Martin Nodl

Glosy historické XXVIII

Velké dějiny zemí Koruny české VI, XV

Velké dějiny zemí Koruny české, komerčně úspěšný projekt nakladatelství Paseka, jenž měl dát, a zdá se, že vskutku dá českému čtenáři do rukou několikasvazkové české dějiny, se pro někoho možná překvapivě blíží ke svému konci. Poslední dva vydané svazky, středověký a druhorepublikový, dokompletovávají započaté celky. Po nich zůstávají jen dvě tři autorské trhliny, jež ti, kteří váhali či váhají s odevzdáním rukopisů, jistě během pár příštích let zacelí. Překvapení z možného dokončení však myslím není na místě. Pokud se totiž vrátíme o mnoho desítek let nazpátek a otevřeme Laichterovy České dějiny, zjistíme, že za jejich nedokončením stály především nenaplnitelné premisy jejich autorů či lépe řečeno projektantů. Tón jim udal Václav Novotný, jenž chtěl napsat vyčerpávající politické či v jeho konceptu dynastické dějiny, a to nikoli jen na základě všech známých pramenů, ale i na základě jejich nových interpretací, včetně pečlivého probrání, okomentování a oglosování kontroverzních či a priori odmítnutých názorů českých a především německých historiků. Václav Novotný tak napsal dějiny, které se četly obtížně (i proto si jistě nenašly tisíce lačných čtenářů), které však dodnes slouží jako - jistě antikvovaná - studnice dobového poznání. Václav Novotný přitom vycházel z předpokladu, že dříve než historik přistoupí k vlastnímu psaní, musí provést stovky analytických výzkumů a teprve na jejich základě začít vyprávět dějiny. Myšlenkově v tomto ohledu vycházel z Václava Vladivoje Tomka a vědomě se tím vzdálil duchovědné a na idejích založené koncepci Františka Palackého. Úskalí Novotného přístupu se však ukázala již velmi záhy po vyjití prvního svazku Českých dějin, neboť čím víc bylo pramenů, čím víc bylo starších interpretací, a tím se i novotnovské psaní stávalo neuskutečnitelným. Josef Šusta se k Novotného koncepci obrátil zády a začal psát narativně pojaté dějiny. Vyškolen kritickým dějepisectvím však přece jen - i když někdy volně plul nad prameny - své názory konzultoval s literaturou, jež některé jevy hodnotila značně protichůdně. To ve svém důsledku vedlo ke skutečnosti, že se ani on nedobral konce svého příběhu. F. M. Bartoš a především Rudolf Urbánek, oba ve své podstatě Novotného žáci, i když Bartoš se ve své vznětlivosti s Novotným ve zlém rozešel, se pokusili navázat na koncepci svého mistra: Bartoš ve svazku věnovaném době Václava IV. a Urbánek ve všech čtyřech svazcích poděbradského věku. Především Urbánek ve stopách svého učitele odkrýval a ohmatával všechny dochované prameny a na základě minuciózních analýz skládal mozaiku přehlcenou fakty, avšak mozaiku, jež dodnes zůstává v mnoha ohledech nevyčerpanou studnicí poznání. Příznačné přitom je, že Bartošovy husitské svazky, stejně jako poslední svazek Urbánkův, mohly vyjít v době pozvolného tání českého marxistického dějepisectví, na počátku 60. let 20. století, a to i přesto, že se ke konceptu marxismu nehlásily ani kanonickými citáty, ani důrazem na sociální dějiny a na masy jako hybatele dějin.

Především pro modernější období, i když i pro 16. století to bylo prvorepublikovým historikům až na výjimky (tedy až na nezodpovědné vizionáře) jasné, nemohly být Laichterovy České dějiny ve své analyticko-objevitelské rovině nikdy dokončeny. Rezignování na velké analýzy, patrné jak v 50. letech, tak ve zdánlivém osvobození historického bádání po roce 1989, se nakonec ukázalo být jedinou možností, jak mnohasvazkové dějiny v nové podobě dokončit. Velké dějiny zemí Koruny české jsou toho přímo ukázkovým příkladem, popravdě řečeno vyjma svazků věnovaných dějinám první republiky, jejímž ústředním tématem jsou dějiny Hradu a dějiny hradní a parlamentní politiky, vzešlé z fundamentálních analýz doposud neznámých a nezpracovaných pramenů. V poněkud menší míře to ale platí i pro svazky druhorepublikové a protektorátní Jana Gebharta a Jana Kuklíka, i když s čtenářským vědomím, že pramenná analýza zde přece jen byla poněkud snadnější a že se v nich oproti textům prvorepublikovým mnohem častěji objevují pokusy o obecnější hodnocení v konsensuálním tónu, jenž jemně ohledává problémy kolaborace a pracuje s obecně přijímanou césurou druhé republiky a protektorátu ve vztahu k druhé polovině 30. let, resp. k letům pokusu o obnovu demokracie v letech 1945-1948. Velké konceptuální úvahy však tyto moderní svazky postrádají, čímž se de facto blíží ke svazkům středověkým i ke svazku věnovanému 16. století, opět s výjimkou dvou olbřímích textů Vratislava Vaníčka o 13. století. Příznačné přitom je, že Vaníčkovy úvahy vyvolaly prozatím nejostřejší kritiku v rámci Velkých dějin. Ve svém důsledku však právě tyto polemiky vedly k dnes mohutnému rozvoji bádání o 13. století, a to nikoli k pouze obyčejným názorovým půtkám a k útokům ryze osobní povahy (i když i těch je v dnešní debatě požehnaně, tedy přes míru), ale spolu s tím (chválabohu) i ke sporům, za nimiž stojí odlišné interpretace založené za analyticky pojatých výzkumech. Příznačné pro genezi této debaty přitom je, že sám Vaníček před sepsáním své knihy podnikl analytické výzkumy. Vyjma zkoumání geneze české šlechty totiž stavěl spíše na reinterpretacích staršího bádání a na snaze implantovat na výklad české modernizace 13. věku koncepci soudobého evropského medievistického bádání (někdy násilně, někdy nápaditě).

Naopak svazky, jež jeho opusu předcházejí a jež po něm následují, v sobě mají punc analytického základu, mnohdy sice jednostranně postaveného, avšak přece jen fundamentálního. V prvé řadě to platí pro dva díly "velkých dějin" 14. věku Lenky Bobkové, jež se jako jediná se sveřepostí sobě vlastní pokusila napsat dějiny Zemí koruny české, a tedy nikoli české dějiny Českého království s jakýmsi přihlédnutím (tu přimhouřenějším, tu okázalejším) k dění ve vedlejších zemích. Petr Čornej, jenž rovněž po vzoru Vaníčka a Bobkové napsal dva svazky pro období od počátků husitské reformace po nástup Habsburků na český trůn, se v analytické rovině již léta věnuje výzkumu Starých letopisů českých, hlavního to vyprávěcího pramene pro pohusitské období. Právě na něm postavil kostru svého vyprávění (ano, Čornejovy svazky jsou ve Velkých dějinách zemí Koruny české rozhodně největším vyprávěním, přičemž autor své narativní ambice nijak neskrývá, naopak). V jiné rovině však žádné nové analytické výzkumy nepodnikl, a nutno říci, že pro svůj koncept českých dějin je ani podnikat nemusel. Jeho vyprávění totiž jednoznačně dominuje stavovská politika a stavovství jako takové. I proto mohl na samém počátku knihy formulovat tezi o husitské revoluci jako revoluci vítězné, avšak revoluci nezavršené. Samotný příběh Čornejovy knihy je až na výjimky věnován právě onomu vítězství a nikoli ohledávání nezavršení. Snad nejvíc je to patrné v autorově pojímání konfesních dějin poděbradského a jagellonského věku, v němž je závislý na stávající literatuře. Ostatně jakési zrcadlení se v dosavadních badatelských proudech prochází celou knihou. Vůči Urbánkovi se Čornej vymezovat nijak nemusel. Jeho analytickou práci není dnes třeba zpochybňovat a lze se o ní v intencích Čornejova psaní českých dějin opřít. Mackův koncept jagellonských dějin je natolik svébytný a svým důrazem na deskriptivní popis materiální kultury natolik specifický, že ani vůči němu se Čornej nemusel nijak vyhraňovat a mohl si nezávisle, stejně jako Palacký, psát svůj příběh dějin, příběh, jenž je víceméně tradiční - nutno podotknout, aby nebyla mýlka - v pozitivním slova smyslu. Tradicionalismus dominuje i samostatným kapitolám o husitské kultuře, tedy o písemné husitské kultuře.

Mnohé provokativní interpretace naopak skýtají pasáže Mileny Bartlové věnované výtvarnému umění, jež se programově pokoušejí bourat staré mýty a místo nich předkládají mýty nové, odpovídající stávajícímu stavu výzkumu. Onen důraz na kulturu je ale jistě ve srovnání s ostatními svazky Velkých dějin zemí Koruny české jednoznačnou předností poděbradsko-jagellonského dílu, a to i přesto, že v zásadě nijak neopouštějí deskriptivní rovinu. Ta ale k celé řadě patří. To, co z poděbradského a jagellonského věku známe nejméně, tedy analytickým způsobem prozkoumané sociální dějiny měst a venkova, v knize přišlo zkrátka. Myslím ze dvou důvodů. Jednak ani jeden z autorů své výzkumy takto nikdy nekoncipoval, jednak ani jeden z nich sociálním dějinám nepřikládá zásadní význam a spokojí se s obecnými konstatováními. Při četbě poděbradsko-jagellonského svazku se však myslím stává víc než jasné, že příští výzkumy se budou muset (pokud nám půjde o poznání, ne jen o psaní dějin) zaměřit právě tímto směrem, stejně jako bude třeba pojmout je mnohem více než Petr Čornej komparativním způsobem. Jisté intence v tomto ohledu naznačil již před léty Jaroslav Boubín, jehož postřehy Čornej vyváženě využil. Tu a tam dokonce jeho komparace i poněkud rozšířil. Protože však zůstal věrný do "národních dějin" sevřeného konceptu "velkých dějin" (a nutno dodat, že vedlejší země v tomto svazku naštěstí nepřišly tak zkrátka jako ve svazcích jiných), o vylíčení českých dějin v rámci jagellonské středoevropské monarchie (pokud vůbec existovala) se nepokoušel, i když si je oné nesvébytnosti českých dějin jistě velmi dobře vědom. I z těchto důvodů, na rozdíl od dvou Vaníčkových svazků o 13. věku, ale ani druhý z Čornejových husitských dílů (myšleno v jeho tezích o vítězné revoluci) patrně nevzbudí žádné zásadní obdobné kontroverze. Ledaže by se bádání (ale tomu sám nevěřím) mávnutím kouzelného (grantového či obecně cíleného) proutku obrátilo od syntetizujícího vyprávění směrem k tvrdým a pramenně bohatým analýzám.

Petr Čornej, Milena Bartlová, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek VI: 1437- 1526, Praha-Litomyšl, Paseka 2007.

Jan Gebhart, Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XVa-b: 1938- 1945, Praha-Litomyšl, Paseka 2006, 2007.

Kniha dvacatera umění mistra

Pavla Žídka

Velké edice nemohou mít nikdy konce. A nejen edice. Před lety si to uvědomili i mecenáši Staročeského slovníku a zaveleli k ústupu. Pokud by totiž jeho vydávání pokračovalo stejným směrem, tak by k poslednímu svazku možná přivoněli naši pravnuci, tedy budeme-li mít nějaké pravnuky a bude-li na světě ještě něco vonět (první jsem schopen připustit, v druhé příliš nevěřím). Týž osud by možná potkal i největší v Čechách vzniklou encyklopedii, Knihu dvacatera umění pražského konzervativce a milovníka všech časů minulých, časů, v nichž se pražští univerzitáni měli dobře, mistra Pavla Žídka. "Možná" říkám s přídechem, protože Alena Hadravová je elitní a dnes nejschopnější českou editorkou latinských textů. Pozoruhodné je, že svou pozornost zaměřuje k textům učeneckým (z hlediska středověkého myšlení), tedy k textům, jež hýbaly intelektuálním světem. Její péčí před lety vydaný Křišťanův spis O astrolábu byl jedním z nejrozšířenějších traktátů své doby, jemuž se dostalo té výsady, že býval plagován a vydáván i pod jinými, evropsky zvučnějšími, a tudíž prodejnějšími jmény (až od éry knihtisku, která Křišťana i Žídka ještě minula, začalo hrát primární roli autorské právo, což mnozí plagiátoři dodnes proklínají, i když jak víme, i v dnešní době není akademicky opisovat zas tak nesnadné). Pavel Žídek Křišťanova věhlasu nikdy nedosáhl, snad proto, že Jiří z Poděbrad jeho radám nechtěl nebo nedokázal naslouchat. A proto i jeho Správovna, i Kniha dvacatera umění upadly záhy po sepsání v jen ojediněle oživované zapomnění. Ostatně psát encyklopedii bylo v polovině 15. století jaksi zpozdilé. Žídek to tak ale nevnímal, možná zasažen tradicionalismem české společnosti, možná ve snaze učinit na základě všeobecného vědění konec chaosu, jaký v jeho očích v Čechách vinou husitského blouznění panoval.

V Krakově se do dnešní doby dochoval jediný, latinsky psaný svazek (s českými glosami), v němž je ukryto (tedy bylo, neboť z encyklopedie se dochovalo jen velmi rozsáhlé torzo) všechno. Přírodovědecká část, jejíž bilingvní edici Alena Hadravová připravila, představuje snůšku systematicky uspořádaných hesel, jež vycházejí jak z antických encyklopedických a přírodovědeckých učeneckých tradic, tak ze středověkých bestiářů, jež byly ve své době, a tedy i v době Žídkově, stále ještě pokládány za literaturu učeneckou. Původního je tedy v Žídkově textu velmi málo, neboť mimo výše uvedené opisoval (nutno dodat, že pečlivě) i středověké encyklopedisty.

Originální je naopak samotná edice: k českým překladům autorka připojila soudobá vyobrazení, jež pocházejí z vlámsky psané Knihy přírody Jacoba Maerlanta (vyobrazení z jiných encyklopedických přírodovědeckých rukopisů se nacházejí v hutných komentářích, jež odkazují jak k antických zdrojům, tak například ke Klaretovu slovníku, jenž fixoval a často možná tvořil českou přírodovědeckou terminologii). Luxusnost této edice je ale patrně jednou z největších překážek vydání celé Žídkovy encyklopedie. Vždyť tento svazek, jenž má víc než pět set stran, obsáhl pouhá tři procenta Knihy dvacatera umění. V píli a odvaze Aleny Hadravové by možná bylo vydat encyklopedii celou. V tomto grafickém provedení by se jistě v knihovnách sběratelů edičních řad dobře vyjímala (možná by ji někteří dokonce vyměnili za Velké dějiny zemí Koruny české - barva je barva). Otázkou však je, zda si takovýto luxus bude moci dovolit česká věda, když jí v příštích letech hrozí topolánkovské škrtání, šetření a přelévání peněz do strategických a aplikovaných výzkumů, které možná přinesou zisk státní kase, avšak jen stěží prohloubí dosavadní vědění a všeobecné vzdělání. A věřte tomu nebo nevěřte, znalost středověkých encyklopedií, způsobu jejich vzniku i geneze systematického myšlení k všeobecnému vědění a vzdělání patří, neboť čím víc je většina z nás než jen nedokonalými a omezenými encyklopedisty.

Kniha dvacatera umění mistra Pavla Žídka, část Přírodovědecká. Praha, Academia 2008. Přeložila a k vydání připravila Alena Hadravová.