"Lidská paměť je zrádná"

(S Adamem Drdou o Příbězích 20. století, paměti a nepaměti, Českém deníku, BBC, parlamentním kutlochu a králi blogerů)

Rádio Česko už delší dobu vysílá dokumentární cyklus Příběhy 20. století, pro který s Mikulášem Kroupou připravujete hodinové pořady-rozhovory s různými lidmi. Na čem momentálně pracuješ?

Stříhám teď dvoudílný dokument o knězi-jezuitovi Františku Líznovi. To je pro mě opravdu radostná práce, protože Lízna je ohromná postava. Je na něm úžasné nejen to, že prošel komunistickými věznicemi a totalitou jako naprosto nezkrotitelný muž, ale nebývalá je i otevřenost, s níž mluví o svém životě, o sporu s někdejší oficiální církevní hierarchií nebo třeba o fízlech a agentech Státní bezpečnosti. Lízna stál za komunismu rovně, jako kněz nikdy nedostal tzv. státní souhlas a došel k závěru, že je poctivější se bez něj obejít než dělat nějaké hnusné kompromisy. Přímost a svoboda mu zůstaly vlastní dodnes, což se o spoustě lidí říct nedá. Listopadový převrat v roce 1989 přivítal jako konec zločinného dusivého režimu, ale osobně se nezměnil, nezačal dělat kariéru, taktizovat, chovat se opatrnicky, zajišťovat si "teploučko". Naopak, obětavě vyhledával místa, kde bylo kněze třeba, na protest proti perzekuci Romů přijal romskou národnost, staral a stará se o vězně i bezdomovce, ačkoli ho před pár lety vyhodili z místa kaplana na Mírově. Když předseda křesťanských demokratů Jiří Čunek vystěhoval vsetínské Romy, tak to pater Lízna jako jeden z mála pravdivě a otevřeně označil za zločin - lidé si toho dávno nevšímají a donekonečna v souvislosti s Čunkem omílají nějaké stupidní korupční zápletky, tedy mnohem méně podstatné záležitosti. Líznu dost obdivuju.

Jaké byly počátky vašeho rozhlasového projektu?

Někdy v roce 2001 založil novinář Mikuláš Kroupa s přáteli občanské sdružení Post Bellum. Já u toho tehdy nebyl a nechci nikomu upírat zásluhy, ale jak Kroupu znám, řekl bych, že byl od začátku vůdčí duch. Mikuláše zajímal československý odboj za druhé světové války a vojáci z východní i západní fronty - a všiml si, že když tuzemští žurnalisté dělají příspěvek, který se k válce vztahuje, zpravidla se dostaví ke kladení věnců u toho kterého pomníku, pak se s napřaženými mikrofony seběhnou na nějakého vyděšeného veterána a vysypou na něj otázky typu: kolik jste měl v těle kulek, jaký je váš nejhorší zážitek z války, jaké jste měl tehdy pocity a podobné banality. Natočí odpovědi, které i s otázkami trvají pět minut a v televizi, v rádiu nebo v novinách se pak objeví dvě věty. Mikulášovi to vadilo, měl pocit, že by ti lidé měli vydat podrobné svědectví, které se uchová, že by měli vypovědět, jaké bylo jejich rodinné zázemí, v co věřili, proč bojovali, jak se s nimi po válce naložilo. Každý prostě nenapíše autobiografii, navíc bylo jasné, že za chvíli tady nebudou, jelikož jim je v průměru kolem osmdesáti let. Proto vzniklo sdružení Post Bellum, které si dalo za cíl natočit vzpomínky a vytvořit z nich audio-archiv. Hoši to dělali prakticky zadarmo, učili se natáčet "za pochodu", postupovali dost rychle vpřed - já jsem se přidal asi před třemi lety. Ono to celé vypadá jednoduše, ale vést "profilový" rozhovor se starým člověkem, který se zadrhává, odbočuje a bloudí v paměti, je poměrně obtížné: když s Mikulášem posloucháme nějaké starší nahrávky, často máme vztek: jak to, že jsme tenkrát nebyli soustředěnější, že jsme pána nebo dámu přerušili v tak důležitém místě, že jsme se pečlivěji nevyptali na jeho osudy za komunismu... Člověk se holt spoustu věcí učí pomalu, navíc se platila "daň za rychlost", za to, že podobný projekt nevznikl dřív. Post Bellum nicméně zachytilo vzpomínky spousty lidí, kteří už jsou po smrti.

V éteru je možno slyšet vaše dokumentární pořady zhruba dva roky. Jak jste se ocitli na rozhlasových vlnách?

Před dvěma lety v České republice skončilo rozhlasové vysílání BBC, kde jsme já i Mikuláš pracovali. Říkali jsme si, že by bylo dobré živit se tím, co nám připadá potřebné a co nás nejvíc zajímá, a tudíž rozšířit záběr Post Bellum. Zdálo se nám, že je škoda natáčet jen rozhovory s vojáky, že jsou tu další skupiny lidí, jejichž osudy jsou příznačné pro dvacáté století, že je třeba ty osudy zachytit a zpracovávat. Kdybych to měl říct zjednodušeně, Kroupa se tenkrát vyznal spíš v "bojovnících", mě zase dlouhodobě přitahovaly příběhy židovských vězňů z koncentračních táborů a obětí politické perzekuce z padesátých let. K oběma skupinám se váže spousta automatismů, frází a klišé. V médiích se třeba běžně užívají výrazy jako "muklové", slovní spojení "vězni komunismu", "vězňové z uranových dolů", "brutální estébácké metody" atd. Ty termíny už fungují samy o sobě - nesou nějaký význam, cosi navozují, nicméně lidé si pod nimi nepředstaví konkrétní osudy. Řekne se "muklové", ale jaký byl osud jednoho konkrétního mukla? Proč se dostal do kriminálu, co mu dělali při vyšetřování, co v lágru jedl, jak pracoval, z čeho vzešlo jeho trápení? Přišlo nám, že tohle se moc nezaznamenává a nezkoumá. S holocaustem je to podobné: člověk má pocit, že ví všechno, jenže ve skutečností ví jen to, že nacisti i v českých zemích shromažďovali, deportovali a vyvražďovali Židy; pak slyšíš detailní vyprávění o osudech členů jedné židovské rodiny a teprve si naplno uvědomíš, co to bylo za hrůzu, jak to poznamenalo a změnilo celou společnost. Ale abych to zkrátil: když jsme se rozhodli, že budeme kromě vojáků natáčet i další skupiny, chtěli jsme, aby se výsledky té práce někde objevovaly. Po různých vcelku nezajímavých peripetiích a úvahách jsme měli kliku. Kroupa nabídl náš projekt v Českém rozhlase, zaujalo to šéfredaktorku ČRo - Rádia Česko, podpořila nás, a tak se zrodil cyklus Příběhy 20. století. Od té doby děláme týden co týden hodinové dokumenty. Podpora velké instituce typu Českého rozhlasu - se všemi jejími silnými i slabými místy - je strašně důležitá. Nejen kvůli pořadům, ale i proto, že společně vytváříme archiv. To je zásadní: v rozhlase vznikaly dokumenty o různých událostech a osudech z moderní doby už dávno, vynikající práci dělá třeba básník Miloš Doležal. Nás ale od ostatních odlišuje přístup, naše nahrávky nejsou pořizovány primárně pro účely pořadu, klíčová je snaha, aby se zachovaly a archivovaly ucelené vzpomínky.

[...]

Vraťme se na samý začátek tvé novinářské kariéry. Od konce osmdesátých let jsi pracoval jako redaktor časopisu Střední Evropa. Jak ses k tomu dostal?

To je hodně osobní a komplikovaná historie. Kariéra bych tomu neříkal, protože jsem novinář nikdy být nechtěl. V šestnácti letech jsem odešel z domova a žil jsem v suterénním ateliéru bez vody a bez záchoda. Tenkrát už jsem chodil se svojí současnou ženou Markétou, jejíž otec, Rudolf Kučera, Střední Evropu vydával. Kučerovi mi dost velkoryse nabídli, abych bydlel u nich - a v mém životě to byl úplný zlom. Já jsem předtím vyrůstal v takovém podivném zmatku: moje matka je dcera spisovatele Jana Drdy, takže z téhle strany jsme byli taková "komunisticko-osmašedesátnicko-normalizační" spořádaná rodina, až na tetu-emigrantku. Otec byl spisovatel s podobnou historií, ale nikdy s námi nežil a nikdy jsme si moc nerozuměli. Matka se znovu vdala a vzala si chlapíka z rodiny "buržoazní", takového volnomyšlenkáře. Takže jsem měl jako dítě v hlavě totální guláš: poslouchali jsme Hlas Ameriky, doma se nadávalo na komunisty, ale současně tu bylo to břímě komunistického spisovatele, děda, který byl v čítankách, manžela babičky, kterou jsem velmi miloval. Se mnou se o "vážných věcech" nikdo moc nebavil, sice jsem hodně četl a tak ve čtrnácti mě začalo dost zajímat výtvarné umění, ale všechno to bylo takové chaotické a povrchní. U Kučerů se mi najednou otevřel úplně nový svět. Byly tam hromady samizdatů, dali mi číst právě Střední Evropu a Revolver Revue, v knihovně měli Demla, Reynka, Singera, Mandelštamovou, Rotha, od pozdějšího tchána jsem dostal nějaké texty o židovských osudech, vůbec poprvé se mnou někdo mluvil o víře, vzali mě na Velehrad k Otmaru Olivovi... Navíc lidi, kteří se tam potkávali, se mnou, pubertálním spratkem, většinou zacházeli s neuvěřitelnou trpělivostí. Poznal jsem tady postupně Pepu Mlejnka, Nikolaje Stankoviče, Luďka Bednáře, výtvarníka Zdeňka Baláka, Petrušku Šustrovou, Zbyňka Hejdu, Josefa Forbelského, později Jiřího Daníčka. Markétin otec byl rád, že mě to všechno zajímá, a nakonec mě nechal dělat nějaké pomocné práce, takže jsem začal ve Střední Evropě pomáhat ještě v éře samizdatu, množil jsem cosi na xeroxu, skládali jsme přepsané knihy a časopisy, v roce 1990 jsem zase dělal písařku na jednom z prvních počítačů, takže jsem se konečně jakž takž naučil česky.

To jsi byl pořád na střední škole?

Ne, já jsem ze školy velmi brzy odešel. Nejsem studijní typ a měl jsem prostě takový svérázný vývoj. Mě to ve škole vždycky strašně štvalo, nikde jsem nezapadl a neprospíval a odjakživa jsem nesnášel, když mě někdo k něčemu nutil, když jsem se měl něco biflovat jenom proto, abych se to bifloval. Nakonec jsem se učil knihkupcem, a když jsem se seznámil s lidmi kolem Střední Evropy, řekl jsem si, že nemá smysl, abych v nějakém oficiálním studiu pokračoval a prodával ohavné básně Jiřího Žáčka a Karla Sýse. Navíc mne jako učně vyřadili z práce v obchodě na Arbesově náměstí, kde to bylo docela dobré, jelikož tam pracovali Jiří Seidl (dneska má obchod ve Štěpánské) a básník Michal Šanda, které jsem měl rád. Školu jsem opustil, protože jsem se k tomu dost racionálně rozhodl, a byl jsem od roku 1988 postupně uklízečem v nemocnici, sanitářem a domovníkem, a vůbec jsem nepočítal s tím, že bych kdy mohl dělat něco jiného než dělnické profese. Začal jsem prostě žít s lidmi, kteří byli velmi vzdělaní a živili se jako dělníci, Rudolf Kučera dělal zedníka a mně to v té normalizační bažině připadalo poctivé a hodné následování. Dokonce jsem v Axe v roce 1989 jako čerstvě osmnáctiletý "skládal" topičské zkoušky na plynové kotle, což byla sranda: přišel jsem do kotelny, měl jsem najít nějakého pána, byla tam úplná tma, a tak jsem do té tmy zavolal jeho jméno. Vylezl velice špinavý člověk a zeptal se: "Máš pětistovku?" Už jsem byl instruován, takže jsem mu tu pětistovku podal, on si vzal nějaký papír, vyplnil do něj moje jméno a bylo po zkoušce. Práci v kotelně jsem už bohužel nestihl. Výhoda těch dělnických prací byla v tom, že jsem měl čistou hlavu a nikdo na mě už nemohl, neměl jsem kam klesnout, k tomu jsem naštěstí dostal modrou knížku. Navíc mi ta tehdejší přátelství, co se poznání týká, strašně moc dala: Střední Evropa byla taková náhradní škola, pořád jsem měl co číst a koho poslouchat, Zbyněk Hejda mi o pár let později dělal soukromé "přednášky" o literatuře, hned po převratu jsem chodil na jeho přednášky na medicínu, Pepa Mlejnek mi zase dal už někdy v roce 1989 svázaná čísla Tváře a to pro mě bylo úplné zjevení - doma jsme měli třeba Literárky ze šedesátých let, ale to se vůbec nedalo a nedá číst. Literárky jsou, myslím, jen mýtus, kdežto Tvář si vezmeš a můžeš si ji normálně číst dodnes. Po roce 1989 jsem asi dvakrát chodil na nějakou školu, ale nechal jsem toho vždycky po půl roce, neměl jsem žádnou motivaci na těch školách setrvat. Už jsem měl děti a byl jsem moc starej.

A jak to bylo se Střední Evropou po listopadu 1989?

Časopis se řekněme zprofesionalizoval, měli jsme plány, že z něj vznikne prosperující nakladatelství, jak si to tak v těch dobách člověk naivně představoval. Jednou týdně se scházela redakční rada, buď u nás v bytě, nebo u Hejdů, později v redakci na Vyšehradě.

Docházela tam spousta zajímavých lidí. Střední Evropa vlastně jako místo setkávání fungovala celá devadesátá léta, kdy tam docházeli a do redakce přibyli Emanuel Mandler, Milan Churaň, Bohumil Doležal a určitě i další lidé, na které jsem zapomněl. Jenomže zároveň se to staré společenství začalo brzy drolit a rozpadat, bylo méně času, každý měl nějaké vlastní aktivity, projevily se i osobní animozity, které komunismus, zdá se mi, tlumil. Časopis tím hodně ztratil. Původně to byla kulturně-historicko-filozoficko-politologická revue, zajímavá právě šíří tematického záběru. Zdálo se mi dobré, že v ní působili rozličně orientovaní lidé: básníci Hejda, Stankovič a Mlejnek kladli důraz na kulturní rozměr, Kučera, Bednář a Forbelský se orientoval na historii a politologii, Petruška Šustrová do toho zase vnášela takové novinářské nasazení. A ještě k tomu se každý dobře vyznal v jiné části světa, všichni četli všechny texty, o všem se diskutovalo. Ta práce na časopise se pak začala vytrácet, spíš se redakční rada tak přátelsky setkávala, postupně se schůzky přesunuly do hospody. A jelikož tchán byl vždycky hlavní postava revue, šéfredaktor, starající se o finance, tak se Střední Evropa postupně měnila k jeho obrazu, stal se z ní vlastně politologický časopis. Dneska Střední Evropa vychází jako občasník a s tou starou revue má jen málo společného.

[...]

Celý rozhovor si přečtěte v tištěném vydání Souvislostí 4/2007.

Adam Drda (1971), novinář, publicista. Od roku 1989 působil v revue Střední Evropa. V roce 1994 se stal redaktorem Českého deníku, poté přešel do Lidových novin, kde vedl názorovou rubriku. V letech 1999 až 2005 pracoval v české redakci BBC jako analytik domácí politiky. Nyní je redaktorem Českého rozhlasu Rádio Česko, pro nějž připravuje pořad Příběhy 20. století. Dlouhodobě přispíval do Respektu, Hospodářských novin, Revolver Revue a její Kritické Přílohy. Spolu s Petrem Dudkem napsal knihu Kdo ve stínu čeká na moc. Čeští komunisté po listopadu 1989 (Paseka 2006).