Alena Dvořáková

Z bledé zločinkyně laureátkou

(Nobelova cena za literaturu 2007 Doris Lessingové)

Ale jiná je myšlenka, jiný je skutek, jiný je obraz skutku. Neběží mezi nimi kolo důvodu. (Friedrich Nietzsche)

Zarathustrova slova o bledém zločinci vystihují to podstatné na udílení Nobelovy ceny za literaturu. Obraz skutku při něm rozhoduje víc než skutek sám či myšlenka, jež skutku předcházela a jež ho následovala. A mezi myšlenkou, skutkem a jeho obrazem se otevírá propast v tom smyslu, že myšlenka stojící na počátku řetězce jakožto příčina není s to plně motivovat, vysvětlit a ospravedlnit ani skutek sám, natož jeho obraz. Totéž platí o skutku ve vztahu k obrazu i k myšlence, jež z nich vzchází.

Součástí obrazu skutku je též obraz toho, kdo jej spáchal, případně vykonal. Jak nám tu naznačuje jazyk sám, obraz vždy skutek hodnotí. Nobelova cena za literaturu za rok 2007 byla udělena britské spisovatelce Doris Lessingové (nar. 1919) jakožto "epické básnířce ženské zkušenosti, jež skepticky, se zápalem a vizionářskou vervou podrobila důkladnému zkoumání rozdělenou civilizaci". Jen s mírnou nadsázkou lze říct, že obraz laureátů Nobelovy ceny za literaturu se nejprve musí proměnit když ne ze zločince, tak aspoň z vyvrhele, bořitele či outsidera na hrdinu a tvůrce hodnot.Švédská akademie, jež o ceně rozhoduje, je lakmusovým papírkem této proměny. Jak k takové proměně dojde?

"Již dávno jsem pochopila, že když člověk zastává nepopulární názory, stačí zůstat zticha a počkat si, až se neviditelná kola pootočí a nepopulární názory budou opět v módě jako to nejdůmyslnější a nejpokrokovější myšlení,"říká k tomu vypravěčka Siriánských experimentů (1980), třetího dílu Lessingové kosmologické pentalogie nazvané Archivy hvězdy Canopus v souhvězdí Argos (1979-83). Tak jednoduché, jak naznačuje Ambien II, to ale nebude. Je sice pravda, že o nositelích Nobelových cen namnoze platí, že se především musí dožít určitého věku - pouhé plynutí času hraje ve zmíněné metamorfóze důležitou roli. U Lessingové to platí navýsost: bylo jí téměř 88 let, když cenu dostala, a mezi dosavadními nositeli je nejstarší. Důležitější než skutek je ovšem jeho obraz, neboli to, že v žádném komentáři nechyběla zmínka o jejím věku. Ale zároveň platí, že o obraz skutku a pachatele se vede tvrdý, až urputný boj v mnoha malých, leckdy zdánlivě malicherných potyčkách. Jejich účastníky jsou novináři, kritici, akademičtí učenci, životopisci, "prostí čtenáři" (dnes obzvláště blogisté) a v první i poslední řadě pachatel sám, včetně jeho rukojmí, milovaných a příbuzných.

I. Mezi hráči pokeru

Jak taková potyčka v boji o obraz může vypadat, nám předvedla média vzápětí po oznámení, že Nobelovu cenu dostala právě Lessingová. Na začátku bylo slovo, přesněji videozáznam autorčiny prvotní reakce na zprávu, že cenu dostala. Její zvolání "Oh Christ!"pronesené tónem naznačujícím něco mezi "No to nám ještě scházelo" a "To je toho", doprovozené odmítavým máchnutím ruky, se v tisku rozrostlo o výrok "Je mi to úplně jedno" (I couldn`t care less). V jiných variantách zase byla řeč o tom, že Lessingovou to nepříjemně zaskočilo (vezmeme-li v potaz asi nejslabší význam slova cross). Její reakce zapadala dokonale do obrazu outsidera, jenž dlouhá léta zůstává svůj a na něhož se pocty establishmentu hrnou jen na základě nepopiratelných kvalit skutku, a to aniž by o ně usiloval a aniž by si jich zvlášť považoval. Nepřekvapí, že zejména v blogosféře si autorka tímto postojem vysloužila obdiv a chválu.

Avšak hned v reakci bezprostředně následující se Lessingová s tímto obrazem ocitla na štíru. Na dotaz, jaké má z ceny pocity, odpověděla, že ji Nobelova cena nesmírně těší, protože všechny ostatní evropské ceny již dostala, a teď tedy získala i tu poslední a nejžádanější trofej. Doslova užila přirovnání ke královskému flushi v pokeru. Jak ale víme, v pokeru nejde jen o to, jaké má kdo v ruce karty (skutek), ale také - ne-li především - o to, jak hráč s rozdanými kartami umí taktizovat a blufovat (boj o obraz). Triumfální tón navíc jako by naznačoval, že autorka trofej vyhrála nejen brilantní hrou, ale hlavně navzdory manévrům nespecifikovaných protihráčů.

Napotřetí pak Lessingová, v rozhovoru poskytnutém australské novinářce a rozhlasové a televizní moderátorce Monice Attardové, cítila povinnost uvést svou prvotní reakci na pravou míru ještě jednou a jinak - mimo jiné jsme se tak dozvěděli, nad kým to vlastně v pokeru "o Nobelovku" zvítězila: "Neřekla jsem, že je mi to jedno... to jsem neřekla. Řekla jsem, že mě to nepříjemně zaskočilo [I did say cross], to ano, protože jsem nic takového neočekávala. Nikdy, vzkázali mi už hodně dávno z toho výboru, že to nikdy nedostanu a že mě nemají v lásce. Takže celá ta dlouhá léta jsem si prostě dělala svoje a těchto věcí si nevšímala. [... ] Já dobře vím, co to znamená, dostat tuto cenu. Říká se, že na šest měsíců můžete na normální život zapomenout. Tak proto jsem řekla, že mě to nepříjemně zaskočilo."(abc.net, "Sunday profile", 21. 10. 2007) Šest měsíců musíte na normální život zapomenout, protože Nobelova cena vám ze života udělá mediální kolotoč rozhovorů, přednášek a podobně. A účelem celého kolotoče je definitivně přeměnit vás z někoho, kdo si dělá svoje a těchto věcí si nevšímá, v obraz reprezentující hodnoty jiných, a tudíž zasluhující kýženou lásku čtenářů z výboru. Zde již není ani stopy po možnosti, že by Lessingová setrvala na pozici outsidera a odmítla se nepříjemného kolotoče zúčastnit. Již se ho totiž nějaký čas účastní, již bojuje (jakož i zde) o obraz. Z bledé zločinkyně se definitivně stala laureátkou. A jaká že je dynamika nobelovské lásky?

Doris Lessingová měla to štěstí, že se dožila klíčového okamžiku: obraz její spisovatelské osobnosti a dráhy se překryl s obrazem světa, jenž se na pozadí sporů o klíčové společenské hodnoty jeví západní civilizaci s těžištěm v angloamerickém světě stále více jako pravda o skutečnosti. Do tohoto obrazu je vepsána stará dobrá touha po "velkém" příběhu, univerzální historii mnohočetně rozděleného světa, jejímž základním vzorcem by byl boj za osvobození. Tato touha v Lessingové díle trvá i přes důrazný a opakovaný poukaz na to, že konkrétní emancipační hnutí - od komunismu po feminismus, nacionalismy různého druhu a další -ismy - jsou odsouzena k ztroskotání. (Díla jako poslední Lessingové román Puklina [The Cleft, 2007], jakási téměř humorná genealogie morálky, jsou výjimka. V Puklině se totiž vyprávění rovná tápání po příběhu v převážně turbulentním toku předurčeného a nahodilého přírodního dění. Sled událostí v něm nemá podobu vývoje, ale jakési série nepravděpodobných skoků "jinam". Puklina není dílo epické.) Lessingovou její skepse zase implicitně staví na stranu Západu v boji proti domnělému upřednostňování víry v Orient. A naposled její vizionářství má specifický obsah, totiž "vizi globální katastrofy, jež lidstvo přinutí vrátit se k primitivnějšímu způsobu života"(cituji ze stránek Nobelovy nadace), jež Lessingovou tak přitahuje a fascinuje. Síla Lessingové vizionářství pramení z toho, jak její katastrofické vize rezonují se současnými široce rozšířenými a médii vydatně živenými obavami z dopadu probíhajících globálních klimatických změn.

II. Kritický ohlas

Ohlasy na letošní udělení Nobelovy ceny byly v britském a americkém tisku převážně neslané nemastné. (Na rozdíl od půvabně rozpačitých až bezradných recenzí, jakých se v naprosté většině dostalo obtížně zařaditelné Puklině.) Není pochyb, že v angloamerickém kánonu má Lessingová své místo jisté, dalo by se říct již dlouho vysloužené: jako veličina sice nezpochybnitelná, ale minulá. Za nejhodnotnější část jejího rozsáhlého díla jsou považovány dva romány ze začátku její dráhy, debut Tráva zpívá (The Grass Is Singing, 1950, česky 1974, 2006) a zejména přelomový a vlivný Zlatý zápisník (The Golden Notebook, 1962). V druhé řadě pak bývá zmiňována hrstka románových děl ze sedmdesátých a osmdesátých let: Léto před soumrakem (The Summer Before the Dark, 1973), Memoáry té, jež přežila (Memoirs of a Survivor, 1975), Hodná teroristka (The Good Terrorist, 1985) a Páté dítě (The Fifth Child, 1988). Vysoce ceněny bývají i povídkové sbírky převážně z let šedesátých a sedmdesátých: Tahle země patřila starému náčelníkovi (This Was the Old Chief`s Country, 1951), Muž a dvě ženy (A Man and Two Women, 1963, č. 1970), Africké povídky (African Stories, 1964, č. 1961) a další. Tři nejznámější povídky jsou nepochybně a po zásluze Láska ze zvyku (The Habit of Loving, 1957), Do pokoje č. 19 (To Room Nineteen, 1963) a Pokušení Jacka Orkneye (The Temptation of Jack Orkney, 1972).

Z kritického monohlasu zazněly i výjimky. Kupodivu se od většinového konsensuv hodnocení Lessingové díla mírně odklonil stálý tajemník Švédské akademie, profesor Horace Engdahl. V rozhovoru poskytnutém poté, co laureátku oznámil tisku, doporučil novopečeným čtenářům, aby si kromě knihy Tráva zpívá hlavně přečetli poměrně neznámé Město se čtyřmi branami (The Four-Gated City, 1969), poslední díl pentalogie Děti násilnické doby (Children of Violence) - též přezdívané, podle jména hlavní hrdinky, kronika Marthy Quest (1952- 69). Především však Engdahl vyzdvihl Lessingové autobiografická díla z doby nedávné: Pod kůží (Under My Skin, 1994), Cesta ve stínu (Walking in the Shade, 1997) a román Nejsladší sen (The Sweetest Dream, 2001), který autorka označila za náhražku třetího dílu své autobiografie. Podle Engdahla představují právě tyto tři svazky druhý vrchol v dosavadním autorčině díle (prvním byl Zlatý zápisník), neboť se v nich dokonale pojí její osobní historie s historií britského impéria a světovou historií 20. století vůbec, zejména pokud jde o obě světové války a kolonialismus. Dá se říct, že Engdahl tímto ohodnocením nepřímo potvrdil naše vývody. Například že první kolo bitvy o obraz svého života a tvorby Lessingová přesvědčivě vyhrála. A také že v základu jejího ocenění je právě ono splynutí dvou obrazů, konsensového obrazu její tvorby a současného angloamerického mediálního obrazu světa.

Dalšími výjimkami byly jednak reakce jednoznačně kladné, jako např. články Christophera Hitchinse Švédská akademie se konečně trefila a Johna Mullana Proč si Lessingová Nobelovu cenu zaslouží, psané z osobní vděčnosti, z pohledu čtenáře, jenž je přesvědčen, že mu četba spisovatelčina díla v kritické chvíli změnila život. (Mullan právě existenci takových čtenářů považuje za jednu - snad tu nejdůležitější - z podmínek pro udělení Nobelovy ceny.) Na opačném konci spektra se zaskvěl posléze hojně citovaný záporný soud amerického kritika Harolda Blooma: "Je to čistá politická korektnost. Ač na začátku své spisovatelské dráhy měla tvorba Lessingová jisté obdivuhodné kvality, to, co píše posledních patnáct let, se podle mne nedá číst... je to sci-fi čtvrté kategorie."Jen na okraj: v tomto posledním bodě hodnocení s Bloomem souhlasí i Hitchins.

Harold Bloom si odsudkem vysloužil všeobecný posměch a dokonce i ironickou repliku od Lessingové. Podle mého názoru nezaslouženě. Bloom v tomto případě nestřílí od boku, jak občas mívá ve zvyku. Jeho kritika Lessingové, jež se neomezuje na citovaný výrok a navíc je staršího data, zasluhuje pozornost. Dřív než se jí budu stručně zabývat, upřesním, z jakých pozic tak činím. Patřím k těm náruživým čtenářům Lessingové, kteří se jejími díly cítí osloveni a přitahováni, ale na rozdíl od Hitchinse a Mullana nikdy pod jejich vlivem neprodělali onu kritickou proměnu. Naopak (a hádám, že podobně jako Bloom) patřím ke čtenářům, kteří jsou její tvorbou po kritické reflexi opakovaně zklamáváni či spíš rozčarováváni. A jako rozčarovanému čtenáři je mi kritika obranou před lákavým, ale falešným příslibem, jenž, jak se mi zdá, bývá do děl Lessingové tak často vpisován.

III. Vývody rozčarovaného čtenáře

Bloomovy námitky k Lessingové způsobu psaní stručně shrňme parafrází jeho úvodu k souboru studií s názvem Doris Lessing (1986). Bloom má za to, že Lessingová interpretuje "text života" způsobem, který je reduktivní karikaturou skutečnosti

sycenou záští, navíc karikaturou, jež (nejen ženskou) zkušenost historizuje, místo aby ji individualizovala. A to vše na pozadí stylisticky nedbalého způsobu psaní, v jehož jádru je nepředstírané pohrdání slovy, jakési obrazné pokrčení ramen nad románovou formou, s podtextem: "Ti lidé, kteří tam osobně pronikli, do míst, kde se rozpouštějí všechna slova, vzorce i řád, budou [tak jako tak] vědět, co chci říct. No a ostatní to vědět nebudou."S tímto výrokem Anny Wulfové ze Zlatého zápisníku jako by se Lessingová při psaní postupem času identifikovala čím dál víc (kdo nevěří, ať si přečte Puklinu).

V základu Bloomovy kritiky, jakkoliv to v jeho úvodu zůstává nevyřčeno, je podle mě spor o hodnotu umění, zde na příkladu románu. Lessingová je typem spisovatele, jenž působnost pravidla nadřazuje působnosti výjimky. Nemá smysl pro umění, jež z výjimky (snu, vzdálené, nejisté možnosti, anebo i nemožnosti) dělá krásnou formou pravidlo: tedy umění, jež nezřídka lže, aby život předvedlo v co nejkrásnější podobě, přesněji vzato, aby život předvedlo jakožto zpravidla krásný a žití hodný. Lessingová tvoří umění, jež krásnou formu obětuje pravdě ve smyslu dokonale odpozorované typičnosti, jež je vesměs velmi ošklivá. Čtenáře jako by svou pravdou o člověku trestala za to, že žije. Někdy v této tendenci jde tak daleko, že nakonec výjimečnou ošklivost vydává za typičnost (kdo nevěří, ať si přečte třeba Páté dítě). Ošklivost a krása tu nejsou jen estetické, ale též etické pojmy.

Nebezpečí tohoto přístupu k psaní je v tom, že pravda, jíž byla obětována krásná forma, se paradoxně zdá být méně pravdivá. Čím důslednější pohrdání slovy na výše uvedený způsob, tím nižší působivost uměleckého díla jako celku - proč nakonec román číst, když je psán z předpokladu, že každý ze zkušenosti víme své a ze slov druhých nemůžeme k jádru věci proniknout? (To je hlavní problém Lessingové fikce z poslední doby.)

Zdá se mi ale, že Lessingové pero zadrhává ještě o něco podstatnějšího. Její díla jsou falešným příslibem v tom smyslu, že ošklivá typičnost toho, co líčí, a způsobu, jakým tak činí, je zdrojem a zárukou pravdivosti. (Jak podotýká Bloom, v Lessingové díle je bolest paradigmatem lásky, poznání, vývoje osobnosti i psaní.) Musíme se ale ptát: z jaké perspektivy se nám ošklivé pravidlo jeví pravdivější než krásná výjimka? Z perspektivy, jež individuální výjimce upírá právo na existenci, anebo přinejmenším právo na určující působivost, a to nejen v životě osobním, ale i v historických souvislostech (odtud zřejmě Bloomovo nařčení ze zášti vůči skutečnosti). Není divu, že děj mívá u Lessingové obvykle podobu fatálního proudu událostí, do něhož jsou její protagonisté bezmocně vtahováni proti své - příliš slabé - vůli. A není divu, že zdrojem tohoto proudu bývá nějaká temná síla ohlašující absolutní nutnost, ať už se touto nutností vposledku rozumí spíš přírodní zákonitosti, nebo neměnná lidská přirozenost, nevědomí, či velká historická kataklyzmata typu světové války. Falešnost Lessingové obrazu této absolutní nutnosti, jež v lidském životě vše řídí, plyne z toho, že je to umělý obraz poskládaný ze slov - individuálně vytvořený, vybojovaný jednotlivcem nejen s vypětím vůle, ale hlavně se značným umem. Přinejmenším v jednom - a hned v tom nejdůležitějším - nemůže Lessingová jakožto spisovatelka než lhát. Skutečně - totiž ve skutku na rozdíl od obrazu - nemůže krásnou formu ničemu plně obětovat, ani oné mystické (mytické?) pravdě údajně dlící v místech, kde se slova, vzorce a řád rozpouštějí.

IV. Svědectví o skutku

Lessingová nejlépe píše tehdy, když svou netrpělivost se slovy a lidmi dokáže trpělivou prací se slovem přetvořit v působivý obraz mezí románového zobrazení a snění, jež je překračuje. Kdo nevěří, ať si přečte Memoáry té, jež přežila, zejména závěrečných šest odstavců. "Ne, nedokážu říct jasně, jak vypadala. Byla krásná: a to slovo bude muset stačit."

Literatura

Materiály k životu a dílu Doris Lessingové jakožto laureátky Nobelovy ceny za literatury za rok 2007, zveřejněné na stránkách Nobelovy nadace, nobelprize.org: Carol Klein, Doris Lessing. A Biography, New York, Carroll and Graf Publishers 2000. | Doris Lessing, The Sirian Experiments. The Report by Ambien II, of the Five, Londýn, Flamingo (HarperCollins) 1994. | Doris Lessing, The Memoirs of a Survivor, Londýn, Octagon Press 1974. | Doris Lessing, The Fifth Child, Londýn, Jonathan Cape 1988. | Doris Lessing, The Cleft, Londýn, Fourth Estate (HarperCollins) 2007. | Harold Bloom (ed.), Doris Lessing, New York, New Haven a Philadelphia, Chelsea House 1986. | John Mullan,"Why Lessing deserves the Nobel prize", The Guardian blogbooks, 11. 10. 2007. | Christopher Hitchens, "Prizing Doris Lessing", Slate, 15. 10. 2007, www.slate.com. Recenze románu Puklina (The Cleft): Geraldine Bedell, "Women and children first", The Observer,

7. 1. 2007. | Ursula K Le Guin, "Saved by a squirt", The Guardian, 10. 1. 2007. | Elizabeth Bear, "Of woman born", The Washington Post, 19. 8. 2007. | Lisa Appignanesi, "Unto them, a boy is born", The Times, 6. 1. 2007. | Sophie Harrison, "Between a rock and a hard place", The Sunday Times, 7. 1. 2007. | Michael Arditti, "Sex and schism at the dawn of time", The Independent, 12. 1. 2007. | Nancy Kline, "Of fish and bicycles", The New York Times, 2. 9. 2007. Další recenze: J. M. Coetzee, "The Heart of Me", The New York Review of Books 21/1994, 22. 12. | Alena Dvořáková, "Setkání čtvrtého druhu: Doris Lessingová", Tvar 1/2004, 8. 1. | John Leonard, "The Adventures of Doris Lessing", The New York Review of Books 19/2006, 30. 11.

Alena Dvořáková (1973), anglistka, v současnosti na mateřské dovolené.