Marta Ljubková

Ženy 2006

Mezi českými prozaičkami, které se dočkaly širšího ohlasu, se loni objevilo nové jméno: Jakuba Katalpa byla za svůj debut Je hlína k snědku? (Paseka 2006) dokonce nominována na Cenu Magnesia Litera. To Umělohmotný třípokoj (Torst 2006) je už čtvrtou prózou Petry Hůlové, a přestože se dostal v upravené podobě i na jeviště, žádná nominace ani výraznější kritický aplaus ho nezdobily. Na rozdíl od druhého románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera (Host 2006) - ten dokonce Magnesii Literu získal. Svou třetí prózu loni představila i Magdaléna Platzová, v Torstu vyšel Aaronův skok, a čtvrtý román vydala Tereza Brdečková, Slepé mapy (Odeon 2006).

I.

Denemarková, Platzová, Katalpa (a svým způsobem i Hůlová) stavějí svým protagonistkám pomník: líčí je v různých životních okamžicích soustředěně a se zřejmými sympatiemi (Jakuba Katalpa dokonce narcistními). I místy tvrdou Gitu v Penězích pro Hitlera dokážeme pochopit a umíme s ní soucítit, Bertě, Kristýně a Mileně z Aaronova skoku nemůžeme nedržet palce, a prostitutka, hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka Umělohmotného třípokoje, se nás celou dobu snaží přesvědčit, že je přece taky docela normální osoba se smyslem pro zodpovědnost a právem na štěstí. Ve všech prózách se tematizuje ženství či přímo mateřství: touha po dítěti ovládne Bertu v posledních letech jejího života, Katalpina Nina se brání otěhotnění tím, že udělá dohodu se svým tělem, Hůlové prostitutka čeká na svoji životní lásku.

Z každodennosti a všednosti jsou (nejen hlavní) postavy vydělovány zejména výjimečným povoláním - nebo je na ně rovnou povolán osud. Snad nejhůř je na tom Viktor, architekt, který začne obchodovat s drahými látkami. Jednou jej Brdečková líčí jako pohádkově bohatého podnikatele, jindy má "tak akorát" a taky ho mimomanželský vztah ekonomicky bezmála položí. Zřejmě nejde jinak, než aby byl obdařen zvláštní zálibou, ale hlavně je ho třeba bizarním způsobem seznámit s o mnoho mladší ženou - která mimochodem nikdy neměla překročit stránky psychologického románu (tak jsou Slepé mapy označeny). Odnikud se zjevivší Sabina, kterou Viktor na ulici identifikuje jenom dle jakéhosi zvláštního vyzařování, jehož podstatu jako by autorka na ulici našla a také nechala neobjasněnou ležet, je zprvu dokonale submisivní milenka bez nároků, ale za čas se vrací s výbavičkou sexuálních hraček a přivazuje svého amanta k posteli. Viktor ji miluje a nenávidí zároveň - až se zdá, že taková osoba může existovat jenom v představách a touhách, natolik je nevěrohodná. Viktor tak prochází naprosto neuvěřitelnými zvraty a chová se zcela nekonzistentně a nepředvídaně: skládá se v něm tolik protikladů, až je postaven vně psychologie. Ostatně náhlost je ústředním neduhem knihy a s dějovými i charakterovými zvraty se musí čtenář vyrovnávat od začátku do konce.

V Aaronově skoku jsou hrdinky nadané výtvarným talentem: životopisné pasáže věnující se malířce Bertě dávají příjemně nahlédnout do života meziválečné vídeňské moderny a na osudu výtvarnice autorka ilustruje (banálně řečeno) problematické rozhodování mezi rodinou a kariérou. I fatální muž je tak trochu umělec: kameraman Aaron se na čas zastaví v Česku, seznámí se s Milenou, jednou se s ní vyspí, oba se do sebe zamilují, ale nic s tím neudělají - a za rok je náhoda znovu svede dohromady. Zní to jako červená knihovna, a taky to červená knihovna vesměs je: v kontrastu s Bertinou a Kristýninou láskou, opřenou o jakousi opravdovost, je současnost, která román rámuje, skutečně více než zbytná.

Malířkou je i sexuální mlátička Nina z Katalpina románu. Ta se tedy rozhodně nenoří do úvah o smyslu umění, spíš se tak může seznamovat se staršími malíři, vynikat svým nadprůměrem na šedé akademii či se obsedantně zabývat barvami. Ostatně romány Katalpy a Platzové jsou nejbarevnější - Katalpa je však ve své zálibě ve smyslových vjemech tak brutální, repetitivní a nestřídmá, že je vůbec není s to násobit - a tím přestává překvapovat už na začátku. První obnažené a detailně popsané pohlaví se objeví na prvních stranách. Přeexponovaná podrobnost a syrovost sexuálních popisů způsobuje například to, že skutečně působivé líčení stažení psa z kůže zůstane jen jednou z mnoha dekorací. Evidentní snaha šokovat je na Katalpině psaní paradoxně tím nejzbytnějším, přemíra detailů působí po čase monotónně, banálně a především nudí. Barevnost Platzové je podprahová, nenápadná, o to působivější.

Současná mladá česká próza si zvlášť oblíbila profesi fotografa. Malířka je přece jen pořád uvázaná u stojanu, fotograf si vezme maximálně stativ a vyrazí. To hlavní hrdinka Umělohmotného třípokoje je na jedno místo fixovaná právě z podstaty své profese; prostitutka, která rekapituluje úděl obecně ženský (nesmrdět a udržet si váhu) s nepříjemnou věcností a možným výhledem do budoucna, se naopak snaží působit zcela nevýstředně, nezajímavě, běžně. Kontrast lechtivé představy o takovém životě s jejím věcným podáním je jedním ze základních atributů prózy Petry Hůlové. Katalpina malířka je výjimečná odkazem k profesi - Hůlové prostitutka je to nejobyčejnější, co si dokážeme představit. Jazykový experiment dělá z její prózy odlehčené stylistické cvičení: ve věcnosti a suverenitě vyprávění se s ní Katalpa nemůže srovnat.

II.

"Pácháme činnosti zapsané v lidech od počátku, jíme a vyprávíme," říká Katalpina Nina (s. 79). V našich knihách snad není pevnějšího motivického svorníku. Katalpa vyprávění své hrdinky refrénovitě uvádí stejným odstavcem, fragmentární román s volnou strukturou se nakonec vždy vrací k potřebě odvyprávět příběh (je jen a jen autorčinou vinou, že čtenář vlastně neví, co přesně se chce sdělovat). Hrdinky Aaronova skoku také postupně odhalují osobní historii, čteme z deníku a stěžejní úsek románu dokonce tvoří zpověď krátce před smrtí. Ve Slepých mapách Viktor Sabině do telefonu vypráví (a naopak ji odmítá poslouchat) celý život, a to ji ještě nikdy neviděl. Vyprávění je terapie, jediný prostředek očisty - ne seznámení, ne sdílení, ale sebeuzdravení či sebepotvrzení. Na víře v jeho sílu je postaven i Umělohmotný třípokoj: to je přece monologická výpověď, je to textový monolit, asociační proud řeči, v němž jako by se hrdinka nejen představovala, ale hlavně ospravedlňovala. Mluvím a mluvím, tedy jsem, to platí pro všechny prózy.

S motivem sdělování a sdílení je spjat i motiv samoty, totiž jejich nemožnost. Zrovna u Hůlové je více než zjevný: hrdinka prožívá duševní samotu uzavřena před světem v pokoji, čeká na pravého muže, je prakticky bez přátel - s čímž kontrastuje pokoj, jímž projdou celé davy toužících chlapů, v němž se dveře netrhnou. Podobnou samotu prožívá vedle svého zákonného muže i Nina, anebo ženatý Viktor. Téma osamělosti i třeba uprostřed davu, témata vykořenění v rámci rodiny, neschopnosti navázat vztah s matkou či otcem, historické samoty v rámci komunity, to jsou společné motivy vybraným autorkám. Navíc k nim všechny přistupují značně podobným způsobem. Jazykově se z pětice vyděluje jenom Hůlová, vytváří nové lexikum pro prostitutku (často značně nesnesitelné) a červenou knihovnu, jazyk citu a lásky, který užívají její kolegyně, deformuje.

V razanci metafor se jí nejvíc přibližuje Katalpa, její obrazivost je však přece jen trochu stereotypní. Expresivity, k níž Katalpa míří, dosáhla vyhraněností až černobílostí svého světa Radka Denemarková: její jazyk je sice klopotný, ale intenzifikuje pocit rozvrásněnosti, zjizvenosti, jehož chtěla dosáhnout i svým příběhem. Katalpa a místy Platzová tíhnou k telegrafické, stručné, úderné větě. Znovu se ukazuje, že tento způsob vyprávění, věcného a rychlého, má svoje nepopiratelné kouzlo: drastická historie podaná takto napínavě dokáže udržet pozornost, ale hlavně - autorky se tak vyvarují nejrůznějších zoufalých banalit.

Žádné z autorek se bohužel nepodařilo vyhnout nějakému klišé. Tak u Katalpy například pasáž mezi cikány: sice jsou to pojídači psů, ale zároveň tak nějak živočišní a vlastně hrozně hodní a vzájemní lidé. Autorka mezi ně hrdinku poslala poněkud krkolomným způsobem, a nejen že to zažila, dokonce ji patriarcha označil za vyvolenou a ještě si našla milence. U Platzové je klišovitá celá postava Mileny, mladé dívky, "která s sebou nosí zubní kartáček, protože nikdy neví, kde zakončí den" (s. 195). Nejde o to, že by třiadvacetiletá žena, která se hledá, nemohla existovat, jen by snad nemusela být ověnčena tak prvoplánovými atributy. Navíc Milena "nepláče smutkem. Ale palčivým vjemem života" (s. 20), a to jí nelze odpustit. Brdečková zase tenduje k filozofování, její Viktor čas od času "uvízl mezi bytím a nevědomím" (s. 99), případně (a to je snad ještě horší) pravidelně cestuje vlakem, a proto bezdomovce na Hlavním nádraží "zdraví jako staré známé" (s. 153) - nehledě na to, že profil jednoho bezdomovce je ten jediný, který si vybaví, když na všechny lidi zapomněl. Prostě autorky by se před redakční prací neměly schovávat podobně jako postava u Katalpy, která si "zastrčila hlavu mezi ramena" (s. 19).

III.

Naše autorky - vyjma Hůlové - ukazují hlavní hrdiny v kole dějin, v paralelních či zrcadlových násobeních. Denemarková a Platzová sahají k zásadním historickým jizvám - Denemarková k méně reflektovanému odsunu Němců, Platzová k životu Židů od konce první světové války po holocaust. S hlavní hrdinkou Radky Denemarkové Gitou se setkáváme s šedesátiletým odstupem, představuje se nám jako skoro dítě - a stará žena. Platzová se za svou hrdinkou Bertou vrací do minulosti, odhaluje její osud ve vzpomínce její mladší přítelkyně, rekapituluje její život a bere jej jako inspiraci pro současnost. Vzpomínky, jež zanedlouho zmizí spolu s babičkami, na krátký okamžik ožívají. Tam, kde jsou navázány na konkrétní osud, na soukromé lidské drama, mohou zapůsobit, tam, kde se noří do banálních všeobecných pravd a mouder, mohou pěkně otrávit. Minulost se stává východiskem i pro Katalpu, její Nina se poprvé objevuje na konci devatenáctého století - u Katalpy však historie zůstává pouhým ornamentem bez významu, autorce se nepodařilo propojit jednotlivé osudy víc než bezvýznamným a nepropracovaným náznakem. Zcela jinou, a ne zcela obvyklou, cestou v chápání času se vydává Tereza Brdečková. Ta své hrdiny zacyklí do smyčky vedoucí do budoucnosti. Neodvíjí se před námi žádná sci-fi próza: to se jen onen "psychologický" román v jistou chvíli rozloží tak, že není jisté, co bude teprve následovat a co už bylo. Výjimečnější je tento postup o to víc, že narušenou kauzalitu vnímá nejen čtenář, ale právě hlavní hrdina, který se v určitou chvíli rozhodne vzít osud do svých rukou a jít proti proudu času.

Tereza Brdečková se do svého románu snaží pojmout celý svět. Pravda, několika autorům už se to podařilo, avšak většina na tomto ztroskotala. Úsilí popsat a zachytit vše obvykle vede k obecnosti, anebo alespoň k již zmíněným veletočům a neočekávatelným zvratům. Svět Slepých map je snesitelnější až po opakovaném čtení, a ne proto, že by próza kladla takový odpor. Teprve časem se ukáže promyšlená stavba a z množství balastu se vydělí i některé další zajímavé postavy.

Radka Denemarková má podle mého názoru ze všech zmíněných nejsilnější téma. Nabízí totiž zcela nový pohled: hlavní hrdinku Peněz od Hitlera, jež je historicky vzato obětí, popisuje jako žlučovitou ženu. Odvážný pokus nahlédnout člověka, který prošel zmíněným historickým utrpením, jako latentně nenávistnou osobu, považuji za neobyčejný. Stylem a způsobem vyprávění se ale autorka musí svým ambiciózním tématům a dobrým nápadům dorovnat.

Magdalena Platzová došla ve svém psaní zatím nejdál, Aaronův skok bude aspirovat na příjemné, lehké čtení - navzdory tématu. V souvislosti s jejím románem se nedokážu zbavit neurčitého pocitu, že ač dobře vymyšlený, jako bych příběh už někdy a někde četla. Její svět působí důvěrně známě, příjemně, bezpečně, ale jaksi neoriginálně.

Prozaický rozptyl Petry Hůlové potvrdilo i její čtvrté dílo. Tentokrát se zdá jako ryzí schválnost: jako experiment s jazykem a vyprávěním, s dějem a postavou, který snad ani nečeká na svého čtenáře, proto autorku nelze podezírat z laciné snahy šokovat. Umělohmotný třípokoj jako by byl replikou k sobě samé, jako by si Hůlová román dovolila co autorský luxus. Navzdory autorčině přebujelé ornamentálnosti a obsedantní zálibě v detailech a navzdory všeobecné skepsi dosavadních recenzí se domnívám, že se v próze skrývá veliká metafora života současné ženy - a že o prostitutce je vlastně až v poslední řadě.

Pokus Jakuby Katalpy rozdrobit román na minikapitoly nemá žádoucí účinek, neboť svého čtenáře dostatečně irituje i jinými prostředky, takové kladení pastí je příliš přímočaré, stejně jako metaforika či doslovnost. V románu Je hlína k snědku? můžeme přesto najít řadu zdařilých - jak překvapivé v dnešní době - lyrizujících sebereflexivních pasáží. Banální východisko, plytký, řídký příběh, který autorka do značné míry zachránila, je nejpůsobivější tam, kde sklouzne k obyčejnosti a všednodenní realitě: když líčí jídlo a hygienu.

IV.

Jediná věc je všem knihám skutečně společná. Žádná z autorek nemá smysl pro humor. Snad se při příští rekapitulaci české ženské prózy aspoň trochu zasmějeme.

Marta Ljubková (1975) je dramaturgyní v Západočeském divadle v Chebu a divadelní redaktorkou týdeníku A2. - Soubornou recenzi Ženy 2004 publikovala v Souvislostech 4/2004.