Miloš Doležal

Poznámky k poslední básnické sbírce Jana Vladislava

I.

Strojopis své poslední sbírky mi Jan Vladislav dal v létě loňského roku. Nazval ji Příběhy. Jako podtitul vepsal "Parafráze" a časové vymezení vzniku "1997- 2005". Přesto do básní, jak mi několikrát říkal, stále zasahoval a "rovnal slova". Část z tohoto rukopisu (třináct básní z celkových šestadvaceti) byla otištěna ve sborníku Umíněnost jako osud - Jan Vladislav pětasedmdesátiletý (Nadace ČSDS 1998) a část v knize Fragmenty a jiné básně. Kniha poezie (Torst 1998).

Přestože sbírka vznikala a zrála deset let, je svázána jedním řemenem a tónem - prolínání a prorůstání vlastních příběhů s příběhy z dějin umění. Dlouhá nemoc a umírání manželky i důvěrně známé prostory bytu v Sčvres a útržky ze životů a smrtí básníků, filozofů a malířů (Signorelli, Čechov, Artaud, Ladislav Klíma). Rozuměl jsem této útlé, "vyprávěcí", a přece mohutně vyklenuté sbírce jako určitému svorníku básníkových celoživotních zájmů, studia a profesí (od překladatele Vasariho Životů nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů až po amatérský zájem o astrologii a matematiku). A především - jako umanutému tázání se, skrze minulé a spřízněné tvůrce, po smyslu umění. Několikrát jsme se také ve Vladislavově břevnovském bytě nad jeho verši sešli a hovořili - naznačoval mi, že konečně našel způsob básnického vyprávění, možnost poezie příštího času, a přitom se ostře vymezoval proti proudu současné poezie, která masochisticky krouží kolem autorského subjektu. Říkal: "Proč by měla poezie sloužit takovým privátnostem, jako třeba informaci, že se někdo dobře najedl nebo špatně pomiloval?!" Občas se u některé své básně zastavil a "podal výklad": "Ta je o umírání Čechova. Nic jsem si v ní nevymyslel. I ta můra, o které tam píši, mu prý vlétla do pokoje." Z Vladislavova rukopisu jsem sestavil scénář rozhlasového pořadu pro cyklus Svět poezie (od návratu do vlasti v roce 2003 Jan Vladislav s rozhlasem rád spolupracoval), který se měl v říjnu 2008 natočit a vysílat. Básně si měl autor ve studiu přečíst sám. I když namítal, že své verše neumí kloudně přečíst, nakonec souhlasil. Ráno, v den natáčení, mi Jan Vladislav zavolal, že nemůže do studia přijít, protože má zdravotní problémy ("Do poslední chvíle jsem věřil, že mi to půjde přijít, ale nemohu") a musí neprodleně do nemocnice. Domluvili jsme se, že natáčení odložíme o měsíc. Komplikované operace nakonec natáčení znemožnily. Na konci ledna se však podařil malý zázrak - básník po jednom návratu ze špitálu s natočením veršů souhlasil a režisérka Hana Kofránková se zvukovým mistrem Ladislavem Reichem čtení natočili přímo v jeho bytě. Pořad se vysílal 14. února 2009.

II.

Deníkový záznam:

22. ledna za Janem Vladislavem. S Petrem T. a Jiřím V. jedeme tramvají na Břevnov. Prosvětlený den. Květiny, víno a knížka Herbert/Zahradníček k narozeninám. Básník v šusťákových oteplovačkách a chlupatých pimách jako nějaký eskymácký mudrc v jurtě plné knih. S Jirkou V. připravuje čaj, děkuje mu za desetidílné Osudy, které výtečně sestříhal, my s Petrem T. v pracovně, mlčenlivě prohlížíme Bartovského obraz pražského nábřeží s osamělou postavou, srovnané videokazety (mezi nimi Mr. Bean), umně a vlastnoručně konstruovanou knihovnu, složky s rukopisy; archivářská a vydavatelská preciznost, soustavnost a umanutost. "Víte, já jsem strašně tvrdohlavej." Sedáme ke stolu. Tvář giacomettiovsky promnutá a zvrásněná, výrazná hlava posazená na menší, churavějící tělo. Trápení nese srdnatě. Oknem mu sedá jak motýl na pravou stranu lednové světlo a všímám si jeho hustých, stříbřitých vlasů. Jako husté chvojí. Hovoří o modlitbě ("Nemusíte ani přesně znát slova a je to stále modlitba"), o Otčenáši, který zná pouze latinsky. "Bez slov se modlí buddhističtí mniši. A víte, jak přišli buddhisté do Číny?" A rozhovoří se o císařovně Wu, "která byla mezi nožkami veselá" a zakusila, jak je buddhistický mnich něžný, a pozvala do své říše další jeho spolubratry. A v hovoru se ocitáme na Sicílii, kde stával dům pro kněžky, sloužící pro uspokojení námořních hladovců. "A teď se tedy konečně napijeme. A co je to za víno? Sicilské červené! To se tedy náramně hodí!"

JV hovoří o návštěvách u Halase, jeho světlé hlavě a umírání, o přátelství s Čepem (setkal se s ním těsně před jeho emigrací v Paříži), popisuje rozhovory, které vedl se Zbigniewem Herbertem (tuto pasáž nahrávám pro připravovaný pořad), o hliněné podlaze a kuličkových důlcích, o Kunderově politické i lidské ohebnosti a francouzském levičáctví. JV je svědek očitý. Statečné srdce v drobné hrudi. Rozhodnost, ráznost slov. Světlo'2dmotýl pomalu vyhasíná, i z jeho tváře, už jen světelný klín v koutě čela, už jen črtanec na skráních, už jen světla tříska na hlavě. Začíná soumrak, nerozsvěcíme, až nás pokrývá šero, jsou slyšet slova a tramvaj z venku, černá hodinka. Vyšli jsme do sépiového smrákání. Loučení ve dveřích. JV za námi volá: "Promiňte, promiňte, že jsem zas kázal, příště si dám na to pozor!"

V noci sen - rozmlouvám v nemocnici se Zbigniewem Herbertem, který je nesmírně podobný Janu Vladislavovi. Zastřižené vlasy, svraštělá kůže, růžová, průhledná, nesmírně zestárnul, byl znatelně starší než věk, ve kterém skutečně zemřel. Podivil jsem se, že setkání s ním není komplikované, ba naopak, prosté a bezprostřední, jak někde v kopcích na louce s moudrým sedlákem. Pak mi říká, že se musí jít osprchovat a oholit, aby nevypadal jak vagabund.

III.

Jan Vladislav zemřel v Thomayerově nemocnici dopoledne 3. března 2009. Ráno prý v očekávání návštěvy vstal, umyl se, pečlivě se oholil, šel si lehnout a už se neprobudil.