POD čAROU • Souvislosti 2/2009


Jan Hon / Dopis z Mnichova


Jan Hon

Dopis z Mnichova

Milý Petře,

prosil jste mě, abych Vám někdy napsal z Mnichova, a když se k tomu konečně mám, dochází mi, že jsem zatím o svém zdejším pobytu trousil jen kusé útržky dojmů, ale nikdy ze mě nekáplo nic souvislého. To je zarážející i pro mě, ale myslím, že to má pochopitelnou příčinu: jsem tu na dlouho, ale zase ne na věky, a tak se ve mně sváří zvědavý host, který čeká, jak to všechno dopadne - a soudy si nechává na později -, s přímým účastníkem pohrouženým do zdejší každodennosti. Právě ta každodennost ve mně navíc vyvolává pocit, jako bych ani nebyl pryč, "v cizině" - a opravdu, je Německo ještě vůbec cizina? Nad tím tu přemítám často: co máme společného, čím se lišíme a jak s tím vším souvisí myšlenka Evropy, u nás tak podivně přisprostlá, a přece...

Vidíte, teď "u nás" znamenalo v Čechách, ale jindy psávám i "u nás Mnichově". Nedávno jsem měl příležitost uvědomit si, proč to tak může být. Ve schránce jsem našel dopis z radnice, který mně připomínal, že mám právo účastnit se voleb do Evropského parlamentu tady v Německu, a apeloval na mě, ať toho práva jako občan Evropské unie využiju. Občan Evropské unie! Dokážete si představit našeho vrchního národovce, jak by se asi tvářil? A já se přitom nemohl ubránit velmi povznesenému pocitu zadostiučinění: to si opravdu smím vybrat, jestli se v Evropě nechám zastupovat ze země, odkud pocházím, nebo z té, kde žiju? To skutečně "Východoevropan" může rozhodovat o tom, jestli do Evropského parlamentu přijde strana, která tam chce reprezentovat "jediný opravdu bavorský hlas"? Přiznávám, že mě to na chvíli zalilo opojně naivním dějinným optimismem. Vždyť co pro nás Mnichov znamenal ještě před dvaceti lety? - A před sedmdesáti? Přibližujeme se, a až nebude čtyřsetkilometrová cesta vlakem z Prahy trvat hanebných šest hodin, bude to téměř dokonalé.

Jinak mě ale ze spojení těch dvou měst často přepadá spíš smutek - zdá se mi, že Praha sotva najde lepší zrcadlo vlastního zmaru než právě v Mnichově. Ta města jsou si přece tak podobná: jsou stejně veliká, právem se chlubí předválečnou kulturní tradicí, oběma protékají denně hektolitry piva, v obou v sedmdesátých letech postavili metro a obě se sem tam ráda považují za pupek střední Evropy. Proč se ale tak liší? První dojem často klame a mně se zdá, že u měst to platí dvojnásob. Tady má člověk nejdřív pocit, že je to všechno jen pompézní kulisa pro vytrvalou přehlídku luxusu - nesrovnatelná s přirozenými půvaby matičky stověžaté! Ten dojem ale přežije jen do té doby, než se prvně vydáte do knihovny, do divadla, na kole do města, vlastně kamkoliv za tu kulisu. V Praze naopak právě tehdy nastává první rozčarování, což mi bohužel potvrzují přátelé, kteří se vydali opačnou cestou. Už mě často napadlo, že se po Listopadu půvaby Prahy staly spíš jejím prokletím; jako by z ní naši radní za těch dvacet let udělali lacinou běhnu, která dá každému - ale právě jen ten pohled na Hradčany. Z Mnichova toho po válce moc nezbylo a jeho pamětihodnosti lze projít za den, nehledě na to, že pražský orloj na gotické radnici je opravdu vkusnější než ten zdejší, na gotické radnici gründerské. Orloj ale město nedělá - a sem se jezdí za divadlem, za operou, za uměním, za vědou. Mluvím schválně o "oficiální scéně", protože ve mně stále ještě doznívají dojmy z pražské Richterovy kulturní reformy i z toho, jak jsme si pohřbili novou národní knihovnu.

Když už se zmiňuju o divadle: v Mnichově se Pražanovi mohou stát nevídané věci. Jak teď bilancuju svůj zdejší první půlrok, koukám s údivem na to, že se ze mě stal pravidelný návštěvník opery, ba je to ještě horší: s obzvláštním zaujetím se vydávám na Wagnera, na kterého tu má nepsaný monopol režisér Peter Konwitschny. Jistě, je přece jen trochu zvrhlé, že Parsifala dávají jen o Velikonocích - ale to, co se přitom odehrává na scéně i pod ní v orchestru, je skvostné. A je myslím příznačné pro zdejší divadelní život vůbec, že se nechodí ani tak "na Wagnera" ("na Figara", "na Jenůfu"...), jako spíš právě třeba na Konwitschnyho, zkrátka že vlastní interpretační pojetí a nasazení se nejen cení, ale především očekává, a že je díky tomu i tohle velkoformátové divadlo stále ještě živoucí. A to, jak se v něm stírají rozdíly mezi "klasickým" a "moderním", není ani vynucené ani prvoplánové, ale prostě - přirozené.

Přijde mi, že to souvisí ještě s jednou věcí, která je daleko víc patrná v činohře - tady tedy hlavně v pověstných Kammerspiele. Nevím, jestli za to může původně Brecht, ale nelze přehlédnout, jak jiná je zdejší herecká tradice - jak se tu herci nesnaží vzbudit iluzi, že vlastně nehrají, jak se nedoprošují divákovy naivní víry ve svého Othella, Josefa K. nebo třeba Marii Braunovou, ale jak se přiznávají k tomu, že své postavy inscenují. Působí to velmi osvobodivě a otevírá to netušené výrazové bohatství, protože takový odstup od sebe sama je z podstaty věci ironický - jak o tom píše Thomas Mann v souvislosti s románem -, a tudíž unese daleko víc než divadlo hrané "navážno". (Mimochodem, inscenace Kafkova Procesu je mimořádná, a to ve dvou ohledech: předně je to čarovný divadelní zážitek, někde na hranici akrobatického čísla a Buńuelova pozdního, sublimního surrealismu - a zadruhé je to krystalická ukázka toho, jak je Kafka pro divadlo nepřenosný. Přes veškerou důmyslnost představení si jeho text nakonec stejně vystačil sám a z celé šou nezbylo víc než pouhá ilustrace, i když, jak říkám, uhrančivá.)

Teprve po delším čase jsem si začal všímat, že tenhle druh odstupu zřejmě nebude jen věcí německého divadla, ale že v něm snad je něco (současně) německého vůbec - že právě díky němu čtu s takovým potěšením zdejší Süddeutsche Zeitung a po ránu poslouchám veřejnoprávní rozhlas. Podobně jako herci se totiž ani redaktoři těchhle médií nesnaží vzbuzovat iluzi objektivního popisu skutečnosti - z každé větší zprávy je zřetelně znát postoj jejího autora. Asi dobře vědí, že objektivní zpráva je chiméra, protože každé vyprávění je beztak interpretace. Na první pohled se tak může zdát, že tu žurnalisti nectí rozdíl mezi zprávou a komentářem, ale mně se to jeví tak, že objektivita právě v přiznaném názoru dosahuje jakéhosi vyššího stupně, ba že teprve tam se opravdu začíná uskutečňovat.

Vidíte, netušil jsem, že se mi z toho stane psaní o odstupu, ale je to vlastně příznačné pro celé mé zdejší počínání. Pozvali mě sem, abych se zabýval literárními překlady z němčiny do češtiny v raném novověku, a taky abych jim pomohl zkoumat okolnosti, za kterých ve stejné době němčina prorážela vedle latiny jako jazyk literatury - literatury v tom nejširším smyslu slova. Už to první je přece na pováženou: copak to dává smysl tahat českou renesanční prózu na mnichovskou germanistiku? Inu dává, a nejen proto, že se tu na rozdíl od Čech dá takovouhle vědou ještě uživit. Dává to smysl proto, že otázky, které tu Němci kladou svojí starší literatuře, ta naše, v lecčems z ní odvozená, vzbuzuje taky, ale zas ne vždycky úplně stejně - a právě tenhle drobný posun, ten odstup, leckdy směruje pohled možná k tomu nejpodstatnějšímu. Jeden společný problém za všechny: co si počít se vším tím pragmatickým anebo třebas i "lidovým" čtením, které literární historie z nejrůznějších důvodů postavila mimo kánon a které přesto udávalo tón doby? Taková otázka Vás časem zavede k ohraničeným konstelacím, ve kterých lze pozorovat konkrétní sváry nejroztodivnějších podnětů, k jednotlivým tiskařům, ke dvorům, k učeneckým kroužkům. Teprv tam se Vám začnou vyjevovat určité motivace, společné zájmy a nakonec snad i tendence, a hlavně - začnete pod nohama cítit pevnější půdu pro srovnávání. Když např. Niklas von Wyle překládal do němčiny Boccaccia, aby měl příklady pro svá rétorická pojednání, bylo to patrně přece jenom něco jiného, než když se do "téhož" pouštěl Hynek z Poděbrad, a tuplem něco jiného, než když Boccacciovy povídky dorazily do češtiny anonymně právě z německých zpracování...

Vrátil jsem se teď z blešího trhu v Maxvorstadtu a uvědomil si přitom, že je na Mnichově ve srovnání s Prahou nápadná ještě jedna věc: cizí lidi jsou tu vůči sobě přátelštější, anebo tu přinejmenším panuje sousedštější atmosféra. Každá čtvrť pořádá svůj bleší trh jednou do roka - a vypadá to celé spíš jako velikánská sešlost. Kdokoliv, kdo se chce něčeho zbavit, si postaví na dvorku nebo před domem stánek s čímkoliv od lédrhóznů přes vysavače po porcelánové banány, a v trh se tak promění vlastně celá čtvrť. Zarážející na těch zástupech je ale to, že se nikdo nikoho nesnaží natáhnout, nikdo se nehádá a nestrká, všichni si tykají, a především se prostě baví, spolu nebo jen tak - jako by nákup a prodej byl na celé té akci to nejposlednější. Ne nadarmo se asi říká, že Mnichov je největší maloměsto. A mně se přesto místy stýská po mém rodném nejmenším velkoměstě, před kterým jsem na čas více či méně vědomě utekl: snad právě proto, abych mu dal zase šanci chybět mi. A abych si tady s odstupem od všelijakých okolností připomněl, že před sebou člověk neuteče nikdy.

Zdraví Vás Jan Hon


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=911