Martin Valášek

Dopis z Lincolnu

Milý Petře,

do Anglie se sice dnes obvykle létá - a pokud není zrovna mlha, trvá to něco kolem dvou hodin, a je to navíc nedrahé -, ale máš-li s sebou čtyřicet školou povinných dětí a čeká-li tě týden popojíždění po anglických rovinách a pahorkatinách, je lepší přece jen zvolit cestu pozemní. Cesta z Čech přes Německo, Belgii a kousek Francie je k uzoufání nudná a úmorná a krom české barokní gotiky santiniovsko-kladrubské, která na okamžik vykoukne mezi Plzní a Rozvadovem, pohledu do údolí vinic würzburských a tušení katedrály v Cáchách není nic, co by stálo za zmínku.

Těšil jsem se na plavbu přes kanál, protože před několika lety jsem jel na Ostrovy Eurotunelem, který tě i s autem či autobusem vcucne v Calais do zvláštního vlaku a ve Folkestonu tě zase za pár desítek minut vyplivne. Žádná romantika velikých lodí, troubení, racků a vlnobití, pouze černá díra pod zemí. Onehdá se řidičům našeho autobusu navíc podařila naprosto kuriózní věc - zablokovali Eurotunel! Jejich obvyklá čerpací stanice v Calais totiž neměla zrovna otevřeno, a tak si řekli, že naftu načepují až v Anglii. Jenže ouha. Jen co jsme z prvního startovního místa vjeli do úzkého vlaku, abychom jím projeli na samý konec - nebo začátek, jak chceš -, nafta došla. Uvízli jsme uprostřed vlaku a nemohli ani tam, ani zpět. Stejně jako auta, která najížděla za námi. Trvalo dobrou půl hodinu, než se podařilo obstarat alespoň kapku nafty, která by rozpohybovala autobus a s ním i Eurotunel. Podobné peripetie nám naštěstí letos nehrozily, jelikož jsme se nad podzimním ránem nalodili na jeden z olbřímích zakanálových trajektů.

O "bílých útesech doverských", které tě vítají na těchhle "ostrovech plovoucích k severu", už bylo napsáno mnoho, ale pravdu má Karel Čapek, který v úvodní kapitole Anglických listů píše, že "největší překvapení cestovatele je, najde-li v cizí zemi to, o čem stokrát četl nebo co stokrát viděl na obrázku". To se mi potvrdilo i v případě křídových skal strmících nad La Manchem, jejichž bělost byla ještě násobena nízkým vycházejícím sluncem, které posílalo snímky našich siluet daleko po vlnách. Byl jsem tím pohledem opravdu uhranutý a pohnutý a nemohl jsem nevzpomenout letců za druhé světové války, kteří patříce po návratu z kontinentálních misí na přibližující se bílý horizont, věděli, že jejich naděje na život, alespoň pro tentokrát, neumřela poslední.

Lincoln je stotisícové univerzitní město ležící nějakých dvě stě kilometrů severně od Londýna. Náš první encyklopedista Rieger ho charakterizuje lakonicky: "Město jest pravidelně stavěno, dlážděno, plynem osvětlováno, má katedrálu, která se pokládá mezi nejkrásnější v Anglii" - až na ten plyn se ve starém centru města nic nezměnilo. O Lincolnu ztratil slovo i zmiňovaný pátečník a učinil tak se svou typickou, občas nesnesitelnou žoviálností: "Lincoln běží do kopečka, má hrádek a katedrálu a něco po Římanech, zapomněl jsem už co; katedrála je šerá a krásná a zpívají tam nějaké bohoslužby pro tři kostelníky, kteří mne nevraživě hlídají." Římané se tu opravdu usadili již počátkem letopočtu a osadu nazvali Lindum Colonia. Využili při tom terénní vyvýšeninu nad řekou Witham, po níž byla osada dostupná od moře. Systém kanálů, které propojují řeky Witham a Trent, je v Lincolnském hrabství ostatně dochován podnes, a tak se po úzkých cestách a pěšinách, jež je lemují, dá vyjíždět na dlouhé víkendové cyklistické výpravy po okolí.

Katedrála je krásná. Schválně, najdi si v Googlu "Lincoln Cathedral" - spatříš kamennou trojstěžňovou karavelu, majestátně plující nad červenými střechami a komíny středověkých domků. Sympatičtí průvodci tě vytáhnou až nahoru na střechu, kde bere vítr klobouky a dech a odkud je výhled do rovinatého daleka. Kam oko dohlédne, tam z chladicích elektrárenských věží stoupají k nebi chuchvalce bělavých par a hynou. Že je Anglie evropskou jadernou velmocí, nelze přehlédnout.

Na dosah katedrály stojí hrad, který nechal na místě bývalé římské pevnosti vystavět krátce po vítězné bitvě u Hastingsu normanský vévoda Vilém Dobyvatel, aby zde zbudoval jeden z opěrných pilířů své tuzemské moci. Jak se hrad postupně rozrůstal a uzavíral ve vysokých kamenných hradbách, nabýval rozlohy menší vesnice. Procházka po hradbách a návštěva různých kobek a chodeb tak vydá na celé dopoledne. Mezi hradem a katedrálou nemohlo ve středověku nepanovat napětí, zvláště když se Lincoln stal v průběhu 12. a 13. století jedním z nejbohatších a nejvýznamnějších anglických měst. Místní biskup byl dokonce mezi těmi, kdo roku 1215 připojili podpisy pod Magnu chartu libertatum, Velkou listin svobod. Jedna ze čtyř dochovaných dobových kopií Magny charty je uchovávána zde na hradě, a tak může každý zhlédnout "kopii této kopie". Velice tísnivě působí místní věznice, která byla v areálu hradu postavena na konci 18. století a dnes je otevřena veřejnosti jako jakési muzeum vězeňství. Tehdejší metoda převýchovy, která spočívala mimo jiné v kriminálníkově izolaci a nemožnosti sociálního kontaktu, dosáhla naprosté "dokonalosti" v řešení interiéru vězeňské kaple, do níž je vestavěn pozoruhodný labyrint. Ten sestává ze sofistikovaného systému chodbiček, vymezených dvoumetrovými dřevěnými stěnami. V sestupných řadách pod sebou jsou pak takové chlívky bez stříšky, oddělené dvířky. V nich mohou vězni pouze stát, navzájem se nevidí, a nemohou vidět ani nic jiného než kněze, který je má z kazatelny na vyvýšeném ochozu všechny jako na dlani, a může je tedy snadno morálně a nábožensky indoktrinovat. Michel Foucault, který historii dohlížení a trestání zasvětil celou knihu, by tu jistě načerpal mnohé podněty.

Protože během lození po hradbách a střechách vyhládne, je dobré se cestou dolů křivolakými uličkami bývalého židovského města zastavit v nějakém tearoomu. Britové si na čaj potrpí a jsou na svou čajovou kulturu náležitě hrdí. Přitom čaj, který louhují v porculánových konvičkách, bývá často ten nejobyčejnější pytlíkový twinnings. Bude to asi tou tradicí a poklidným a kultivovaným prostředím konviček, šálků, lžiček, cukřenek, těch zvláštních čepic na čajovou konvici a podobných serepetiček. Jak jinak si vysvětlit, že nám naše lincolnská známá Maxine tvrdila, že nikde jinde jí čaj tak nechutná jako doma. A to přitom sjezdila světa lán.

Nad "proslulou" anglickou kuchyní byl už ohrnut nejeden nos. Vařené cosi (hovězí) s vařeným čímsi (zelenina). Musím ale říct, že jsem to čekal horší a že domácí hovězí bylo libě voňavé a měkké jako dort a že všechny ty mrkve, celery, tuříny, brambory, brokolice, květáky a kapusty tvořily zajímavý přílohový zástup, více lahodící, pravda, oku než jazyku. Ale kdo chce ochutnat něco skutečně "britského", musí - jak známo - do restaurace indické. Vždyť kde by byla ostrovní kuchyně bez Indů! Vzpomněl jsem si, jak mi před několika lety vyprávěl ředitel British Councilu Paul Docherty, že měli uspořádat kulinářský večírek, na němž by se prezentovalo to nejlepší z britské kuchyně. Úkol nelehký, zvláště když Britové následovali po kulturním institutu francouzském a italském. Paul to vyřešil šalamounsky - zjednal několik indických kuchařů, kteří připravili pestrou přehlídku rozličných indických jídel. Tato imperiálně-ostrovní multi-kulti kuchyně prý chutnala všem.

Indických - ale i thajských, čínských či vietnamských - restaurací nebo take-away bufetů je i v nevelkém Lincolnu mnoho. A ještě více je tu stánků a bister, z nichž do ulic hřezne nezaměnitelný zápach přepáleného tuku z fish and chips, typického místního fast foodu, který našince může někdy chuťově překvapit, ale častěji spíše zklame. Největším kulinářským zážitkem tak pro mě byla pravá anglická snídaně. To, co jsem se kdysi memoroval v hodinách angličtiny na základní škole - bez možnosti a naděje to někdy ochutnat -, jsem měl najednou před sebou na talíři, v neúprosné nestřídmosti. Ráno co ráno kladl nám majitel Bed and Breakfast, kde jsme bydleli, touž otázku: Full English? A ráno co ráno nabízela se teplá a tučná nálož fazolí, slaniny, párků, ohřátých konzervovaných rajčat, volského oka, smažených hub a opečených toastů, a to vše na jednom talíři. S Full English se nezačíná den úplně lehce a bylo mi naprosto jasné, proč švédský kouč fotbalového týmu Manchester City Sven-Göran Eriksson zrušil pro své svěřence tradiční anglické snídaně, které prý hlavně zahraniční hráče naprosto paralyzovaly.

Ostatně - Anglie a fotbal. To k sobě patří stejně jako Anglie a fish and chips, Anglie a manšestr, Anglie a královna, Anglie a... Chtěl jsem se při příležitosti lincolnské cesty podívat na nějaký zápas proslulé Premiere League, fotbalově asi nejlepší ligy na světě, na niž chodí desetitisíce fandů a po hřišti běhají opravdoví profesionálové, kteří nemlátí do televizních kamer, nehajlují, a dávají do hry srdce, kolena, kotníky a nárty - a inkasují za to obrovské sumy peněz. V Lincolnu ale bohužel prvoligový klub nesídlí a nejbližší utkání se hrálo až v Derby, jehož tým Derby County byl a stále je beznadějně poslední. Fotbalu jsme se nakonec stejně nevyhnuli, protože sotva jsme po příjezdu do Lincolnu a po předání studentů jejich přechodným rodičům zakotvili v místním baru, zjistili jsme, že právě začíná kvalifikační zápas o postup na mistrovství Evropy mezi Anglií a Ruskem. V rozlehlém a nezakouřeném - ano, i Anglie už od letošního července zavedla zákaz kouření na uzavřených veřejných místech! - prostoru postávaly desítky místních týpků s guinessem v ruce, oči přilepené k promítacímu plátnu. A bylo nač koukat. Rusové pod vedením nového nizozemského trenéra Guuse Hiddinka předváděli brilantní technický fotbal brazilského střihu, Angličané jim opláceli fotbalem typicky ostrovním - nakopáváním dopředu a střílenými centry. Hrálo se v úžasném tempu, z ruské lehkosti a samozřejmosti se až tajil dech, avšak góly dávali Angličani: dvakrát se v tlačenici nejlépe zorientoval Owen, jednou se trefil Ferdinand a byl konec. A Rusům zbyly oči pro pláč. Ovšem úsloví, že kdo se směje naposled, zřejmě platí - protože, jak asi víš, v úplně posledním zápase kvalifikace prohrála Anglie doma s Chorvatskem 2:3, poprvé od roku 1984 nepostoupila z kvalifikační skupiny a na mistrovství Evropy jedou místo ní - Rusové.

Když jsem se v souvislosti s fotbalem zmínil o pivu, je třeba říct, že guiness se pít dá, ale taky ne pořád, a ostatní piva, to je většinou bída. Po několikadenním ochutnávání zdejších stoutů, porterů a lagerů už chápu Angličany, že s oblibou létají o víkendu do Čech na něco lepšího. Jistě jsi už v Praze někdy potkal skupinky těchhle narostlých hlučných chlapíků, kteří se večerně chladnými ulicemi halasně procházejí v krátkých rukávech. Ne, nezapomněli si doma svetry, jak jsem se vždycky domníval - oni jsou prostě otužilí. Zatímco my jsme už tady měli na sobě svetry a bundy, Angličani a Angličanky si stále vystačili s letním oblečením.

Zajímavou oblékací zkušenost udělali naši studenti u svých anglických protějšků. Ti musí do školy nosit uniformu, jen nejstarší, předmaturitní ročníky mohou chodit v civilu, což znamená tmavé kalhoty a sako u chlapců a dlouhou sukni a halenku u dívek. Sleduje se i přiměřená délka vlasů, čistota a celkový vzhled. Učitelé oblečení kontrolují, dbají na správné uvázání kravaty, plný počet knoflíků, zastrčenost košil. Stává se, že student je poslán domů, aby se převlékl. Jakékoli projevy intimity a vzájemné náklonnosti (například vodění se za ruce, objímání či, nedej bože, líbání) je striktně zakázáno. A pozor - toto všechno na půdě nikoli soukromé či církevní, ale normální, státem zřizované, mnohasethlavé školy, největší ve městě.

Shodou šťastných náhod se nám podařilo strávit víkend, během nějž se o studenty staraly jejich adoptivní rodiny, v severní Anglii, v městečku Haltwhistle, které se nachází zhruba tři kilometry od Hadriánovy zdi. Ta tvořila severní hranici (Limes romanus) Římské říše a chránila jižně položená území před nájezdy skotských kmenů. V Haltwhistlu má domek zmíněná "čajová" Maxine, která se nás při čtvrteční večeři zeptala, jestli vlastně nechceme jet zítra s ní a jejím manželem na víkend na sever. Vlastně samozřejmě! Znamenalo to popojet dalších tři sta kilometrů nahoru až k Newcastlu, nad nímž do šíře čtyřiapadesáti metrů rozpíná svá křídla hnědočervený, dvacetimetrový a dvousettunový Anděl severu (Angel of the North), největší - a přitom andělsky lehká, magická a tajemná - socha v Británii.Oproti středoanglicky placaté je krajina severoanglická zábavnější a šťavnatější. Vlní se a zelená do daleka, po kopcích se plazí kamenné zídky, mezi nimiž bečí bílé chundelaté ovce s černými hlavami, úzké silnice spojují malé vesničky, na pláních osaměle stojí staleté kamenné statky. Na Hadriánově zdi jsem měl podobné pocity jako na té Velké čínské. Tady to končilo. Zde byla hranice velké říše, a za ní už lvi, barbaři nebo obojí. Na této zdi dnem i nocí vartovali římští legionáři, oči upřeny k severu. Do dnešních dob se z onoho stodvacetikilometrového opevněného monumentu mnoho nezachovalo. Přesto je zeď duchem místa hojně navštěvována, jakož i turisty, kteří podél ní putují od východu na západ či naopak. Někteří jdou celou štreku na jeden zátah - a přespávají přitom v kempech či ubytovnách k tomu určených -, druzí ujdou kratší kus a za nějaký čas se vrátí na místo, kde prve skončili, aby z něj pokračovali dále. Nakonec si koupí tričko s nápisem "Přešel jsem Hadriánovu zeď" a s plánkem trasy. My jsme na přechod celé zdi neměli ani čas, ani síly, ani dobré počasí a ani pomyšlení, a tak jsme učinili jen několik bleskových výpadů do jejího bezprostředního okolí. Rád bych se sem někdy vrátil. Je to ideální krajina na kolo - dobré silnice, malý provoz, barvité výhledy, neprudké kopce.

Bylo by toho ještě mnoho anglického k líčení a vyprávění, ale něco si musím nechat na doma. Věřím, že brány hrdého Albionu mi zůstanou i napříště otevřeny.Lincolnské pozdravení!

Martin