Jiří Zizler

Bagately o Durychově a Zahradníčkově korespondenci, monografii Aloyse Skoumala, husákovském vábení a Olze Hepnarové

Žijeme v době zániku epistulární kultury. Kultura, která trvala několik tisíc let a bez níž byla lidská komunikace nemyslitelná, byla smetena během několika roků moderní technikou. Patrně si ani neuvědomujeme, jakou ztrátu to pro nás znamená - nikdo alespoň tento zánik nekomentuje ani nereflektuje, nikdo a nic se mu nestaví do cesty. Máme'2dli tedy před sebou dva významné soubory osobní korespondence velkých českých autorů (Jan Zahradníček: Mezi nás prostřena noc...Dopisy z vězení ženě Marii, CDK 2008; Jaroslav Durych: Listy drahým, Barrister & Principal 2008), můžeme se zeptat také ještě jinak: co nám dalo právo vydávat a číst intimní listy lidí, kteří by třeba k jejich otištění ani nesvolili? Není v tom také kus pro nás dnes už samozřejmého voyeurství, které nakukuje a vkrádá se do prostorů a koutů nejsoukromějších a nejchoulostivějších, jež bychom měli naopak před pohledy zvenčí chránit? Jestliže v tom má devadesát pět procent zainteresovaných jasno, neznamená to ještě důvod pro jednoznačnou odpověď vždy a všude. Možná bychom se připravili o dokumenty nevyjádřitelné lidské i umělecké hodnoty, ale zároveň bychom zachovali pietu k něčemu křehkému, co si zaslouží chránit. Odpovídáme případ od případu, obecný recept není k dispozici, ale vězme, že přistupujeme k něčemu, co se nalézá na velmi jemné hranici.

Durychovy dopisy jsou adresovány zvláště rodinnému okruhu, manželce Marii ("moje zlaté srdéčko", "zlatý Maroušku"), dcerám Marii, Jaroslavě, Jiřině, synu Václavovi a některým dalším; píše ze studií, z armádních pobytů v Tione, Korutanech, z haličského bojiště a lázeňských pobytů na různých místech. Z čeho se dopisy skládají? Najdeme tady tu typickou směs věcných popisů životaběhu a stavu věcí, zařizování a pochůzek, pokynů, dotazů, připomínek, provozních a organizačních sdělení, marginálních informací a poukazů, glos, pozdravů, gratulací a bilancí. Durychovy dopisy jsou konkrétní a střízlivé, ukazují profil praktického člověka, který je stále pokud možno dobré mysli, ze strázní si příliš mnoho nedělá, a pokud, nechce s tím blízké zatěžovat a obrátí vše v žert ("byl jsem přesmuten a ze zoufalství jsem snědl jedno jablko a kus čokolády"). Můžeme zde najít mnoho dokumentárního biografického materiálu, například o stravovacích poměrech v rakouské armádě ("Jednou týdně máme vepřovou pečeni, jednou svíčkovou, rýže máme dosti, k obědu jest víno, k večeři pivo, kořalek i ovoce dosti, dvakrát denně bílá káva, pak se fasuje čokoláda, sardinky, eidamský i elementálský sýr, salámy, a jest to velký div, že se člověk neroznemůže od přecpání") - zlaté Rakousko, tak dobře už u vojska nikdy nebylo, jenže to Durych píše 30. ledna 1916 z východní fronty, uprostřed apokalyptických jatek první světové, kdy naplno úřadoval "sekáč, co se nezakecá". Jistě se Durych vyjevuje i v podobě bytostného polemika, stále připraveného ukázat svou "proříznutou hubu" a postavit se do radikální opozice způsobem věci adekvátním - 1922 píše z Užhorodu manželce: "zdá se mi, že na lidi teď už platí jenom hrubiánství a že to jinak nepůjde, než když budu v novinách si dělat z pánů šašky" a osvětluje tak svou publikační strategii. Když roku 1937 pomáhá dceři Jiřině se slohovou prací o cukrovarnictví ("ten konec musíš nějak svými slovy pozměnit"), rozjede se nakonec docela durychovsky (nechce se věřit, že by pan profesor nevěděl, která bije): "Z toho jest viděti, že ani plzeňské pivo, ani Jan Hus, ani takzvané bílé zlato se nehodí k tomu, abychom se tím chlubili cizině jako tím nejlepším, co máme." Jako neudržitelný ironik se Durych projevuje na desítkách míst, která by mohla stát na čestných místech v jeho literárních textech ("Tady se teď mluví jen o chcíplém psu, který je důležitější než všecko ostatní na světě. I nálada je psí. Schází jen to, aby někdo složil o psu baladu." - "Demlovi jsem letos ještě vůbec nepsal, poněvadž se mi zdá, že jest škoda koruny na známku, že jest lépe dáti tu korunu cikánům. Ale teď mu někdy napíšu, jen tak aby neuhasl oheň."). Po roce 1945 Durycha nic dobrého nečekalo - skandalizační kampaně, omezení a pak ztráta publikačních možností (s epizodním zlepšením v druhé polovině let padesátých), zhoršující se zdravotní stav jeho i manželky atd. Vyrovnával se s tím bez sáhodlouhých stesků s nahořklým humorem ("po všech těch nepříjemnostech, které koneckonců mají svou zajímavou barvu a podněcují člověka k zdravotně užitečnému vzteku", "teď sedíme všichni jako ptáčci na nalomené haluzce a máme si přitom vesele prozpěvovat"). Dopisy prostupuje prostá a neokázalá, svým způsobem tvrdá a nekompromisní důvěra v boží milost, ochota svěřit se do jeho rukou a nečekat pro sebe to, co se omezené mysli jeví jako nejlepší, ale podrobit se všemu, co přijíti má, neboť skutečný smysl událostí v danou chvíli nedohlédneme. "My pak, kteří na světě nemáme nic, máme od Boha víru, která má větší cenu než panství nad světem." Nebo jinak - "bylo a není, a není a bude". Pravé jméno té víry, že bude, nějak bude, však není pouhá odevzdanost, ale naopak vstřícnost a otevřenost životu.

Vězeňská korespondence Jana Zahradníčka s jeho ženou Marií (250 dopisů) zachycuje jeden z nejtragičtějších osudů české literatury. Jeho okolnosti jsou známé, ale otřásající pocit neskutečné krutosti komunistické moci četba listů znovu obnažuje a umocňuje. Nestačilo, že jemného a konstitučně oslabeného básníka uvrhli do žaláře (z něhož mohl zprvu psát toliko jednou za čtvrt roku!), ale ponechali jej tam i po děsivém neštěstí, jež ho připravilo o obě dcerušky - a čtrnáct dní "dovolené" mu ještě připočetli k trestu. Rozum i cit se vzpírá uvěřit tak brutálnímu sadismu. Tvrdím, že něčeho podobného by nebyla schopna ani okupační mašinérie nacistická. "Není a není slitování, dnes jsem odsunul stranou naději na návrat, návrat v dohledné době." Není divu, že i Zahradníčkova pevná a opravdová víra byla tehdy vystavena těžké zkoušce: "Snad mají nějaký smysl ty hodiny, dny a týdny, které se mi zde tak nekonečně vlekou, ale já ten smysl už nechápu." Situaci, která by znamenala enormní zátěž i v "normálních" podmínkách, musel básník zvládat v odloučení od blízkých, přátel, odborné i duchovní pomoci a také bez dotyků skutečného umění a kultury. Zahradníček ty fatální měsíce podzimu 1956 přestál, ale roky dále míjely a on dobře cítil, co všechno nenávratně ztrácí pobytem ve vězení, co míjí a nikdy se nevrátí - blízkost milované ženy, vliv na výchovu dětí, sledování jejich vývoje, možnost důstojně žít jako člověk ("Mám někdy pocit, že už nepatřím k lidskému společenství, ale je to jen dojem, vím dobře, že jsem člověk a že mě nemůže nikdo a nic z lidského společenství vytrhnout."), o niž se ho snažili připravit. O lidskost, kterou chtěli ti jiní zredukovat, vykořenit, vyvlastnit a znehodnotit, se vedl každodenní neúprosný zápas. Byl stále plný obav a starostí o rodinu, zdali nestonají, jak je s penězi, budou'2dli děti všestranně prospívat - do komunikace se vkrádají i drobné rozlady a tísně, když paní Marie píše méně, než by si básník přál ("Za měsíc by mohla být zase návštěva, ale zřekl bych se jí, kdybys mi slíbila častěji psát"). Představy obou o životních podmínkách partnera byly jistě neobyčejně zkreslené, dopisy i setkání přísně vymezovalo pravidlo "jen o rodinných záležitostech", vynucované dohledem i cenzurou.

Útěchou byly Zahradníčkovi vzpomínky i představy. Uplatňuje tu stále svěží vnímavost a cit pro všechny barvy, chutě, odstíny, nálady, jeho paměť dokáže bystře a živě zprostředkovat dávný zážitek, jehož intenzitu zamřížované zrcadlo zesiluje a stupňuje. Vzácné okamžiky minulého štěstí vždy nějak souvisejí s přírodou, se světem stromů, květin a ptáků, které tolik potřebuje i v současný okamžik: "ráno vždycky slyším otevřeným oknem křik žluv" a "krásné výhledy z oken do lesů a do údolí, slyšíme zde kukačky kukat a holoubky vrkat, a kohouti krásně zpívají, už jsem je neslyšel tolik let". Na dálku ze svojí cely vybízí synka, aby nezapomněl krmit skřivánky. Často se také v dopisech objevuje motiv rukou. Myslí na ruce, které pracují, vyjadřují vztahy, je možné se jimi dotýkat, hladit, držet a tisknout jiné ruce ("mé ruce mi přijdou tak ubohé, že nevědí nic o Tobě").

Tak jako tolik jiných přebýval Jan Zahradníček v naději. Byla jeho denním chlebem, snovým poutním místem, spásným zábradlím. Plánoval a maloval si budoucnost po propuštění ("Jaká to bude radost, až se k Vám vrátím, chudý k chudým"), rozvažoval, jak si všichni zařídí život ohledně bydlení, vaření, garderoby ("prohlížím také obrázkové časopisy s módami a vybírám pořád pro Tebe jarní kostýmy, pláště, hedvábné a letní šaty a střevíčky"). Vždyť přece "budeme spolu celé dny, celé měsíce, celá léta!". Byla v tom očekávání horoucí a úpěnlivá, ale básník tím též jistě přehlušoval úzkost z časů nastávajících, věděl o svém zdravotním stavu i o nepřízni bezohledné doby, ale přece se upínal k návratu celou bytostí. "Celá léta" nakonec trvala pouhých pět měsíců a nebylo to asi období nejradostnější - básník o něm vypovídá ve svém předsmrtném deníku.

Vězeňská korespondence Jana Zahradníčka je především velkým svědectvím o sounáležitosti, o možnosti, jak žít a být s druhým i v odloučení. Představuje to úkol olbřímí a výsostně obtížný, ale nikoli nesplnitelný. Nejde v něm jen o trvalé vzpomínání či zpřítomňování, ale o způsob vztahování k tomu (těm), kteří jsou mou součástí ("teď na Tobě spočívá všechno, co ještě mám a več mohu doufat, domov a rodina a obloha budoucích let. Bez Tebe by nebylo pro mne návratu. Bez Tebe bych neměl nic."). Izolované, opuštěné, ztracené a vzdálené "já" je nahrazováno oním "my", které je živé, skutečné a ryzí. Pravá láska se vyjevuje jako stálá starost o co nejlepší vývoj a růst druhého. A vlastní život, jakkoli uskřípnutý a zúžený, je pak stálým, nepřerušovaným shledáváním.

Biografická kritika ještě není zcela mrtva. Dokazuje to přesvědčivě monografie Dagmar Blümlové Aloys Skoumal. Ironik v české pasti (Jihočeská univerzita, České Budějovice 2009). Pozoruhodnou a nedoceněnou postavu Aloyse Skoumala (1904-1988), anglisty, skvělého překladatelé, esejisty a publicisty se jí podařilo představit s takovou plastičností, jež její přístup naprosto rehabilituje. Autorčin postup vyžaduje pozornou a trpělivou akribii - věnuje se pestrému předivu vztahů, jejich vývoji a sotva znatelným (a latentním) dobovým posunům, odhaluje subtilnosti literární politiky a nitky jemného taktizování, sleduje milníky autorova života v co nejširších souvislostech, hledá kořeny rodového a regionálního předznamenání, registruje atmosféru a podmínky jeho studií s otisky předmětů a vyučujících, důkladně rozebírá a postihuje svazky rodinné, přátelské a kolegiální, vysvětluje podstatu a historii fenoménů a aktivit, na které narazil či se v nich angažoval. Záměrem je otevřít si Skoumalovu nezařaditelnost a popsat její utváření, což se neobejde bez hluboké, citlivé a rozlišující empatie. Snad je někdy Blümlová až příliš rozbíhavá, svou knihu množstvím digresí až přetěžuje, vychází ale z předpokladu, že věci a děje, s nimiž se Skoumal setkával a do nichž vstupoval, významně přispěly k budování jeho charakteru, typu, mravní integrity. Pokud uvádí i řadu anekdot, historek a bonmotů, nehodlá zahrnout čtenáře zajímavůstkami, nýbrž rekonstruuje tkáň živého duševního organismu, který se konstituuje a manifestuje  postoji a jednáním. Skoumalovská monografie je totiž důsledným portrétem člověka v jeho době - a převážná část této doby byla, eufemisticky řečeno, velmi složitá. Skoumal vždy zaujímal v českém literárním prostředí zvláštní postavení. Nalodil se na prvorepublikové plavidlo českých katolíků, ale na jeho palubě mu zřejmě bylo úzko, chyběl mu manévrovací prostor, odmítal nechat se omezovat a spoutávat. Rozhodl se být autentický i za cenu nepochopení, různic a střetů, v druhých pak vyvolával už navždy nejistotu, kam vlastně patří a kým je. Otázky nebyly tak úplně od věci, neboť Skoumal udělal po válce diplomatickou kariéru a jako kulturní atašé působil v Londýně až do roku 1950 (Blümlová mluví o jeho jisté dezorientaci a "dětinsky naivní důvěře"). Po návratu se zkoušel uplatnit, jak nejlépe uměl, nebyl persekvován, ale přáno mu také nebylo; režimní optikou byla jeho spolehlivost více než pochybná. Zároveň však na led s pány vstoupil, ač tam vítán příliš nebyl a logicky vzato tam ani neměl co dělat. Zúčastňoval se výjezdů a konferencí, znal ovzduší Dobříše, dokázal jej sarkasticky tepat, nicméně spočíval, jak zní název jeho zábranovsky silného textu, between two worlds. Svoje literární nadání a ambice obětoval překladu a redaktorské práci. Ocitnul se v jakési mezeře - v podobné proluce žila řada dalších osobností, mj. Ivan Slavík, Rudolf Černý, Jiří Kolář, Ladislav Novák a mnozí jiní. Každý měl tu nezaměnitelně svou a její rozměr si utvářel jen vlastní osobností a charakterem. (Naskýtá se otázka, proč vlastně komunisté nezničili všechny a všechno. Za jistých okolností asi tahle severokorejská varianta uskutečnitelná byla a za normalizace se nám očividně přiblížila. Přece jen se ale zdráhali celou kulturu rituálně roztrhat a svrhnout do propasti, přece jen v souladu s Leninovými tezemi mělo zůstat její zdání, kontrolovaný a umrtvovaný panák, jenž sloužil k zaštítění.) Každý, kdo tvůrčí prací dokázal zachovávat kontinuitu a posunoval hranice, učinil rozhodnutí oprávněné a hodné respektu. Zároveň to nikdo z nich snadné neměl, zejména ti, jejichž ideový a stylistický potenciál spektakulárně převyšoval dobovou normu, takový Bohumil Polan či Václav Černý padesátých let. Černého doslovy k Burešově Otevírání studánek (1954) či antologii Deset francouzských novel (1958) vzbudily rozhořčení - jaktože může, když je o tolik lepší než my?

Ale zpět ke Skoumalovi. Autorka se zaměřuje na jeho vztahy mj. s Bedřichem Fučíkem a Ivanem Slavíkem. Její vývody jsou podložené, vycházejí z reálných aktů, psychologické struktury protagonistů i jejich intencí a cílů. Takový obraz je ovšem vždy jen přibližný, jakkoli pravděpodobný, neboť lidé se navzájem nazírají prizmatem zkušeností, psychického habitu a zájmů, momentálního naladění a někdy i motivací skrytých nebo nahodilých. Objektivita tu přesahuje naše možnosti. To neznamená, že se nemáme pokoušet o interpretaci osobnosti pomocí našeho vhledu a subjektivního prožívání. Nejistota je nevyhnutelná, žádoucí a vlastně dobrodružná. I proto práce Dagmar Blümlové svou celistvostí a mírou zaujetí vysoce převyšuje náš literárněhistorický průměr.

Český rozhlas 6 se vyplatí poslouchat. O zážitek z dvou programů se podělím. První byl věnovaný Gustávu Husákovi, druhy Olze Hepnarové.

31. května 1969 pronesl Husák v pražském ČKD improvizovaný (a nikdy nezveřejněný) projev, který byl nedávno objeven v rozhlasovém archivu. Jeho komentovaný poslech útočí na žaludek i tělesnou teplotu. Čerstvý generální tajemník vystupoval s tou mrazivě suverénní demagogií, která působila odpudivě, ale zároveň mu nepochybně získávala podporu. V oněch letech nikdy neopomněl do svého řečnění začlenit pasáž o svém věznění - nikoli explicitní, ale ve vhodně načasované vtipné narážce, vždy s odezvou salvy smíchu, ale nešlo mu o legraci, ale upozornění na svou tvrdost. Od roku 1970 jako když utne - potřeba pominula a nebylo důstojné nejvyššího soudruha vystavovat svoje ponížení jako housku na krámě a odvolávat se na kriminál. A ještě méně vhodné bylo mu to připomínat. Ale Husák se tehdy plamenně rozhovořil i o kulturní situaci. Literatuře a filmu on nerozumí, kdepak by se do nich pletl. Jaká drzost by to byla. Umělců si váží. Ať si točí a píšou, co jen chtějí, montovat se jim do toho nebudem. Ale pozor na politiku! Vaculík vydal zajímavé věci, proti tomu nic, ale Dva tisíce slov - to už je jiná! To je politika - a politika je riziko! (V dalším výbuchu smíchu zaniká bezostyšná výhružka.) Umělci to musí pochopit, a pokud to nepochopí, potom... Bylo to zvláštní mezidobí, v tom roce 1969 a vlastně i 1970. Moc už cenzurovala, reglementovala a intervenovala ostošest, ale ve vzduchu visela nabídka ke kompromisu. Panovalo oboustranné taktizování - umělci tvořili v koridoru stále se zmenšujícím, ale ještě existujícím. Obě strany volaly po ústupcích, ale souřadnice byly vymezovány se stále větší neústupností. Režim pomalu přecházel do ofenzívy a byl stále méně tolerantní a více sebejistý. Nabízel umělcům práci, ale už ne svobodu. Její zbytky zanikaly jak ukoptěný sněhuláček na ostrém slunci. V tom byla i podstata Husákova apelu k české kultuře. Postupně ale strana umělce vytlačila na okraj propasti, kde se museli rozhodnout. Buď akceptovat apolitičnost a dát se na pokání, nebo trvat na nezbytí mravních závazků a přijmout důsledky. Významná část opravdových tvůrců obstála. To je důležitá pravda. Kdyby víc opravdových literátů podlehlo husákovskému vábení, škody by přes všechna normalizační martyria a promarněné příležitosti byly daleko závažnější. Ti, co neobstáli, se mohli drát ke korytům nebo aspoň slušně přežívat - po Listopadu si hráli na ukřivděné a neprávem trestané, ale jak zaseli, tak sklidili a každému po zásluze.

Olga Hepnarová usmrtila v roce 1973 osm lidí. Najela záměrně nákladním automobilem do hloučku na tramvajové refýži. Po příjezdu policie klidně kouřila cigaretu. V kabelce měla sedm kartonů. Jak si přála, obdržela trest nejvyšší. V soudní síni všechny ujistila, že s mateřskou školkou by naložila stejně. Vyměňovala si role se soudcem a prokurátorem. Byla shledána zcela příčetnou, a neunikla tedy katu. Do popravy s ní nic nehnulo. V okamžiku exekuce se její chladná nezúčastněnost rozplynula - dostala těžký hysterický záchvat, pozvracela se, pomočila a pokálela. Událost byla tehdy hrůznou senzací a odrazila se i v různých paralelních textech - surrealisty Hepnarová svým "étosem" excitovala, a třeba i Ivan Slavík v denících zvažuje jakousi šílenou přesažnost jejího činu. Příčinou těchto nápadů byla spíš oněmělá prázdnota doby, v níž nevídaný masakr rezonoval jako její ohlušující protiklad. Příběh O. H. je nezměrnou tragédií lidské bytosti, již zoufalství dohnalo mimo veškerou lidskost, vůči níž se vzbouřila a již radikálně a totálně popřela. Když v sobě objevila strach ze svojí neodvolatelně se blížící konečnosti (kterou ve vteřině připravila tolika nevinným), bylo už pozdě. V naší minulosti je málo tak strašných a silných témat a tak velkých výzev pro umělce - i když zvládnout takový námět by dokázal snad leda Dostojevskij.