Jiří Zizler

Bagately o Proglasu, Horákových hvězdičkách a Steigerwaldově Kunderovi

Literární časopisy ani kulturní a společenskopolitické revue se dnes v tisku nereflektují. Jediná výjimka nastává, když zanikají (Kritická příloha RR) či se kolem nich odehrává nějaký okázalý spektákl (štěpení Literárních novin v roce 2005, ale nebýt v tom Jakub Patočka, nikdo by po nich ani nevzdechl). Přitom ještě v devadesátých letech bylo běžné recenzovat i měsíčníky typu Host. Dnes to alespoň částečně suplují minirecenzní glosy v sobotních přílohách MF Dnes a Lidových novin. Jenže časopisy se už nereflektují ani navzájem. Výsledkem je naprostá absence dialogu, zrušení obecného povědomí o časopisecké scéně, vzájemný nezájem a lhostejnost, kvůli níž se z revuí stávají izolované neznámé ostrovy a ostrůvky.

Zastavme se u prvních čtyř čísel staronové brněnské revue Proglas. Jako "revue pro politiku a kulturu" vycházela v letech 1990-2002. Původně vynikající konzervativní měsíčník, jenž se stále více proměňoval v hlásnou troubu české pravice, jmenovitě ODS (proto dal redakční radě vale např. Jaroslav Med), nahradila roku 2003 Revue Politika, jejíž součástí byla jednou za dva měsíce kulturní a literární příloha se starým titulem. Nový dvouměsíčník hodlá propojit její koncepci s intencemi zaniklého dvouměsíčníku Teologie a společnost: v úvodním editorialu František Mikš vyjadřuje programový záměr "držet se ověřených hodnot i nabytých zkušeností". Proglas vydává Centrum pro demokracii a společnost a odběratelům Revue Politika je distribuován zdarma.

Výtvarná podoba Proglasu je sličně ladná a dobře prokomponovaná - každé číslo představuje jednoho výtvarného umělce (zatím Boris Mysliveček, Rostislav Zárybnický, Bohdan Holomíček, Jan Moravec). Jádro Proglasu tvoří esejistické texty a studie, které mají často charakter hutného vstupu do závažného tématu či problematiky: studie M. C. Putny o náboženském rozměru osobnosti Arne Nováka, esej Petera Rietbergena o umění, literatuře a kulturních ideálech v éře nacionalismu, přehled Davida Jaspera o křesťanství v literatuře a filmu 20. století, text Hermione Leeové Čtení románu i čtení o románu o současném stavu žánru i jeho recepčních úskalích nebo stať o Jane Austenové a ukázky z její korespondence. Osobitým rázem se vyznačují vzpomínky Jiřího J. Pojera, syna proslulého nakladatele, objevné jsou ukázky z "koncentráčnických" próz ruských autorek (Irina Poljanská, Olga Adamová-Sliozbergová). Recenzní části vévodí články Jiřího Hanuše, vyznačující se důkladností a obezřetnou střízlivostí - v rozsáhlejším pojednání o románu Jana Nováka Zatím dobrý se zabývá mašínovským mýtem se sympatií, ale i s vědomím složitých vazeb a rezonancí v české societě. Zvláštní částí časopisu jsou rozhovory, které obstarává Josef Mlejnek (a jeden s ním samým provedla Kateřina Hloušková) - a připomíná v nich to nejlepší z Petra Placáka či Bohumila Doležala, bez zbytečného spekulování se drží biografie, základních existenciálních zkušeností zpovídaného. Sdružujícím tématem je volyňský původ všech interviewovaných, kteří tak vypovídají o hluboce zakořeněné náležitosti k volyňské české obci (a Jiří Olič v miniprofilu představuje i postavu tajně pozoruhodné volyňské prozaičky Marie Stryjové).

Jaký je vlastně smysl takové revue s nepříliš velkou extenzí a aktuálností bez zájmu o horké konfrontace, která nemůže konkurovat "tlustým" časopisům? Proglas pěstuje obor "kulturních studií", rozehrává vztahy mezi uměním a spiritualitou, společností a ideologií, poukazuje k podnětným textům, vytváří prostor klidného, neroztěkaného soustředění a usebrání. Proglas můžeme zařadit mezi časopisy, na něž je možno se těšit.

Lidové noviny před časem pocítily nutnost anoncovat na titulní straně, že jejich redaktor Ondřej Horák poctil Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí pěti hvězdičkami. Z toho je znát, jak si Horáka cení, musí ho zde považovat za opravdové kritické eso. V příloze Lidovek Kulturní premiéry z 25. října 2007 Horák odměnil sbírku básnířky Simony Rackové pouze čtyřmi hvězdičkami - do Kundery jí přece jen malý kousek ještě chybí, ovšem musí představovat absolutní špičku soudobé lyrické produkce. A jakým způsobem o tom Horák čtenáře přesvědčuje? Dozvíme se, že "jde o poezii přiznaně holčičí, a tedy občas i poněkud upovídanou, na druhou stranu se nezakrývají trapné detaily" - jaké detaily? detaily poezie? Inu "holky si zkrátka povídají o svých životech, o chlapech, o rodičích a o vyhlídkách". "Síla poezie Simony Rackové tak není ve hře se slovy, ve vršení metafor, ale v tom, jak přesně se snaží uchopit životy mladých žen, které mají plno možností, kariéry, ale zároveň touží po tom, po čem ženy toužily odjakživa." Závěr věty vzbuzuje otazník (nebo raději ne), ale hlavně se zdá, že kritik objevil nikoli básnířku, ale talentovanou socioložku. Potvrzuje to i závěr minirecenze: "Od básní Simony Rackové tak cesta k našim životům nevede přes obtížně překročitelný močál lyrického vyjadřování [...], ale než vést zdlouhavou debatu o tom, kde končí poezie, to je daleko zajímavější poslouchat, jak se holky baví v kavárně." Nelze pochybovat, že při této činnosti vzniká i většina požehnaně hojné kritické tvorby Ondřeje Horáka, která se obtížně překročitelným močálem kritického myšlení opravdu nezabývá. Za takovou kritickou piruetu, jakou Horák vykroužil s Rackovou, ovšem pět hvězdiček nestačí. Jinak si musíme připustit, že hvězda Lidových novin si z nás dlouhodobě a bohapustě dělá blázny. A jde to taky.

Kundera ještě jednou. Karel Steigerwald napsal 24. 10. do MF Dnes článek Tři neodstranitelné viny Milana Kundery. V souvislosti s udělením státní ceny reaguje (bez odkazu) na sloupek (nejmenovaného) Jaromíra Slomka v Týdnu. Slomek tu se svou příznačně kousavou ironií připomíná Kunderovy staré hříchy a ptá se, zdali se cena vztahuje i na ně. Steigerwald česko--francouzského spisovatele frontálně hájí. Kunderovi prý "přilepili tři neodstranitelné viny: básničky z mládí komunistického státu, znevažování a zradu české věci v emigraci a nechuť to znevažování napravit kajícným návratem". Kundera je obětí kádrovacího pudu Čechů, naivních a povrchních kritiků, pirátského překladu (to nás přiblížilo NDR, kde prohlásili Brechtovo dílo za majetek státu), zkrátka "na Kunderu se bude nadávat, pokud se bude česká planeta točit".

Ponechme stranou, zda zrovna tento komentátor MF Dnes může vyčítat jiným "kádrování" a jestli porušování autorských práv na internetu je výsostně český unikát. Prostě po věcné stránce píše Steigerwald ve své kunderovské obhajobě nesmysly. Pokud se neopírá jen o privátní řeči, nemohl by při dokumentování svých tvrzení uspět. Odkud by vysypal hromady antikunderovských výpadů na téma "znevažování české věci v exilu", vážně nevím. Jisté naopak je, že naše polistopadová kunderovská bibliografie čítá několik knižních monografií a stovky recenzí, esejů, studií, článků atd. Odhaduji, že ta její část ke Kunderovi servilní či uznale mu poklonkující bude o několik řádů početnější, než ona, proti níž vytáhl Steigerwald. Možná by se našel jeden text zlovolně negativní na deset kladných, vstřícných nebo neutrálních. A i kdyby ne - to chce Steigerwald upírat autorům možnost vyjádřit se kriticky k tomu, co jim na Kunderovi nesedí? Má být zakázáno diskutovat o problematických okruzích jeho života a díla? Musí být jedinou správnou reakcí na "našeho" Kunderu, který stejně jako Ivan Lendl dobyl svět atd., povinný jednohlas vyrovnané řady v uctivém předklonu? Slomkova glosa nebyla právě vhodným doprovodem k oslavení celebrity, ale právo na ni měl. Jeho sloupek neohrozil Kunderu ani český kritický diskurs, ten ohrožují spíše texty podobné tomu Steigerwaldovu, plné konfuzní demagogie a vůle sugerovat národu tu jedině správnou optiku a košer názor.