Pavel Torch

Revizor

Bavil jsem se, když do tramvaje vstoupili revizoři - a viděl jsem, že se baví i oni. S úsměvem si vychutnávali, jaký dojem udělaly jejich uniformy. Cestující před nimi prchali dál do vozu, nebo se kolem nich snažili vyklouznout ven na zastávku. Revizoři hráli s cestujícími tuhle hru a cestující ji hráli s revizory, obě strany s plným zaujetím. Lidé v těch rozhrkaných tramvajích, které jako by pocházely snad ještě z doby první nezávislosti po první světové válce, kolem sebe při jízdě neustále vrhali podezřívavé pohledy. A revizoři v uniformách jak pro carského důstojníka, s omšelými zlatými kartáči epolet a se zlatými šňůrami, nastupovali s pobavenými výrazy, v očekávání šrumce, který nastane.

Pořád ještě jsem se bavil, když mě revizor požádal o jízdenku. Pečlivě jsem si ji totiž procvakl. I on se dobře bavil, když mi ukázal, že je neplatná. Omylem jsem si totiž cvaknul jízdenku už procvaknutou z autobusu.

Až do téhle chvíle jsem si zálibně pohrával s myšlenkou, že jsem asi jediný obchoďák neboli obchodní zástupce, který jezdí po tomhle městě tramvají. Tedy korábem vybudovaným z tmavého dřeva, mosazných tyčí a pravého skla, žádného plexiskla, podobným zdejší budově opery, nádraží nebo lázní. Všechno ve stylu snu o Evropě, který tady, na prahu Asie, nějak nevyšel.

Ušmudlaným oknem jsem pokukoval po limuzínách, v nichž cestovali do práce mí kolegové z firem. Cestoval jsem spíš já, zatímco oni stáli v nekonečných frontách plných žigulíky a gruzoviků s traverzou místo zadního nárazníku. Viděl jsem je, jak si tam se zhnusenými výrazy povolují kravaty. Já jsem si na cestu do práce bral to, čemu jsem říkal své mimikry: staré džíny, omšelé sako, zmačkanou košili a šátek kolem krku. Vypadal jsem právě tak ošuntěle jako místní. Do obleku jsem se přestrojil až v kanceláři.

Revizor mi nemusel nic vysvětlovat, stačil jediný pohled na jízdenku. Pustil jsem se do výkladu v angličtině, že jsem si jízdenku označil. Vrhl jsem se ke stroječku a pantomimicky jsem mu to předvedl. Venku zrál den, slunce vytvářelo v oblacích smogu zvláštní perlovité efekty. Ten den byl od začátku skvělý, všichni se měli bavit a já jsem si to nemínil pokazit. Zároveň jsem ucítil kolem žaludku nervozitu.

Revizor jenom mírně zavrtěl hlavou. Pro jistotu jsem položil řečnickou otázku, jestli neumí anglicky. Pobaveně se usmál, pak mě čapl za loket a odtáhl ke dveřím.

Společně jsme vystoupili na zastávku. Zblízka jsem si prohlédl jeho uniformu. Zlatisté nárameníky byly halabala přišité k lajdáckému tesilu blůzy, chybělo pár knoflíků, ale dojem vznikal. Tahle republika si potrpěla na okázalost. Proto taky mohli cestující poznat revizory na první pohled. Všechno tu bylo předpověditelné. Vlastně bylo nemyslné cítit před ním respekt, ale cítil jsem ho.

"Já jsem si tu jízdenku označil," řekl jsem revizorovi po bůhvíkolikáté.

Revizor zavrtěl hlavou a něco řekl.

Tentokrát jsem mu porozuměl. Tak přece jenom ty kurzy místního jazyka k něčemu byly. "Zkus mluvit po našem," poradil mi vlídně.

Přišlo mi to jako dobrý fór. Přesvědčivě jsem se rozhovořil v angličtině, to, že mi nerozumí, mi dávalo křídla. Lidi na zastávce si nás se zájmem prohlíželi. Nad hlavami se nám nachylovaly secesní, otřískané fasády domů z doby, kdy v téhle metropoli vládli ropní magnáti, evropská móda a svoboda.

"Zkus mluvit po našem," řekl revizor znovu, jako by nic. Měl neoholenou bradu a přivřená víčka. Opřel se o zábradlí s oloupaným lakem.

Tím tónem mi připomněl mého otce. Zrovna takhle smířlivě chtěl po mě věci. Revizor vytáhl z brašny blok lístků s pokutami a propiskou poklepal na cifru, o které jsem věděl, že je pokutou za jízdu bez jízdenky. Všiml jsem si jeho nehtů. Měl je zulámané, s matnými černými obroučkami, jak kdyby včera měnil ve svém žigulíku olej.

Mlčky jsem zavrtěl hlavou.

"Milicja," navrhl revizor.

Zavrtěl jsem hlavou ještě důrazněji.

Nemohl jsem spustit oči z jeho nehtů. Vzpomněl jsem si na otce. Jak vždycky, když utíral ten trapný laminátový stůl v kuchyni, dospěl do fáze, kdy odložil hadr. A nehtem seškrábl přischlé zbytečky jídel. Nenáviděl jsem tenhle jeho akt. Vždycky se mi z něj zvedl žaludek. Když jsem se oženil, utíral jsem stůl já. Brzy jsem přišel na to, že nehty jsou nejjistější nástroj, jak dostat přischlotiny dolů. Otec zemřel v době, kdy jsem se rozváděl.

"Zkus mluvit po našem," vybídl mě znovu revizor.

Vzpomněl jsem si na otcovy jemné rady, když mě doučoval matiku. Taky se tvářil, jako by můj odpor neexistoval. "Zkus to ještě jednou," radil mi znovu, a znovu. Koukal jsem tehdy na jeho nehty a trochu se mi z nich zvedal žaludek. Nikdy na mě nekřičel, snad proto, že jsem nebyl jeho vlastní syn. Vyženil mě. A já to zkoušel ještě jednou. A mimochodem jsem se stával jeho synem.

Kolem zastávky prorachotil žigulík, který musel mít výfuk vyrobený snad z okapové roury. V perlovém přísvitu slunce se mi zvedl žaludek. Najednou jsem si představil otcovu urnu. Nikdy jsem ji neviděl. Máti ji dala do garáže, jako by se pokoušela zapomenout na otce, nebo spíš na jeho smrt, a já jsem odjel sem.

Revizor jako by nic napsal na bloček číslovku. Ukázal mi ji. 170. Vytřeštil jsem oči. Matika mi doteď moc nejde, dokázal jsem si ale spočítat, že na naši měnu by to bylo sedmnáct korun. Že by po mně chtěl sedmnáct korun?

Revizor viděl můj úžas a chápavě se usmál. Obtáhl jedničku - a podívejme se, byla z ní čtyřka. Čtyřicet sedm korun. Tak to bude mít akorát tak na cigarety. Revizor se teď na mě usmíval ještě shovívavěji. Přistoupil blíž ke mně. Teď už jsme v tom jeli oba. Jako zločinci.

"Milicja?" zkusil jsem to, abych se nedal tak lacino.

"Zkus mluvit po našem."

Mohl jsem se rozběhnout. Revizorův prokouřený dech dával záruku, že na nějaké sportovní výkony není stavěný. Mohl jsem nechat přijet "milicju", která by při pohledu na můj obchodnický průkaz, s profily otců národa z dob ropné prosperity ve znaku, nejspíš sklapla podpatky. Nic z toho jsem neudělal. Udělal jsem to, co jsem dělával, když mi před otcovým klidným zrakem došla všechna pára, a já tu úlohu zkusil spočítat ještě jednou. Vylovil jsem peněženku. Vytáhl jsem z ní tři srolované bankovky se zachmuřenými tvářemi otců národa. Víc jsem neměl.

Revizor tázavě povytáhl obočí. Otevřel jsem peněženku a ukázal mu, že je prázdná. Revizor pokýval hlavou. Sbalil bankovky, kývl mi na pozdrav a otočil se ode mě.

Vyrazil jsem po zaplivaném chodníku vpřed. Už jsem byl nedaleko od kanceláře. Kouzlo zmizelo. Ten chlap nebyl můj otec, ten by se nikdy k podobnému handlu neuchýlil. Uvažoval jsem, že přece jenom musíme něco udělat s tou urnou.

A pak jsem se rozesmál. Rozchechtal jsem se nahlas, protože mi došlo, proč mi revizor pořád říkal, abych mluvil po našem. Podle mých šatů si myslel, že jsem našinec, který se jen vynalézavě pokouší uniknout pokutě. Pochechtával jsem se, rázoval nádherným ránem a s rozkoší vdechoval výpary z žigulíků.

Kouzlo pominulo, otec byl v urně v garáži tam daleko. Věděl jsem, že je jedno, jakou roli hraju, protože se můžu stát, čím chci. Věděl jsem také, že až přijdu do kanceláře a navleču se do obleku, přejedu prsty plochu stolu. A jestli narazím na jedinou nerovnost, která by ta neměla být, nehtem ji seškrábnu.

Pavel Torch (1974) nedostudoval pedagogickou fakultu, vystřídal několik profesí. V roce 2004 debutoval v nakladatelství Argo románem Zvláštní význam palačinek, nyní připravuje jeho volné pokračování pod názvem Já, ideální partner.