Wojciech Wencel

Můj Miłosz

(Uzrálé protiklady)

Oblíbených básníků lze mít více: uhranutí jejich tvorbou, podnícené opakovanou četbou, trvá obyčejně několik let, než nakonec uvolní místo novému oslnění. Tvůrci, kteří byli předmětem adorace, se stávají klasiky: uchováváme je ve shovívavé paměti, oceňujeme jejich místo a roli v kultuře, ale jejich poezie už nemá na naše vlastní díla žádný bezprostřední vliv. Jsou pojednáni, jednou provždy spojení s určitou hierarchií hodnot nebo filozofií umění.

Rovněž se však mohou objevit patroni, které jsme si nevybrali, naši téměř pronásledovatelé, kteří se ohlašují v nejméně očekávaném čase a na nejméně předpokládaném místě. Puls jejich básní proniká do našich vět a poskytují nám hojný citační materiál pro skici a rozhovory. Jsou jako stín, který nejsme s to sami zahlédnout: o jejich přítomnosti nás uvědomují jiní. Teprve po letech zjišťujeme, že mezi jejich a naší tvorbou existuje hluboké spojení, často s polemickým ostnem, které není možné pominout. Takovým básníkem byl pro mě Czesław Miłosz.

I když jsem s ním v celé řadě kulturních, politických, filozofických i úzce literárních otázek nesouhlasil, na mých básních vždy ležel jeho stín. V dopise psaném ještě v Berkeley, v němž mi děkuje za sbírku Óda na den svaté Cecílie, dal Miłosz důrazně najevo svůj odstup vůči tradici, která mi je blízká, a Frondu přirovnal k časopisům jako Prosto z Mostu a Sztuka i Naród. Ale když jsem měl na konci devadesátých let možnost se s ním při jeho návštěvě Gdaňsku seznámit osobně, pouze zvolal: Vítej, básníku! Proto nyní odhlížím od toho, co nás dělilo, a neváhám se s odcházejícím géniem rozloučit rovněž osobně: Sbohem, velký básníku! Děkuji ti za vše, čemu jsi mě naučil.

Velice přesně si vzpomínám na svou první četbu jeho sbírky Tři zimy z roku 1936, která patrně nejhlouběji utvářela moji juvenilní obraznost. Už v úvodní básni Ptáci autor básníkovi přiřkl význačné postavení nad spícím davem, když za hlavní téma básně zvolil konflikt mezi cítěním krásy a vnímavostí vůči lidskému utrpení. Teprve z dnešní perspektivy - po letech RóŻewiczova "antipoetického" tažení - vidíme, jak naše literatura potřebovala toto svědectví básníka-proroka, "učedníka snění" odcházejícího do "půlnočních krajin", který nechápe umění jako komentář sociální reality nebo jako zrcadlo svého "já", ale jako výheň utvářející ducha.

V Básnickém traktátu z roku 1957 Miłosz zdůrazňuje: "Řeč však nemůže být pouze obrazem / a ničím více. Odedávna ji vábí / kolébání rýmů, sny, melodie. / Bezbranně míjí oschlý, ostrý svět." Hodnota Tří zim, básníkovy nejhermetičtější sbírky, spočívá rovněž v tom, že téměř každý jejich verš tuto tezi popírá. Iluminace, které je tvoří, patří k nejkrásnějším obrazům v polské poezii. Komu by se nevtiskl do paměti motiv "chladného svitu", který prostupuje "pruhovanou srstí ostražitě ležících zvířat, sklepeními domů ztřísněných denní pěnou", nad nimiž "vidět bylo křídla stromů letících v dýmu" (Vrata zbrojnice), nebo obraz výtahu těžce stoupajícího vzhůru "mezi patry": "Kabely šelestily, / kohout svým křikem do soupravy dešťových žlabů a rour dul, / až třásl se dům. Slyšeli probuzení / skrze stěny ten zpěv, strašlivý jako štěstí země" (Svítání), či konečně vize spícího vojska, nádherná ve své děsivosti: "Výšinou táhly mraky a nad mimi zpěněná / stáda hvězd hnala a poháněla motory / třívrtulových vzdušných lodí" (Večer vítr... ). Jde nepochybně pouze o obrazy, ale není v nich obsažena pravda o světě, která krystalizovala mezi Arkádií a Apokalypsou? V hloubi této poezie nenajdeme stopy společenské a historické skutečnosti, onoho "oschlého, ostrého světa", o němž se zmiňuje Básnický traktát. Obrazy nepotřebují doslovnost, promlouvají vlastním jazykem. Pod "spálenými zámky krále Baltazara" se vynořují meziváleční chudáci, obrysy tehdejších měst i varšavská spáleniště. Toto všechno je však vyzdviženo na vyšší, prorockou a metafyzickou úroveň.

Žijeme v době stereotypů, které jen utvrzují rozdělení literárního prostředí na "liberální establishment" specializovaný na postmodernistické experimenty a na "pravicovou" menšinu, pro niž je nejvyšší hodnotou pravda chápaná v duchu Josefa Mackiewicze. Skutečné rozdíly mezi těmito tábory, pokud jde o vztah k polským dějinám, církvi nebo k běžné politice, také velice často neopodstatněně ovlivňují hodnocení konkrétní tvorby. Pro jedny jsou učiteli Miłosz, Szymborska, Mrożek, pro druhé Herbert, Rymkiewicz, Mackiewicz nebo Nowakowski. A dochází-li ke srovnání, potom téměř vždy se dotyční recenzenti snaží dokázat absolutní převahu jedněch nad druhými.

Miłosz však není pouze autorem epifanických, zjevujících básní, které se zaobírají metafyzickými otázkami a jsou odtržené od skutečnosti. Takových děl je v tvorbě autora Kronik velice málo. Dokonce báseň Zápisník: U jezera Lémanu, v jejímž závěru probíhá známý dialog: "Souhlasíš s tím, co je / Ničit a z pohybu uchopit věčný okamžik / Jako odlesk na vodách černé řeky? Ano", začíná ozvláštněním přírody a roční doby: "Rudé buky, svíce topolů / a strmé smrky v říjnové mlze". A jeho básnická síla vyplývá především ze spojení filozofického diskursu s velice přesným popisem "důvěrné" krajiny: "Ze sudů voní jablečné víno. Farář před školní budovou / míchá lopatou vápno. / Můj syn tam běží po cestě. Chlapci nesou / pytlíky kaštanů posbíraných na úbočí."

V básni Už ne Miłosz zdůrazňuje "odpor látky", již lze jen velmi obtížně vystihnout v jejím jednotlivém a zároveň věčném rozměru, a koketně se stahuje do postavení konvenčního poety, který píše "básně o kvetoucích višních, / o chryzantémách a měsíčním úplňku". Tomuto uhýbání před skutečností protiřečí jiné básníkovy výroky, například ve sbírce skic Svědectví poezie, v níž proti redukcionisticky pojímanému klasicismu (omezujícímu se na koncepci básnického jazyka) staví realismus, byť je tomu tak znovu s výhradou, že mezi píšícím a skutečností bude vždy existovat prostřednictví jazyka a kultury, které skutečnost deformuje. Prostřednictví, s nímž je třeba se smířit, neboť bez něho by vůbec nebylo možné psát básně.

Tento rozpor Miłoszovi nijak nebránil v tom, aby se v poezii téměř až do konce svých dní neoddával "vášnivé honbě za Skutečností", jejímž objektem nebyl pouze "velký svět", ale také krajina provincie. Dokonce by se dalo říci, že "pasažér světa" dosahoval básnické dokonalosti nejčastěji právě jako básník provincie.

Miłoszovy krajiny pozorujeme shora, jako kdybychom se na svět dívali z okna letadla. Do ozvláštněné krajiny básník pravidelně vkládá jeden v paměti utkvělý detail spojený s konkrétními lidmi ("zimní jablka", "jeden ručník", "hráškově zelené šaty"), což krajině vtiskuje pečeť neopakovatelnosti. Autor básně Na břehu řeky přitom dokáže mistrovsky vyjádřit uplývání času a jako nikdo jiný umí zahrnout v jednom obraze osudy několika generací živých i mrtvých. Obzvlášť ve sbírce To (2000) se topografické a biografické zvláštnosti jeví jako dokonalý prostředek propojování časné perspektivy s perspektivou věčnosti.

Sbírka To je podle mne veledílo, které může čtenářům pomoci poznat jejich místo ve světě. Posledním takovým veledílem u nás byl Západ slunce v Milanówku Jaroslawa Marka Rymkiewicze, mezi ty předešlé lze zařadit Epilog bouře Zbigniewa Herberta a sbírku Basreliéf Tadeusze Różewicze. V básni Modlitba Miłosz píše: "Nyní uzamykáš patero mých smyslů, jsem starý člověk ležící v temnotách." Formuluje tu svou vlastní křesťanskou filozofii stáří: receptem na strach a utrpení je chvála věčného uspořádání věcí. I když je natrvalo podobný postoj velice obtížný, přesto je možné něco takového uskutečnit díky vnitřní kázni nebo síle příkladu a autoritě jiných. "Ale i kdybych dospěl k jobovským žalobám, je lépe mlčet," tvrdí nám básník, jehož "upřímné vyznání" nemá nic společného se sentimentálními výlevy a slouží k vyřčení pravd, které překračují rovinu individuální existence. Šanci vymanit se z osidel "sebelítosti" představují pro osobu Miłoszových básní návštěvy hřbitovů. V básni Rok 1900 čteme: "Vytrhnout se z myšlenek o vlastní osobě, tak zní první rada v případě deprese."

Miłosz vypovídá boj zbytnělému egu a proti hysterickému pokřiku ideologů eutanázie staví mužnost a křesťanskou pokoru: "V zoufalství černém a pochyb setmění / Nevýslovného jsem chválil básněmi / předstíraje radost, ač žádné nebylo/ - zmnožovat žaloby líp by se hodilo."V básníkově světě stejně jako ve spiritualitě křesťanských řeholí nadále působí ctnosti jako zdrženlivost, ztišení a přitakání běhu událostí. Proto mluvčí sbírky To se touží osvobodit od přízraků rozumu vyvolávajících exaltaci: "Ale tak to má být, aby ti, kdož trpí, dále trpěli, oslavujíce Tvé jméno."

Sbírka To je z Miłoszových knih nepochybně nejvíce náboženská: jde v ní především o Boží perspektivu vypovídání zevnitř času (v níž "současně znějí jest, bude a bylo", což připomíná i "věčné nyní" svatého Augustina), ne o lacinou deklarativnost. Takový charakter má scéna setkání se studenty, kdy mluvčí těchto veršů pozoruje shromážděné, jako by už zemřeli. Stejně je tomu i v básni Hlava, kde obrovská hlava prozřetelnosti skrytá za pahorky pozoruje člověka, který se ve stáří vrací do míst, kde si jako dítě hrával, a nejinak tomu je - v básni Pohrouženi - s apokalyptickou vizí dočasného plutí ve hmotě. "Ať se nalézám kdekoliv, na kterémkoli místě, skrývám před lidmi své přesvědčení, že nejsem odsud" - toto vyznání nejvýstižněji charakterizuje druh spirituality typický pro "pozdního" Miłosze.

A třebaže samo vědomí není pro básníka tou nejvyšší hodnotou, je nicméně třeba je brát vážně jako podstatnou součást života. Připomeňme si, že autor vyznání "předstírá radost, kde jí nebylo". Heroické přitakání stáří a umírání se tak naplňuje proti něčemu, co spočívá ve vědomí. Ve vstupní básni sbírky Miłosz tento jev nepřímo pojmenovává: "to" označuje zlo, bolest, zoufalství, krutost dějin, ale zároveň pramen zkušenosti a... literatury. Uchlácholené chválou pořádku věcí se "to" dá ovládnout, ponecháno bez dozoru rozkládá vědomí a vyvolává hysterii.

Miłoszova kniha představuje svazek exorcismů namířených proti onomu "to". Obzvlášť zřetelné to je v básních z cyklu Och!, plných nadšení pro dokonalost přírody a přirozenosti nahlížené čočkou civilizace. Právě zde nacházíme definici Miłoszovy metafyziky: "Ach, to nejobyčejnější, vyjmuté z každodennosti / a povýšené na scénu, jež té pozemské podobna je i nepodobna!"

Dalším nepotlačitelným rozporem v Miłoszově knize je protiklad mezi duchem a hmotou. Obrovskou roli tu hraje básníkova sexuální představivost, která mluvčímu jeho básní vnuká potřebu patření. "Pozoroval jsem dění na zemi úkradkem jako tulák", čteme v básni Voyeur. A o něco dále: "Vždycky jsem myslel na to, co ženy nosí zahaleno: / temný vstup do zahrady vědění/ v pěně spodniček, volánů a sukní. / A později umíraly i ony, dóžecí choti, princezny / i komorné, ony i jejich atlasy a zrcadla. / Hrdlo se mi svíralo, že taková krása se mění v prach." Je to jedna z nejlepších vět knihy: "nestoudné" přiznání zachraňuje myšlenka reflektující působení času. Velice silné, ne-li kontrastní spojení fyzického ženství (a tedy i zdroje života) s tělesnými pozůstatky nás hluboce zasahuje, a to jak na estetické, tak na duchovní úrovni. Obraz světa jako arény, v níž se střetávají mezní živly, je důsledně vytvářen v celé knize: erotické obrazy se neustále nacházejí v blízkém sousedství s emanacemi ducha.

Toto všechno a ještě několik jiných věcí mě naučil můj zemřelý učitel.

Na druhé straně je Miłosz podivný spisovatel, nedůsledný, vnitřně rozporný. Dokonce by se mohlo zdát, že v něm přebývaly dvě zcela rozdílné osoby: jedna odpovídající za některá životopisná fakta a některé výroky mimo oblast poezie, a druhá - za básně. Nicméně cítím povinnost hájit památku Czesława Milosze jako básníka proti zaujatým pokusům v určitém tisku představovat ho jako komunistického agenta, nepřítele Polska a církve, a tedy jako někoho, kdo náš intelektuální život obohatil pouze o několik provokativních politických výroků. Neboť pouze poezie, nikoli "černá pěna novin", může něco vypovědět o duchovosti tvůrce a pouze ona určuje jeho místo v kultuře.

Pokusy chirurgicky zasahovat do životopisu zemřelého a z nich vyplynuvší protesty proti básníkovu pohřbu na krakovském hřbitově Skalka považuji za primitivní a podlé. Soudím, že vyjadřují neodůvodněnou národní a náboženskou megalomanii, která nemá nic společného s živou vírou a patriotismem chápaným jako služba. Zároveň jsou také výrazem černobílého chápání skutečnosti a naprosté ignorance, pokud jde o kulturní záležitosti. Autoři novin Nasz Dziennik vytrhují z kontextu některé básníkovy nepříliš šťastné výroky a vše ostatní zamlčují.

Přitom by se u Czesława Miłosze dalo najít nepoměrně více citátů, v nichž vyjadřuje svůj obdiv k polské kultuře a ke katolicismu. "Vroucná, lidská přítomnost Boha, který se vtělil, aby zakusil náš hlad a naši bolest, abychom my nebyli odkázáni na vysilující obracení očí vzhůru, ale mohli se sytit slovem vyřčeným stejnými ústy jako naše. A Bohočlověk není jedním z nás ve chvílích pýchy a slávy, ale je jedním z nás v neštěstí, v zotročení, ve strachu před smrtí. Hodina, v níž se rozhodl dobrovolně podstoupit mučení, překonává čas, staletí změn, míjející civilizace jsou malé, krátkotrvalé, a všechny možné jaloviny z cementu, skla a kovu z nás neučiní bytost odlišnou od člověka, jemuž je určena výzva z Galileje. On má právo nadále tvrdit: Jsem láska. [... ] Celé lidstvo, minulé i současné, je církví, která trvá mimo běžný prostor a čas, církví tvořící protiklad nutnosti vtištěné do tohoto světa. Katolicismus je ze všech náboženství nejvíce antropocentrický a prostřednictvím své přemíry božího člověčenství jaksi vzdoruje exaktním vědám, které ničí jednotlivého člověka. Paradoxně je tak méně než jiná vyznání ohrožen rozkladným vlivem vědy a techniky," čteme v knize Vidění v zálivu San Francisco. A ještě jeden citát: "Dovolím si tvrdit, že zbožný a bohabojný muž je vzácnějším vzorkem člověka než hbitý drzoun, jenž se sám rád označuje za 'intelektuála' a je pyšný na svou schopnost obratného zacházení s idejemi, které považuje za vlastní a které přitom získal v zastavárně, v níž zanechal prostotu srdce."

Podobných ukázek by šlo z Miłoszova díla vybrat samozřejmě mnohem víc, existuje i řada textů, které prozrazují jeho nechuť vůči tzv. lidovému katolicismu, s nímž básník nicméně neustále vedl dialog. Už tato hrstka citátů dokazuje, že Miłosz nebyl žádným krvežíznivým "nepřítelem církve", ale jejím členem, ubírajícím se nebo bloudícím vlastními cestami. Kéž bychom i my sami dokázali stejně aktivně přistupovat k naší vlastní víře.

Nebudu tu nic citovat z nenávistného "nekrologu" v novinách Nasz Dziennik. Nechápu však, jak den po básníkově smrti může někdo o něm psát jako o nějakém politikovi a chytat se jeho politických grimas, masek a gest, které jsou nejčastěji dílem chuti provokovat, a zcela pominout jeho roli básníka. A pokusy upírat Miłoszovi polskost s poukazováním na fakt, že byl Litevec, mi připomínají někdejší útoky národních demokratů na LePImiana, že je Žid a že nepatří do polské kultury. Na základě podobné logiky lze z polské literatury odstranit všechny významné spisovatele a zůstanou nám tři čtyři se stoprocentním polským původem, zato s průměrnými výsledky. Národní ignoranti budou samozřejmě dokazovat, že Nasz Dziennik v žádné z jednotlivých otázek nelhal. Nejde však o verifikaci jednotlivých výroků a fakt z Miłoszova životopisu, spíš jde o styl. Co je platné, že noviny přinášejí informace, které - každá zvlášť - jsou pravdivé, když se jejich spojením, bez jakékoli protiváhy, vytváří falešný obraz člověka. Upřímně řečeno, od novin jako Nasz Dziennik jsem neočekával žádnou mimořádnou objektivitu, přesto jsem si myslel, že svůj výklad Miłoszova životopisu předloží třeba až po roce, nejdříve za několik měsíců. Jsou svaté věci, které je nutné respektovat (tou svatou věcí je tajemství smrti člověka, ne Miłosz sám "o sobě"). Miłoszovy výhrady vůči národně katolickým kruhům, které jsem vždy považoval za dílo fobie, se nakonec potvrdily i fakticky. Ten, kdo se ohání heslem "latinské civilizace", by se měl podřídit jejím zásadám i ve věcech dobrých mravů.

Za mimořádnou drzost a nestydatost považuji polopatické dokazování, že Miłosz nebyl katolík. Je pravda, že jeho některé exkurzy pohybující se na samé hraně hereze (neortodoxní výklad otázky zla, Swedenborg, Oskar Miłosz, spiritualita Východu atd.) mohou vyvolávat polemiky. Znamená to však, že Miłosz byl nějakým obzvláštním nepřítelem Boha? Nedávno jsem se dočetl, že byl v posledním roce v neustálém kontaktu se svým zpovědníkem. A Miłoszovy písemnosti ostatně dokazují, že jeho intelektuální hledání byla pouze součástí jeho katolické formace. Podobnou formací se může vykázat i značná část polské inteligence. Upřeme jí proto, že je věřící? Samozřejmě, Miłosz nedávno podepsal petici na "obranu gayů", podobné manifesty podepisoval často. Co má být? Měl takový názor, taková byla jeho vize demokracie. Já osobně s peticí nesouhlasím, ale jak tohle souvisí s uložením básníkových ostatků na Skalce? Pro mne jsou rozhodující dvě odpovědi: Byl Miłosz katolíkem a má mít církevní pohřeb? Ano, církev ho bere jako katolíka, a má pro to jistě důvod. - Opravňuje nás hodnota jeho díla k tomu, aby byl pohřben na Skalce? - Samozřejmě že ano.

Někteří čtenáři mi v tomto místě vytknou, že v rozporu se svými dřívějším prohlašováním odděluji v morálním soudu básníka od člověka. Ale věc není tak jednoznačná, jak se zdá na první pohled. Už Jacques Maritain napsal, že "tvůrce, který je násilnický a žárlivý, hřeší jako člověk, ale nehřeší jako umělec, pokud dokáže vyjádřit pravdu vlastního hříchu v poezii". Miłosz psal mnohokrát o svých maskách, byl sebeironický, stačí si přečíst aspoň Životopis umělce. Národní hysterici však nechtějí o jeho sebeironii vůbec slyšet. Otázka zní: skládáme dnes hold velkému básníkovi, nebo ho chceme učinit rovněž kandidátem povýšení na oltáře? Spojení uvědomělé tvorby s každodenním posvěcováním se je možné - dokázali to svatí umělci jako Fra Angelico a Gaudí. Alespoň o dvou podobných osobnostech toto víme. Nejsem si však jistý, zda Miłosz usiloval o podobný ideál. A kvalita jeho katolicismu, včetně jeho omylů, to je záležitost mezi zemřelým a Bohem. Neházejme první kamenem. Neboť takový je náš úděl: nejsme hříšníky, protože hřešíme, ale hřešíme, protože jsme hříšníky. Je jasné, že máme neúnavně a neúchylně tíhnout k čistotě, lásce a Bohu, ale máme k dispozici nějaký aparát, jímž bychom si prosvítili Miłoszovo svědomí? Nenalézám žádný argument k tomu, abych mu s naprostou jistotou mohl vytknout zlou vůli.

Před několika lety jsem v revue Fronda publikoval zápornou recenzi na Miloszovu sbírku Druhý prostor a byl jsem za ni částí polských literárních kruhů vyobcován. Mnohokrát jsem také Miłoszovi vytýkal různé směšnosti. Ale nemám a nikdy jsem neměl nejmenší pochybnosti, že to byl velice významný básník, možná nejvýznamnější básník dvacátého století. Můj kritický názor na Druhý prostor diktovala především hlediska týkající se poezie. Paradoxně jsem obhajoval jazyk "básnických obrazů" a také respekt vůči tradiční teologii, a tedy to, co mne předtím učil právě Miłosz, třebaže on sám na něco takového rezignoval a věnoval se svobodnému hledání "nového jazyka" náboženské reflexe. Alespoň v původním záměru šlo spíše o vzpouru žáka vůči učiteli než o nájezd nějakého zavilého ideologa.

O tom, že jde o vážné záměry, svědčí nejistý tón, který cítíme z Miłoszova dopisu Janu Pavlu II. "S věkem se mění perspektiva; když jsem byl mladý, bylo považované za něco nepatřičného, aby se básník ucházel o papežovo požehnání. Ale právě to je nyní předmětem mé starosti, neboť jsem v průběhu posledních let psal básně s myšlenkou neodchýlit se od katolické pravověrnosti a nevím, s jakým výsledkem si mi to podařilo. Prosím tedy o slova, která by potvrdila mé směřování k našemu společnému cíli. Kéž se naplní Kristovo zaslíbení v den Zmrtvýchvstání Páně."

Už za tento přístup, za těchto několik vět, si básník zaslouží obrovskou úctu, a to i od těch, kdo se ztotožňují s konzervativismem a národní tradicí. Příliš snadno se necháváme vtlačit do zjednodušujícího rámce politické diskuse a ztotožňujeme se buď s deníkem Gazeta Wyborcza, nebo s novinami Nasz Dziennik. Přál bych si, abychom dokázali tyto stereotypy překračovat a snažili se v pokoji vypovídat pravdu. Věřím, že toto svědectví, které napsal někdo, kdo je v jistém prostředí nadále považovaný za Miłoszova profesionálního kritika, má svou hodnotu. Nenechme se oklamat povrchním zdáním.

Vyšlo v srpnu 2004 jako nekrolog v deníku Rzeczpospolita.

Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.