Marek Šindelka

Chyba

Večer, kdy Kristýna umřela, z Andreje navždy něco vyrval. Něco lidského. Celý ten den se mu neustále opakuje v hlavě, obrací se jako pes v blátě. Nekonečný koloběh minut a hodin, ve kterých se snaží najít něco, co by mu pomohlo překonat tu bolest. Dobře ví, že nic takového tam není, je to jen čirá beznaděj, prázdno, ve kterém naráží stále jen sám na sebe.

Od této chvíle Andrej už nevěděl, kam to všechno vede. Jeho život najednou naprosto ztratil smysl.

Je to jako prasklina v ledu, říkal si,

linka vzduchu pro jezerní vodu

na začátku jara

bleděmodrá linka

syrová jako neon

proti rannímu nebi

jedu po ní prstem

od téhle chvíle

pořád dál od břehu

dál do ticha.

Ráno vstal ještě před sedmou. Nina spala, ale jakmile se špičkou nohy dotkl prken podlahy, dřevo slabě vrzlo a on věděl, že v tu chvíli otevřela oči. Neotočil se k ní, sáhl po studené košili a přehodil si ji přes ramena.

Pozorovala jej, jak si zapíná knoflíky, obléká kalhoty, dosud provlhlé od včerejší noční rosy, kterou se vracel zpátky z hospody. Sledovala, jak rychlým trhnutím utáhl tkaničky u bot, jak si přes hlavu přetáhl vlněný svetr, všimla si, že levý rukáv je roztržený. Musím mu ho zašít, napadlo ji.

Ve chvíli, kdy se otočil směrem ke dveřím a chystal se vyjít z místnosti, zdvihla se v posteli na loktech.

"Počkej," řekla a sama se podivila svému hlasu ochraptělému z chladné noci. Andrej pustil kliku a ohlédl se po ní.

"Chci ti něco říct."

Zamračil se a vzdychl. V půl osmé měl být v práci.

"No tak, jenom chvilku," odmlčela se. "Je to důležité."

Andrej se vrátil k posteli a posadil se vedle ní.

Půl hodiny nato se malá Kristýna probudila strašnou ranou, s níž za sebou Andrej přibouchl dveře. Šel rychlým vzteklým krokem přes dvůr. Nevzal si ani svačinu, kterou s sebou obyčejně do práce bral. Nina seděla na posteli a dívala se do zdi. V zubech skousla rozbitý spodní ret a pila z něj krev. Seděla tak skoro hodinu. Kristýna k ní přišla a stočila se jí do klína jako nějaké malé teplé zvíře.

To ráno se Nina Andrejovi přiznala, že ho podvedla s Kryštofem. V době, kdy on byl s Mariánem v Petrohradě. Jednou sem za nimi přijel. Říkal, že ji miluje. Že ji vždycky miloval. Udělala chybu, přiznává. Strašně jí to teď mrzí a bolí. Musí na to stále myslet.

"Když tys byl často tak strašně uzavřený, tvrdý, slyšíš, ani nevím, kdy naposled jsi mě políbil, Andreji, nebo pohladil nebo kdy ses na mě aspoň nějak pěkně podíval." Sledovala jej upřeně, úpěnlivě, strašně nešťastně. Snažila se zachytit jeho pohled. To ho rozčilovalo ze všeho nejvíc.

"Byla jsem úplně vyprahlá a prázdná! Rozumíš, já potřebuju vědět, že ke mně ještě něco cítíš, že ten život neplyne jenom někam do prázdna." Po tvářích jí tekly slzy. "Ty se klidně sebereš a dva dny jsi někde v lese, a co my? Co Kristýna? Vždyť ona se mě pořád ptá, co táta? Kdy se vrátí táta? Nepůjdeme mu naproti? A ty? Když se vrátíš, ani si jí nevšimneš, najíš se a jdeš spát, když už ti nejde o mě, aspoň o ni by ti jít mohlo..." Otřela si tvář dlaní. On se díval do podlahy, zatínal a povoloval čelisti.

"A když nejsi v lese, tak piješ, za poslední dva roky jsi začal hrozně chlastat, nemáme peněz nazbyt, dobře to víš, a stejně toho propiješ víc, než všichni tři dohromady projíme. Je to tak! Tak už něco řekni!" Teď už na něj skoro křičela. "Sakra, vždyť sis ani nevzpomněl, že má Kristýnka narozeniny, byl jsi zase někde, bůhvíkde. Šla jsem tenkrát až do města a zpátky, abych jí koupila aspoň nějakou blbost, knížku s pohádkama, přišel jsi v noci, kdy už dávno spala, a byl jsi úplně ožralej. Nechala jsem tě spát v kuchyni pod stolem, kam jsi sebou praštil. Pamatuješ si to? Rozumíš, co ti říkám? Takhle se nedá žít, já to nezvládám! Řekni něco! Řekni mi sakra aspoň slovo! Nebo vzpomínáš si, jak ses porval, jak ses vrátil s rozbitou hubou, s roztrženým obočím, celý od krve a plnej vodky? Ona se tě bála! Tvoje vlastní dcera! Slyšíš mě? Ty jsi nás zradil!" Hlas se jí zlomil.

Andrej se vztyčil a vší silou ji praštil do tváře, vyjekla.

"Tys zradila mě." Řekl tiše a hlas se mu třásl.

Otočil se a odešel. Zmatený, plný vzteku a hořkosti. Vše kolem něho začalo plavat. Sešel na náves a pěstí zabušil na okno hospody. Koupil flašku. Než došel na pilu, odkud pravidelně vyjížděli do práce, půlku jí vypil. Pohádal se kvůli svému zpoždění. V kovové hluchotě vejtřasky sledoval bahno lesní cesty. Vdechoval smrad nafty, oleje a cigaret. Kolem cesty se občas mihla hromada zpracovaných klád. Byl to jeho kalendář. Mohl z nich pozpátku přesně odečítat minulé dny, to, jak postupovala těžba, jak se postupně zařezávali hlouběji a hlouběji do lesa. Viděl každý den posledního měsíce svého mizerného života. Mrholilo.

Celý den pod vodou. Sluchátka tlumící řev motorových pil. Naprosto tichý pohyb postav zabíjejících les. Vůně vnitřností stromu. Piliny sršící do trávy a mechu. Hovor a smích beze zvuku. Nina. Její tělo. Rukavice černé od oleje. Další strom proplul vzduchem, jako jeden tichý záběr vesla. Tlukot motoru v ruce. Srdce stroje. Přetnuté letokruhy plné mízy. V žaludku ostrá bolest z hladu přebitá syrovým alkoholem. Chuť kovu v puse. Dásně. Hořké tabákové sliny a teplý dech.

Vrátili se kolem páté. Šel pomalu, v oknech už se pomalu rozsvěcovala světla. Vytrvalý jemný déšť padající na střechy a ploty začal sílit, až přešel do lijáku. Silnice se leskla jako matné zrcadlo. Černý rozbitý asfalt. V proraženém krytu kanálu hučela voda. Nevěděl, kam jít. Hlava se mu točila a cítil se nekonečně slabý. Byl opilý, ale ne dost na to, aby mu to ulevilo. Nemyslel už na nic, byl naprosto otupělý, voda mu tekla z vlasů přes tvář a rty, občas sklouzla v malém pramínku až k límci a pod košili. Schoval se pod střechu jednoho z domů. Stál a strnule sledoval provazy vody crčící z přeplněných okapů.

Někdo vedle něj otevřel okno. Kovové háčky, kterými se okenice zajišťovaly ve větru, zacvakaly o parapet.

"Byla u vás sanitka," řekl starý chlap, jehož jméno si Andrej nepamatoval.

"Cože?" Andrej přišel blíž k oknu, přikrčený pod náporem deště, rukama si objímal prochladlé tělo. "Kdy? Proč?"

"To já nevím, asi dvě hodiny zpátky."

Andrej jen kývnul hlavou a vyběhl do rachotu vody.

Dveře nebyly zamčené. Rozsvítil v chodbě a vešel do kuchyně. Nikde nic. Byly pryč. Telefonní sluchátko bylo vyvěšené. Zvedl ho a přiložil si ten pravidelně přerušovaný zvuk k uchu. Zavěsil.

Číslo na nemocnici...

Nemohl si vzpomenout.

Znovu zvedl sluchátko. Jedna, pět, pět.

"Ano, přepojíme vás."

...

"Bohužel, nikdo toho jména... Ne počkejte, počkejte, tady je to, ano. Malý moment... Předám vám ošetřujícího..."

Chvíli nic, duté zvuky přes dlaň tlumící na druhé straně sluchátko. Šustění látky rukávu, vrznutí otočného křesla a zadrnčení telefonní šňůry o hranu stolu. Hluboký unavený hlas.

"Dobrý den. Mám pro vás špatnou zprávu... Je mi to moc líto, ale musím vám oznámit... že vaše dcera zemřela na otravu po požití jedovatých hub... Vaše žena se rovněž otrávila a nemůžeme teď s jistotou říct, jestli se ji povede zachránit." Krátká odmlka, nádech. "Prosím nedělejte nic unáhleného, přijeďte pokud možno sem. Šlo o pokus o sebevraždu... u vaší ženy tedy, ty houby byly všechny prudce jedovaté, ona sama je nasbírala, jak nám řekla, potom také sama zavolala sanitku, vaše dcera totiž... nešťastnou náhodou snědla zbytek jídla, které si vaše žena z těch hub uvařila, a bohužel pro její mladé tělo to byla smrtelná dávka. Neunáhlujte se, prosím. Potřebovali bychom s vámi mluvit. Také policie... Slyšíte mě? Haló? Jste tam ještě?..."

Andrej zavěsil.

- - -

Strhané listy v hnědých proudech

ukazovaly svoje světlá břicha

stál na mostě za vesnicí

bylo po lijáku

poslední večerní světlo viselo nad lesem

ve vzduchu odkapávaly veliké kapky

ze zmoklých čistých stromů

už je to tak dávno

v zahradách někdo štípal dřevo

díval se do vody

z její rychlosti se mu točila hlava

ve vsi bylo ticho

jenom zvuk rozlepovaných polen

odměřoval pravidelně tuhle chvíli

rozběhl se ze všech sil

pryč odsud

dál od břehu

běžel a všechno v něm se trhalo

zakopával o vyorané vlásky kořenů

slepé bílé šlahouny plné vody

rychle umíraly v našem světě

navyklé dýchat z hlíny

zachytával se jich

když šplhal stopou ve svahu

kudy koně stahovali dřevo k cestám

vytrhával ty žilky z velikého těla

nohy mu podjížděly na mokré zemi

řval vzteky a kopal do té hlíny

bušil do ní pěstí, strhl si kus kůže

a znovu se pustil nahoru

znovu spadl a pak už jen ležel

a všechny stromy plakaly s ním ze svých lepkavých ran

dýchal

cítil smůlu smrků

hořký stromový med

z lesů vycházela stáda ovcí

tiše se spojovala v odpařené vodě

daleko ve vesnici bylo slyšet štěkot

tma téhle noci začala v psích nozdrách

vytékala z nich ven do kraje

brzy zaplavila i jeho

někde na západních svazích

celé hodiny odhrnoval hlínu

ukryl se v ní

nacpal si ji do úst a do očí

stal se jediným velikým podhoubím

za pár týdnů na tom místě vyrostly houby

jaké nikdo z vesnice neznal

nikdo je radši nejedl

Marek Šindelka se narodil v roce 1984. Studuje Fakultu humanitních studií UK. Za básnickou

prvotinu Strychnin a jiné básně (Paseka 2005) mu byla udělena Cena Jiřího Ortena. Básně publikoval v Souvislostech 4/2006. Text, který tiskneme v přítomném čísle, je pasáží z rozepsané delší prózy Chyba.