Jakub Krč

Dopis z Kuby

Martine,

čtyři týdny na Kubě pomalu končí, a tak ti na poslední chvíli píšu slíbený dopis. Sedím před havanskou Coppelií, kde se prsaté a prdelaté Kubánky cpou kilogramy zmrzliny a klábosí, zatímco číšníci je každou chvíli popohánějí, aby svoje místo přenechaly dalším, které trpělivě stojí v nekonečné frontě až ven. Piju bukanýra (pivo, které bys od českého nerozeznal), pokuřuju pokoutně zakoupený doutník a přemýšlím, jak to svoje psaní navlíct...

Vydal jsem se na Kubu s přesvědčením, že to bude pomyslná cesta do minulosti: stroj času mě přenese do vzdálené kopie české normalizace a já v ní přitom budu jako doma, neboť si na ni ještě dobře pamatuju.

Chvíli, na první pohled, to tak vypadá: stará auta, ve výlohách aranžované sestavy z konzerv a krabic, na ulicích propagandistická výzdoba, šedivé a rozbité domy a ulice, na každém druhém rohu policista...

Hned první den se ti však tahle jednoduchá představa začne hroutit a nakonec si musíš přiznat, že nic z toho, co jsi o Kubě slyšel nebo četl, není tak úplně pravda.

Všechno na Kubě má totiž dvě tváře. Musíš si neustále dávat pozor, aby ses nenechal krásnější tváří příliš omámit a nepřestal registrovat tvář ve stínu.

Tak třeba Fidel. Čekáš, že bude na každém rohu, jak se to píše v českých novinách. Není skoro nikde. Zato je všude José Mártí: dokonce na každé zahrádce stojí malá sádrová busta. Velikán latinskoamerického sebeuvědomění a apoštol gramotnosti tu coby trpaslík Fidela zastupuje.

Lidé se už nebojí o politice mluvit. Fidel bezpochyby je personalizovaná Revoluce a Kubánci jeho i revoluci mají rádi. Ne pro její ideologii, ale pro (naivní?) představu, že díky ní se nestali americkou kolonií. Že maličká Kuba odolala jako málokterá země na světě svodům strýčka Sama. (Ostatně podobně naivně někteří Kubánci vnímají Evropskou unii: malé státy se přece musely spojit, aby se silným Spojeným státům ubránily!) Tahle hrdost má však své meze a láska k Fidelovi vzala za své během tzv. zvláštní pětiletky na počátku 90. let. Kubánci jedli trávu a kaktusy, děti plakaly hlady a Fidel si hladil plnovous. Od té doby je kubánským favoritem Raúl. Stal se personalizovanou Změnou - to díky němu turismus postavil Kubu na nohy, to díky němu mohou Kubánci v omezené míře podnikat, to díky němu mají počítače a pevné telefonní linky, co přijímají i SMS, to díky němu... (Doplň, co je zrovna v kurzu.)

Díky téhle životodárné naivitě Kubánci přežili všechny revoluční experimenty. Avšak zároveň kvůli téhle naivitě to mají na Kubě opoziční strany a názory těžké. V zjednodušeném světě o dvou pólech - podlehnout USA vs. pomalu jít vpřed - nejsou pro velkou část Kubánců opoziční hlasy důvěryhodné. Svět by se totiž stal rázem složitým...

Ale dost politiky. Když se rozhodneš poznat skutečnou Kubu, vyhni se turistickým letoviskům a Havaně. Havana už dávno není krásná dáma, jak o ní s oblibou píší turistické bedekry. Je zkažená a zákeřná. "Helomafrend" je zaklínadlo, které na tebe křičí ze všech úst. Jakmile zareaguješ, jsi ztracen: příjemný Kubánec ti vyloží svůj životní příběh a ani si nevšimneš, že jsi za něj a za sebe zaplatil nehorázně předraženou útratu. Když si nevyžádáš účtenku, v každém obchodě tě okradou. Když ti někdo doporučí příjemný podnik, jídlo nebude stát za nic, zato účet bude tučný. Ani na prostitutky tady není spoleh: zaplatíš jim a pak se divíš, že si chtěly jen povídat.

Pokud v tomhle labyrintu přetvářky a nástrah objevíš bezelstnou duši, pak se jí drž. Naučí tě používat dvojí měnu (domácí a konvertibilní peso): odhalí ti triky, jak poznat, kde se platí čím a kde se co kupuje, jak se jezdí stopem po městě a kde tě při výměně peněz neošidí. Pak oceníš výhledy z teras paneláků na město i moře zároveň, pouliční cvrkot a noční průhledy do polootevřených bytů, najdeš si svůj mojito bar i zahradu, kde se večer hraje a tancuje. Ale zůstat v Havaně a mít pocit, že jsi byl na Kubě, je omyl. Opravdová Kuba začíná až mimo město.

Cestovat můžeš luxusními turistickými autobusy s klimatizací, stopem nebo na korbě náklaďáků. S pár peso v kapse se dostaneš kamkoli, a přestože dopravní mumraj vypadá na první pohled chaoticky, funguje a je bezpečný.

Jeden z údajných Raúlových výdobytků je soukromé ubytovávání turistů. Za nějakých patnáct dvacet konvertibilních peso dostaneš v bytě nebo domě označeném speciálním symbolem vlastní pokoj s koupelnou a také snídani s večeří. Měl jsem to štěstí, že mě můj havanský hostitel vybavil adresami svých kamarádů po celé Kubě: kamkoli jsem přijel, všude mě čekala rodina, která mě i moje peníze přijala za vlastní.

Největší výhoda takového ubytování je v jídle. Když máš štěstí, ochutnáš během dvou týdnů průřez výbornou a pestrou kubánskou kuchyní. A i průměrná kuchařka ti nabídne lepší servis než restaurace: ty, kde se platí místním pesem, vaří strašlivě, ty, kde se platí konvertibilním pesem, vaří nezajímavě - kdo by na Kubě pěkně prosím stál o pizzu, kuře, řízek nebo hranolky?

Stejně ti ale bude vrtat hlavou, kde se to jídlo bere. Kubánci mají přídělový systém (vystačí však sotva na pár dní z měsíce), v obchodech za peso je pouze rýže, sušenky a pivo, na tržištích zelenina a ovoce, v pekárně jednou za den chleba a jednou housky, v turistických obchodech jen čokoláda, rum, pivo a drogistické zboží... Svobodný černý trh Kubánci zvládají bravurně.

Jako milovník literatury bys kroutil hlavou nad tím, že na Kubě prakticky nemají knihkupectví ani trafiky. Těch pár obchodů s knížkami, co najdeš ve větších městech, se podobá spíš antikvariátům s hodně omezenou nabídkou. A kde Kubánci berou noviny, jsem nepochopil do konce svého pobytu...

Přes všechnu ekonomickou bídu jsou Kubánci upřímně pyšní na výdobytky revoluce: nemá cenu se s nimi přít na téma vzdělání a zdravotnictví zdarma, je třeba obdivovat nulovou negramotnost (jinde v Americe nebývalou). Časem pochopíš, že zdravotnictví je sice zdarma, ale léky jsou tak drahé, že když dostaneš v nemocnici proleženiny, jsi odsouzen na smrt, protože antibiotika ti nikdo nedá. (Proto na Kubu nevoz svým hostitelům žádné pohledy Prahy ani plyšové Švejky či Kafky, ale radši pytle léků a pilně je rozdávej, budou ti vděční.) Ani školství si nemůže jednoznačně připsat zásluhy na poměrně širokém všeobecném rozhledu Kubánců. Může za něj spíš - a teď se podrž - televize! Ta sice vysílá politické pořady i latinskoamerické telenovely, ale mezi nimi "jede" jakási televizní univerzita: chvíli koukáš na paní u tabule a učíš se chemické vzorce, pak je najednou zeměpis a dozvíš se vše o Amazonce, následuje zdravotní nauka s lekcí o pitném režimu, a než hoši na obrazovce dosrkají džus, už se na jejich místo tlačí přísný pán s kapsou plnou matematických vzorců. Kdybych byl kubánským povalečem a strávil rok na gauči u televize, mám myslím dveře otevřené na všech univerzitách v USA. A budu hvězda i přesto, že neumím fotbal ani baseball.

Čtu po sobě svůj politologický traktát a i na něm vidím tu dvojí tvář Kuby. Řekl jsem ti toho hodně, a přitom ses možná nedozvěděl vůbec nic. Rád bych ti aspoň na závěr napsal, kde mi bylo nejlíp:

V malém městečku Viňales, obklopeném až kýčovitě krásnou přírodou, kde se mezi tabákové plantáže naježily vysoké kopce, které můžeš přejet na koni nebo na kole, a když máš trochu odvahy, tak i projít skrz jeskynní zkratkou. Dům, kde jsem bydlel, měl ze střechy výhled na krásné panorama. Hostitelka Ana-Luisa vařila jako pánbůh, a když jsme večer seděli v houpacích křeslech, spřádala u piva své sny o hotelu, který by si jednou ráda otevřela. V líných odpolednech jsem hrál s dědou domino. Byl mistr, naučil mě všechny triky a díky němu jsem pochopil, proč je domino národní sport a proč jsou ve srovnání s ním šachy taková nuda. V pekárně věděli, že si ve tři zajdu pro dvě housky a už je pro mě měli připravené. V zásuvkách a za obrazy žily ještěrky a jejich oči-kamery mě od rána do večera snímaly. Jen kohouti tam byli na zabití, kokrhali celou noc.

A tenhle rurální kýč, který se zcela míjel s turistickým bedekrem a kterému až na rum chyběly "typické kubánské atributy", si s sebou odvezu jako pravý obraz Kubánců: lidí, kteří dokážou být šťastní i z malých věcí, protože velikým nerozumí nebo se jich dokonce bojí.

A to je vše, nebo ne?

Kuba