Matěj Kotalík

Z Čech až na konec světa: geneze národního hnutí napříč kontinenty

V knižní produkci poslední doby si vzdor všemu nelze naříkat na nezájem o fenomén nacionalismu a formování novodobých národů. Vznikla již nejedna inspirativní práce s touto tematikou, ať už na poli obecných dějin, nebo literární historie (přičemž tato "parcelace" oborů v éře interdisciplinární výměny beztak pomalu pozbývá na významu). Jen málo prací v českém prostředí hrdě nesoucích epiteton komparativnosti se však dokázalo povznést nad pomyslné hranice historických epoch a kulturních okruhů, rozšířit srovnávací pole v rovině časové i prostorové. Která z nich se kupříkladu pokusila nalézt společného jmenovatele mezi natolik disparátními historickými procesy, jakými jsou vznik českého národního hnutí, dekolonizace afrického kontinentu po druhé světové válce či národnostní a jazyková situace v raně koloniální francouzské Indočíně? Takové paralely byly doposud spíše doménou historické vědy americké - a kdo by se v našich poměrech snad oddal podobným úvahám, narazil by nepochybně záhy na obvinění z "povrchního žurnalismu".

Autorem, jemuž se podobně nesourodé okruhy podařilo tematicky propojit a jehož inspirativní impulsy i podněty pro kritiku vycházejí nyní v českém překladu pod titulem Představy společenství, je politolog a historik Benedict Anderson (* 1936). Rodem Američan, vědeckým zaměřením odborník na jihovýchodní Asii a mezinárodními kontakty světoobčan vydal svoji knihu poprvé již v roce 1983. Ve zpětné perspektivě mají mnohé jeho hypotézy hořkou příchuť vizionářství a některé z nich, spíše než by odsouvaly fenomén nacionalismu do "dávnověku" devatenáctého století, vykazují překvapivou životnost. Anderson koncipuje svoji studii o nacionalismu (či lépe nacionalismech) ve velkorysém měřítku. Kromě vlastní badatelské domény se snaží o analýzu řady jiných národních hnutí. Činí tak spíše cestou dílčích sond. Na základě sekundární literatury se věnuje situaci v jižní a východní Evropě, stejně jako v někdejší habsburské monarchii. Autor je na mnoha místech schopen vtipné nadsázky či půvabného zcizujícího efektu (např. tam, kde jsou obyvatelé Spojených států paralelně k Jihoameričanům označeni coby "anglicky mluvící protestantští kreolové, žijící na severu"). Klíčová otázka studie po příčinách a předpokladech národnostní diverzifikace v novodobém světě je zde zodpovídána pomocí analýz krásné literatury, ikonografických pramenů i "tvrdých historických fakt". Nacionalismus vzniká dle Andersona souhrou zániku velkých dynastických říší, nástupu nového vnímání času a konstantního hladu po nové formě sounáležitosti. Studie, jež byla podle jedné z dobových recenzí "příliš marxistickou pro liberála a příliš liberální pro marxistu", analyzuje hospodářské či sociální faktory (nikoli však ekonomisticky, spíše s důrazem na jejich rovnocennou provázanost) a zároveň usiluje dobrat se skrytého obsahu nejrůznějších složek "národní paměti" či "historického povědomí". Marxistický podtext lze spatřovat v opakovaných akcentech na oprávněnou nespokojenost kreolců a domorodých obyvatel s jejich druhořadým občanským postavením a na jejich emancipační snahy, jež zapůsobily jako katalyzátor pro vznik představ společenství. Naproti tomu ústřední idea knihy - tedy koncept národa a národnosti coby novodobého konstruktu, v jazyce zrozeného a jazykem dále reprodukovaného, náleží již spíše éře linguistic turn. Andersonovu studii lze stejně tak chápat jako průsečík již doznívajícího modernismu s teprve vznikajícím postmodernismem.

Jistá disproporce v povědomí o jednotlivých národech (kritizovaná i Martinem Procházkou v doslovu ke knize) vyznívá jednoznačně ve prospěch jihovýchodní Asie, autorovi odborně i jazykově blízké, a v neprospěch (post)habsburské středovýchodní Evropy. Avšak non omnia possumus omnes, vzpomeňme na cenný "skandinávský" či "pobaltský" akcent v některých pracích Miroslava Hrocha. Navíc - největší školou historika i laického čtenáře je právě učit se srovnávat zdánlivě nesrovnatelné, nahlížet vlastní dějiny nikoli očima vlastní imagined community, nýbrž očima americkýma, německýma, východoasijskýma. Mezi Scyllou povrchního apriorismu či "srovnávání hrušek s jablky" a Charybdou faktopiseckého zaznamenávání jednotlivin je nucen dennodenně proplouvat každý historik - bez ohledu na to, zda zkoumá zrovna národní hnutí. A hodnota Procházkova doslovu tkví mimo jiné ve snaze polemicky doplnit některé césury Andersonova textu (ve vztahu k českým dějinám) či osvětlit ex post jeho spíše "temné" pasáže (především povýtce subtilní problematiku vnímání času u Ericha Auerbacha a Waltera Benjamina).

Závěrečná pasáž nazvaná Putování a přenos: o geobiografii Představ společenství může v knize působit až překvapivě neorganicky, je však v mnohém přínosná. Na příkladu recepce jedné knihy je naznačen komparativní nástin nejrozličnějších světových nakladatelství i jejich "nakladatelská politika". U popisu periodik, nakladatelských domů či konkrétních osobností nešetří Benedict Anderson epitety typu "seriózní radikálně levicový deník" či "liberálně levicový intelektuál" - naznačuje tak vlastní politickou orientaci, ale mimoděk i myšlenkovou příslušnost k době, v níž vžité "pravolevé" politické schéma bylo ještě mnohem méně zprofanováno a obsahově vyprázdněno než dnes.

Samotný název knihy, s ohledem na rozmanitou příznakovost slova komunita/community/communauté/Gemeinschaft atd. v různých evropských jazycích i na problém klasické sociologické dichotomie pojmů Gemeinschaft a Gesellschaft, představoval do značné míry překladatelský oříšek. Petr Fantys se s ním vypořádal dovednou transpozicí (byť i alternativní varianta Myšlená společenství by stála za úvahu) a zdařilo se mu bravurně reprodukovat i autorovu snahu o civilní, stylisticky neokázalý text bez zbytečných nánosů akademismu.

Snad nic nekontrastuje s obratným, koherentním a stylisticky adekvátním Fantysovým překladem křiklavěji než mimořádně nedbalá redakční úprava textu. Pomyslným sítem korektorského čtení propadlo příliš mnoho překlepů, triviálních pravopisných chyb i chybných přepisů neanglických jmen a slov (na mnoha stranách si lze klást otázku, zda kniha nějakým korektorským čtením vůbec prošla!). Nedbalost v přepisech z románských jazyků a komolení (popřípadě úplné ignorování) jejich diakritických zvláštností představují bohužel v našich končinách jakýsi folklor a kazí jinak záslužnou produkci řady seriózních nakladatelských domů. Alespoň pro představu: z portugalského nakladatelství Ediçőes 70 (titul knihy a název lisabonského nakladatele stačilo přitom během minuty ověřit na internetu!) stává se bezděky "nakladatelství Edińőes" - z čehož v češtině i při sebevětší představivosti vychází toliko úsměvný galimatyáš "nakladatelství Nakladatelství"; zkomolenina francouzského názvu knihy L`imaginaire nationale (snad cosi jako "národní imaginární veličina"?) plete čtenáře matematickým názvoslovím (namísto správné a opět snadno ověřitelné varianty L`'3fimaginaire national), a "jihoslovanská" diakritika v portugalských slovech mestićos a castićos (namísto mestiços, castiços) slušela by o mnoho více jménu chorvatské socioložky Silvy Mežnarićové, jež je prozměnu v knize tvrdošíjně počešťováno. Podobné, snadno odstranitelné a o to zbytečnější redaktorské lapsy zbytečně snižují úroveň českého vydání. Zanechávají navíc dojem diletantismu, jenž je předního univerzitního nakladatelství mírně řečeno nehodný.

Při čtení Andersonových Představ společenství a zejména pod dojmem závěrečné bilancující kapitoly o jejich cestě napříč kontinenty a režimy snadno podlehneme pocitu, že kniha s takto globální tematikou je po celou dobu své existence a recepce vlastně polotovarem. Nejen proto, že traduttori traditori, tj. že překlad je vždy svým způsobem zradou na originálu a jeho přetvořením, nýbrž také proto, že mezinárodně zaměřená historická práce musí se nutně setkat s rozdílným přijetím v závislosti na konkrétním národu a národní zkušenosti recipienta. Co působí v jednom čtenářském okruhu ezotericky, je jinde důvěrně známé - a naopak (relativitu perspektiv ilustruje a našince pobaví již Andersonovo zařazení Thajců či Filipínců mezi "malé národy"). Zbrusu nové české zastavení na čtvrtstoleté geobiografické trajektorii světoznámé knihy otevírá i řadu nových a spíše hraničních otázek - třeba tu o aplikovatelnosti Andersonova konceptu na mladé a spíše sociokulturně než teritoriálně vymezené národní hnutí Romů.

Můžeme si poprávu klást otázku, proč se natolik paradigmatické dílo světové historiografie sociálních dějin objevuje v českém překladu tak pozdě. Je stále málo českých historiků, kteří by byli schopni (a ochotni) nahlížet studium kolonialismu či dekolonizace postmoderním prizmatem, interdisciplinárně, bez zpozdilého etnocentrismu a bez apriorní štítivosti k neomarxistickým inspiracím - ti nemnozí, kteří to dokáží, si zjevně řadu let vystačili s anglickým originálem knihy. Snad zde hrálo roli i dlouholeté sebeuspokojení nad světovostí a mezinárodním uznáním paradigmatu hrochovského - kdo ví? Důvodů bude bezpochyby vícero. Benedict Anderson však ani dosud nebyl v historické obci jménem neznámým a nyní, po vydání českého překladu, si svoji cestu k domácímu čtenáři nadále probojovává. Doufejme, že v univerzitních posluchárnách vbrzku zdomácní - coby plnohodnotný myšlenkový antipod Miroslava Hrocha, Erica Hobsbawma či Ernesta Gellnera.

Benedict Anderson, Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha, Karolinum 2008. Přeložil Petr Fantys.