Břetislav Svozil

Kampak se asi všichni stěhujou

Šero padlo na Užgorod.

Proměnil jsem roli z usměvavého idealisty na neutrálního realistu. Mimiku a hlas používám výjimečně. Rysy ztěžkly, lícní kosti ztvrdly a vlak přijede za '3f dne.

Kdybych byl někde jinde, tak bych tady neseděl... asi...

Jízdenku dopředu nelze koupit, spát se tady nesmí a venku prší.

Nezáleží na přesnosti, na četnosti, ale na směru.

Hladkost neprodukuje boční myšlenky.

Přesto ji hladím.

Přestalo pršet. Vysvitlo večerní slunce. Ještě chvíli si udrží svoji omezenou sílu, než zhasne a promění se v kamenný obraz. Ráno se možná kámen zpět otočí.

Je brzo hledat a rozpoznávat věci, ty pocity, které si mě stejně najdou.

Lidé jsou různí i hrůzní.

Nebyl dobrý obchodník a s heslem něco za něco a něco za nic ve mně důvěru nevzbudil.

Neopouštím místo. Polykám prostorovej vzduch.

Změnil jsem své rozhodnutí. Nebudu se vyjadřovat, jestli to bylo neuvážené nebo ne. A jestli po mnoha hodinách na stejném místě jsem se rozhodl uváženěji a lépe. Nic z toho mně nepřísluší.

Píši o budoucnosti, protože na to mohu mít právo.

Slovanské vzezření - česká duše - ruský typ místa - zatím bez kavkazských mýtů.

Když vkročí, podá ruku na různé způsoby.

... hodiny byly mylné - noviny matoucí...

Má nejšpičatější boty a černý!

Epodapie.

"Známých mám hodně! Známý mám i města!"

Kavkazské mýty přijdou dříve, než jsem tušil. Pojedu vlakem na Baku.

Hudba stále hraje. Po vodě či po vzduchu?

Je v šeru, kde chytá odlesky odpovědí.

Další dav byl vyvržen z vlaku.

Holubů je tady míň.

Bude pršet teď nebo za chvíli?

Ochladilo se.

Všechno jiné než můj "cíl" předcesty považuju za odvádění mysli, mrhání silami a zbytečné riziko, které by mě mohlo zpozdit.

Když jsem zasadil topol, čekal jsem, že vyroste.

... tancoval a vše utěšeně sledoval. Prošel muž s křížem.

Kavkazské mýty si utvářím sám. V tom je to kouzlo...

Obešel jsem útočiště, nakoupil zásobu vody a chleba.

Ruská krajina se mi pomalu začíná uzavírat.

Pasou se tady kozy - proč asi? Pastevci.

"Začíná step."

Tělo se cítilo nevýrazné, ale rozhodnuto, a tak jsem tajil bolest, jak to psi dělají.

... vytrhnu a potom spálím. Nepotřebuji za sebou nechávat informace, které jsou beze mě neuchopitelné.

Běhal jsem po kopcích, tvořil mosty z kamenů a povolil uzavřený prostor, který se učil vyprávět.

... slova nebyla zapotřebí... je z Charkiva, ale nepochází od tam. Pochází z Náhorního Karabachu - až vojna ji vyhnala... muž zabit, matka, otec a další. Jen syn tam zůstal a k němu míří.

"Za Sovětského svazu to bylo lepší!"

Vypíjím se čajem.

Mám pocit - takovej ten o půl jedenácté noční, před gastinicí - zavřenou. Všude daleko a kolem šero.

Nepřináším dary, bylo by to snadnější, deformovanější, a dary rychle pominou.

Záznamy a pouta a oči polapené myslí...

Po sledování vlastních stínů jsem dorazil...

Nevím, kdo tomu chtěl - dvakrát jsem zabouchal. Je tu první den.

Nevím, co se mi zdálo.

Je po půlnoci. Ubíjím se slovy a na hrdlo čaj.

Partie se rozehrála.

Už to mám několikrát odkrokovaný. Vím, kudy přecházet silnice, kudy míjet park, kudy lemovat koleje...

Něco se změnilo.

Píše všemi několika prsty.

Řídnou mi vlasy, proč asi?

Venku prošel pán, který zaklepal na okenní rám.

Jsem omezený jako pták.

Všechno jede podle plánu... protože ho nemám.

Jiné je kočovat s možností ústupu...

Polévka mi kypí.

Bez brejliček a s baťohem na zádech se těžko plave.

Zítra, až slunce protrhne noční blánu, vyrazím.

Profesor, když mě viděl, tak tiskl.

... že to něco chtělo a že to dělám a s penězi jako všichni ostatní.

Kdybych byl kronikář - zaznamenával bych. Ještě že nejsem - lidé by tomu mohli uvěřit.

Lidé mě míjí a teď se zastavili. Kuřačky po větru.

"Kdo není byznysmen, je nula! Nulo!"

... předcesty vrhají možnosti, které tě budou hnát kupředu. Hlavně na počátku tomu tak u mě bylo. Potom nastal zlom, kdy jsem se zastavil a začal pečoval o čas v malém prostoru. Tam už je to složitější - pustiny i lidé probouzejí strach, který dává impulsy prostřednictvím času...

... hodiny... noční tma města. Nic nesvítilo, jen jedno světlo, jak už to v pohádkách bývá. Bylo, což už v pohádkách není tak časté, bývalého bachaře, který hlídá holé zdi. Slovo dalo slova, tak jsem přespal.

Balšóje spasíba, ať vnoučci i kytky rostou!

Venku neprší!

Pták se posral z vyššího patra, těsně mě minul. Bojovník či hudebník?

Slastné myšlenky se střídají s katastrofickými. Pojí se zítřejší příběhy, které na chvíli mohu ze sebe vymést, ale za chvíli jsou zpět. A někdy poté přidají i na intenzitě. Je to vnitřní "stresující" koloběh, který umožňuje řešit varianty dříve než nastanou. Nevím, jestli se tento koloběh v nějaké podobě vyčerpá a uzavře. Spíše bude pořád tvořit vlny, které ty střední možnosti začnou vynechávat a budou hrabat do koutů. Střed se tak bude neustále rozšiřovat.

Hned první vidění odhalí je i mě.

Vyrazím dřív, abych nemusel přijít pozdě.

Dívám se na fotky a musím se smát. Kam to mířím? Proč?

Asi se musí smát i něco to "nademnou". Cítil jsem, jak se nám smích prolnul.

"Překročil jsem kanál. Věděl jsem, že musím kolem větrného mlýnu s číslem 36. Minul jsem 35, sedl jsem si na chvíli a uviděl takovou tu rostlinu, co do hvězdice roste, taková ta, co roste u nás na Kavkaze. Tak jsem se zasnil a oni mě chytli a deportovali do Čopu. Tam jsem si 23 dnů poseděl a nazád! Ale na jejich náklady."

"Jdeme kušat!"

Uvolnil mně své místo.

Dali mi své jídlo - Čečenci.

Nabídl jsem babiččinu buchtu - odmítli, a když jsem se chystal ke spánku, zdvojnásobili to, co jsem jim nabízel.

Avar se vzdal postele ku mně.

Babička z Machačkali mě zve na čaj.

"Rádi ti pomůžeme, pohostíme, každý náš dům musí mít čistý, vždy připravený pokoj pro hosty. Když tě někdo pozve, tak tě prvně nakrmí a potom se tě zeptá, co vlastně chceš!"

Kruh se uzavřel.

Na ostrově prý není voda a Nogajci jsou šikmooký.

Nikdy jsem nebyl s Avarem na pivě... Po pivě.

Větře duj!

Pysky by rády kousaly do oblak, hlava chválí a točí se v slasti, kdypak to asi přestane?

Občané všech zemí, konejte!

Lidé nezájmoví se v několika jedincích dali do díla. Rychle začali - rychle předali.

Výstup vedle mrtvého hada.

Sedím v domě - nevím koho - nevím, co bude, ale plynu.

Jedna vodka, dvě, tři - snad budeme bratři!

"Deset let nepiju!" Večer se dozvím proč.

Pil hodně a často - až mu osud nedovolil zemřít.

Je večer už není máj.

"Žij, dokud žiješ!"

Učím se "nudit" po jejím.

Už sedím - ještě nejedu.

Zpomalil jsem, naklonil se, prostorově neřešil... opět vím, že je všechno možný.

Hodně věcí se promění. Kytky zaliju, i když trávu po vyšší chcu.

Mám svoji víru, ale to kolem, když to po delší době nastane, mi připadá ještě někde "výše". Ale tím nechci ani v nejmenším ubírat mojí víře, která je asi odjakživa, ale "probuzená" až před mnoha lety. K rozpravě mě vede ta neskutečná plynulost, kterou mi Dagestán připravil. Nevím, co by mohl udělat víc. Nevím, čím jiným by si mohl říct o můj další příjezd se ženou.

"Piší!" zařvala matka a dcera pokynula.

"Davaj brat!" zařval brat a dodal něco jako na způsob přání být vojákem.

Všechno se dá definovat - záleží na tom, zda správně. Opět se ve všem prolíná proměnlivost.

"Máš motorku a tank - tak si hraj!"

"Čekala jsi toho víc a ono téměř nic?"

Hlavní rozdíl mezi námi a Ruskem je v příbězích.

Jako třeba ten... vzal si dívku z Polska, s kterou se seznámil v Estonsku, odjeli za prací na Sibiř, kde mu porodila syna, kterého si po roztržkách a nevěrách vzal do letadla a odletěl s ním do středního Ruska. Potkal jsem ho ve vlaku do Kyjeva, kam se po patnácti letech vrací podívat se do svého rodiště.

Každý ostrov leží daleko stejně jako ten "můj".

Břetislav Svozil (1978) podnikl několik cest do Ruska, Ukrajiny, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Laosu, Kurdistánu a Číny; je autorem několika fotografických výstav. Své deníkové poznámky ze Středosibiřské vysočiny publikoval v Souvislostech 4/2004.