Martin Nodl

Glosy historické XXXIV

Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968-1989)

Ach, je to ohromná odvaha napsat paměti, v nichž hraje rozhodující roli normalizace a spolu s ní i první měsíce po listopadu 1989. Ale je moc dobře, že se František Černý odhodlal své vzpomínky napsat. Již jeho memoáry z let 1945-1969 Za divadlem starým a novým patří k tomu nejhlubšímu, co bylo o naší druhé polovině 20. století napsáno. Černý se v nich naprosto otevřeně vyrovnával se svojí levicovostí, jejíž kořeny tkvěly v sociálním prožitku a v pocitech budovat poválečnou společnost na principech sociální solidarity.

Stejná otevřenost je příznačná pro text, kteří někteří Černého fakultní kolegové, neboť celý jeho život je spjat s pražskou filozofickou fakultou, jistě budou brát do rukou se strachem, co se o sobě dozvědí. A pravda je, že v některých soudech chování a osobního selhání, především teatrologů, je ostrý a nemilosrdný. Ona nemilosrdnost ale rozhodně není samoúčelná a rozhodně z ní autor nevyjímá sebe sama.

Vracet se ve vzpomínkách do let normalizace bývá bolestné. V Černého prožívání oněch let je vidět, je se v něm na jedné straně střetává nazírání sebe sama jako oběti a na straně druhé srovnávání nicotnosti vlastní perzekuce s perzekucí těch, kdo byli z fakulty vyhozeni a kdo byli na dvacet let vytrženi z akademického světa a pohřbeni u Vodních zdrojů apod. Na druhé straně ale Černý píše s přesvědčením, že si dokázal zachovat svoji tvář a že se snad nezpronevěřil mravním kategorickým imperativům. Silné jsou jeho sebereflexe, v nichž se zamýšlí nad tím, proč nebyl na straně otevřeně perzekvovaných a proč mu bylo dovoleno jak přednášet, tak de facto bez omezení publikovat. Barvitě líčí osobní střety jak s Milanem Lukešem, tak s Miroslavem Kouřilem, a maně přitom naráží na skutečnost, že filozofická fakulta byla za normalizace protkána sítí vazeb, jež příslušníky šedé zóny, kteří nebyli pro režim perspektivní a využitelní, udržovaly při akademické životě, často nevědomě a často s podporou lidí, kteří jiné, stejně orientované, nechávali snadno padnout. To je myslím přesně případ vztahu Františka a Růženy Mužíkových vůči Černému.

Samotnou atmosféru strachu, stejně tak jako atmosféru vnitřní sterility pražské filozofické fakulty, jak se jeví i z dochovaných dobových dokumentů, Černý zachytil mistrovsky. Ono nezdravení a ignorování, které bylo na fakultě cítit ještě na konci osmdesátých let. Stejně tak s psychologickou citlivostí popsal i schizofrenní vztah studentů a pedagogů a spolu s tím i rozdvojenost studentů, kteří se nejdříve tolik snažili na fakultu dostat, a pak na ní žili pasivním způsobem, bez projevovaného zájmu o obor. Někdy se mi zdá, že zpětnou optikou Černý málo vnímá, jak bylo pro studenty těžké hledat cestu k pedagogům, kteří o ně neměli zájem a kteří se sami snažili přežít, řešíce si své vlastní problémy. A pokud už někdo cestu našel, pak se od svých pedagogů mohl nadít nemilých překvapení. Zkrátka zcela schizofrenní stav, jenž se ale po mém soudu nepodařilo z fakulty odstranit ani po listopadu 1989 a v němž tkvěla i ona deziluze studentů, o níž Černý v poslední kapitole vzpomínek mluví. Tedy deziluze z toho, že se na fakultě de facto nic podstatného nezměnilo. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Pronikavé je srovnání Anticharty s holdovacími projevy po heydrichiádě, z nichž v lidech vnímavých zůstal především pocit pokoření a zneuctění režimem. A stejně pronikavé jsou i úvahy a stejně tak i každodenní vzpomínky na střety s cenzurou a především na zhoubné projevy autocenzury, včleněné do kapitoly Omezený prostor projevu. Černý zde otevřeně mluví o české - zemitě řečeno (on tento výraz nepoužívá) - předposranosti, v níž lidé vycházeli z teze, že je lépe povědět méně a že lepší si raději nic netroufnout, neboť moc vše bedlivě sleduje a otevřené bude odsouzeno. Lidé podle Černého prostě pro sebe žádali ten nejomezenější prostor. Sám sebe přitom staví do pozice člověka, jenž se snažil onen prostor hledat, někdy úspěšně, jindy nikoli, a v jeho stopách se mi dnes zdá, že vlastně ona nerezignace na vlastní prostor byla jedním z projevů uchování si jakéstakés intelektuální svobody.

Dlouze jsem nad Černého úvahami přemýšlel o rozvoji metodologických a teoretických reflexí ve vztahu k dějinám divadla za normalizace. Černý totiž napsal, že pro něho osobně, ale nejen pro něho, představovalo impulz diletantství a schematický a dogmatický marxismus Miroslava Kouřila, jenž se skutečným marxismem neměl nic společného. Právě ve střetu s ním a v opozici vůči němu Černý hledal vlastní řešení. Je to úplně odlišný pohled, než jaký hlásala celá řada historiků, od Černého mladších o dvacet a více let, kteří veškerou metodologii zavrhli jako pavědu a stali se, jak si chybně mysleli, pozitivisty.

Vzpomínková kapitola na listopad 1989 a na měsíce po něm, kdy byl František Černý zvolen děkanem filozofické fakulty, je pro mne v mnohém objevná. Tedy v detailech, na něž jsem buď zapomněl, či naopak, o nichž jsem neměl, především pro měsíce roku 1990, ani tušení, jsa ponořen do marné reformy studia historie, jež vyzněla do ztracena a z níž také pramenila má osobní, ale jistě nejen má, deziluze. Černý je ve svých vzpomínkách opět velmi otevřený, reflexivní a bojovně hájící svoji pozici, v níž chtěl na jedné straně zabránit čistkám a na straně druhé hodlal fakultě vrátit ztracený kredit. Nechci hodnotit, zda bylo obojí možné. Bylo by to totiž hodnocení ex post, tedy pravý opak toho, jak k oné děkanské kapitole přistupuje František Černý. Své postoje hájí z pozic sebe sama na přelomu let 1989/1990, a právě v tom je jeho vnímání autentické a případné. Do dějin fakulty patří, že více než polovina studentů prostě v listopadu zmizela a objevila se až v únoru. To samé ale platí i o mnoha učitelích, v jejichž případě je Černý přísnější vůči mladším než vůči starším, kteří na fakultě přežili rok 1968. To je ale generační vidění, vnímání skrze vlastní prožitky a skrze vlastní sítě vazeb, jemuž není možné nic vyčítat, neboť je myslím antropologické povahy. Velmi podrobně se Černý vrací k rehabilitacím, jež byly na pražské filozofické fakultě masovým jevem, jenž zásadně ovlivnil vývoj fakulty a vedl k mnoha střetům, jež vyvěraly z pocitu ukřivdění jedněch a z pocitu strachu druhých. Detailním způsobem se vyjadřuje ke své pozici ve vztahu k rekonkurzům na celé fakultě. Hájí ji, ačkoli si je myslím vědom toho, že právě zde nakonec tkví jeden z problémů deziluzivního vývoje fakulty po roce 90. Černého pozice je ale logická. Ne proto, že byl spjat s fakultou předlistopadovou, ale především z toho důvodu, že velmi dobře věděl, že mimo fakultu prostě v mladé a střední generaci neexistují lidé, kteří by při velké personální proměně pozvedli fakultu na kvalitativně vyšší úroveň. Osobně si každý z nás může myslet o rekonkurzech cokoli (já s odstupem doby cítím, že společnost i fakulty a akademické ústavy měly prodělat radikální řez, na to však doba postrádala revolucionáře, kteří by vskutku měli promyšlené vize), ale pravda je, že východoněmecký model asi nebylo možné zvolit, protože na uvolněná místa prostě nebyly ve většině případů nové, již vědecky etablované tváře. U Černého je ale neoddiskutovatelné, že své postoje nehájí za každou cenu, ale že je otevřeně reflektuje a vystavuje se nebezpečí ostrého soudu dějin za mírnost a za preferování kontinuity před radikální diskontinuitou. A mám pocit, že si byl již na počátku roku 1990 vědom toho, že se nemůže nikomu zavděčit a že mu v žádném případě nešlo o sebe sama. A to je myslím největší přednost jeho pamětí. Jsou subjektivní, jsou psané z pozice jisté obhajoby vlastního já, avšak jsou reflexivní a je z nich cítit onen vztah k celku, jenž dnes společnosti zahleděné do egoistického Já tak citelně chybí.

František Černý, Normalizace na pražské filozofické fakultě (1968-1989). Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2009.

Životopis Josefa kardinála Berana

I dnes se mohou psát hagiografické spisy. Nic proti nim, nejsou črtány s úmyslem lhát, podvádět, nýbrž naopak, s pocitem vnitřní nutnosti vzdát "světcům" holt. Jediný problém vyvstává ve chvíli, kdy jejich autoři svá díla vnímají jako spisy historické, a nikoli hagiografické.

Často se zamýšlím nad tím, jaké osoby by si zasloužily biografie, a stejně tak si kladu otázku, koho k sepsání jejich životopisu oslovit. Je to jistě nešvar doby, psát životopisy na objednávku. Skutečná biografie by měla v autorech sama zrát, sami by si k ní měli najít cestu, neboť psát biografii znamená prožít několik společných let s tím, jehož životní osudy, v kontextu doby, chceme poznat a především zachytit. Nechme stranou otázku, zda je to ve skutečnosti vůbec možné, zda biografie nezachycuje jen natolik segmentární obraz, že se, ačkoli tomu autor nechce, jeví pouze jako jediný tah štětcem na rozlehlém plátně. Odpovědět na ni nedovedu, a možná právě proto se psaní biografií podvědomě bráním, ačkoli po nich čtenářsky i redaktorsky toužím.

Jedním z těch, jejichž životopis jsem toužil si přečíst a jejichž životopis má být rozhodně napsán, je pražský arcibiskup Josef Beran. Stanislava Vodičková, jež se, tuším, s Beranem nikdy osobně nesetkala, pojala biografii muže, jenž prožil mnoho svých tvůrčích let v nacistickém vězení a v komunistických domácích, zcela bezprávních internacích, jako heroický příběh, jenž občas postrádá hlavního hrdinu. Autorka při psaní knihy s Beranem obrazně dýchala a sedávala u jednoho stolu a její psaní by bylo možné označit jako emocionální a obdivné. Onen obdiv jí však zároveň stavěl bariéry v kladení si otázek a v nalézání odpovědí.

Z dnešního hlediska představují pro Beranův životopis klíčová období dvě situace: střet s národním socialismem a komunistické ujmutí se moci. Problém je samozřejmě v tom, že ani pro jedno období neexistuje dostatek relevantních pramenů, na jejichž podkladě by bylo možné napsat vskutku krevnatý životopis. Autorka se ono úskalí pokusila překlenout prostřednictvím orálního výzkumu. Především pro léta domácí internace však tato metoda víceméně selhala. Z výpovědí řádových sester, které se u Berana (a u jiných internovaných biskupů) střídaly jako pomocnice (ve skutečnosti rovněž v pozici vězňů bez řádných soudů), se sice mnohé dozvídáme o denní režimu a o dohledu státní bezpečnosti, o Beranových niterných prožitcích a o jeho vztahu k české společnosti a české katolické církvi venku za mřížemi nám ale neříkají téměř zhola nic. Stejně tak kapitoly o katolické církvi po únoru 1948 a o perzekuci církve či o Katolické akci vesměs pouze opakují již obecně známé skutečnosti. Beranovy postoje však nejsou nijak analyzovány a místo analýzy jsou povětšinou předkládány pouze citáty z jeho soudobých projevů.

Je proto celkem zřejmé, že Beranův životopis, jenž je pouze orámován základními konturami dějin československé katolické církve, nepřináší nic nového pro rozkrytí odlišných postojů totalitních režimů jak vůči reprezentantům katolické církve, tak vůči církvi jako takové v jednotlivých východoevropských zemích. V oné deskriptivní rovině, v níž se autorka pohybuje, není místo na otázky týkající se Beranova apolitického vystupování, jeho intencí v hledání modu vivendi s komunistickou mocí či naopak příčin toho, že se Beran v českém prostředí rozhodně nestal symbolem odporu vůči totalitní moci a že jeho propuštění z domácího vězení mělo na vývoj společnosti a církve ve srovnání s propuštěním polského primase Stefana Wyszyńského zcela minimální dopad. Zkrátka, kniha Stanislavy Vodičkové má v sobě velké limity. A k poznání dějin československé katolické církve může přispět jen ve velmi omezené míře.

Stanislava Vodičková, Uzavírám vás do svého srdce. Životopis Josefa kardinála Berana, Brno, CDK - Ústav pro studium totalitních režimů 2009.