Václav Vaněk

Veverka hledá byt a útěchu. Zn.: Zoufale

Aby mohla být vyrobena kniha, musí být možná poražen strom. Strom-život, a na něm živí ptáci a třeba veverka. Není to obvyklé měřítko recenzenta, ale snad je stále relevantní se ptát, jestli vydaná kniha má cenu života kvůli ní zmařeného. Například ta od Aleše Hamana: Trvání v proměně. Česká literatura 19. století.

Dějiny české literatury 19. století jsou tradičně považovány za prubířský kámen domácí literární historie. Je to období relativně zřetelně vymezené a materiálově prozkoumané, a současně doba, kdy literatura přesáhla úzce kulturní určení a stala se pramenem nově utvářené národní identity. Očekává-li dnes česká literární historiografie nějaký metodologický podnět, čeká ho tedy nejspíš zase na tomto poli. Hamanova kniha jím není.

Poněkud záhadný titul i úvodní kapitola, z osobní, psychologizující perspektivy obhlížející proměny evropské kultury 19. století, přitom vzbuzují naděje. Jakmile se ale autor přiblíží českému obzoru, vnoří se do starého bojiště epoch, směrů a periodizací. Všechny poctivě vyjmenovává a hledí mezi nimi zjednat místo svému pohledu. Je působivý, to ano - ale jen jako bojovník, jenž stále pokračuje v bitvě, která dávno skončila.

Všude nalézá problémy. Zdůrazňuje Jungmannovo "voltairiánství", jeho program nazývá "formalistickým" a v tvorbě jeho následovníků, v Rukopisech, v Lindově Záři nad pohanstvem, Polákově Vznešenosti přírody i v sonetech Kollárovy Slávy dcery, vidí především projevy uměleckého klasicismu. Soustavně oslabuje Vodičkův koncept českého literárního preromantismu, aniž vysvětluje proč. Chce tak zpochybnit představu, že počátky novodobé české společnosti jsou spjaty s romantickým vztahem ke světu, že se konstituuje právě v nápodobách romantických gest a postojů? Pokouší se zdůraznit jedinečnost české kultury, její neodvislost od vzorů romantiky a kultury německé?

To asi sotva, když potom v tvorbě tolika českých spisovatelů, od Rettigové po Rubeše a Čelakovského, shledává projevy biedermeieru, životního postoje německého měšťáka. Taková představa je přitom jistě možná. Obecná kultura vždy nějak vzlíná do prostoru umění a je--li tento kontakt intenzivní, lze ho vymezit pojmenováním. Ale mluvit o "biedermeierovském období" a dokonce o "biedermeierovském stylu", bývá-li sám biedermeier definován stylovou vágností a konfúzností?

Podobně matoucí je Hamanova koncepce "odosobňujícího romantismu", kam řadí "přechodné zjevy mezi preromantickým sentimentalismem a biedermeierem", totiž Erbena a Tyla. Snaha takto definovat nějaký "objektivizující proud českého romantismu" je zjevně protimluvná a jen utvrzuje v přesvědčení o zbytečnosti podobných kategorií. Ještě větší pochybnosti budí autorovo vymezení padesátých let 19. století jako epochy "postromantismu". "Úkazy postromantickými" a jedinými reprezentanty tohoto podivuhodného konstruktu jsou mu Havlíček a Němcová, tedy autoři, které sbližoval útlak kulturních a politických norem, v osobnějších uměleckých i myšlenkových projevech ale protichůdní.

Ne všechny Hamanovy periodizační úvahy mají ráz domácího kutilství. Poukaz k roku 1815 (Jungmannův příchod do Prahy; stejně významný byl ale i Hankův návrat z Vídně) jako k historickému mezníku, jímž se počíná horlivá kulturní aktivita celé generace, by neměl být zapomenut. Také rozlišování mezi "parnasisty" a "realisty" v literatuře 70. a 80. let je zejména v oblasti prózy podpořeno nápaditou argumentací. Legitimní pokus o nalezení klasifikujícího hlediska v dosud neuspokojivě promýšlené epoše diskvalifikuje nakonec autor sám, když mezi "parnasisty" zařadí s neurčitým poukazem na "pitoresknost" jeho drobnokresby např. Ignáta Herrmanna. Snad tedy bude na Parnase alespoň veseleji, když tam Vrchlický přivítá starého přítele.

Stačí prostý výčet takových novinek a je zřejmé, čím je Hamanovo periodizační úsilí charakteristické. Potřebou přinést do prostoru přehuštěného množstvím konceptů a teorií ještě jeden, vlastní. Jelikož nemá žádnou sjednocující představu, k níž by své konstrukce nutně vztahoval, a jelikož opomíjí proměny a opírá se pouze o projevy, může tvrdit vlastně cokoli.

Jestliže se v úvodních kapitolách ujímá autorské osobnosti jako kategorie současnou literární vědou opomíjené, pak předpokládáme, že zdůrazní právě její historicitu. Takový Jungmann, formovaný klasickými ideály rakouského školství, měl např. jistě jinou představu o úloze umění v životě společnosti než slovenští evangelíci, kteří se vzdělávali na liberálních německých univerzitách (např. Štúr či Kollár, jenž se v roce 1817 zúčastnil i wartburské slavnosti, největší manifestace mladé evropské romantiky). Umělecký a životní osud, to, jak Jungmann překonával limity klasického školení, jak se tvořivě vyrovnával s romantickou subjektivitou doby, to je historicky zajímavé - ne to, jestli ho na základě vybraných znaků označíme za "klasicistu" nebo "preromantika". A podobně dynamická je situace přesně uprostřed století, po roce 1848, kdy se celá generace, kultivovaná romantickými city a ideály, najednou ocitá ve světě, který připouští jen materiální vzestup. Jak různě se s poměry vyrovnávají nejen Havlíček a Němcová, co tito lidé hledí zachovat z minulosti, co anticipují z budoucnosti, to je historicky podstatné. A ne to, jestli je budeme nazývat "romantiky", "postromantiky" nebo "realisty". (Copak lze vůbec myslet přihrádku, do níž by se historická osobnost, např. Němcová, vešla celá, nevylézala, nepřekážela - a nestrašila?)

Čas nás vždy přesahuje. Ale neporozumíme mu, když se ho budeme pokoušet ovládnout definicemi, když ho rozporcujeme do epoch. Neporozumíme nikdy tomu, z čeho budeme mít strach.

Autor každé historické práce některé fenomény zvýrazní, jiné příznačně potlačuje. Zmiňovali jsme se o osobnostech. Haman ve své knize vyjmenovává všechny partnerky Vrchlického, ale např. pro sběratele lidové poezie Sušila a Bartoše místo nenajde. Připomínány nejsou ani osobnosti proskribované a autoři tvořící stranou kulturních center nebo mimo hlavní ideové proudy (Amerling, Bendl, Furch, Geisslová, Ziegler aj.). Tradičnímu progresivismu odpovídá upozaďování "konzervativních" tvůrců: Malému, Krásnohorské či Durdíkovi se dostane sotva několika poznámek, zčásti dehonestujících. Na počátku knihy Haman proklamuje záměr věnovat se v daném období nejprve poezii, pak próze a dramatu. Někdy tuto koncepci i dodrží. Pouze na náhodné a nesoustavné zmínky se ale omezují jeho poznámky o literární kritice, o literárněvědném a estetickém myšlení. Celá jedna sféra živé literatury, názory a polemiky, které od Havlíčka a Klácela až do konce století spoluutvářely podobu české kultury, tak zůstává stranou. Napsat dějiny české literatury 19. století a nezmínit jméno Gebauerovo, to je už samo pozoruhodný výkon!

Fatální problém Hamanovy práce však spočívá v něčem jiném. Zcela opomíjí souvislosti, ve kterých česká literatura vznikala. Především chybí alespoň elementární charakteristika politických poměrů. Události roku 1848, které formovaly směřování a možnosti celé české kultury, nejen osudy Havlíčkovy, Palackého, Fričovy či Sabinovy, jsou připomenuty zcela okrajově. Následující tři desítky let utváření národní politiky, nepředstavitelné bez aktivní účasti literátů, jsou shrnuty do matoucího tvrzení, že "žabomyší spory mezi politickými frakcemi národní strany vyústily v rozkol a vznik dvou stran - mladočeské a staročeské". Jen na okraji nebo vůbec nejsou uváděny dobově příznačné organizace a spolky, bez aktivity literátů nemyslitelné (Umělecká beseda, průmyslová jednota, ženské organizace apod.). Po celé 19. století, daleko více než kdykoli poté, utváří literatura společenský život a je jím sama formována. Veřejné deklamace, merendy, reduty a plesy, besedy "tylovské" i "barákovské", vlastní prameny společenského sebeuvědomování, celá emblematika národního života, jejíž oscilaci mezi každodenností a uměním dokumentoval Vladimír Macura, národní oděv a tanec, to vše zůstává stranou Hamanova zájmu. Copak opravdu o ničem nevypovídá skutečnost, že se v Praze dobře prodávaly látky "Atala" a "Pamela", že ještě ve 30. letech byl v módě ostře střižený modrý frak "ŕ la Werther", že medailonky s portrétem Palackého byly skoro stejně oblíbené jako ty s obrázkem manžela nebo psa? A je tu samozřejmě i kontext sociální, jehož symbolem se staly továrny a železnice. Devatenácté století není monolit. V jeho průběhu mizí a vznikají celé společenské vrstvy, utišují se staré bolesti (rušení roboty), rodí se nové (již před lety historik O. Urban konstatoval, že "postavení továrního dělnictva směřovalo k sociální genocidě"). Pradlenka, která na staropražském obrázku z počátku století pere prádlo ve vrbičkách u Vltavy, by se na konci století snad ostýchala vstoupit na nové kamenné nábřeží. To vše určuje podobu literatury podstatněji než jevy, kterých si všímá Haman. Jestliže ten v souvislosti s Máchovými deníky upozorňuje, že "hypertrofie erotických zážitků se objevuje takřka vždy, když dochází ke krizi hodnotového systému společnosti", měl by alespoň upřesnit, jestli mluví o lidském životě nebo o jeho literárním obraze. A také to, jakou krizi hodnot shledává v nehybném světě metternichovského Rakouska třicátých let.

Chybějící zřetel ke kontextu vede k tomu, že události jsou někdy vysvětlovány tím nejjednodušším způsobem - "vnitřním kvasem" ve společnosti. Nedostatečné promýšlení souvislostí také napomáhá udržovat některá tradiční, spíše už legendární klišé. Tak i podle Hamana obrozenci tvořili "ostrůvek kulturní aktivity v moři nevědomosti, pasivity a lhostejnosti". Ale nebylo to alespoň zčásti tak, že obrozenský program vytvářeli jedinci přicházející ze (sociálně či prostorově) okrajových oblastí a že tento program byl i vzpourou proti etablovaným a vlastně už nedostupným vrcholům duchovního světa? Reakcí na odtažitost osvícenského myšlení?

A co si počít s tradovaným mýtem o Josefu Němcovi ("Byl to člověk drsný, který s ní často jednal hrubě, takže se nemůžeme divit, že se snažila nalézt citový vztah, který by odpovídal její duševní úrovni")? Ještě že ho oslabí Haman sám, když připomene, že Němec "byl přes své příjmení horlivým vlastencem". My zase doufáme, že Haman "přes své příjmení" nehodlá vyhladit židovský národ (Est 2- 7).

Hamanova kniha nabízí řadu možností k polemice. Využijme alespoň dvou. Autor se domnívá, že myšlenky H. Heina "nalezly v našich podmínkách výraznější ohlas až u generace, která vstupovala do literatury na konci 50. let", tedy u májovců. Ale co Frič a jeho povídka Život sváteční v Ladě Niole? Co Bendl? Co Němcová, která prý znala Heinovu poezii zpaměti? A co Havlíček? Lze si vůbec představit Tyrolské elegie bez Heinovy skladby Německo. Zimní pohádka? Vazby mezi německou a českou literaturou Haman oslabuje opakovaně, i když snad nezáměrně.

V kapitole o realistické próze zase píše, že až do 40. let se "venkovské prostředí v empirické podobě mohlo v uměleckém díle objevit jen jako prvek komický, směšný svou primitivností" a jako příklad uvádí vesničany z Tylovy povídky Dva bratři. Figura přitroublého venkovana byla jistě běžným typem na divadle i v literatuře. Ale současně je už v Puchmajerových almanaších venkov zobrazen i jinak: ne v idylické nebo komické stylizaci, ale jako konkrétní prostředí, oproti městu materiálně i mravně pravdivé, čisté a přirozené (viz Puchmajerova Píseň jarní milostslečny). Sentimentální povídka, např. Kaunův Dobrý Vojtěch (1827), potom obraz venkova jako neporušeného zdroje tradičních hodnot už jen dotváří. A Sabinovi Vesničané (1847) tak stojí spíše na počátku než na konci linie kriticky zobrazující venkovský život. Jestli lze potom ve Šlejharovi vidět "dovršitele devalvace venkovských motivů", to se vymyká našemu posouzení.     

Často je Hamanův text nesrozumitelný právě v důsledku podobných formulačních zkratek a ledabylostí. Jak máme naložit s úsudkem, že "kronikářský postup jako by stále u Holečka soupeřil s postupy epickými"? Copak (románová) kronika není epickým žánrem? A jestli by opravdu platilo, že "katastrofická ničivost šumavských bouří spojovala [Klostermannovy] romány s naturalismem", pak by bylo třeba se vážně bát, co s literaturou provede globální oteplování. Že nejvýznamnější odkaz křesťanství spatřoval Chateaubriand v náboženské víře, to snad také mohlo zůstat nevyřčeno.

Psát (opakovaně) o "smyslnosti" Hálkových Večerních písní je zjevně přehnané. Ale snad by bylo možné uvažovat o jejich smyslovosti. Zcela originální pohled do života i duše lidu pak autor nabízí, když tvrdí, že "pokud jde o obscenitu v lidových písních, je třeba si uvědomit, že lidový básník ji jako obscenitu nechápal [...], neboť to byla součást běžné řečové komunikace".

Není zvykem vyjmenovávat jednotlivé formulační nedomyšlenosti, ale v Hamanově knize je jich, zejména v závěru knihy, tolik, že komplikují souvislé vnímání textu. Ve spojení s faktografickými nepřesnostmi proměňují četbu v nezdravý zážitek. Ono snad opravdu není tak podstatné, že druhý svazek Puchmajerova Sebrání básní a zpěvů vyšel už v roce 1797, a ne 1799, nebo že Vrchlického básnická povídka Satanela byla součástí jeho Epických básní (1876), a ne až Mýtů (1878). A snad není fatální ani to, že "mladší generace českých filozofů narozená po roce 1819" je reprezentována trojicí I. J. Hanuš, K. B. Štorch (oba narozeni 1812) a A. Smetana (1814). Podstatněji se zaujatého čtenáře nedotkne ani řada dalších nepřesností v datech či titulech - nejzajímavější Erbenova mytologická studie se např. nejmenuje Víly čili Sudice, nýbrž Vídy [tj. vědmy] čili Sudice. Možná je zaujatý čtenář právě proto zaujatým čtenářem, aby si sám ověřil, jestli čte pohádku nebo odbornou práci.

Může být ale nebezpečné, když se nepřesnosti dotýkají samotné podstaty mýtů. Tak např. Mácha nenosil "černý kabát s červenou podšívkou", nýbrž červeně podšitý plášť "bělavý" (podle Pichla) či "světle šedivý" (podle tvůrce pláště, krejčího Kašky). ("Ten jeho plášť, to on, to on!" - Máj) Členové Repealu se nescházeli U Tomáše na Malé Straně, ale U zlaté váhy na Starém Městě. Aktérem Vrchlického rodinné tragédie nebyl herec Bittner, ale herec Seifert. A například Bernard Bolzano nebyl "českým filozofem a matematikem" ani ve snu.

Jsou to snad zase marginálie - snad jen svědectví o míře pokory historika před historií. Ale bude-li jednou na Hamana čekat hned u nebeské brány rozzlobený herec Bittner, mělo by mu pak být alespoň zřejmé, zač ji dostal.     

Haman přitom devatenácté století zjevně dobře zná, jen příliš podléhá hříchu, kterému se poctivý historik vždy snaží vyhnout: slabostem doby, v níž sám žije. Je tedy nepřesný v zacházení s fakty. Je nepravdivý v jejich interpretaci. Cituje začátek Jirátova erbenovského portrétu ("Vzorný otec a choť; pracovitý badatel a svědomitý úředník; řádný občan [...]"), ale zastře smysl celé charakteristiky - Jirát popisoval konfekční vnější tvář jen proto, aby v kontrastu akcentoval traumata Erbenovy nemocné duše. A je banální. Mácha se po zprávě o narození syna vydá pěšky v sobotu večer z Litoměřic do Prahy, poobědvá a hned vyjde zpět, aby byl v pondělí ráno včas v kanceláři. A Haman? "K nejoblíbenějším zábavám Máchovým patřila pěší turistika [...]." Jako by pro romantického básníka vůbec mohla být chůze "zábavou"!

Je také opatrný. Hojně využívá odkazů (více než 300), srovnání a obsáhlých citací. Konstatuje problémy, ale řešení nenabízí. Popisuje a shrnuje, ale nevysvětluje. Neuráží, ale ani nezaujme. Je vágní - dokonce i v žánrovém určení své práce. Co to vlastně máme před sebou? Vysokoškolskou učebnici? Na to je kniha příliš nesystematická. Popularizační práci? Na to je zase málo čtivá. Odbornou monografii? Ale pak postrádáme originální koncepci, jedinečnou myšlenku, specifický úhel pohledu. Je to škoda, i když tragédie to není. V současné české literární historii ta práce představuje spíš běžný průměr - sice nepřináší objevy, ale ani minulost zvlášť výrazně nedeformuje. Nejvíc ze všeho je Hamanova kniha zbytečná.

A někde na mýtině ve vysoké trávě teď možná kráčí zoufalá veverka, která ztratila domov. Jde s rukama v kapsách, se smutkem v srdci. Na zádech batoh plný borovicových semínek. Jejím kožíškem nejspíš právě cloumají oba city, které dominovaly v duši člověka devatenáctého století. Romantický světobol, weltschmerz tak hořký, že ji opustily i všechny blechy, a současně gründerské odhodlání, činorodost, spojená s hledáním nového místa ve světě. Veverce pro útěchu a na omluvu byla napsána tato recenze.

Aleš Haman, Trvání v proměně. Česká literatura 19. století. Praha, Arsci 2007.