Marianne Moorová

Dva dopisy

1.

Mnohaletá korespondence mezi Marianne Moorovou a Ezrou Poundem (1885- 1972) začala v prosinci 1918, kdy Pound napsal Moorové dopis, v němž navrhuje, že by ve svém novém časopise otiskl některé z jejích básní, které původně poslala do časopisu The Little Review. Dále se ptá, zda již Moorová publikovala sbírku, a nabízí, že by knižní vydání mohl zařídit. Moorová odpověděla dopisem z 9. ledna 1919.

Vážený pane Pounde,

Váš dopis z 16. prosince obsahuje mnohé, za co Vám musím poděkovat. Mí současníci smějí říci cokoli, na co přišli jako první, a já se nebráním ani nepřátelské kritice, natož té přátelské.

S radostí Vám poskytnu informace o sobě a doufám, že holá fakta, která uvedu, nezpůsobí, že dílo, jemuž se snad čas od času věnuji, pozbude veškeré zajímavosti. Ale i kdyby měla, je jedině správné, aby ti, kteří otevřeně promlouvají, nečíhali v záloze. Narodila jsem se v roce 1887 a vyrostla v domě svého dědečka, pastora presbyteriánské církve. Jsem irského původu, možná také skotského, určitě však čistě keltského, v roce 1909 jsem absolvovala Bryn Mawr College a v letech 1911- 1915 jsem vyučovala těsnopis, psaní na stroji a obchodní právo na státní Škole pro Indiány v Carlisle v Pennsylvánii. V roce 1916 jsme s matkou odjely z Carlisle za mým bratrem - jenž je také duchovní - v Chathamu v New Jersey -, ale od války působí jako kaplan na bitevní lodi Rhode Island a z důvodu bratrova vstupu do námořnictva žijeme s matkou v současné době v malém bytě v New Yorku. Černou zem, báseň, kterou zřejmě máte na mysli, jsem napsala o slonovi, kterého mám a který se jmenuje Melanchton; a navzdory Vašemu dojmu jsem zcela světlý typ a mám zrzavé vlasy. [1]

První, co jsem kdy napsala, byla povídka, jež vyšla v roce 1907 ve studentském měsíčníku na Bryn Mawru, a v letech 1908 a devět jsem pomáhala s redakcí tohoto časopisu a přispívala do něho verši.

Všechny básně, jež jsem napsala, jsou uskupením strof, přičemž každá strofa je přesnou kopií každé z ostatních strof. Občas jsem se snažila, aby se opakovalo takové uskupení veršů a rýmů, jaké se mi líbí, ale forma původní strofy všeho, co jsem kdy napsala, je vždy záležitostí účelnosti, shledala jsem ji víceméně odpovídající danému tématu. Podobnost mezi mým vývojem a Vašimi začátky je, mohu-li soudit, čistě náhodná. Nalézám velké potěšení ve Vaší poezii i próze, ale mou pozornost nejvíce upoutávají ty pasáže, které má matka označuje za prostořeké. V roce 1911 jsme s matkou strávily několik měsíců v Anglii a narazily jsme na knihkupectví Elkina Mathewse, kde nám ukázali Vaše fotografie, jež jsme si s radostí prohlédly. Mám ráda boj, ale připouštím, že čas od času nesouhlasím s pohotovostí, s níž se chápete zbraně. To říkám jen z upřímnosti. Neumím řecky, leda by se láska k řečtině dala považovat za znalost, a francouzsky jsem nikdy příliš nenasytně nečetla; [René] Ghila a [Julese] Laforguea neznám a nevím o žádném konkrétním francouzském vlivu na mé dílo. Mou práci, pokud vím, ovlivnili přímým způsobem Gordon Craig, Henry James, Blake, malí proroci a Hardy.

Nevycházím. Nejprve mé práce odmítl The Atlantic Monthly a další časopisy a v poslední době je už nenabízím. Mým prvním dílem, které vyšlo mimo vysokou školu, byla jedna ze tří básní, už si nevzpomínám která, otištěná v časopise The Egoist v roce 1915 a krátce nato se čtyři nebo pět mých básní objevilo v časopise Poetry, což mě v té době potěšilo, ale lidské pocity se mění, a když mě před nedávnem slečna Monroeová2 vyzvala, abych poslala příspěvek, nebyla jsem ochotna. Alfred Kreymborg byl vůči mě pohostinný a nezavřel přede mnou dveře a slečna Andersonová mi přelaskavě poslala několik výtisků jednoho čísla The Little Review, kde mi vyšlo pár veršů, s nimiž jsem zcela nespokojena. Navíc s The Little Review ne zcela souzním, ačkoli jsem podpořila i časopisy mnohem méně hodné doporučení. Stále méně toužím být vydávána, píšu méně a mám silné nutkání odložit i to málo, co napíšu. Má práce se cuká a vzpíná a já nedokážu sebrat nadšení, abych nabalzamovala to, co sama přijímám podmínečně.

Všeho, co pro mé čtenáře představuje překážku, lituji a interpunkce by měla být přesná. Za normálních okolností je pro mě nutnost měnit interpunkci stejným utrpením jako měnit slova, i když připouštím, že občas jsem zbrklá a nezodpovědná.

V New Yorku se mi líbí, v té malé tiché čtvrti, kde s matkou bydlíme. Ráda se dívám ze dveří na vrcholky stěžňů a chodím na nábřeží podívat se na říční lodě.

Nemám pocit, že by se od New Yorku dalo očekávat něco fenomenálního, a občas se mi zdá, že je tu příliš mnoho kapitánů na jednu loď, ale celkově mě tu ta míra stabilní spolupráce, s níž člověk může počítat, chce-li něco zveřejnit, uvádí v úžas. Ráda bych se dověděla o Vašem podílu na vydání T. S. Eliota. Jeho díla se mi líbí. Tady mám dojem, že se síla projevuje spíše mezi malíři než mezi spisovateli.

Budu ráda, když pošlete prózu do The Egoist a necháte si ty dvě básně, které máte, pro svůj čtvrtletník. Jakmile budu mít, pošlu Vám něco nového. Možná by Vás zajímala báseň, kterou jsem právě dala do jednoho z našich nových zdejších časopisů, jde o experiment pod vedením Maxwella Bodenheima, a báseň, jež vyšla v loňském roce na Bryn Mawr v časopise Lantern?

[... ]

S pozdravem, Marianne Moorová

2.

V roce 1920 se Moorová prostřednictvím básnířky H. D. (Hildy Doolittlové) seznámila se spisovatelkou a mecenáškou Winifred Ellermanovou, známou pod jménem Bryher (1894- 1983). Bryher měla významný podíl na vydání první básnické sbírky M. Moorové: Básně (Poems) vyšly v roce 1921 díky její finanční podpoře. Sbírku vydala Harriet Shaw Weaverová ve svém anglickém nakladatelství Egoist Press bez vědomí Moorové, výběr básní provedli Bryher, H. D. a spisovatel Robert McAlmon. Přátelství mezi Moorovou a Bryher trvalo dalších čtyřicet let a během té doby jí Moorová napsala kolem pěti set dopisů. V dopise ze 7. července 1921 reaguje na zásilku s výtiskem své první knihy.

Milá Bryher,

dnes ráno jsem dostala výtisk svých básní s Tvým dopisem a dopisem od slečny Weaverové. Teď když jsem pterodaktyl, je možná dobře, že ani Ty se svým otrlým zrakem nevidíš, jaké to je být pterodaktylem, který nemá skálu, do níž by se schoval. [3] V knize Proměnlivost živočichů a rostlin vlivem domestikace píše Darwin o jednom druhu holuba, který se rodí holý a nemá vůbec žádné chmýří. Cítím se jako to Darwinovo holátko. Říkáš, že jsem tvrdohlavá. Souhlasím, a kdybys věděla, o kolik jsem víc než jen tvrdohlavá, cítila by ses ještě provinileji, že jsi něco prosadila bez mého vědomí. Zvážila jsem tu záležitost ze všech stran a byla jsem si jistá svým rozhodnutím, že vydat nyní cokoli by nebylo ku mému literárnímu prospěchu; nechtěla bych, aby mé básně vyšly teď, kdybych tomu bývala mohla zabránit, a některé bych byla nezařadila a provedla bych určitě změny; pokud pan Thayer dodal Když kupuji obrazy, nechápu, proč zároveň neposlal Hřbitov, [4] protože ta je z těch básní v červnovém čísle Dialu určitě lepší. Navzdory mému zděšení je výsledek pozoruhodně neškodný. Myslím, že jako název bych použila Pozorování, ale Básně se mi líbí. Velmi mě dojímá krása všech tiskařských detailů. Líbí se mi papír, typ písma, štítek s názvem, to, že knihu tiskla tiskárna Pelican Press, není tam jediný překlep a nic nepřekoná můj obdiv k bezmezné péči a dalším nákladům do knihy vloženým. Co mám ale říct k Tvým reklamním aktivitám? Chudák pan Child, na němž jsi vynutila pokus otisknout recenzi; kéž se mu nikdy nemusím podívat do očí! Nedávno jsem psala Ezrovi, že "nijak netoužím zabývat se útlými knížkami veršů" a T. S. Eliotovi jsem říkala, že si nepřeji znovu vydat žádné své dosud publikované dílo, pokud by nebylo doplňkem k něčemu podstatnému! Z časopisu Poetry zde není přetištěno nic, z čeho bych měla radost, ale za daných okolností by slečna Monroeová zmínku o tomto opusu jistě vysoce ocenila. Chudák Hilda!

Přejděme ale k důležitějším věcem: když jsem nesla Experiment [5] do nakladatelství Macmillan, pan Latham říkal, že s Tvou knihou6 nepokročili a že Ti napsal. Vypadal zklamaně a byl vrcholně vážný. Řekl, že je přesvědčen, že kdyby kniha vyšla v současné podobě, netrvalo by ani dva měsíce a litovala bys, že jsi ji vydala. Říkal také, že se mu styl zdá nevyrovnaný - některé pasáže jsou napsané krásně, ale jiné působí uspěchaně. Odpověděla jsem, že s některými částmi nesouhlasím, ale u jiných mám dojem, že už nemohou být lepší, i kdybys s vydáním čekala sto let. Souhlasil a pak zopakoval, že je opravdu nesmírně důležité, aby to neuškodilo Tvému psaní. Zdálo se mi, že na tom má osobní zájem, nepůsobil lhostejně a nakladatelsky. Řekla jsem mu, že si myslím, že první část Hildiny knihy by mohla být explicitnější, a že kdyby byla, mohla by ta kniha podle mě vyvolat rozruch.

Můj první dojem z Hildy je velmi zřetelný. V univerzitním kampusu na Bryn Mawru, nedaleko Taylor Hall, což je hlavní budova (jsou tam kanceláře i posluchárny), roste velká forzýtie a kolem vede hlavní cesta přes kampus. Pamatuji si, jak Hilda pospíchala kolem toho keře po cestě od Rockefeller Hall - a od vesnice Bryn Mawr - k Dalton Hall, budově přírodních věd. Zapůsobila na mě nesmírně lidumilně a nezaujatě, jako by člověka nechtěla urazit odtažitostí při tom nutném a nanejvýš krátkém okamžiku vzájemného zkoumání, ale měla jsem pocit, že ji nezajímá život okamžiku. Pamatuji si její oči, které se třpytily a působily velmi pronikavě a zároveň byly, jak říkám, veselé a vlídné. Pamatuji si, že se zdálo, že se naklání kupředu, jako by vzdorovala silnému větru, a palec jedné nohy jako by se stáčel trochu dovnitř a vyvolával dojem rozhodnosti a umíněnosti. Myslím, že jsem ji pokládala za atletku. Pro studentky, které bydlely v kampusu, bylo velkým ochuzením, že tam Hilda nebydlela. Naše spolužačka Katherine Ecob, která se ani v nejmenším nezajímá o umění a nikdy ji nenapadlo s ním Hildu spojovat, ji má velice ráda především na základě jejího společenského šarmu a naprosté spolehlivosti.

Pošlu Ti dvě knihy, ne úplné novinky, jednu o medvědech a ještě jednu. Máš romány Muž, který udělal správnou věc (Sir Harry Johnston) a Odešli od Normana Douglase? Sir Harry je protivný, ale hodně jsem se od něho dověděla. Toho Douglase jsem nečetla, ale slyšela jsem, že je to neobyčejné. Vidění a tvar Rogera Frye, vynikající a nádherné, Psychologie odívání Franka Parsonse (psychologická a historická studie, fascinující) a Současné portréty, druhá řada Franka Harrise tu mají velký ohlas, pokud chceš, mohu Ti kteroukoli z nich pořídit. Seznam ilustrací v Parsonsově knize zabírá devět stran, a přitom se ilustrace objevují v textu jen řídce; jejich názvy se vyznačují velkou originalitou, kterou v mých očích nikterak nesnižuje to, že Frank Parsons je považován za prvotřídní výraz zženštilosti: "Rané patnácté století; Náboženský scénář s naivním humanismem ve způsobech i oblecích. Druhá polovina patnáctého století; Živelná hnutí patrná na tělech, obličejích, pózách a oděvech. Konec šestnáctého století; Itálie; Dítě oblečené co pouhá miniatura dospělého. Jakub I.; je-li tak neohrabaný princ oděn takto, což teprve princ vybíravější? Co do bezvýraznosti pózy je období kolem roku 1862 nepřekonatelné. Vykoupení z nemožnosti už v roce 1869 nebylo otázkou spekulace. Mlčenlivý pohled je ctí, komentář je nadbytečný a nesmyslný. (Červenec 1877)." Zavinutý střih s útlým pasem a dvou- nebo třímetrovou načechranou vlečkou. (To, můj malý daktylku, vysvětluji proto, že Ty si to už nemůžeš pamatovat.)

Zhlédla jsem film Golem, o němž se říká, že je to promyšlenější kontrapunkt ke Kabinetu doktora Caligariho, ale neviděla jsem nic než kašírované město v troskách a dva nestoudné milence hekající do rytmu metronomu. Skutečná hodnota té hry spočívala v záběru na hrob jednoho z Kolumbových kormidelníků v Praze, krásně tesaný kámen nakloněný na stranu a před ním napůl uschlý vysoký cypřiš, a ve scéně u dvora, v níž byli čtyři nebo pět mužů v opravdových středověkých brněních a čile se v nich procházeli s nemalou elegancí. Včera jsem viděla bílého hada s růžovýma očima, jehož nedávno získala zoo v Bronxu, jediného albína v Americe, celý měsíc jsem ho toužila vidět. Timesy psaly, že měří třicet centimetrů, je mu osmnáct měsíců a je to chřestýš; že má růžové oči a že je úplně průsvitný, takže když ho podržíte proti světlu ("což byste samozřejmě udělali," jak podotkla matka), je vidět celé jeho vnitřní ústrojí. Shodly jsme se, že kdybychom o něm byly neslyšely, řekly bychom, že je to velice světlý chřestýš a že oči má meruňkové, ale když se hlídač zeptal: "Vidíte ta růžová očička?" pochopitelně jsme přisvědčily. Požírá myši úplně bez srsti a musí ho chovat v kanceláři, protože když ho dali do expozice, byl nervózní a přestal jíst. Viděla jsem také promyku, což bylo vždy mou životní touhou, obrovskou krajtu královskou, korálovce, štíhlovku modrou, pulce s nožičkami a rodinku jihoamerických hroznýšů, stříbřitě šedých s tmavošedými kosočtverci, a všimla jsem si, že vodorovná tmavá čára po obou stranách hlavy pokračuje přímo skrz oční rohovku; zornice je samozřejmě svislá. Myslím, že nejlepší, co jsme viděly, byla modrá rajka z Nové Guineje. Pochází z velké nadmořské výšky, 1200 metrů, myslím, a tahle je jediná, kterou sem kdy přivezli. Co chvíli pronikavě vykřikla a strnule hleděla do horního rohu klece; obávám se, že kleci nikdy nepřivykne. Peří na hlavě, na hrudi a na krku, které končí do V mezi křídly, je černé jako uhel - husté krátké peří jako tulení kůže - křídla má jasně zelenavě modrá, dvě dlouhá černá ohebná ocasní pera, dosti úzká, za nohama po obou stranách má zamlženě skořicově hnědá pera a podobně průsvitně vyhlížející opar modrých per pod ocasem. Oči má černé s velice nápadnou čistě bílou linkou nad víčky a druhou dokonale rovnoběžnou pod nimi. Tukan obrovský nás také překvapil. Je černý, pod ocasem jasně červený a krk má citrónově žlutý, je to ta nejčistší barva, jakou jsem kdy viděla, sem tam s nádechem světle červené. Méně vzácný tukan s modrýma očima a modrým a zeleným zobákem se mi vždycky líbil více, ale opustila jsem ho kvůli ptákovi ve vedlejší kleci. Když jsme si je prohlížely, bojovali spolu, svírali si zobáky skrz mříže a předváděli mocnou sílu. Zním jako cirkus Barnum a Bailey, ale chci, aby sis o těch zvířatech učinila trochu představu, protože fotoaparáty byly zakázány. Viděly jsme majestátní žirafu s ústřicově bílýma nohama a světle kaštanovými znaky. Její vypoulené oči mě odrazovaly, ale nemohla jsem odvrátit zrak. Javánský páv ztratil ocasní pero a hlídač mi ho dal a já dětinsky, leč úspěšně přelezla drátěný plot kolem jednoho venkovního výběhu a získala pero papouška ara, které však není v nejlepším stavu. Zpět jsem vyskočila nešikovněji, než jsem vlezla dovnitř, ale svého odhodlání jsem nelitovala, protože si myslím, že papoušci ara by se neměli chovat na oploceném prostranství.

Co se týče Hildina podílu na souboru básní, žasnu příliš na to, abych se mohla jasně vyjádřit; stále nedovedu pochopit tu laskavost a rozsah celého toho počinu, a Robertova též, je ohromný.

Tvůj nyní nahý,

Daktyl

Ráda bych byla k slečně Weaverové velmi slušná, ale zatím jsem si objednala jen deset výtisků. Nevím, co s nimi, a nevím, co dělat dál.

Ze souboru The Selected Letters of Marianne Moore (eds. Bonnie Costello et al.;New York, Alfred A. Knopf 1997) vybrala a přeložila Mariana Housková.

Poznámky

1] Pounda v reakci na báseň Černá zem zajímalo, zda Marianne Moorová není Etiopanka. 2] Harriet Monroeová, zakladatelka a redaktorka časopisu Poetry: A Magazine of Verse. 3] Ve své knize Adventure (vyšla roku 1924 pod názvem West) Bryher přirovnala Marianne Moorovou k pterodaktylovi, který sedí na skále a bojí se pohnout. 4] Původní název básně později známé jako Hrob. V českém překladu Štěpána Noska vyšla tato báseň v Souvislostech 1/2005. 5] Zřejmě jde o rukopis jednoho z experimentálních románů, na nichž v té době pracovala H. D. 6] Rukopis románu Adventure.