"Doba je zatracené slovo"

(Rozhovor s Dušanem Karpatským o literatuře dnes, časopisech šedesátých let, Zlaté knize českého básnictví, Korábu korálovém a překladatelské první lize)

Přesně před půlstoletím jste ve Světové literatuře publikoval překlad eseje Miroslava Krleži Literatura dnes. S jakým záměrem a jaký ohlas vzbudil?

Pro mne samého byl Krleža zjevením. Fascinovaly mě zvláště jeho eseje. Způsobem myšlení, jazykem, vizemi. Říkal jsem si, že by u nás mohl posloužit jako příklad literáta-komunisty, který myslí vlastní hlavou a promlouvá se sugestivní naléhavostí. Když esej Literatura dnes vyšel, v našich literárních kruzích vzbudil velký zájem. Třeba Jiří Kolář z něj citoval v doslovu k Sandburgovi. A Jan Grossman po mně okamžitě chtěl výbor z Krležových esejů do nově vzniklé edice Otázky a názory. Ten výbor jsem po skončení fakulty, během posledních prázdnin, skutečně sestavil. Jenže když si ho ve vedení Československého spisovatele přečetli, povolali si mě a sdělili mi: "Soudruhu, přinesl jste nám nádherné čtení, ale na vydání to bohužel není." V každém případě jsem na ten esej ve Světovce zaznamenal nejrůznější, vesměs pozitivní ohlasy. A také to mělo vliv na mou další překladatelskou kariéru, protože všichni najednou chtěli Krležu! V krátké době jsem napsal několik předmluv a doslovů k jednotlivým Krležovým knihám, Irena Wenigová a Jan Řezáč mě požádali o projekt Krležových vybraných spisů. Po dvaceti letech se tak podařilo navázat na zárodky krležovské tradice u nás: už v meziválečném období si Československo povšimlo Krleži jako "nejvýraznějšího talentu jugoslávské literatury", řečeno slovy jeho prvního překladatele do češtiny Václava Chába. Jinak Evropa před druhou světovou válkou Krležovi nevěnovala pozornost, přestože se jedná o velkého autora, který třeba v románu Návrat Filipa Latinovicze předjal existencialismus.

Na otázku, jaká je "literatura dnes", by si asi měla odpovědět každá doba. Jak se jevila odpověď v roce 1958?

Krležův text byl v roce 1958 už třináct let starý, protože autor ho psal jako bezprostřední reakci na druhou světovou válku, odvolávaje se přitom ve svých příměrech a charakteristikách na Williama Shakespeara a Anicia Manlia Boëthia. Ale já jsem ho považoval za aktuální, protože hovořil o době, kdy - "svévolná zpupnost dutých tupohlavců, falešné slzy v řízách různých vyznání, nadutost vrahů - to všechno zahnalo lidský rozum do kouta a svědomí v člověku zalezlo jako myš do díry. Každý v hloubi duše byl král Richard III., který dává království za shakespearovskou myší díru." Krleža tu od literatury požaduje, aby se stala "praporem vojny rozumu a lidské důstojnosti". Horuje pro "prométheovské knihy, nezkrotné, bezprostřední, svobodné", které se "nechtějí podrobit zákonům otrocké podmíněnosti, neboť působí proti skutečnosti svých životních poměrů hrdinskou silou vůle a rozumu" a z kterých "promlouvá nezkrotná síla lidské krásy, lidské mravnosti a lidské pravdy, těch prvků, které si člověk stvořil k svému obrazu jako ideální tušení, že překoná všechna prokletí, jež ho provázejí od dávných jeskynních dob, kdy se pošetilý a pronásledovaný nadpřirozenými strašidly živil masem svých bližních".

Do literárního provozu jste vstoupil v padesátých letech, kromě normalizace jste se v něm aktivně pohyboval až do poloviny let devadesátých. Lze jednotlivé dekády srovnávat?

Asi ano, ale jestli bych to dokázal já, nevím. Já jsem se v literárním provozu ocitl na sklonku padesátých let, první polovinu jsem tedy nezažil. Zásluhou Jana Grossmana, s kterým jsem se seznámil při přípravě jedné projugoslávské akce v roce 1956, jsem se dostal do okruhu časopisu Nový život a stačil tam uveřejnit pár drobných glos a recenzí. To tam ještě vládl Jaroslav Janů, pak vedení nakrátko převzal Milan Jariš. V roce 1958 jsem odešel na vojnu, a než jsem se za pouhého půl roku vrátil, Nový život stačil - takříkajíc z moci úřední - zaniknout, zároveň s Květnem, a vznikl Plamen. Do něj jsem začal pomalounku polehounku psát více či spíš méně povedené recenze. Od roku 1958 jsem také poměrně často publikoval ve Světové literatuře. Členem redakce Plamene jsem se stal až počátkem roku 1962, takže redakční provoz jsem doopravdy poznal až v šedesátých letech.

Když jste jako redaktor nastupoval do Plamene, jaká tam vládla atmosféra? Jakým šéfem byl Jiří Hájek?

Jiří Hájek byl člověk rozporuplný a jeho činnost - i naše činnost pod jeho vedením - nesla vlivy této rozporuplnosti. Hájek dokázal z časopisu - především zásluhou Oldřicha Hlavsy - udělat výtvarně a graficky cosi nevídaného, zvlášť v tehdejší časopisecké šedi, takže Plamen budil pozornost už grafickými experimenty. A taky se za pomoci členů redakce i redakční rady snažil otvírat některá v té době tabuizovaná témata: díky Plamenu vznikla v souvislosti s Garaudyho knihou debata o "realismu bez hranic", pomocníky v nastolování některých otázek se stali třeba Ernst Fischer a Jean-Paul Sartre, v časopise lze najít zárodky ke kafkovské konferenci v Liblicích. Taky jsme se soustavně snažili vracet do literatury lidi, kteří z ní byli v padesátých letech vylučováni, ať už třeba tím, že seděli ve vězení, jako třeba Laco Novomeský, nebo byli "jen" potlačeni: úplně, jako třeba Vladimír Holan, nebo částečně, jako Jaroslav Seifert. V tomto ohledu má Plamen zcela jistě určité zásluhy. Něco z tohoto snažení mělo naprostou Hájkovu podporu, něco naopak procházelo jen s velkými tahanicemi, něco nemělo naději. Vladimír Justl v nedávno vydaném knižním rozhovoru s Jiřím Holým Ozvuky času vzpomíná, jak jsme na stránky Plamene horko ťažko prosazovali kompletní Noc s Hamletem. Mně osobně se třeba podařilo do diskuse nad mýtem vnutit Václava Černého - když jsem za ním s tím nápadem přišel, tak mi řekl, že jsem se zbláznil, když chci tohle Hájkovi navrhovat. Nicméně jeden Černého esej opravdu vyšel. Druhý mu Hájek vrátil s tím, že by jeho otištěním popřel veškeré své přesvědčení.

Jak je možné, že mohl v Plameni za Jiřího Hájka vyjít text Václava Černého?

Hájek měl takovéhle výkyvy, kdy se dokázal postavit za věc, která mu třeba neseděla, ale cítil, že stojí za to. Pak se v něm ale zase cosi hlubinně stranického vzepřelo. Třeba ten odmítnutý esej byl konkrétnější a jaksi méně "závadný" než první, ale Hájek ho Černému s dlouhým odůvodňujícím dopisem vrátil. Černý Hájkovi stejně dlouze odepsal, ať se jde se svými socialistickými zásadami vycpat - že jestli je někdo socialista, pak je to Václav Černý!

A jak se komunista Hájek stavěl k autorům, kteří s jeho světonázorem neměli společného zhola nic?

Naprosto žádnou naději jsme neměli tam, kde by byli dotčeni Hájkovi věrní přátelé. Antonín Brousek napsal sžíravou kritiku básnického díla Ivana Skály, v redakci jsme se za ni postavili, dokonce jsme odjeli na Dobříš, abychom si o tom "v klidu" popovídali. Ale Hájek byl naprosto neoblomný: tohle se tisknout nebude. Tonda ten text pak otiskl v Hostu do domu. Anebo jsme se dlouze přeli o novelu Karla Michala Čest a sláva. Michal byl jedním z objevů Plamene a Hájek byl velmi hrdý, že Michala tiskne. Ostatně se snažil protežovat celou naši generaci, generaci po Květnu. Vyzdvihoval nás dokonce i proti květňákům - měl totiž na likvidaci Května neblahé zásluhy a touto podporou se snažil ukázat, že není a priori proti mladým. Michal měl tedy v Plameni otevřené dveře, ale když přišel se Ctí a slávou, nastal zádrhel. Magda Hájková mi tehdy říkala, že bych měl pochopit, že v téhle historické novele je skryt velice militantní antikomunismus, já jsem to pochopit nechtěl. Nakonec se ale novelu v Plameni přece jenom otisknout podařilo.

Přibližně do konce roku 1965 to v Plameni vypadalo tak, že jsme něco uhráli, něco neuhráli. A někdy se něco sice podařilo dohodnout s Hájkem, ale už jsme to neprosadili proti cenzuře nebo příslušnému aparátčíkovi na ÚV KSČ: dodnes mám schované obtahy svých článků s červenými cenzorskými zásahy. Třeba v mé Úvaze o krizi, která tvořila jeden z příspěvků diskuse o mladé literatuře (jíž se zúčastnili i Václav Havel či Josef Škvorecký), padla cenzuře za oběť slova o naší "na několik let deformované společnosti", nebo věta: "Ještě stále má punc jakési ilegality usilování tzv. konkrétní poezie, nevyšly dosud nové knihy Jiřího Koláře."Má poznámka, že by bylo záhodno "opustit představu povinného marxismu"byla vyhozena s přípodotkem: "to opustit? NIKDY!"Odstavec, že by bylo záhodno "připustit existenci katolicky orientované filosofie", vyletěl bez poznámky. Ještě někdy v roce 1963 mi jeden, dokonce už tehdy poměrně "osvícený" pracovník sekretariátu ÚV KSČ vyškrtl zmínku o zadržovaných Holanových Příbězích s tím, že jako žák Mukařovského bych měl vědět, že Holan je barokní propadliště české poezie. Věci tedy byly dost složité, i když se během šedesátých let vyvíjely k lepšímu.

V roce 1965 ale došlo k otevřenému konfliktu redakce s Hájkem a valná část redakce jej řešila odchodem z časopisu: Vláďa Vondra a Alena Santarová odešli do Albatrosu a Ivo Štuka do Signálu. Já jsem v té době dostal nabídku od záhřebské univerzity, abych tam na filozofické fakultě učil češtinu, takže jsem v polovině února 1966 odjel na rok a půl do Jugoslávie a u závěru konfliktu jsem chyběl.

Do jaké situace jste se vrátil?

Redakce byla doplněna novými lidmi, ale na podzim 1967 se už schylovalo ke střetu mezi šéfredaktorem a vedením Svazu spisovatelů. Střet skončil Hájkovým nuceným odchodem z redakce. Vedení Plamene se pak ujal Karel Kostroun a za spolupráce s některými členy redakční rady, jako byli Karel Kosík, Milan Kundera nebo Josef Škvorecký, to za nastupující normalizace v polovině roku 1969 "dotáhli" až do zákazu Plamene. Sám jsem v redakci Plamene zůstal po návratu ze Záhřebu jenom na chvíli, protože jsem na přání Petra Kabeše a některých dalších přešel do Sešitů pro mladou literaturu - ostatně v jejich redakční radě jsem byl už od počátku časopisu v roce 1966. A v Sešitech jsem vydržel téměř do jejich zákazu, těsně před ním jsem znovu odjel učit do Záhřebu.

Jaký byly v šedesátých letech vztahy mezi redakcemi časopisů? Jak jste se jako redaktor Plamene díval třeba na Tvář?

Můj základní pocit je ten, že se z Tváře vytvořil mýtus. Skupina kolem Lopatky, Doležala, Němce, Mandlera a dalších se vlastně zmocnila časopisu, který byl založen jinými lidmi, mimo jiné Jiřím Grušou či Jiřím Pištorou, kteří byli několik čísel i jeho redaktory - spolu s "partajníkem" Františkem Vinantem -, ti pak našli domovský přístav v Sešitech. Oceňoval jsem kritickou tvorbu Honzy Lopatky, ale už mi nebyl příliš blízký Bohumil Doležal. Určitě pro současný pohled na Tvář hodně znamenal výbor z časopisu, který vyšel v roce 1995. Byl bych strašně rád, kdyby se konečně podařilo vydat i výbor ze Sešitů, který jsem připravil s Petrem Kabešem, ale bohužel stále leží v nakladatelství Jaroslava Kořána, nespatřiv tiskařskou čerň a světlo denní. Myslím, že by se ukázalo, že Sešity za Tváří nijak nezaostávaly a navíc byly daleko víc otevřené všemožným proudům v umění, daleko víc zasahovaly oblast literárně-výtvarnou a výtvarnou vůbec. Stačí prolistovat čísla třeba o happeningu nebo o působení LSD. Koneckonců i beletristická tvorba byla v Sešitech hojněji zastoupena než v Tváři...

V každém případě lze říci, že jsme na konci šedesátých let měli v tomhle ohledu velké štěstí: vycházela tady řada vynikajících časopisů, každý z nich byl orientován nějak jinak, a každý po svém pomáhal rozbíjet uniformitu vnucovanou z ÚV partaje - ať už to byla Tvář, Sešity, Plamen, Orientace, Host do domu, ale i třeba Dějiny a současnost, Reportér aj. Ty časopisy je potěšením číst ještě dnes, alespoň já se jimi stále rád probírám, a snad to není jenom ze sentimentálních důvodů.

V redakci polistopadových Literárních novin jste se sešel i s Janem Lopatkou: přišla někdy řeč na lehce napjatý vztah Tváře a Sešitů?

Ani ne. Nezapomeňte taky, že v Sešitech jsme Tváři, když byla zakázaná, nabídli celé jedno číslo a snažili se k nim být vstřícní. Já jsem měl Honzu Lopatku rád a vážil jsem si ho jako kritika, ať už byl v Tváři, nebo v Literárních novinách. Navíc jsem ho znal i z Československého rozhlasu, kde pracoval ve stejném oddělení jako moje žena. Později se naše vztahy trochu zhoršily, řekl bych, že snad nikoli mou vinou, ale víc bych se v tom nechtěl patlat vzhledem k tomu, že Honza už k tomu nemůže říct svoje... Podle mě v tom ale rozhodně nebyl fakt, že on působil v Tváři a já v Sešitech.

Jak by podle vás dopadlo srovnání Literárních novin z šedesátých let a Literárních novin let devadesátých?

V padesátých letech i ještě začátkem let šedesátých byly Literárky dlouho šedivé, ošklivé, nečitelné. Jen občas vyvolaly bouři, jako třeba Nezvalovou básní Moře. I pozdější významní mužové Pražského jara se v nich dlouho prokousávali od partajnické (polo)zabedněnosti k nějakému širšímu pojetí. Ta doba - a sebe z toho nijak nevyjímám - nás zřejmě ovlivnila daleko víc, než si někdy chceme přiznat. I když jsme se pokoušeli prosazovat své postuláty a snažili se ustavovat jakousi vlastně normální hierarchii hodnot, mleli jsme kolem toho nehorázné blbosti, jen abychom zastřeli, že nám jde o něco víc, než je partaj ochotna připustit. Když dneska čtu své výlevy o mladé poezii, kde se zaštiťuji ideálem komunismu, musím se sám sobě smát. Na druhé straně to pořád byla i jakási maska, za kterou se člověk schovával ve snaze něco posunout. Možná bylo naivní věřit, že se partaj dá zevnitř obrodit - je otázka, kam by to všechno bylo v těch "zlatých šedesátých" dospělo, nebýt mocenského zásahu Varšavské smlouvy. Ale žili jsme v době, ve které jsme žili, museli jsme se s ní nějak vyrovnat, a když jsme chtěli v literatuře působit, buď jsme se museli stáhnout do samizdatu či undergroundu, anebo využívat stávajících možností a v jejich rámci se o něco pokoušet.

V devadesátých letech měly Literárky zatraceně těžkou úlohu: jejich někdejší šeď byla zapomenuta a lidi si pamatovali až vzepětí z let 1967 až 1969. Přežil tady ideál Literárek, které mají až třísettisícový náklad, mluví do politiky, organizují lidové masy, otiskují manifesty jako Dva tisíce slov a podobně. To však už v devadesátých letech nebylo možné. Kromě toho se ukazovalo, že každý bychom chtěli mít jiné Literárky: třeba Ivan Wernisch by býval nejraději vydával exkluzivní list pro nějaké tři tisíce lidí, kde by se vůbec nevyskytovaly záležitosti oslovující širší publikum, protože ty přece patří jinam. Moje představa byla naopak taková, že když noviny, tak noviny - a noviny se skládají z drobných zajímavých rubrik a z pohledů z různých stran. Když jsem byl vypoklonkován ze zahraniční rubriky, kterou jsem zpočátku vedl, a dostal k dispozici dvojstranu 14- 15, abych si s ní dělal, co chci, zavedl jsem spoustu rubrik jako Deník spisovatele, Knihovničku, rozhovory a Literární výročí či konfrontace recenzních úryvků. Domníval jsem se, že to má smysl. Jiní se to ale asi nedomnívali, protože když jsem odešel do důchodu, tyto mé rubriky postupně zrušili.

Sledujete dnešní literární časopisy?

Ze mne se opravdu stal v nejrůznějších ohledech penzista a musím ke své hanbě přiznat, že sleduju máloco. Zejména to zapříčinilo mé pracovní zaměření: v několika posledních letech jsem připravoval dvě tlusté antologie. Jednak antologii Zlatá kniha českého básnictví, která vyšla v roce 2003 v charvátštině a zahrnuje českou poezii od Proglasu k čtveroevangeliu od sv. Konstantina-Cyrila až po Trhlinu Miloslava Topinky, a jednak antologii charvátské poezie, která vyšla pod názvem Koráb korálový loni v Praze. Práce na nich byla taková řehole, že na sledování čehokoli jiného mi prostě nezbyl čas.

Jak dlouho antologie vznikaly?

Různě dlouho, postupem a náplní to ale byla stejná práce. Pokud člověku nechybí soudnost, uvědomí si, že takovou práci nemůže dělat sám: přece jen tisíc let poezie, pětasedmdesát básníků českých a stovka básníků charvátských, to podle mě jeden člověk zvládnout nemůže. Já jsem ovšem měl velké štěstí na skvělé spolupracovníky nebo spíše většinou spolupracovnice. Když jsem začal s prací na charvátské antologii české poezie, dohodl jsem se v Záhřebu na spolupráci se svou bývalou studentkou, šéfkou katedry slavistiky a překladatelkou Dubravkou Dorotićovou Sesarovou: už měla přeloženého Máchu, Erbena, Havlíčka a některé další autory. Nezanedbatelnou roli hrál i přítel Zlatko Šešelj, klasický filolog, který pro knihu přeložil české latiníky a odvedl skvostnou práci. V případě antologie charvátské poezie jsem středověk, barok i řadu moderních autorů svěřil osvědčenému tandemu Irena Wenigová - Luděk Kubišta, řadu veršů jsem přeložil sám, a na co jsem si netroufl, k tomu jsem si přizval na pomoc dávnou kamarádku Janu Štroblovou, která se dokázala mistrovsky vyrovnat s nejrůznějšími poetikemi. A velký objev a přímo dar boží pro mě byla latinářka Dana Svobodová. Když jsem ji oslovil, o charvátské latinské poezii moc nevěděla, ale po přečtení prvních věcí v latinském originále se chytla a odvedla parádní dílo. To byla spolupráce, na kterou budu vzpomínat do konce života. Když máte takhle dobré spolupracovníky, něco o dané literatuře víte, máte poměrně bohatou knihovnu a čas se tomu věnovat - jste v penzi -, tak se ty antologie dají udělat. A snad někomu něco i řeknou.

Vzbudily vaše antologie v jedné i druhé zemi stejný ohlas?

Obrovský rozdíl byl už v podmínkách, za kterých obě antologie vznikaly. Zlatou knihu českého básnictví jsem dělal u vědomí, že iniciativa vzešla od firmy INA, která mi předtím udělila cenu "za šíření charvátské literatury ve světě", a ředitel jejího PR oddělení se mě zeptal: "A co dál? My chceme, aby ta cena nebyla konec, ale začátek naší spolupráce. Máš nějaké nesplněné sny?" Já na to, že mám: už před čtvrtstoletím jsem navrhoval antologii české poezie, tehdy to ale spadlo pod stůl. Nato se mě zeptal, jestli bych knihu dokázal připravit za rok: oni prý seženou nakladatele a všechno zaplatí. Domluvil jsem se s Dubravkou, plácl si s nimi a opravdu jsme antologii za rok dokázali dát dohromady. A ta firma, která v českých zemích nemá absolutně žádné ekonomické zájmy, vůbec sem obchodně nezasahuje - je to něco jako česká Benzina -, kompletně zaplatila překlad a vydání knihy: v přepočtu 650 000 korun. S odůvodněním, že když já celý život v Česku propaguji charvátskou literaturu, sluší se, abych měl možnost Charvátům představit, co mám nejraději ze své, české literatury.

Když jsem dělal antologii charvátské poezie v češtině Koráb korálový, opět jsem požádal o příspěvek firmu INA, která ale tentokrát dala mnohem méně, jelikož se tam vyměnilo vedení a měli příliš grantových žádostí. Slušnými penězi přispěla u nás už léta zavedená firma Podravka. Charvátské ministerstvo kultury jako obvykle také nezklamalo, nějaké peníze nám dalo i město Záhřeb a české ministerstvo kultury. Zkrátka po příšerných tahanicích, prosbách a škemrání jsme sehnali tolik peněz, že jsme mohli slušně zaplatit nové překlady. Na převzaté překlady, redakční práci, medailonky, úvodní studii atd. už pohříchu nezbylo. Nicméně jsme s nakladatelem šťastni, že jsme těch 750 výtisků vydali, že jsem pár kusů mohl porozdávat lidem, kteří mají k takovým věcem vztah. Něco také odkoupila Matice charvátská.

A ohlas?

V Charvátsku obrovský, u nás v denním tisku prakticky nic, s výjimkou pěkné glosy Pavla Šruta. V Českém rozhlase na Vltavě už několik pořadů, glosa v Tvaru a v A2 skvělá recenze Jiřího Pelána.

V českých podmínkách a za české peníze by ale taková antologie nejspíš vzniknout nemohla. Pro zajímavost, kolika penězi přispělo české ministerstvo kultury?

Na Zlatou knihu dal Pavel Dostál dodatečně 120 000 a Dubravce medaili Artis bohemicae amicis. Na Koráb korálový jsme dostali 46 000 korun, což rozhodně nejsou malé peníze - a díky ministerstvu za ně. Ale když si spočítáte, že v antologii je dvacet tisíc veršů... Je prostě třeba, aby si lidé, kteří vládnou penězům, uvědomili, že "hoden jest dělník mzdy své", jak praví Písmo. Překladatel je taky dělník na své roli a taky nežije ze vzduchu. Setkal jsem se mnohokrát s udivenými pohledy a konstatováním: "Vždyť to děláte rádi, tak jak to, že chcete i honorář!" Na to se dá odpovědět, že fotbalisti taky kopou rádi - ale zkuste některému z nich, a nemusí být z první ligy, říct, aby kopal zdarma. A my jsme v našem oboru první liga.

Nemůže ta větší chorvatská štědrost vůči kultuře souviset s tamním vypjatějším nacionalismem? S tím, že se do kultury projektují politické záležitosti?

To si nemyslím. Kultura je kultura a politika je politika. I když je pravda, že u Charvátů je teď, když poprvé od středověku plně obnovili svou státnost, vědomí toho, že kultura v životě národa něco znamená, daleko silnější než u nás. Stačí si porovnat, v jak nízkém nákladu vycházejí v Nakladatelství Lidové noviny svazky České knižnice a jak málo se jich prodá, s tím, jak se podporuje a prodává už druhá obdobná edice v Charvátsku. Tam ji podporuje vláda ze státního rozpočtu a navíc se k ní hrdě hlásí tamní obdoba našeho ČEZu. Inu, kdyby se ČEZ ujal České knižnice a dal do ní třeba milion ročně, ani by to nepocítil. Jenže se asi bojí, že by se dostatečně neproslavil, pokud by byl v těch knížkách uveden. Anebo třeba to, co pro českou poezii v Charvátsku udělala zmiňovaná INA, je u nás naprosto nepředstavitelné: a přitom obě země vstupovaly do nynějšího gründerského kapitalismu zároveň, a Charváty přitom ještě postihla válka.

Vy jste s edicí Česká knižnice svázán už od jejích počátků, nejprve jako tajemník její nadace, dnes jako člen správní a vědecké rady. Je možné na příkladu této edice pozorovat, jak se vyvíjí státní podpora literatury?

Největší radost mám po zhruba dvanácti letech Knižnice z toho, že je těch padesát nebo kolik svazků na světě, i když vycházejí za složitých podmínek a za nepříliš velkého čtenářského zájmu. Málokdo si ale uvědomuje, že obdobnou edici jsme vlastně nikdy neměli! Podobné pokusy byly vždycky nějak omezené. Národní knihovna, které zpočátku velel sám Albert Pražák a jíž budiž čest a sláva, však byla omezena jen na 19. a 20. století. Národní klenotnice obsáhla i některé starší věci, jenže zase brzy skončila. Slunovrat byl zaměřen i na starší literaturu, ale zase jej velice poškodil normalizační ideový tlak. Samozřejmě proti každé takové edici, tedy i proti České knižnici, existují námitky: především kdo má právo určit, co je kanonické. Jenže lepší je se o to nějak pokusit a pak celkové pojetí třeba i korigovat, rozšiřovat, případně doplňovat než nedělat nic. Navíc je Knižnice otevřená jakýmkoli rozumným návrhům. Vzhledem k tomu, že se vlastně jedná o kritické vydání pro čtenáře, dává základ i konečnému tvaru záznamu díla. Jednotlivé komentáře jsou často objevné, někdy dokonce knihu prodávají (třeba Špiritův ke Škvoreckého Zbabělcům), někdy se v jednom svazku vůbec poprvé soustřeďuje autorovo kompletní dílo (Zahradníček nebo Michal).

V prvních letech k nám bylo velice vstřícné ministerstvo kultury, přispíval nám Literární fond, dokonce i Společnost pro Lidové noviny - když se likvidovala, zanechala nám díky úsilí Rudolfa Zemana a dalších slušný odkaz. Ze začátku to tedy šlo, teď je to mnohem horší. Místo toho, abychom po vstupu do Evropské unie převzali nějaká rozumná evropská pravidla pro podporu těchhle věcí, tak se potácíme sem a tam a všechno až příliš závisí na blahovůli ministerských činovníků atd. Zároveň nemám pocit, že by Nakladatelství Lidové noviny o edici příliš stálo. Zkrátka a dobře, motáme se v začarovaném kruhu a já mám o Českou knižnici docela obavy.

Že by podobným aktivitám nepřála doba?

Doba. Doba je zatracené slovo. Vymlouvat se na dobu... Když vidím, co je v této zemi - a jistěže nejen tady - ve flóru, čemu se aplauduje, kam se vyhazují příšerné peníze, zatímco literatura jako by byla cosi zbytného, na co se ani nevyplatí přispívat (vždyť "neviditelná ruka trhu" si jistě spravedlivě vybere!), jak se dožebráváme aspoň trochu slušné odměny, je to smutné. Třeba překladatelské honoráře: někdo spočítal, že průměrný hodinový výdělek je asi pětatřicet korun, to je opravdu donebevolající. Ale protože nemáme odborovou organizaci a není nás trochu víc, nemá smysl jít demonstrovat před sídlo vlády. No já aspoň mám naději, že už je mi třiasedmdesát a už to snad nějak do smrti vydržím.

Připravil Petr Onufer.

Dušan Karpatský (1935), překladatel ze srbocharvátštiny, výjimečně ze slovinštiny, makedonštiny a slovenštiny (Andrić, Aralica, Belan, Brešan, Brlićová-Mažuranićová, Bulatović, Ćosić, Grum, Hadžić, Hristić, Kiš, Krleža, Kumanović, Matković, Mihalić, Pavličić, Ribnikarová, Zagorka). Jako redaktor působil v Plameni (1962- 67), Sešitech pro mladou literaturu (resp. pro literaturu a diskusi, 1968- 69) a Literárních novinách (1990- 95), v nichž také otiskoval literární recenze a kritiky. V druhé polovině 60. let dvakrát působil jako lektor češtiny na FF Univerzity v Záhřebu. - Připravil dvě monumentální antologie: Zlatna knjiga češkog pjesništva (2003) a Koráb korálový. Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků (2007). Letos vyšel ve 4., podstatně přepracovaném vydání jeho Malý labyrint literatury (Albatros; pův. 1982) a dále jeho překlad románu Igora Štikse Eliášovo křeslo (Mladá fronta).