Martin Nodl

Glosy historické XXIV

"Chvála kompilátorství"

Jsou kompilátoři tací a jsou kompilátoři onací. Jedno je však jisté, jsou všude kolem nás. Někteří škodí, jiní naopak konají práci, jež jiným usnadňuje život. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, zda se sami za kompilátory považují, či zda naopak své kompilátorství tají a předstírají originalitu.

K těm prvním patří německý historik Norbert Ohler. Jeho knihy se vydávají po celé Evropě a všude mají mezi publikem, jež touží objevit zapomenutý život středověku, velký úspěch. Ohler píše systematicky. Mezi jeho nejznámější knihy, jež mívají až encyklopedickou podobu, především co se kvantity informací týče, patří vždy čtivě napsané svazky (většinou nepříliš rozsáhlé) o vedení válek ve středověku, o náboženských poutích či o umírání. Především kniha věnovaná thanatologické problematice v německém prostředí dokonce svým způsobem objevovala téma, s nímž francouzská historiografie do dějin mentalit vtrhla o několik desetiletí dříve. Obecně řečeno, Ohler je typickým představitelem vyzařování pozdního Annales za Rýn, lapačem nápadů a myšlenek, které (často mechanicky) aplikuje na prameny říšsko-německé provenience, jež se v hledáčku francouzských historiků objevují jen zřídka. Ohlera bychom s jistou nadsázkou mohli dokonce označit za příslušníka čtvrté, epigonské generace Annales (i když generačně patří jinam), jež sice z hlediska historiografického diskurzu nepřinesla a nepřináší nic podstatně nového, avšak pro laické zájemce o středověk téměř sériově předkládá práce, jež vynikají především barvitostí. Přesně to platí i pro Ohlerovu Katedrálu, jež má sice mnohem větší ambice (a i rozsah) než jiné autorovy knihy, avšak i přes vědomé tíhnutí k totálním dějinám středověku, nahlíženým sociokulturním světem, v němž vznikla a po staletí žila právě katedrála, i ona zůstává prací epigonskou, jež nedosahuje kvalit a hloubky například Dubyho Věku katedrál.

Ohlerovo kompilátorství má tu přednost, že není kompilátorstvím sekundární literatury, nýbrž přiložením matrice této sekundární literatury na možné výpovědi středověkých pramenů. Množství pramenů, které využívá, bývá úctyhodné (v Katedrále je mnohem detailnější a systematičtěji uspořádané než v jiných autorových knihách), i když často je poznat, že autor své prameny čte a využívá přes podněty sekundární literatury, kterou vytěžuje a jen zřídkakdy podrobuje analytické kritice. Ohler není v žádném případě polemik, Ohler je historik, pro něhož je starší bádání studnicí informací, jež mu umožňuje tvořit mozaiky, v nichž tu a tam problesknou i nové metodologické přístupy. V Katedrále především v podobě etymologizování, jež občas nabývá až podoby sociolingvistiky. O co však jde Ohlerovi především, je snaha postihnout všechno, nenechat stranou jediný detail, který je možné popsat a propojit s dalšími detaily. Jeho kompilátorství má až téměř pansofickou povahu. Na rozdíl od pansofistů 16. a 17. však Ohler neopisuje, nepřebírá cizí myšlenky v podobě obsáhlých odstavců a nevydává je za své. Jeho kompilátorská práce je nejen mechanická, ale i tvůrčí, protože do své "pansofie" vtahuje prameny, desítky pramenů, jež zprostředkovávají různé úhly pohledu na jeden a týž objekt.

Ohler sice nevzbuzuje obdiv, avšak nevyvolává ani zděšení. Jsou však i jiní kompilátoři, v posledních pár týdnech nepatřičně obviňovaní z plagiátorství. Narážím zde na "kauzu Budil", která rozčeřila (nic víc) poklidné vody našich humanitních věd. Ivo Budil, kompilátor par excellance, byl obviněn z plagiátorství, jež bylo definováno jako opsání, téměř in extenso, několika stran anglického textu bez uvedení zdroje. Především na stránkách Lidových novin se diskuse nesmyslně točila právě kolem takto pojímaného plagiátorství, které Budil zpochybnil zásahem redakce Sociologického časopisu do jeho článku. V tomto parciálním úhlu pohledu měl nepochybně pravdu, protože jinak zdroje, z nichž čerpá, "poctivě" uvádí, ač z nich, jak se ukazuje, často opisuje, bez větších formulačních zásahů a změn, celé rozsáhlé pasáže. S plagováním to ale po mém soudu opravdu nemá nic společného, neboť ve své podstatě jde "pouze" o systematické kompilátorství. Oproti Ohlerovi se však takovéto kompilátorství zásadně liší v tom, že je založeno na sekundárních textech, jež jsou prostě přebírány. Sekundární literaturu přitom v jeho očích zastupují prameny, jež již tedy není třeba konfrontovat, natož nad nimi přemýšlet. Přesně to platí pro nejproblematičtější Budilovu knihu, nadneseně nazvanou Za obzor Západu. Ta je založena na kompilaci cizích názorů a soudů, jež jsou v různě dlouhých pasážích přebírány, což Budil, paradoxně stejně jako jeho právem zpochybněný nejbouřlivější oponent, Miloslav Petrusek, nepovažuje za nic nepatřičného. I nad takovýmto tíhnutím k "syntéze" by však bylo možné mávnout rukou, i když právě ona až velmi otevřeně zachycuje tragickou podobu českého akademického světa, ale nad jednou věcí zavírat oči možné není. Nad skutečností, že se práce, jež jsou ze své podstaty kompilacemi, což autoři jakoby ani nezastírají, mohou stát podkladem pro získávání všemožných akademických gradů, i těch nejvyšších stupňů, a potažmo i výtahem k nejrůznějším funkcím, jež dotyčným dávají možnost meritorně ovlivňovat podobu a vývoj humanitních věd v našem prostředí. A tím, že autoři jako Budil takovéto práce sami k udělení gradů předkládají, popírají svá slova o tom, že se jedná o práce víceméně učebnicového charakteru, jež si nekladou cíle vědecké. Pokud však za ně jsou, byly, a zdá, že i budou udělovány akademické grady, pak se tu něco popletlo, něco, co nás vtahuje hluboko do konzumní vědy, jež s věděním nemá už téměř nic společného. Bohužel, jak jsem o tom psal v Glosách před pár měsíci, ani v tomto případě se zatím neozval hlas některé z autorit, autorit, jež tolik postrádáme a jejichž absence je jedním z nejhorších důsledků vývoje našich humanitních věd v posledních, předlistopadových i polistopadových desetiletích.

Norbert Ohler, Katedrála. Náboženství - politika - architektura - dějiny. Praha, H&H 2006. Přeložil Vladimír Petkevič.

Mezi dvěma světy

Uvažování v antitezích nebylo vlastní jen středověkému světu. Dualistické myšlení, nikoli tedy v jeho heretické podobě, leží u samých počátků křesťanství. Trefně napsaná kniha Christopha Markschiese Mezi dvěma světy s německou minuciózní přesností ohmatává první čtyři staletí křesťanství, hledajícího svou vlastní církevní podobu ve střetu s pozdně antickými náboženskými představami. Dva světy však podle autora představovalo i samotné rané křesťanství. V tom prvním dominoval asketismus, pro nějž pobyt na zemi byl jen útrpným čekáním na příchod nebeského království, v tom druhém aktivismus, vyjádřený především zrozením nového teologického diskurzu, jenž se živil jak z apoštolské tradice, tak z impulsů mimokřesťanského prostředí, především mimokřesťanské filozofie. S ní sice tvrdě polemizoval, avšak zároveň přebíral její myšlenkový aparát a způsob argumentace, jenž přetrval hluboko do raného novověku.

Markschiesova kniha je pozoruhodná především důrazem na polaritu názorů v raném křesťanství, na mnohovrstevnatost, jež se promítala do představ o elementárních otázkách života jednotlivých křesťanských společenství (manželství, rodina, mnišství, správa církevních úřadů apod.). Mnohost názorů, jež začala být vnímána jako nepatřičná až ve chvíli, kdy se křesťanství stalo státním římským náboženstvím, resp. v pozdějších staletích, kdy "barbarská Evropa" přijala křesťanství v jeho již v mnoha ohledech znormované podobě, představuje na jedné straně ideál, k němuž se v pozdní fázi italské renesance hlásí nejeden z "volnomyšlenkářů", na straně druhé je však vnímána i jako permanentní nebezpečí, vůči němuž je třeba postavit pevnou hradbu, v nejčistší podobě ve formě odvržení všeho, co postrádá biblický základ. Právě tímto prizmatem je možné číst tak odlišné texty, jakými jsou traktát Pica della Mirandola O důstojnosti člověka a vyznavačské spisy evangelických církví augsburské konfese, zařazené do symbolicky nazvaného souboru Kniha svornosti. Pikův traktát, jeden z vrcholných textů renesanční filozofie, jenž již zcela opouští scholastickou metodu a vědomě se hlásí k antických dialogům, měl být úvodem k velkému teologickému klání, jež mělo proběhnout v Římě v roce 1487. Pico della Mirandola v něm klade důraz na lidskou svobodu, jež je pojímána v radikálním duchu, který jen vzdáleně připomíná augustiniánské pojetí svobody lidského konání, a jež by mohla vyústit v symbiózu jednotlivých náboženství (i když v konkrétních případech je těžké rozlišovat, zda Pico della Mirandola neuvažuje jen rétoricky). Je samozřejmě mimo jakoukoli diskusi, že Mirandola přesahoval pluralitu názorů pozdně antických křesťanů, na druhé straně si však na rozdíl od církevních reformátorů pozdního středověku byl této plurality vědom a programově z ní těžil, i když v jistém ohledu přehlížel příkopy, které mezi ranými křesťanskými teology a antickými filozofy ležely. Jak ale zřetelně ukazuje církevní reforma 16. století, a především její vyústění v církevní konfesionalizaci, jejímž obrazem je například Kniha svornosti, všechny snahy dosáhnout ideálu prostřednictvím plurality názorů a svobody lidského rozhodování byly předem odsouzeny k neúspěchu, neboť odporovaly "duchu doby". Někteří z kritiků si byli vědomi skutečnosti, že filozofická zpochybňování mohou vyvolat mezi prostými laiky zmatek, přičemž právě laici tvoří v církvi většinu, kterou je třeba vést a zprostředkovávat jí čistou víru k věření. Jiní kritici byli naopak z principu dogmatiky, kteří ve víře v jedinou možnou pravověrnost svých názorů upírali názorům jiným právo na existenci. Kniha svornosti však nezachycuje teologický diskurz, jehož podstatou byl život mezi dvěma světy, světem zkaženým nevěstou babylonskou a světem konstruktu biblického ideálu, nýbrž již jeho vyústění do konfesionalizované podoby konce 16. století. Přestože na rozdíl od Pikova traktátu není Kniha svornosti obrazem myšlení vnímaného disputative, mohou oba texty, či soubory textů, položíme-li je vedle sebe, demonstrovat, jak zásadně odlišným způsobem se teologicky vzdělaní lidé konce 15. a 16. století dívali směrem nazpátek. Pro jedny byla antická minulost světem mnohosti, světem, v němž svoboda dává člověku jeho pravou důstojnost, a pro druhé byla světem žité a přitom téměř starozákonně znormované čistoty, již je možné teď a tady oživit a jíž je možné přizpůsobit stávající svět, a nikoli naopak, jak se po staletí dělo, přizpůsobovat tuto čistotu novým životním podmínkám a nové sociální realitě. Žít mezi dvěma světy tedy nebylo nic snadného nejen ve 2. či 3. století. I na přelomu 15. a 16. století sice hrála důležitou roli úzkost z přítomnosti (a potažmo i z budoucnosti), na rozdíl od pozdní antiky se však ti, co chtěli z této úzkosti vykročit, vydávali natolik odlišnými cestami, že mnohdy nevědomky vlastně oživovali právě onu ranou pluralitu názorů, jíž si někteří z nich, jako Pico della Mirandola, byli velmi vědomi, či ji naopak, jako pozdně středověcí reformátoři, zcela přehlíželi a nikdy by nebyli s to ji vůbec připustit.

Christoph Markschies, Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství. Praha, Vyšehrad 2005. Přeložila Kateřina Rynešová. - Kniha svornosti, symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví aubsburské konfese. Praha, Kalich 2006. Edičně připravil Martin Wernisch. - Pico della Mirandola, O důstojnosti člověka - De dignitate hominis. Praha, Oikoymenh 2005. Přeložil David Sanetrník.