POD čAROU • Souvislosti 2/2009


Jiří Zizler / Bagately o propadu Miloše Urbana, banalitě Josefa Formánka, dobré próze Tomáše Zmeškala a Čapkově pragmatismu


Jiří Zizler

Bagately o propadu Miloše Urbana, banalitě Josefa Formánka, dobré próze Tomáše Zmeškala a Čapkově pragmatismu

Čím dál víc se ptám, čím vlastně Miloš Urban ve svém Sedmikostelí tolik uhranul, že jsme byli ochotni ho adoptovat jako pomalu největší naději české prózy sklonku století. Zkrátka přišel s románem, který se opravdu tolik vymykal dobovému průměru, až se nikomu nechtělo považovat to za náhodu. Napínavá, hutně dobrodružná próza, výborně kompozičně skloubená, s přívalem chytrých a nenásilných kulturních a literárních aluzí; navíc jestliže historizující romány tendují k mechanicky vnějškovému přenášení soudobého jazyka, psychologie a problémů do minulosti, Urban překvapil a v Sedmikostelí téma pojal dokonale inverzně - vzal ryze středověký konzervatismus a postavil ho do středu díla jako legitimní světonázor, který znejišťuje, provokuje, atakuje a boří samozřejmé jistoty. Urbanův Schwach byl hrdina plně uvěřitelný, výrazný, dojemný, jeho iniciace se jevila autenticky, smysluplně a působivě. Vypravěčské kvality dodaly románu barvitost, skvěle zvládnuta pražská topografie vytvářela půvabně sugestivní atmosféru - ale svou šťastnou konstelaci už Urban, částečně s výjimkou Hastrmana, už nikdy nezopakoval. Místo originality a invence opanovala jeho romány řemeslná rutina, nedbalost a klišé. Bohužel poslední opus Lord Mord (Argo 2008) je jen dalším počinem v souvislé řadě zklamání. Někdejší inverznost vzala dokonale zasvé - všechno je až úzkostlivě přizpůsobeno dnešní míře - do secesního koloritu se vlévá promiskuitní sexualita, drogy, temný přídech komunální politiky spojený s korupcí na pražském magistrátě, paralely vtahující dnešek do minulosti se vyrábějí jako na běžícím páse. Atraktivita se tu míchá sice klopotně, ale se zkušeným rozmyslem - archaizující patina, romaneskní šerosvit, záběry staré Prahy, zrychlená akčnost plus záběry bordelů vedle historicko-politických reálií, a přitom se vše servíruje přijatelně a stravitelně, s minimem retardačních prvků, jež by případně odváděly pozornost. Přečíst to lze na dva zátahy, pokud člověka neumoří nuda předvídatelnosti a vodové nevzrušivosti. Hrabě Arco je postava dosti žalostná, papírově matná, vlažná a neslaná nemastná, banální erotický požitkář s TBC, dobroděj, co rozdává milostivě drogy ztraceným existencím, troska šlechtice, ale haur: "na své ženy a na svůj dům si sahat nenechám", tak trochu panák či skelet, na nějž se navlékají představy o mentalitě doby. Znamená to žel tu dobu okrást o veškerou rafinovanou stylizovanost a mystifikační hody a rej subtilností, které se nevyčerpávají vnějškově chladným sviňáctvím, ústícím, jak je tomu v Urbanových románech obvyklé, v bigamii jako iluzi ideálního štěstí, ale manifestují se niternou, melancholickou a proměnlivou erotičností, amalgámem touhy a pokory, vášně a odevzdanosti, chtíče a vyprázdněnosti. V Sedmikostelí Urban rozvinul řadu aluzí až slastně případných - dnes nabízí hlavně jména, pro něž nechodí daleko: prostitutky se jmenují Meyrinková či Weinerová, vystupují zde bratři Urzidilové a doktor Kubin, zavadí se letmo o Freuda a Marxe, dostaneme se i k Ignatiu Herrmannovi (tady se spíš čeká, zda-li ho někdo nepozorný vážně zamění se skutečným Ignácem Herrmannem), ale tohle torzo dohromady nefunguje. Výrok "vy půjdete bručet, pane" jsme slyšeli od Ivana Langera, ale za kolik stojí taková "velejemná" narážka? A ten jazyk: "Sklonil jsem se k ní a zezadu ji objal, neměla pod halenkou nic, jen svá malá hebká prsa, a tak jsem jí rozepjal čtyři knoflíčky a vsunul dlaně pod látku a na teplé hrudi naskočila husí kůže"; "pak jsem šel do postele a ony se mnou, svlékat jsem se nemusel, udělaly to za mě, a když jsem stál v chladné ložnici nahý, položily mě na postel a zahřívaly mě každá z jedné strany"; "tak jako už jednou, vložil jsem mu do pootevřených úst heroickou pilulku a násilím stiskl čelisti k sobě. Pak jsem se narovnal, přehodil si v ruce meč a probodl zrádné srdce" (tady se alespoň nezapře pěkná inspirace spaghetti westernem); jazyk rádoby ostře pikantní, mdle rozbředlý a nedovařený, nakysle všední, samé takové floskule jako "zdravá frekvence styku", "trpíte informačním průjmem" atd. Nepochybně že Urban venkoncem umí všechno sesumírovat, aby to štimovalo a efektně se rozuzlilo, že občas umí vysypat z rukávu popis dechu staré Prahy, svižně vykreslit šermířský souboj, vkusně si pohrát s motivem atd., ale pro čtenáře z toho plyne jedna konsekvence: proč chodit ke kováříčkovi, když máme tolik kovářů, tolik výborných českých i německých pražských autorů neoromantizujících, dekadentních, secesních i pozdějších, kterým Urban nesahá ani po kolena?

Ale jestliže naříkáme nad Urbanovým propadem, pořád ještě je adeptem Nobelovy ceny proti jinému fenoménu české literatury, který je Josef Formánek se svým románem Mluviti pravdu (Smart Press 2008). Zde se ocitáme v takovém krupobití banálních mouder, že nás spasí jen nejrychlejší útěk: "Člověk většinou pozná, že je něco krásné, až když to ztratí"; "nikdo neví, kolik je na nebi hvězd, nikdo neví, co už nikdy nevezmeme zpátky", ba nás dokonce kniha přesvědčuje, že "všechno je zázrak". Příběh, který by chtěl být úžasný a ohromující, se tu vznáší v jakémsi rosolovitém nálevu sentimentu a šestákových citátů kořeněných strojovým naturalismem. Čtenář musí přestát kobercový nálet vyděračské plačtivosti, jež se do úmoru lyricky rozmělňuje a rozřeďuje v kolovrátkovou ohlupující břečku. Každou chvíli se někdo rozněžní a zaslzí, každou chvíli stříká krev a létají vnitřnosti, abychom taky viděli, zač je toho na tom božím světě loket. A přitom se všechno buduje na očekávatelných klišé: když jeptišky, tak úchylné, když Rusové, tak vodka (spousta vodky), vojna není kojná atd. Formánkovo vyprávění neustále akcentuje jakési opojení životem, ale blouznivě mlhavé, opilecky blábolivé a upovídaně únavné, až máme chuť vděčně autorovi věřit, že "tahle knížka je pro mě naprosto strašná. Už nikdy nic takového nechci psát." Řekl bych ale, že z hledisek kurzů tvůrčího psaní se autorův styl musí jevit naprosto dokonale - autor perfektně ví, čeho chce dosáhnout, umí tomu přizpůsobit všechny prostředky, a působí velmi celistvě, takže jeho oběť je až po bradu zalita dojetím, zuby jí drkotají z těžkého otřesu nad brutalitou světa, a z posledního dechu, než ho poslední vlna Formánkovy tvůrčí ingeniality definitivně zbaví vědomí, úpěnlivě volá po kráse a lásce (anebo se z toho ještě ráda probudí, otřese se a vrátí se ke všedním povinnostem?). Okamžitě rozprodaný dvacetitisícový náklad je krutým vysvědčením čtenářského vkusu, prahnoucího po osvěžující masáži lechtivě dráždivých dotyků, které příjemně pobaví a nenechají na pokoji ani tu naši vzácnou lidskost. Představuji si, že taková díla budou jednou přidávat v jistých restauracích k trochu dražšímu menu - zaručí se tak, že hosté po takové porci duchovní krmě znamenitě vytráví a rádi přijdou zas.

Projdeme-li takovýmito čtenářskými zážitky, může nám cokoli literárně vyvedenějšího a nepoznamenaného honbou za úspěchem připadat jako mana z nebes. V tom je i nemalá potíž: laťka se v české literatuře pozvolna, ale jistě snižuje, takže do popředí se dostávají díla, která nejsou o mnoho více než toliko průměrná, ale už nějak scházejí nástroje k tomu, abychom to spolehlivě rozpoznali. Svým způsobem to potkalo třeba dobrou prózu Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem (Torst 2008). Zlehka, opatrně a jakoby mimochodem se tu spisovatel dotýká řady základních otázek lidského bytí - boží existence a teodiceje, smrtelnosti, lásky, dobra a zla, pravé moudrosti, a přitom usiluje obsáhnout lidský život v jeho nízkosti, všednosti i prosté monumentalitě. Nasazuje nám brouka do hlavy: nejsme nakonec jen pokusní králíci v nějakém podivném experimentu vyšší síly? Nerealizuje se tu nějaký "projekt pro ozřejmení podstaty zla"? Snaha v životě "vytýčit provizorní orientační body" se ukazuje jako krajně obtížná, člověk se dobírá poznání, že "to, co vidí, je jen iluze. Že nevidí to, co vidí, jen to, co si myslí, že vidí. Že nevidíme, ale očekáváme a naplňujeme svůj život nepatřičným zklamáním." Zmeškal střídá obrazy obyčejného, poklidného života, v němž štěstí i neštěstí mohou být zdánlivě stejně fádní, a člověk je zoufale pošetilý i zoufale toužící po čistotě, ale bez schopnosti "domluvit se" a "vyříkat si to", s alegorizujícími fantaskními historkami, jež představují metaforické zrcadlo mravního tázání. Kruciální otázku ale v próze představuje tematika označení a rozpoznání zla, které nám záhadně uniká přes všechno filozofování o naší přirozenosti ("Co je v lidech zvířecí a co je v lidech lidské?"). Hynek Jánský, medium zla a hybatel rodinné tragédie, je zároveň postava nadčasová, sumerský Ullkummi, chladný, slepý a hluchý bůh, nepodléhající soucitu, ale zároveň svědomitý a ordinérní konformista, jehož moral insanity vyrůstá vlastně z děsivého prázdna.

Zmeškal dokazuje cit pro rytmus i formální vyváženost a umí si pohrát s detaily, vztahujícími se často k prvkům specificky českým, od předsudku, že míšenec se nikdy pořádně nenaučí česky, až po sumu přesných postřehů o rázovitostech české mentality očima anglického studenta. Zároveň Zmeškal zjevně patří k autorům, kteří netvoří zrovna snadno - z jeho stylu lze vycítit jistou námahu a pracnost, přecházející někdy v mírnou topornost, hlavně v dialozích, místy rozvláčně zdlouhavých a neobratných. Civilnost se dostává na hranice výrazové chudoby a do úvah prosakuje verbalismus, slovník občas drhne, bývá strojený a uměle poetizující, všechny problémy ale vznikají i Zmeškalovou náročnou prací s tzv. nespolehlivým vypravěčem, který nasvěcuje příběh z více úhlů a vždy si žádá promyšlené stylizační mistrovství. Zmeškalův román tak vůbec není efektní ani moralistní, poukazuje ale k lidské křehkosti způsobem, který je nenápadně znepokojivý. Pokyn "vzdej se těch věcí, které máš nejraději" je extrémně prostý a absolutně neproveditelný dnes, jako kdykoli v minulosti. Jestli tedy Zmeškal představuje průměr, tak v nejlepším smyslu: z něho se lze odrážet k tématům a dílům vskutku velkým.

Postavení Karla Čapka v období první republiky bylo poněkud zvláštní. Jakkoli se již v polovině dvacátých let mohl pokládat za spisovatele světově proslulého, doma rozhodně nebyl prorokem. Odpuzoval a dráždil příliš mnoho lidí, výhrady vůči němu byly nekonečné: vládce Olympu F. X. Šalda ho nepřijímal, komunisté ho odmítali, katolíci ho nenáviděli. A proč vlastně? Zdá se, že svorníkem averze vůči Čapkovi bylo v první řadě jeho pojetí tzv. obyčejného života a příklon k filozofii pragmatismu. Co je vlastně pragmatismus, věděl však z jeho kritiků málokdo: nikdo netušil, že dílo mnoho protagonistů tohoto směru přežije hluboko do dvacátého století a ovlivní celou řadu oblastí humanitních věd. Většinou se vycházelo z nejpovrchnější sémantiky termínu, z pouhé asociativnosti, jež neměla nic společného s konkrétními znalostmi, studiem a četbou. Podle Šaldy je Čapkovo ideové východisko "mravní impresionismus, nechuť k řádu a kázni, duševní trpnost a koneckonců i duševní pohodlí, které si žádá od života zázraků". Šaldova recenze Čapkovi knihy Zoon politikon čili O věcech obecných přechází do tak apodiktického a nesoudného spílání, až je stydno citovat - další vývoj prokázal strašlivou kritikovu zaslepenost kardinálním způsobem. Ale i osvícený, vědoucí a jasnozřivý Bedřich Fučík selhával při recepci Čapka až flagrantně - Čapkův pragmatismus hodlá představit jako soubor negativních vlastností (ale daleko spíše mu z toho vychází soubor schémat, klišé a karikatur). "Není zde víry ani statečnosti srdce, jenom setrvačnost vláčená a všelijak přizdobená na ohlušení sama sebe a podaří-li se, i druhých", zde "každý šosák najde opory pro svou pravdu a činnost", "všechno je zmechanizováno, i spravedlnost, pravda i ctnost" atd. Kolik jen agresivity, vášnivého nesouhlasu a odporu, ironie, sarkasmu a výsměchu vyplýtval Fučík na Čapkovo znevažování! Čapkův pragmatismus byl pro jeho odpůrce stigmatizující nálepkou, poukazující k obhajobě statu quo, loajalitě vůči konvenci a společenské a myšlenkové konformitě, nezájmu o sociální otázky (i Čapkovi velmi nakloněný Václav Černý roku 1939 píše, že "Čapek neměl valného smyslu pro sociální formulaci demokratického humanismu""jeho oslava plného života zůstává neúplným pohledem na život"). Pokud se toho dožili, měli už brzy poznat opak při budování krásných nových světů, které se s lidskou důstojností a kulturou vyrovnávali zcela nekonformně. Čapek triumfalizující personalistické koncepce odmítl už jako student svou koncentrací na objektivní estetiku a seznámení se s empirickým pragmatismem jeho distanci jen utvrdilo. Přijetím pragmatismu se jen identifikoval s myšlenkou, že svět je naším dílem a jako za takový za něj musíme převzít odpovědnost a neodvolávat se na transcendentální instanci. Chovat se pragmaticky znamená chovat se tak, aby naše konání upevňovalo a posilovalo důvěru ve svět (a to by se i dnes mohlo tesat do kamene) a nikoli důvěru v Boha, jež je naší záležitostí niternou a soukromou. Narušení této bazální důvěry přece ohrožuje lidskou zakotvenost i soudržnost jakékoli pospolitosti. "Pragmatismus je především metoda dovolující řešit spory, jež jinak byly by nekonečné," říká Čapek. To, co je ale pro Čapka výraz a důkaz vitálního, praktického optimismu, se pro jeho transcendující oponenty stává nejpřízemnější formou malosti a zásadního pesimismu. Řetěz neporozumění je dokonán: patos života a díla jedněm splývá s heroismem ("hrdinství srdce" u Fučíka, "cesta ohně, krve a života" u Šaldy, "osobnost, jež splývá s dokonalou svobodou a jsouc zcela individuální a jedinečná, je přece jen branou k absolutnu a věčnosti" slovy Černého); Čapkovi však stojí za to mluvit o "hrdinném odhodlání stát se obyčejným člověkem" - tím však ovšem podobné proklamace diskredituje jako absurdní, neužitečné emfatické třeštění. Inu tak - naše životní zkušenost rozšiřuje náš pohled na život. Možná by ten starý konflikt personalismu a pragmatismu nemohl být suverénně rozhodnut ani dnes. Patologie "transcendující víry" přinesla katastrofy dvacátého století, ale personalisté by odpověděli, že zejména vinou bezuzdného pragmatismu, k němuž se většina společnosti uchýlila. Ale ta zavilá odhodlanost neporozumět a převádět vše na samospasitelnou vznosnost nadřazených idejí poukazuje ke konstantám českého myšlení až do dnešní doby a její hermeneutice bychom se už ze sebezáchovných důvodů měli věnovat důkladně a hlubinně.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=913