Číslo 4/2017 vyšlo 31. prosince 2017


Kontext

Margaret Atwoodová: Děkovná řeč při převzetí Ceny Franze Kafky za rok 2017
Hans Magnus Enzensberger: Jak se národy vymýšlejí od psacího stolu (přeložila Nikola Mizerová)
Jan Malura: Dojetí před obrazem? (Esej o básni)
Alena Dvořáková: O literárních spoilerech (očima jednoho kazisvěta)
Jaromír Typlt: Než se rozhodne o tady a tam (ke knize Martina Čecha Tady a tam)
Žofie Helfertová: Deformace okamžikem (fotokontext)

Rozhovor

Přečíst Vláčila (Rozhovor Ondřeje Koupila s Petrem Gajdošíkem nad dosud vznikající knihou František Vláčil: život a dílo)

Literatura

Bronisław Wildstein: Nenaplněný čas (přeložila Lucie Szymanowská)
Lucie Szymanowská: Sága, v níž hlavním hrdinou jsou dějiny (Nenaplněný čas Bronisława Wildsteina)
Matematický vzorec života (s polskou básnířkou Ewou Lipskou o zrození paní Schubertové, Higgsově bosonu a Generaci 68) (připravil Michael Alexa)
Ewa Lipska: Kapky do očí (přeložil Michael Alexa)
Wanda Heinrichová: Blíží se, vzdaluje houpací kůň
Marie Šťastná: Mosty a hroby
Michaela Horynová: Příjem materiálu
Ondřej Krystyník: Nové obavy

Téma | Miroslav Holub

Jonáš Hájek: Ale antibiotikum amikacin je jen jedno (Editorial)
Miroslav Holub: Stručné úvahy
A. Alvarez: Úvod do poezie Miroslava Holuba (přeložil Jan Zikmund)
Stuart Friebert: Československo (přeložil Petr Fantys)
David Young: Krajina s mizejícím básníkem (přeložila Yveta Shanfeldová)
Dennis O’Driscoll: Dvě recenze (přeložil Jan Zikmund)
Jonáš Hájek: Holub a Herbert
Petr Andreas: Napsal nám spisovatel Miroslav Holub (Rozbor textu a souvislosti autorství)
„Nevěděl jsem, do čeho se pouštím“ (Rozhovor s Michalem Huvarem, editorem a vydavatelem Spisů Miroslava Holuba)
Jitka N. Srbová: A není na tom nic racionálního (Stručná úvaha o Miroslavu Holubovi)

Blok | Felix Vodička

Jaroslava Janáčková, Jana Červenková: Hrst vzpomínek za Felixem Vodičkou (Editorial)
Jana Červenková: Za člověka mluví jeho jméno
Miloš Hoznauer: Malá vzpomínka na velkého člověka
Jaroslava Hrabáková: Býti učitelem
Jaroslava Janáčková: Na novém: hrstka z mých vzpomínek
Milan Jankovič: „Učenec s lidskou tváří“
Marie Kubínová: Jak vzpomínám na pana profesora
Ludmila Lantová: „Květ už jistě neuviděl“
Stanislava Mazáčová: „Naše zážitky se už pomalu stávají legendou“
Věra Menclová: Vzpomínka na Felixe Vodičku
Jiří Opelík: Jeden z nenahraditelných
Květa Sgallová: Tvarohový moučník a vánoční (v)odvárka
Eva Stehlíková: „Obdivovala jsem jeho knihovnu s plechovými regály“
Kristián Suda: Kontext vzpomínky, vzpomínka kontextu
Pavel Janáček: Blok vzpomínek na Felixe Vodičku doplňujeme přílohou…
Felix Vodička: Posudek na Kunderovo Umění románu
„Drahý Felixi…“ (Z dopisů Oldřicha Králíka Felixi Vodičkovi a jeho rodině)
Felix Vodička: K „Návrhu na vydávání klasické české literatury v edici určené mládeži“ v nakladatelství Mladá fronta

Pod čarou

Adéla Petruželková: Spiritus agens Jirous (Marka Švehly Magor a jeho doba)
Marta Ljubková: Porno a design (Davida Zábranského Za Alpami)
Jiří Zizler: Bagately o lopatkovském sborníku, poetická hlídka a několik slov o české próze
Adéla Petruželková: „Ta nekonečná nuda byla výtvorem čehosi velkého, neurčitého a zároveň nadčasového“ (Andrzeje Stasiuka Východ)
Záviš Šuman: Igiturova katabáze (Stéphana Mallarméa Igitur čili Elbehnonovo šílenství)
Martin Nodl: Glosy historické LXVI (Ines Koeltzsch Praha rozdělená i sdílená, Pavola Rankova Na druhej strane)
Nikola Mizerová: Poezie a nová média
Jana Sovová: Dopis z Udine

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 3/2016

Litera za prózu 2016 (Anny Bolavé Do tmy, Pavla Bušty Sigmundovy můry, Daniely Hodrové Točité věty, Ivy Pekárkové Pečená zebra, Daniela Petra Straka na šibenici, Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo):

Marta Ljubková

Litera za prózu 2016

Od vyhlášení letošních výsledků Magnesie Litery je skoro stejně daleko jako do vyhlášení výsledků ročníku příštího. Pamatujeme si ale vůbec ještě, kdo zvítězil a v jaké konkurenci? Kritizovat rozhodnutí poroty, a to snad jakékoli ceny, je činnost maximálně opojná - z jistého hlediska stejně opojná jako být v ní, probírat se několika desítkami titulů a podílet se na výběru. U Magnesie Litery méně příjemnou část práce porotců představuje výběr finalistů (v případě Litery za prózu jich je šest), zato shodnout se na vítězi už tak těžké nebývá. Mluvím o pocitech, které jsem prožila jako recenzentka i jako porotkyně: přešlapující kritikové a čtenáři se vrhají na finalisty, a zatímco je cupují na kusy, krev stříká z porotců. Vteřinu štěstí, kdy si pro ocenění jde skutečně skvělý autor nebo výjimečná autorka, moment radosti, že se o útlé novele dozvědí i ti, kteří by na ni nikdy nenarazili, a nakladatel že pak musí vydat dotisk, roztříští jeden jediný výrok neporotců: Proč proboha zrovna tenhle titul?!

V prozaické porotě Magnesie Litery jsem byla tři ročníky - vždycky vyhrál můj absolutní favorit, kniha, o níž jsem neměla nejmenší pochybnosti, dílo, které jsem pak s nejlepším vědomím doporučovala dál a sama radostně kupovala jako dárky při nejrůznějších příležitostech. Z té "bez-dvou-dvacítky" titulů bych pak dokázala označit možná pět dalších, o jejichž kvalitách nemám pochyb, a následoval by kompromisní zbytek. Potřeba označit každoročně šest výjimečných knih vede porotu k ústupkům, přetlačování, slabší povahy k traumatům, když je potřeba zodpovědět v televizním pořadu, proč byl nominován zrovna ten a ten titul... Nemluvě pak o zvláštním paradoxu hlavní ceny, která - tedy když zrovna připadne prozaikovi - bývá zřídkakdy udělena témuž dílu, který vybere porota. (Na jiném místě těchto Souvislostí píšu o ceně Objev roku - tyhle dvě kategorie rozhodované "napříč porotami" myslím vydávají také pozoruhodnou zprávu o tom, co a jak se čte.)

Vlastní zkušenost z rozhodování mě nevede k tomu, abych šetřila letošní porotu (jen ať si taky užijí své!), spíš mě motivuje k zamyšlení, jaké tituly mají šanci se dostat do oné cílové skupinky. A taky mě nevede k lacinému tvrzení, že podobná hodnocení budou vždycky relativní, nikdy absolutní, spíš mě nutí k tomu vyslovit nahlas, zda každý porotce těch šedesát přihlášených knih skutečně přečetl (konsenzus se pak, jednoduše řečeno, hledá snáz).  celý článek

Z čísla 3/2016

Bagately o Romanu Szpukovi, Patriku Linhartovi a Jaromíru Zelenkovi:

Jiří Zizler

Bagately o Romanu Szpukovi, Patriku Linhartovi a Jaromíru Zelenkovi

"Všechno končí, není už kam jít dál, a přece mi něco říká, abych zkusil ještě o kousek popojít. Jenže chybí touha, chybí očekávání, chybí i slova," (s. 144-145) bilancuje Roman Szpuk svou životní situaci na jednom místě knihy A zavaž si tkaničky (65. pole 2015). Vimperský básník (nar. 1960) v ní navazuje na soubor textů Kámen v botě - jsou to jakoby deníkové záznamy, tříšť každodenních prožitků, příhod a setkávání, výsledky pozorování. Szpuk už léta pracuje jako obsluha meteorologické stanice. Vůbec to pro něj nepředstavuje mechanickou robotu a pouhý zdroj obživy, ale tou bohulibou aktivitou žije a existuje s ní zcela v souladu. V přírodě se pohybuje každodenně jako účastník i svědek, malíř a fotograf, přesný a detailní pozorovatel; občas do ní i zasahuje, aby pomohl a zachránil. Jenže: "jsem tak blízko u nich, a přece jim zůstávám nekonečně cizí," (s. 211) říká na konto svého starostlivého přebývání v blízkosti čížků. Komunikace s přírodou se většinou jeví být pouze jednosměrnou, ona sama zůstává vzdáleným a neuchopitelným tajemstvím. Nevíme, co nám vyjevuje, ani odkud vychází to, co nás v ní tak hluboce oslovuje - je to jenom takzvaná "krása"?  celý článek