Janicul vedou. Je to právě jeden z oněch kostelíčků, kde lze nikoho nepotkat. Typický tím, že je odsud krásný pohled na město, s fontánou, ve které teče čistá živá voda, a především malým chiostrem - rajským dvorem, který má skoro každý římský kostel, protože i u toho nejmenšího je, nebo alespoň kdysi byl, klášter. Tedy nic výjimečného, až na ten úžasný cyklus fresek ze života světce, jemuž je toto místo zasvěceno. Je to onen poustevník, nám tak dobře známý ze Šporkova Kuksu. Prohlížím si jednotlivé obrazy, jak jsou namalovány podle legendy, až přicházím k tomu poslednímu. Svatý Onufrius zemřel. Palma, kterou byl celou dobu poustevničení na poušti živen, je vyvrácena bouří a dva lvi mu hrabou hrob.

Zítra se vracíme domů a já křesťan odkudkoliv, kterému bylo tak snadno stát se občanem této obce, přemýšlím o tajemné bouři na počátku a o tom, kdo mi asi doma jednou vykope hrob.

Takže pozdrav z Říma - tibi et orbi.

Aleš