Štěpán Zavřel

Útěk do Itálie

(Z rukopisných deníků)

Krátce po vydání minulého čísla Souvislostí (3/09), jehož větší část jsme věnovali osobnosti výtvarníka Štěpána Zavřela, se na nás obrátila Zavřelova neteř Jana Ječmenová s tím, že má k dispozici několik sešitů deníkových zápisků svého strýce a že je postupně přepisuje. Tyto sešity poměrně systematicky pokrývají Zavřelovy osudy na přelomu padesátých a šedesátých let. Pro rubriku Ohlasy jsme vybrali pasáž detailně popisující přechod jugoslávsko'3fitalské státní hranice, tedy cestu za svobodou. Zavřel se na ni vydal ze sběrného tábora Gerovo 21. srpna 1959.     MV

Po tom třínedělním močení a mrznutí v Gerovu a vůbec po dlouhé době zase teplé, temně modré nebe. Tak teď ještě asi čtyři kilometry a jsem na státovce. Jsem na to zvědav. Jen ta noha, už mě to hněte (dosti sprostých slov). Kulhám jako svině a každou chvíli musím stát a někdy si sednout. Nikdy v životě jsem to neměl a nevím, jestli to přejde. Ty čtyři kilometry se zase protáhly, no ale pak pod paždí s tou svou protézou jsem konečně na mostě. A jásot. Autobus turistů za autobusem, vůbec nestopuju, jen se dívám a vychutnávám ten pocit. Je tady moc hezké místo, už jsou tu ty holý skály, silnice asfaltová (ne dehtová), uprostřed přerušovaný bílý pás a je široká a krásná a ty auta taky a vůbec všechno. Kousek dál je baráček kamennej a jmenuje se to tu Gorno Jelení (Gor Jelense), z čehož vyplývá, že je to nahoře a dál se bude terén svažovat. Rozvěsil jsem na nějakej ukazovatel svý mokrý cetky a poskakoval sem tam po silnici. A ejhle černý mercedes, malá automobilní finta a už se gumuje silnice. Tak to rychle balím, ten pán tam je sám, a tak mě vítá. Samozřejmě jsem student a jako turista tady teď cestuju. Hovoříme, je hodně příjemný a nechce žádný papír. No a jak jsme ujeli pár metrů, asi tak pět set, otevřel se výhled a je vidět na desítky kilometrů. Krajina je překrásná. Ty jednotlivé skály, veliké i malé, se tyčí na každém kopci a tvoří souvislé pásy a mezi nimi je údolí s trochou zeleně. Jinak je tady žluto a hnědo a silnice je bezvadná, klopená v zatáčkách a ten šílenec tomu šlape na krk až dostávám závrať. Jako bych si to měl všechno vynahradit najednou. Taky se nadšením zajíkám a v duchu čekám pořád nějakou kontrolu. Stráně a louky okolo jsou teď porostlé keři a stromky tak dva až tři metry zvýší a ten pán říká, že tu bylo taky holo. Ještě po válce. A ukazuje tam dál, kde ještě je ta žlutá tráva. Pak ale pod přísným trestem zakázali pást kozy a hned se to začlo zelenat. Je to zvláštní, tak nepatrnej a hloupej živočich a udržel celou krajinu Dalmacie od Rijeky až do San Stefana úplně holou. [...]

Tak jsem jel s tím chlapíkem sem a tam v zatáčkách a kopcích pořád dolů a dolů a pořád bylo vidět tu senzační krajinu jako v Arizoně. Po cestě byla jedna kontrola, ale naštěstí stavěli toho před námi, a tak jsme projeli. Fúúí. (Oddechnutí.) Protože jsem si říkal, že jistota je jistota, hodlám vystoupit před Rijekou, protože člověk nikdy neví. No ale najednou byl v krajině nad námi hrad, vepředu nějaké domy, na skále bílá, úplně moderní aerodynamická špičatá věž kostela, malá zatáčka a jsme v Rijece. No tak jo. Radostí se ušklebuju, jemu děkuju (byl to dobrý týpek) a hrnu se na chodník.

A odsud pak pokračovala cesta údivů až do Benátek, čím dále větších a větších, až jsem myslel, že se z toho zblázním. Byly to takové petardy pro moji v socialismu odkojenou dušičku, že jsem žil jako ve snách a cloumal se a zmítal a divil a zíral a nebyl schopen ani koktat. Svět, který jsem si vůbec nedovedl představit a o kterém jsem neměl tušení. No ale uběhla přece jen ještě nějaká ta hodina, než jsem se tam dostal, tak jsem dopředu.

Teď jsem v Rijece a rozhlížím se. Slunce pere, až oči přecházejí, a všichni jsou polooblečení. Šaty jsou tu pestré a moderní a za rohem je moře. Lidé opálení a dívky překrásné, tmavé a se světlounkou růží na rtech. Město pak je takové, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Uličky jsou úzké, někde široké, asfaltové a jakoby prosvícené. To slunce praží a odráží se od domů a vniká všude a všechny stíny září a nikde není tma. Je to staré přístavní město, má hradby a mnoho skrčených kostelů z kamenů i z cihel. Jmenovalo se Fiume, což znamená říčka. Všude běhají lidé a hemží se a je jich tu plno a obchody jsou veselé, rozličné a velmi vkusně barevné. A nad nimi nápisy. Šel jsem k poště a tam byl mrakodrap, moderní, senzační, veliký a dole hotel a terasy a auta s cizinci. Všechno je to obloženo bílým travertinem a ti cizinci nasedají, vysedají, chodí, jsou excentričtí (zvláště ženy) a moc se sem hodí. Pak jsem šel zpátky a přišel jsem do středu města, na dlouhé náměstí. Je tu spleť fdulic a uliček, některé jsou rovné, jiné se zatáčí, obchody mají proti slunci rolety a všechno je barevné. Fasády jsou oranžové a růžové a světlé, až tě oslepují, a zase cihlové a olivově zelené a žluté a rudé a okrové a vůbec, jaké si jen představíš, všecky tak krásně sladěné. Palmy jsou temně zelené až do černa, malé stolky a stoličky bledě modré, rolety tyrkysové a kousíček za nima kotví velikánské bílé lodě. No je to taková nádhera a fantazie, že to vnímám a sním i v tom spěchu a nechce se mně dál a ani už nemám kdy dávat pozor na kontroly milice. Tak to je konečně jih. Jak směšná je Albánie se všemi svými kuriositami a pseudoplážemi. Jediné takovéhle městečko a náš výtvarník (pokud je co k čemu) tady bude [jásat] nadšením dva dny a dvě noci.

[...] pokračování příběhu Zavřelova útěku v tištěném vydání