Jiří Zizler

Bagately o Šindelkově Chybě, Šiktancově Vážné známosti, Berlínském sešitě Petra Borkovce a vegetování kulturních časopisů

Marek Šindelka v knize Chyba (Pistorius & Olšanská 2008) smísil a prohnětl trochu příliš žánrových postupů a rysů - je tu detektivka, thriller, sci'2dfi, romaneto či mystická japanerie, psychologické vývojové drama, reportáž z povodní před sedmi lety, surreálné snění, a všechno ještě završují autorovy básně - udržet pohromadě takový eintopf by si žádalo velkého mistra, jímž však Šindelka ještě není, takže nám v asociačních záblescích naskakuje tu filmový Vetřelec, tu Adéla ještě nevečeřela, tu Mitchellův román Hybatelé. Šindelka ovšem svoje vyprávění více než dobře připravuje a rozehrává - proto také první polovina knihy působí lepším dojmem než druhá, v níž autor nitky rozplétá a přivádí k zdárně řádnému, byť ne zcela logickému a přece jen úlevně šťastnému konci. Celkem vzato si skelet fabule dovedu představit v nějakém Ajvazově labyrintickém románu - pašerák květin, který loví vzácné exempláře v exotických zemích (Brazílie, Japonsko), boháči nabízející za ně pohádkové sumy, válka gangů, temné mystérium vztahující se k japonské rostlině - vraždícímu parazitu, ovládajícímu mysl napadeného atd. U Ajvaze by to ovšem bylo vypravěčsky daleko brilantnější, překypující aluzemi a oddenky, prorůstajícími do dalších příběhů, oproštěné od vší zbytné psychologie, naopak by si pěkně pohrál s možnými jazyky rostlinného vesmíru, které by se skládaly z měnících se barev nebo něčeho ještě nečekanějšího a podivuhodnějšího. Šindelkovy postavy (Kryštof, Andrej, Pavel) jsou zvláštní outsideři pobývající někde na hranicích "normálního" světa či v jeho přítmí, svět je marginalizuje a oni se mu vyhýbají či se od něj chtějí osvobodit prvním příhodným způsobem. Formálně Šindelka utváří technicky dovednou a důvtipnou skládanku s kombinací střihů různých časových pásem a vypravěčských pohledů, jazyk je v souladu s funkcí - strohý, hutně zkracovaný a osekávaný, s občasnými naturalizujícími "dirty" přídechy, jen vkládané lyrické pasáže působí poněkud neorganicky a falešně. Maeterlinckovské téma života rostlin a jejich mystiky ("písmo, / které nelze přečíst") bezpochyby nepostrádá pozoruhodnost - rozvíjí se tu možnost co když (mají percepci, vědomí, komunikují, myslí, vztahují se, jednají; ústřední květina-parazit je "mezičlánek mezi říší živočichů a říší rostlin [... ] napůl zvíře a napůl kytka"). Kryštof jejich kouzlu zcela podlehne a to ho, spolu s touhou po úspěchu, připraví o život; i druhý z hrdinů "chtěl umřít jako část lesa, splynout s ním. Chtěl se rozpustit v hlíně. Chtěl se proměnit v něco jiného, stát se rostlinou, něčím nižším, co ještě neumí cítit bolest." Mrzí mě, že autor se nevydal tímto směrem důsledněji a snad i odvážněji, nepokusil se proniknout dál, ideově i imaginativně, postačilo mu pohrát si s atraktivním motivem na povrchu, směrem Hollywood (nebo spíše Kavčí hory). Název knihy odkazuje - žel ne příliš přesvědčivě a nosně vzhledem k obsahu - k řetězu chyb. Expanzivní bolševník je "chyba ve světě rostlin", naprogramovaný zabiják nese chybu v DNA, i každý z hrdinů kdesi udělá chybu s tragickými následky. Chyby přetvářejí bezpečný svět v extrémně nebezpečné místo a platí se za ně daní nejvyšší. Stejně ale tak může chyba člověku darovat nové bytí a nový začátek. - Dobrodružství a výživná dějovost znamená pro prózu vždy dávku živé vody, jak říká sám autor, "pokud se tělu dlouho nedostává snů, umírá", záleží ale i na tom, jak se s oživující tekutinou zachází a jestli její užití stojí za to. V Šindelkově případě několik kapek přece jen zasáhlo cíl, na dobrý román to ještě zdaleka nestačí.

Po sbírce Zimoviště (2003) se po pěti letech přihlásil s novou básnickou knihou - Vážná známost (Karolinum 2008) - Karel Šiktanc.

V Šiktancově poezii jde především o jazykové čarodění, vztahující se k tajemství slova, které je schopno pojmout nekonečno protikladů, napětí a zvratů, pracuje s neohraničenými podněty a vzruchy, spojuje současné s prastarým, transponuje drama světa do dramatu jazyka. Šiktancova řeč je přitom významově zastřená - básník nahrazuje celistvou strukturu básně spíše pásmem fragmentů, útržků, náznaků a asociací, záblesků vnímání, tok lyrické výpovědi rozrušují časté motivické přesmyky, odbočky a nedořečení, autorův výraz charakterizují četné personifikace, synestezie a kontrakce, zvukové disonance a vibrace.

Tonalita Šiktancových veršů tentokrát silně akcentuje zvukovou stránku - z ticha vystupují zvuky, které se zasekávají do vědomí (šumění větru a vody, remplování pumpy, skřípání vesel, dupot, smích, pláč, křik, zvonění telefonu); od nejjemnějších čeřivých dotyků až po agresivní nárazy vyrušují z nehybnosti, odkazují ke svým původcům, síti obyčejných i záhadných vztahů, zbystřují smysly i zneklidňují - každé hnutí může vstoupit do poezie a posunout ji do nečekaného kontextu. V Šiktancově lyrice i věci promlouvají, evokují vzpomínky, v nichž se uskutečňují setkání s blízkým i blízkými ("vstávají ti, co mi nejvíc chybí, / smějou se, dělají mi místo"). Realita se ukazuje v krátkých záběrech, náhlých poryvech, osvětlujících bytí, v němž je stále uchovávána minulost, která se nemůže vytratit z mysli. Šiktancova optika okolní svět oživuje - všechno nás tiše i naléhavě pozoruje, projevuje se a pohybuje, ukazuje nám svou pravou tvářnost ("stromy naslouchaly celou bytostí"; "možná že dneska přijde / noc, kdy jednou v roce smějí potmě chodit / keře, stromy, rákosí i květiny"). Věci potvrzují lidskou existenci ("i z těch pár / věcí kolem zřejmé, že jsme / naživu... "), proměňují nás i sebe. Odtud pocházejí i obrazy zdánlivě prosté všednosti, kterou básník zachycuje v mnoha variantách a fasetách, jako by hledal chvíle, kdy jsou věci náhle "pravdivější". Věci jsou ale i potutelné, záludné a nevypočitatelné, stejně jako svébytná a sobě náležející krajina, plná významového napětí a proměnlivosti. Zároveň se skrytý příběh Šiktancovy poezie odehrává v jakémsi polosnu či jinobytí, jež čas od času vyžaduje ujištění o skutečnosti, neboť "i ty sám sobě / snad se zdáš".

Vícekrát se ve sbírce objevuje motiv strachu o květiny, které mohou zvadnout dříve, než budou darovány - snad tímto příměrem autor vyjadřuje obavu o trvalost a svěžest básnického díla, rozechvění z prodlevy mezi výšlehem inspirace a definitivním ztuhnutím básně v neodvolatelném tvaru, mezi nahlédnutím a ztvárněním obrazu, neboť básník v sobě nese "věčný hlad po prvním uzření všeho"; jako by si Šiktancova poezie stále kladla dávnou otázku, zda její svět existuje sám o sobě či jej ustanovuje teprve jazyk.

Šiktancova nostalgická a v jádru romantická faktura (ne náhodou sbírku uzavírá cyklus Máchovské variace) se klene mezi řečí a mlčením a stále reflektuje rozpory mezi možnostmi jazyka a nevyjádřitelností celku světa, k nimž má co říci také "němý křik" a "vroucí nevýslovný princip". Působivost Šiktancovy poezie spočívá zejména ve svrchovanosti sugestivního lyrického výrazu vedoucího dialog mezi viditelnou realitou a její enigmatickou dimenzí. Šiktanc zůstává jazykovým mágem i pokorným služebníkem jazyka - málokterý básník prokazuje tak posvátnou úctu ke slovu, přicházejícímu z archaické hloubi věků i jisker naší dnešní imaginace.

"Jsou nějaké důkazy, že jsem tu kdy byl?" ptá se mnohoznačně Petr Borkovec v jednom z textů své nové knihy, Berlínský sešit / Zápisky ze Saint'2dNazaire, (Agite/Fra 2008). Básník a překladatel zde sleduje nejen otisky lidského pobytu na jistém místě, ale i různorodý vesmír pozorovatelných dějů, věcí a jevů v novém prostředí.

Obě části knihy jsou výsledkem Borkovcových nedávných stipendijních pobytů - první se odehrál v Berlíně a druhý v bretaňském přístavu. Autor přechází od lyrizovaného fejetonu k básním v próze, zařazuje i ukázky svojí básnické tvorby. Především se nám ale představuje jako mimořádně disponovaný pozorovatel. Když popisuje skupinu mladých turistek s digitálními fotoaparáty, konstatuje, že "oči nepoužívají". To o něm rozhodně neplatí - Borkovec projevuje nesmírně diferencovaný a nuancovaný cit pro různé vrstvy obrazů i paralelních dějů, které se mu naskýtají, přičemž si zásadně nenechá zvenčí vnutit objekty a způsob pozorování, nezajímá ho nic zjevného a spektakulárně dominantního, naopak svůj pohled programově vyvazuje z očekávaných konvenčních a obecných souvislostí. Střídá postoje neznalého návštěvníka, filmaře, malíře, biologa a v poslední instanci básníka, který musí vizuální senzitivitu propojit s jejím jazykovým vyjádřením. Snaží se uchopit subtilnosti svébytných a soběstačných světů zahalených naší roztržitou a roztěkanou nepozorností, soustřeďuje se na řetězy detailů, odstínů, jemných pohybů v rostlinné a živočišné říši, rej záměn, úniků i zániků, i pulsování života v megapoli či rušném přístavu, rozpoznává všude síly rytmu či švy jednotlivých fází (přístav je "džungle intervalů"), odlišuje nezřetelné přechody. Nechá se ději prostupovat, jeho vnímání je vyostřené a zároveň nezcizitelně intimní. S pozvolnou trpělivostí shromažďuje, rozplétá a odděluje trsy složitých vjemů. Dynamika, pluralita i konfigurace pozorovaného vytvářejí samy o sobě přesvědčivé artefakty nejen třeba při spočinutí zraku na hře oceánu (loď na moři přirovnává ke stu variací jedné strofy), ale i při zaměření na zapadlý kousek městské přírody. Borkovec zkouší, jaké množství podnětů vnímání obsáhne (stále je přítomný "pocit, že se dívám do mikroskopu") - enumeruje, mění úhly pohledu, všímá si skrytých vztahů, hledá přirozené, umělé i bezděčné metafory a příměry, fixuje proměnlivé a nestálé události, jež lze spatřit jen tady a teď, poprvé a naposled; jeho nazírání ho ale i přivádí k vědomí odcizení, "na ničem kolem nemám účast".

V jedné scéně svého berlínského zápisníku tak Borkovec pozoruje ženu modlící se u okna a večer si o ní čte v antologii textů vzniklých "na této adrese o této adrese". V pozadí se rodí nevyřčené otazníky - jak souvisí skutečné s literárním, jak se pohybovat ve světě vymezeném strukturou znaků? Pro Borkovce je svět někdy tak nestálý, až se vzpírá metaforám, a ve své tušené původnosti je znejišťující ("Nepoznávám obvyklé věci, nerozumím jim. Jako bych se díval z druhé strany."). Borkovcovy texty touží pojmenovat věci a dění a zprostředkovat korespondence nevyčerpatelného jsoucna s mnohotvárným jazykem, hledají hranice mezi jsoucnem a bytím. Stejně tak ale navozují otázku poznatelnosti světa, která vyžaduje kromě dobré vůle a zjitřeného úsilí nutnost se na tento svět vyladit - jinak lidské vnímání a postihování světa dopadne jako onen hák říčního jeřábu, při jehož vytažení "nic se nezavěšuje, nezachytává, nestrhne".

Borkovcovy počátky se odehrávaly ne bez vztahu k Šiktancově tvorbě, ale na poslední knize je vidět, jak velice se mu vzdálil. U Šiktance jsou příroda i věci obdařeny patosem, jejich jazyk vychází z hloubi všeho, co je v nich uložené či co do nich vkládáme, procházejí celým jeho nitrem a jazykovou zkušeností. U Borkovce rozpoznáváme zaujetí věcmi a jevy samotnými - svou zkušenost často spíše odkládá, aby dosáhl na to nové a neznámé, co se tu před našima očima konstituuje jako výsledek výzvy vnímání jazyku.

Každý rok stejná písnička - přidělují se ministerské dotace kulturním časopisům, po oznámení jejich výše (níže) propuká panika, bije se na poplach, burcuje se kulturní veřejnost, znějí naléhavá slova apelů. Příčiny jsou zjevné: ministerstvo drží časopisy na tenkém plaménku, jako by zkoušelo, kde je hranice zlomu, za níž už to konečně někdo (zatím ne všichni) vzdá a rezignuje. Ostatně celá generace novopečených polistopadových politiků a úředníků je myšlenkově odkojena a principiálně ovlivněna knihou Paula Johnsona Intelektuálové, kde byvší socialista přetavený v hyperkonzervativního thatcherovce nastínil obraz umělce a myslitele jako největšího škůdce lidstva a permanentní hrozby svobodě, mravnímu řádu a zdravému rozumu. Frenetické nadšení Václava Klause a jeho souputníků a nohsledů pro Johnsonův denunciační paskvil určuje i rámec postojů ke kulturní revualistice, spočívající v lhostejnosti k jejich osudu, nedůvěřivé opatrnosti i (a na tom se shodují exponenti levice i pravice) v přísném nabádání k jejich zaměření pouze na kulturu a nikoli na společensko-politická témata, což připomíná úsilí funkcionářského soudružstva v druhé půlce šedesátých let, kdy už bylo ochotno se smířit s ideologickou herezí v oblasti estetiky, ale nikoli politiky.

Jenže kulturní časopis je svéprávný a jedinečný organismus (proto je také absurdní navrhovat jako terapii různá fúzování) - vede dialog se svým časem, vstupuje do něj, inspiruje ho, ale též probouzí, rozrušuje, znepokojuje a nutí druhé, aby se vůči němu vymezovali, a iniciuje tak celý kulturní pohyb; formování skupin i generací, vytváření programů, příslušných otázek i odpovědí. Proto také dobrých časopisů nemůže být nikdy dost - jejich hodnotové ohnisko ale musí vykrystalizovat samo (dnes je proti devadesátým letům časopisecké spektrum podstatně chudší, citelně chybí např. Kritická Příloha RR i revue typu Lettre Internationale či Světová literatura). Některé niky nejsou obsazeny vůbec - v roce 1998 mluvil Jan Šulc o potřebě literárních novin, "které by navíc nebyly dělány jen pro ty, kteří tak či onak literaturou žijí, ale - a možná hlavně - pro ty, kteří mají o literaturu zájem, ačkoli se sami zabývají něčím jiným". Netřeba dodávat, že posud zůstává takový projekt chimérou a v blízkém budoucnu jí i zůstane.

Kulturní a společenskovědní revue si těžko mohou poradit sebeinvenčnější svépomocí (např. otiskováním příspěvků grafomanů za sponzorský příspěvek) - je třeba potvrdit jejich evidentně veřejnoprávní rozměr a účel, nejsou jen drahým koníčkem redaktorů, vytvářejí kritickou platformu, prostor diskuse, polemiky a dialogu, interpretace a reflexe; v žádném případě nejsou jakousi službou autorům (rozhovory se spisovateli často ukazují k tomu, že jejich představa ideálního literárního časopisu je právě servisní a klientelistická). Druhou věcí je ale postoj tzv. kulturní veřejnosti. Pro existenci časopisů musí něco učinit také ona sama, a to nikoli jen podporou jejich požadavků, ale i ochotou se na jejich financování natvrdo podílet (více by měli riskovat i nakladatelé, čest patří úspěšným výjimkám). Skutečnost, že všechny kulturní revue dohromady dnes nemají patrně ani desetinu nákladu Literárek z šedesátých let lze vysvětlovat různě (představovaly, byť jen vnitrostranickou, opozici vůči režimu, jejich četba byla módní a snobská, bylo málo jiných zábav, i za první republiky byly náklady malé atd.), ale těžko se zbavit pocitu, že propad vypovídá i o těžkém úpadku a zploštění kulturního vědomí. Perspektiva se pak jeví nevalně - nejde přece jen o pouhé přežití periodik. Pokud revue přivyknou onomu zvláštnímu vegetování z roku na rok, v němž nikdy nevědí dne ani hodiny, nakonec nejspíš nebudou ani studené, ani horké, v nejhorším případě se přiblíží užitné didaktičnosti a plytce sterilní publicistice denního tisku, jež pouze upozorňuje, informuje, propaguje a hvězdičkuje. To by teprve byla dokonale efektivní smrt české revualistiky, možná už zvenčí ani nezpozorovaná.