Jiří Zatloukal

Witold Gombrowicz, Jerzy Giedroyc a pařížská Kultura

Časopis Kultura byl nejvýznamnějším periodikem poválečné polské emigrace. Po více než padesát let sehrával významnou roli nejen v zahraničí, kde byli roztroušeni polští emigranti, ale především v samotném Polsku. Měl vliv na tři generace polské inteligence. Na jeho stránkách se - kromě komentářů k aktuální historicko-politické a kulturní situaci polské země - poprvé objevovali i spisovatelé jako Gombrowicz, Herling-Grudziński nebo Miłosz, kteří patří v současné polské literatuře k nejuznávanějším. Časopis díky svému vlivu - dnes se k němu hlásí velká část intelektuální elity v Polsku - nepřímo přispěl k politickým přeměnám na konci osmdesátých let 20. století. Hlavním (a dodejme jediným) redaktorem Kultury byl Jerzy Giedroyc, Polák pocházející z Litvy, člověk, který už před válkou působil na polské politické scéně.

Z českého pohledu je zajímavé, že s Giedroycem se znal a částečně i spolupracoval redaktor časopisu Svědectví Pavel Tigrid.

I.

Co spojuje Jerzyho Giedroyce a Witolda Gombrowicze, dvě osobnosti tak různé, jak jen si můžeme představit? Jak spolu mohli vést téměř dvacetiletou korespondenci, která alespoň jednu dekádu byla velmi intenzivní a živá?

Zřejmě jeden druhého potřebovali. Pro Gombrowicze byl Giedroyc ideální vydavatel: prostřednictvím jeho měsíčníku se dostával do širšího povědomí čtenářů v samotném Polsku i v emigraci. Gombrowicz usiloval o čtenáře, toužil být čten, byl přesvědčen o výjimečnosti své literatury. Na druhé straně Giedroyc získal do své stáje nadprůměrného autora, který miloval konflikt; autora, pro něhož střet znamenal jednu z nejsilnějších hnacích sil tvorby. Gombrowicz bořil nejen intelektuální a literární konvence, jeho myšlenky se úzce týkaly národa, z něhož vycházel. Giedroyc tak získal nenahraditelného spojence ve svém úsilí proměnit polské politické vědomí, připravit Poláky na přímou konfrontaci s reálnou skutečností a k boji proti ní. Právě vnitřní svoboda, nekonvenčnost, tvrdošíjnost při sledování vlastního cíle byla oběma společná a dokázala překonat i velkou odlišnost charakterů.

Ale začněme od počátku. Před válkou se Giedroyc s Gombrowiczem neznali. Jejich první setkání však výrazně zasáhlo do Gombrowiczova života. V roce 1939 se konala inaugurační plavba nové polské linky parníku Chrobry z gdaňských loděnic do Buenos Aires. Na palubu byli pozváni i literáti, aby o události psali. Jedním z nich byl Czesław Straszewicz, který pro Giedroyce psal do jeho čtrnáctideníku Politika, druhým Witold Gombrowicz. Giedroyc na otázku, proč právě Gombrowicz, kterého neznal, odpovídá, že na výběr jednoduše nebylo moc kandidátů. Gombrowicz událost po letech komentuje dramatičtěji: prostřednictvím této zaoceánské plavby zasáhla do jeho života osudná náhoda a umožnila mu nečekaně rozvinout další tvorbu. [1] Chybělo však jen málo a k cestě nedošlo. Gombrowicz později s příměsí komiky vypráví, jak těsně před odjezdem zjistil, že mu k vycestování chybí ještě jeden dokument. Před koncem úřední doby přijel na úřad, ale už bylo zavřeno. Najednou se však objevila skupina fotbalistů, kteří nutně museli odjet na důležitý zápas, a tím se vyřešila i jeho žádost. Chybělo tedy jen velmi málo a Gombrowicz by zůstal v Polsku, kde za pár týdnů začala druhá světová válka.

Po válce Giedroyc navazoval kontakty se spisovateli pro nově vznikající časopis. Zajímal se i o Gombrowiczovu adresu. Gombrowicz na tento podnět zareagoval a nabídl svoje služby jako první. To byl počátek nelehké spolupráce.

Korespondence mezi oběma partnery začala v roce 1950 a trvala až do Gombrowiczovy smrti v roce 1969. Vztah obou pisatelů se postupně zintenzivňoval, procházel obdobími vřelosti i ochlazení, a nakonec dospěl k vzájemnému hlubokému respektu a věcné spolupráci. V korespondenci se objevuje mnoho skrytých rozporů a zárodků konfliktů; pokaždé však končí konsenzem. Z Gombrowiczova hlediska je to zájem publikovat, propagovat své dílo, k čemuž je Kultura ideálním časopisem; z hlediska Giedroyce je to přání zachovat pro časopis nevšedního autora.

Pokud jde o literární činnost obou korespondentů, je tím, kdo experimentuje, především Gombrowicz. Po dlouhou dobu nepřestává zkoušet hranice Giedroycovy trpělivosti a loajality, a je právě jeho zásluhou, že jejich písemný styk měl velmi otevřenou podobu.

Díky spolupráci s Kulturou a Giedroycem se Gombrowiczovi v Argentině alespoň částečně ulehčila tíživá finanční situace. První válečná a poválečná léta žil totiž autor Ferdydurke ve velmi nestálých materiálních podmínkách. Pomáhali mu přátelé a některé osoby z buenosaireské Polonie, sporadicky publikoval v tisku, dával kurzy filozofie pro několik zámožných dam. Jeho situace se částečně stabilizovala až v roce 1947, kdy nastoupil jako úředník do Banco Polaco. Práci však po osmi letech (v roce 1955) opustil a věnoval se znovu pouze literatuře. Živily jej nevelké honoráře z Kultury, od druhé poloviny padesátých let stipendia od rádia Svobodná Evropa a Koestlerovy nadace, která získal převážně prostřednictvím Giedroyce a Konstantyho Jeleńského.

K osobnímu setkání došlo teprve tehdy, když Gombrowicz v roce 1963 přijel do Evropy. Atmosféru tohoto setkání, které je pro jejich vztah do značné míry symbolické, popsal Gombrowicz v Deníku:

Maisons-Laffitte. Slunečné odpoledne. Poprvé vstupuji do domu Kultury. Předstupuje přede mě Giedroyc. Já předstupuji před Giedroyce.

On: - Jsem rád, že Vás vidím... Já: - Jerzy, proboha, člověče, nebudeš přece vykat někomu, s kým si v korespondenci už roky tykáš! On: - Hm... hm... ach ano... no, jsem opravdu rád, žes přijel. Já: - Hezký dům! Radost pohledět! On: - Je dost prostorný a pohodlný, dobře se v něm pracuje... Já: - Jerzy, přísahám na svou čest, poskočil jsem už na Mickiewicze, to je bez debat, lidem se třese hlas, když se mnou mluví telefonem. On: - Hm... já Mickiewicze moc rád nemám...

Józef Czapski s potěšením naslouchá dialogu našich odlišných temperamentů.

Bavím se, ale - zahleděn do sluneční skvrny na podlaze - nebavím se vůbec. Stydím se. Hrobové ticho (které u mě souvisí s odstupem). Je to, jako bych byl ještě tam, současně však i tady a díval se na něco, na co nemám právo se dívat... Všímám si drobné rýhy na noze od stolu. Přeplaval jsi tedy oceán, abys to uviděl... a hledíš na ni stydlivě, zoufale... [2]

Poté se setkali už jen jednou nebo dvakrát, jejich písemný styk však v podobě stručných dopisů-zpráv pokračoval, zejména na bázi spolupráce redaktor - autor, vydavatel - autor. Giedroyc Gombrowicze velmi vysoko hodnotil především jako autora románu Trans-Atlantik, který charakterizoval jako vysoce politický, a dále jako autora Deníku.

II.

Jerzy Giedroyc (1906-2000), vystudovaný právník, působil už od univerzity ve studentských organizacích, brzy také začal pracovat jako sekretář na ministerstvu průmyslu a později zemědělství. Jeho doménou však nikdy nebylo veřejné vystupování, od počátku se soustředil na tištěné slovo. Jak sám podotýká ve své, o mnoho let později diktované Autobiografii na čtyři ruce, rád ovlivňoval věci ze zákulisí a působil v pozadí. Svůj první časopis vytvořil v roce 1931; studentský dodatek k tehdejšímu deníku Polský den přeměnil v samostatný čtrnáctideník Vzpoura mladých, později přejmenovaný na Politika. V průběhu třicátých let se z něj stal jeden z nejcitovanějších časopisů. Giedroyc již tehdy uplatňoval redaktorský model, v němž později pokračoval v Kultuře. Redaktorem, který rozhodoval o náplni jednotlivých čísel, byl výlučně on sám, přičemž se obklopil okruhem výrazných publicistických individualit. Když měl charakterizovat svoji největší přednost, odpovídal: "Bylo to vždy inspirování lidí, inspirování nějakých koncepcí - to je, myslím, hlavní věc."'3f [3] Sám však nepsal.

Giedroyc se soustředil na vybranou problematiku, která jej buď osobně zajímala, nebo která byla v tehdejším Polsku aktuální. Byl velkým obdivovatelem maršála Piłsudského, který v meziválečném Polsku ztělesňoval autoritativnost, avšak zároveň velkým zastáncem legalismu, tedy přeměn ve státě, které se uskutečňují za pomocí legislativních procesů. Paradoxně se tak během tzv. Květnového převratu v roce 1926, kdy maršál Piłsudski přejal vládu v zemi násilím, vydal bránit sídlo vlády Belveder, ačkoli byl přesvědčen, že pro Polsko je Piłsudského vláda silné ruky nezbytná. Mimochodem jako obránce nezůstal dlouho, protože jej okamžitě odradila dezorganizace a chaos panující mezi obránci - vlastnosti, které sám považoval za největší nešvar své země, takže odcházel s klidným svědomím.

Už od studií zajímala Giedroyce ukrajinská otázka. Jako jediný Polák navštěvoval přednášky z dějin Ukrajiny. Později se jako vysoký úředník (ale zvláště redaktor) výrazně stavěl proti národnostní politice státu, která preferovala násilnou polonizaci menšin. Tento zájem o Ukrajinu i o ostatní státy na východ od Polska (bývalé kresy wschodnie - Bělorusko a Litvu) pěstoval po celý život a plynul z něj i důležitý postoj, že po druhé světové válce je nutno se zříct nároků na tato bývalá území a přiznat těmto národům samostatnost. Tento postoj měl své praktické důvody.

Časopis Politika se měl na konci třicátých let změnit na deník, Giedroyc a někteří jeho spolupracovníci se chystali v nových volbách kandidovat s vlastním programem do parlamentu. Tyto plány však přerušila druhá světová válka. Na počátku září 1939 Giedroyc opouští spolu s vládou vlast a uchyluje se do Bukurešti, [4] kde si jej přítel Roger Raczyński, polský velvyslanec v Rumunsku, nechává u sebe jako sekretáře. Ambasáda byla tehdy doslova obležena uprchlíky, hlavně z nejvyšších vládních a armádních míst, a bylo nutné se o ně postarat. Giedroyc se zde zabýval rovněž dalšími důležitými záležitostmi: bylo nutné registrovat státní majetek, organizovat pomoc uprchlíkům, evakuaci vojáků do spojenecké Francie a letců do Anglie. Rumunsko však polské vládě neudělilo právo přechodu přes své území, a naopak vládu i důstojníky internovalo.

Z Bukurešti Giedroyc odchází do Istanbulu, kde vstupuje do armády, dále se dostává do Palestiny, Egypta a Tobruku. Nakonec se s Druhým Korpusem polské armády ocitá na delší dobu v Iráku. Na Blízkém východě začíná pracovat v armádním tiskovém oddělení. Staral se o vydávání periodik, mj. o časopisy Bílý orel, Deník vojáka, později i Noviny vojáka, v nichž publikovala polská inteligence a spisovatelé roztroušení po různých místech světa. Během pobytu v Iráku Giedroyc poznal Józefa Czapského, Zofii Hertzovou i Juliusze Mieroszewského, kteří se později stali jeho nejbližšími spolupracovníky v Kultuře.

V pozdním létě 1944 je Giedroyc z tiskového oddělení propuštěn a odeslán na důstojnický kurz do Gallipoli. Z nudného několikaměsíčního pobytu jej vytrhl až generál Anders, který ho povolal do Londýna, aby se postaral o likvidaci vojenských organizací, zejména na Středním východě. Válka se chýlila ke konci a polská armáda se začala stahovat hlavně do Itálie.

Z Anglie se vrací Giedroyc zpátky do Říma, kde je hlavní stan Druhého Korpusu. Přijíždí již s myšlenkou vytvořit nějakou polskou instituci, která by mohla působit v případě krize, že by polskou vládu neuznali spojenci. Nezapomínejme, že nad Evropou tehdy visela reálná hrozba dalšího vojenského konfliktu mezi Sověty a západními mocnostmi. Literární ústav (Instytut Literacki) tedy původně vnikl jako vojenská organizace.

V Římě strávil Giedroyc dva roky. Setkal se zde znovu s Herlingem-Grudzińským, přivedl sem i Zofii a Zygmunta Hertzovy. Spolu začali nově založenou instituci organizovat. Armáda jim poskytla půjčku na koupi tiskárny. Hlavním záměrem tehdy bylo vydávat knihy. Programový charakter mělo hlavně vydání Mickiewiczových Knih národa polského a poutnictva polského s předmluvou Herlinga-Grudzińského a Szpotańského románu Prométheové. Oba tituly měly být výstrahou, že emigrace nebývá lehká a může končit tragicky. V Literárním ústavu vycházely knihy také pro výdělek, např. Sienkiewicz, Sergiusz Piasecki. Vojáci dostávali slušný žold a knihy hojně nakupovali. Populární byla také vojenská alba fotografií, na nichž se skupiny vojáků před demobilizací nechávaly zvěčňovat, nebo anglicko-polský a polsko-anglický slovník. Vyšly zde také dvě knihy italsky, protože původní plán byl zůstat v Itálii déle. Jednou z nich byl Cestovní deník do Rakouska a Německa Jerzyho Stempowského, jeden z prvních popisů německého a rakouského území těsně po skončení války. Situace v Itálii se ale rychle zhoršovala, polští vojáci omezovali finanční vydání - stále jasněji se před nimi rýsovala demobilizace a spolu s ní myšlenky na nejistou budoucnost. Tiskárně se také díky poválečným hospodářským změnám zvyšovaly náklady a vydávání v Itálii se stávalo nerentabilní.

Ještě v Římě vznikl projekt časopisu, [5] původně zamýšleného jako pouhý doplněk vydavatelské činnosti. Poskytoval by lepší možnost reagovat na aktuální problémy Poláků v cizině a byl by cenově dostupnější. Jeho první číslo vyšlo 1. června 1947 v Římě pod společnou redakcí Jerzyho Giedroyce a Herlinga-Grudzińského. Mělo grafickou podobu, se kterou se potom čtenáři setkávali více než padesát let, a neslo název: Kultura.

III.

Druhé číslo Kultury už vyšlo v Paříži, přesněji v Maisons-Laffitte u Paříže, kam se Giedroyc přesunul v roce 1947. Spolu s ním přijeli i manželé Zofie a Zygmunt Hertzovi. Józef Czapski, další člen nejbližšího okruhu, už do Paříže dorazil dřív, s pověřením spravovat Ministerstvo informací exilové vlády.

Tiskárnu, kterou v Římě Literární ústav vlastnil, se před odjezdem podařilo s velkým ziskem prodat, a utržené peníze vystačily na první období vydávání Kultury. Výhodou se po příjezdu ukázalo také to, že do Paříže přijeli všichni ještě jako vojáci spojeneckých armád, což jim poskytovalo velké výhody při jednání s francouzskými úřady, a v neposlední řadě i možnost čerpat z proviantu, který zde polská armáda soustředila. Demobilizováni byli až na poslední chvíli, v roce 1948, čímž také Literární ústav (po splacení všech půjček od polské armády) přestal být vojenskou institucí a přešel do soukromých rukou Giedroyce a Hertzových.

Kultura vycházela od počátku jako měsíčník. Prvním sídlem redakce se stala vila v Maisons-Laffitte na předměstí Paříže, která sloužila jako vojenský sklad. Její přesná adresa zní Avenue de Corneille, v popolštěné verzi Na Korneju. Dům byl ve zbídačeném stavu, jak jej zanechali němečtí vojáci po okupaci. Paříž jako nové sídlo Literárního ústavu vybral Giedroyc hlavně ze strategických důvodů - relativně dobré spojení s Polskem, nezávislost na Londýnu (který se stal sídlem exilové vlády), dobrá dostupnost informací o světovém dění; v neposlední řadě byly v Paříži silné emigrační tradice.

Prvním úkolem redaktora nově vznikajícího časopisu bylo nalézt dobré spolupracovníky. Giedroyc navazoval na své předválečné a válečné známosti, s cílem shromáždit kvalitní publicisty a literáty. Bylo už jasné, že začíná nová, dlouhá emigrace. Giedroycovým záměrem bylo prostřednictvím časopisu působit především na situaci v Polsku, přispívat k uvolnění tamějších poměrů a pracovat na tom, aby Polsko mohlo znovu fungovat jako svobodný a suverénní stát. Svoje tehdejší úvahy shrnuje v rozhovoru s Barbarou Toruńczyk z roku 1981: "Nevěřil jsem v emigraci na žádné organizační formy: příliš blízko jsem v meziválečném období v Polsku pozoroval ruskou emigraci, viděl jsem, jak se to všechno boří, a že dlouhodoběji je to vyloučené - podstatnou věcí však pro mě je, pochopil jsem to už tehdy, otázka slova. Slova, tištěného slova. To je jediná věc, která může dlouhodoběji sehrát nějakou roli." [6]

Už první, ještě římské číslo jasně naznačovalo, jakým směrem se bude časopis ubírat. Nacházíme v něm jména Paul Valéry, Benedetto Croce, Tymon Terlecki, Andrzej Bobkowski, Tadeusz J. Kroński, Józef Czapski, Artur Koestler. Články prvních dvou pojednávaly o krizi evropské kultury, do níž se kontinent dostal po válce. Benedetto Croce byl znám svými vyhraněnými protitotalitními postoji. Časopis měl od počátku vysokou intelektuální úroveň a ctižádost působit jako silný partner v boji proti vlivům Sovětského svazu na území Polska. Od počátku byla také část nákladu bezplatně rozesílána do vlasti. Během prvních let se Kultuře podařilo vybudovat si značné renomé, a to i v emigraci, která byla tradičně plná svárů a sporů.

Projevilo se to mj. v roce 1954, kdy majitel pronajatého domu na Avenue de Corneille drasticky zvýšil Literárnímu institutu nájemné a redakce se musela během velmi krátké doby přestěhovat jinam. Na stránkách časopisu byla tehdy vyhlášena sbírka na nový dům, který redakce našla rovněž v Maisons-Laffitte na ulici Poissy. [7] Projekt výzvy ke čtenářům, který byl zamýšlen i jako určité "potvrzení" pozice, již si časopis za sedmiletou dobu své existence stihl vybudovat, konzultoval Giedroyc například s Konstantym Jeleńským:

Pokud jde o výzvu, zdá se mi dost nevyvážená. Některé formulace jsou dobré. Přesvědčivě však nezní samotné zdůvodnění výzvy a charakteristika naší činnosti. Argumentovat např. knihovnou není relevantní, jestliže nezdůrazníme smysl této knihovny, jejíž ctižádostí je na jedné straně stát se co možná nejobsáhlejší dokumentací domácích publikací, na druhé straně pak sbírat nejcharakterističtější literaturu (jak z oblasti umění, tak politiky atd.) západní, jež je ve vlasti nedostupná a která se může hodit. Musíme diskrétně poukázat na naši "práci pro vlast". To vše je nutné, protože bez toho průměrný čtenář nepochopí, k čemu nám je dům nebo vila, a bude to považovat za výstřelek. Nejdůležitější je pak zdůraznit "institucionálnost" Kultury, o niž usilujeme (to souvisí s článkem Mieroszewského) v souvislosti s možností protahování se současného stavu věcí a rozpadem dosavadních emigračních aktivit, které jsou založeny na předpokladech dočasnosti, přežitku nebo také kultivaci činitelů muzeálně-památečních nebo registračních. My chceme mít aktivní postoj. Vím, jak je to nesnesitelné, ale pokuste se to prosím ještě předělat. Texty Józia [Czapského] a Mieroszewského ještě nemám, ale i tak počítám s Vaší pomocí při závěrečné redakci. Celá záležitost má zvláštní důležitost, protože to není pouze problém domu nebo finanční injekce pro další práci, ale určitá zkouška či plebiscit, jestli jsme se chytili u čtenářů. Dosavadní miliony jsou věcí pouhého štěstí nebo šikovnosti. Nevypovídá to o ničem. Nanejvýš o určitém množství kontaktů. Až jistá "masovost" (nebo její nedostatek) bude měřítkem. Ideálem je skutečná nezávislost, kdy bude možné (pokud to bude třeba) nakopnout nejen londýnskou vládu, ale i Berenbauy a Zamoyské. To nám chybí. [... ]. Velmi se bojím, že s tou výzvou upadnu tváří na zem a ještě jednou se přesvědčím, že polskou pasivitu a lhostejnost se mi nepovedlo už ani ne zlomit, ale podrápat, ale chci to zkusit. [8]

Od předplatitelů a čtenářů tehdy začaly přicházet finanční dary, které pomohly nové sídlo zakoupit a utvrdily malou redakci v nabyté důvěře a pozici, a současně umožnily zanedlouho splatit bezúročné půjčky od mecenášů. Všechna jména dárců byla kvůli finanční průhlednosti publikována. V této praxi ostatně redakce pokračovala až do konce své činnosti v roce 2000. Poslední číslo vyšlo už po smrti redaktora Jerzyho Giedroyce.

Na Avenue Poissy se sídlo Literárního ústavu nachází dodnes.

Poznámky

1] Ve vzájemné korespondenci. Viz Giedroyc, Jerzy - Gombrowicz, Witold: Listy 1950- 1969. Warszawa, Czytelnik 1993. 2] Gombrowicz, Witold: Dziennik 1961- 1966. Kraków, Wydawnictwo Literackie 1989, s. 112. 3] Toruńczyk, Barbara: Rozmowy w Maisons-Laffitte 1981. Warszawa, Fundacja Zeszytów Literackich 2006, s. 87. 4] Podrobný popis Giedroycovy činnosti po 1. září 1939 v Bukurešti podává Andrzej St. Kowalczyk ve své knize Od Bukaresztu do Laffitów. Jerzego Giedroycia rzeczpospolita epistolarna. Sejny, Pogranicze 2006 (kapitola Bukareszt - emigracja po raz pierwszy). 5] Giedroyc o jeho vzniku lakonicky poznamenává: "Projekt vytvořit časopis vyplynul ze společných rozhovorů mezi Gustawem, Zosiou a mnou. Název jsem vymyslel zřejmě já. Původně měla být Kultura navštívenkou, doplňkem, a v tomto smyslu byla navržená jako kvartálník spíše čistě literární." Giedroyc, Jerzy: Autobiografia na cztery ręce. Warszawa, Czytelnik 1994, s. 125- 126. 6] Toruńczyk, Barbara: Rozmowy w Maisons-Laffitte 1981. Warszawa, Fundacja Zeszytów Literackich 2006, s. 128. 7] Významnými mecenáši, kteří na nové sídlo poskytli finanční pomoc, byli Stefan Zamoyski z Londýna, Edward Berenbau z Uruguaye a markýz Gilles de Boisgelin. 8] Giedroyc, Jerzy - Jeleński, Konstanty A.: Listy 1950- 1987. Warszawa, Czytelnik 1995, s. 172- 173.