Číslo 1/2017 vyšlo 5. dubna 2017


Kontext

Alena Dvořáková: Puškinovi na památku aneb Pomníky, hrobky a pohrobci poezie (Esej o básni)
Martin Pokorný: Svazování v paměti (K literárněvědnému dílu Růženy Grebeníčkové)
Pavel Novotný: Faust Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala
Justin Quinn: Na kávě s Ferlinghettim (přeložil Martin Pokorný)
David Foster Wallace: Povaha naší radosti (přeložil Denis Molčanov)
Tomáš Slavík: Fotografie (fotokontext)

Rozhovor

„Socialismů je spousta“ (S Petrem Andreasem, autorem knihy o literární kritice a interpretaci v období normalizace, o normalizaci v nás) (připravil Jonáš Hájek)

Literatura

Ghayath Almadhoun: Hlavní město (přeložil Adam Pospíšil)
Jenom obočí (Z poezie australských aboridžinců) (přeložil Jan Štolba)
István Vörös: Heidegger, poštovní úředník (přeložil Tomáš Vašut)
Jiří Červenka: Ze Znojma do Pecky
Jakub Čermák: Středohoří
Judith Smola: Malá noční exekuce
Magdaléna Platzová: Tři texty
Hnát Daněk: Drbu rybu za uchem
Michel Houellebecq: Přežít (přeložil Marek Petrů)

Téma | Karel Pecka

Editorial
„Muž bez obav“ (Ze vzpomínek na Karla Pecku) (Zdeněk Adamec, Jiří Stránský, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík, Milan Uhde, Eda Kriseová, Lenka Procházková, Karel Hynie, Ladislav Helge)
Vladěna Ptáčková: K vydávání poezie Karla Pecky
Karel Pecka: Lágrové texty a motáky
Barbora Čiháková, Barbora Čiháková: Básnické texty Karla Pecky
Karel Pecka: Rekonstrukce
„Do psa se nekopá“ (Rozhovor s Alexandrem Klimentem o absolutní morálce, dotyku démonů a Valdštejnovi) (připravili Vladěna Ptáčková a Radek Hochmal)
Blamovaná civilizace

Blok | Vilém Vránek

Emilu Julišovi nablízku (Rozhovor s Vilémem Vránkem o životě s poezií, Lounech a Mostě, spisovatelích a výtvarnících) (připravil Jan Šulc)
Vilém Vránek: Z druhé strany tajemství (z rukopisných básní)

Pod čarou

Marta Ljubková: Na hranici solidnosti (Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, Emila Hakla Umina verze)
Adéla Petruželková: O obrazech a lidech (Marka Vajchra Jména příběhu)
Jiří Zizler: Bagately o vzpomínkách Z. K. Slabého, esejích Grahama Greena a ultimátní antologii Roberta Jandy
Adéla Petruželková: Kreace na téma „skutečnost“ (Ondřeje Štindla K hranici)
Tomáš Gabriel: Návštěva nás má doma příliš dlouho (Ondřeje Buddeuse Zóna)
Aneta Hauznerová: Obrazy zamžených rytin (Matěje Lipavského Nika)
Johana Heřmánková: Paměť a sebeurčení (Eleny Ferrante Geniální přítelkyně)
Nikola Mizerová: Komedie rovná se tragédie plus čas (Nicolase Mahlera Večírek s Kantem)
Zdeněk A. Eminger: Radost nad propastí beznaděje (Doktor vězeňských věd: Rozhovor s Jiřím Stránským)
Blanka Kostřicová: Prorocký deník (Jana Gebauera mladšího Deník dekadentního intelektuála)
Martin Nodl: Glosy historické LXIII (Jiřího Suka Veřejné záchodky ze zlata, Tonyho Judta Penzion vzpomínek)
Pavel Mareš: „Kdo chce pracovat, má možností dost“ (Promiňte tu čmáraninu: Korespondence L. Radimského a K. Vrány)
Michal Arnot: Doležal o Toufarovi podruhé (Miloše Doležala Krok do tmavé noci)
Olga Pek: Dopis z P.-B.

Marginálie

Aktualizováno 5. 2. 2016.
S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

Redaktor: básník Petr Borkovec Šéfredaktor: bohemista Martin ValášekŠÉFREDAKTOR Martin Valášek  REDAKCE Petr Borkovec, Petr Šrámek  REDAKČNÍ RADA Martin Bedřich, Bohuslav Blažek, Alessandro Catalano, Václav Jamek, Jan Jandourek, Jakub Krč, Jan Linka, Štěpán Nosek, Petr Onufer, Jiří Pelán, Antonín Petruželka, Martin C. Putna, Přemysl Rut, Jan Spousta, Jiří Zajíc a další přátelé Internetová verze: Tomáš Honzák (redakční systém), Martin Valášek, Petr Šrámek (aktualizace)  SAZBA Lacerta  DISTRIBUCE Kosmas  Revue vychází od r. 1990, na internetu od r. 1997.  Souvislosti vycházejí s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Nadace Český literární fond, Open Society Fund a Jakuba Krče.  Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 

[CNW:Counter]
předplatné  informace o aktualizacích  obsahy ročníků 1990-2001  tiráž  historie revue 1990-1998  e-mail

Z čísla 3/2016

Litera za prózu 2016 (Anny Bolavé Do tmy, Pavla Bušty Sigmundovy můry, Daniely Hodrové Točité věty, Ivy Pekárkové Pečená zebra, Daniela Petra Straka na šibenici, Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo):

Marta Ljubková

Litera za prózu 2016

Od vyhlášení letošních výsledků Magnesie Litery je skoro stejně daleko jako do vyhlášení výsledků ročníku příštího. Pamatujeme si ale vůbec ještě, kdo zvítězil a v jaké konkurenci? Kritizovat rozhodnutí poroty, a to snad jakékoli ceny, je činnost maximálně opojná - z jistého hlediska stejně opojná jako být v ní, probírat se několika desítkami titulů a podílet se na výběru. U Magnesie Litery méně příjemnou část práce porotců představuje výběr finalistů (v případě Litery za prózu jich je šest), zato shodnout se na vítězi už tak těžké nebývá. Mluvím o pocitech, které jsem prožila jako recenzentka i jako porotkyně: přešlapující kritikové a čtenáři se vrhají na finalisty, a zatímco je cupují na kusy, krev stříká z porotců. Vteřinu štěstí, kdy si pro ocenění jde skutečně skvělý autor nebo výjimečná autorka, moment radosti, že se o útlé novele dozvědí i ti, kteří by na ni nikdy nenarazili, a nakladatel že pak musí vydat dotisk, roztříští jeden jediný výrok neporotců: Proč proboha zrovna tenhle titul?!

V prozaické porotě Magnesie Litery jsem byla tři ročníky - vždycky vyhrál můj absolutní favorit, kniha, o níž jsem neměla nejmenší pochybnosti, dílo, které jsem pak s nejlepším vědomím doporučovala dál a sama radostně kupovala jako dárky při nejrůznějších příležitostech. Z té "bez-dvou-dvacítky" titulů bych pak dokázala označit možná pět dalších, o jejichž kvalitách nemám pochyb, a následoval by kompromisní zbytek. Potřeba označit každoročně šest výjimečných knih vede porotu k ústupkům, přetlačování, slabší povahy k traumatům, když je potřeba zodpovědět v televizním pořadu, proč byl nominován zrovna ten a ten titul... Nemluvě pak o zvláštním paradoxu hlavní ceny, která - tedy když zrovna připadne prozaikovi - bývá zřídkakdy udělena témuž dílu, který vybere porota. (Na jiném místě těchto Souvislostí píšu o ceně Objev roku - tyhle dvě kategorie rozhodované "napříč porotami" myslím vydávají také pozoruhodnou zprávu o tom, co a jak se čte.)

Vlastní zkušenost z rozhodování mě nevede k tomu, abych šetřila letošní porotu (jen ať si taky užijí své!), spíš mě motivuje k zamyšlení, jaké tituly mají šanci se dostat do oné cílové skupinky. A taky mě nevede k lacinému tvrzení, že podobná hodnocení budou vždycky relativní, nikdy absolutní, spíš mě nutí k tomu vyslovit nahlas, zda každý porotce těch šedesát přihlášených knih skutečně přečetl (konsenzus se pak, jednoduše řečeno, hledá snáz).  celý článek

Z čísla 3/2016

Bagately o Romanu Szpukovi, Patriku Linhartovi a Jaromíru Zelenkovi:

Jiří Zizler

Bagately o Romanu Szpukovi, Patriku Linhartovi a Jaromíru Zelenkovi

"Všechno končí, není už kam jít dál, a přece mi něco říká, abych zkusil ještě o kousek popojít. Jenže chybí touha, chybí očekávání, chybí i slova," (s. 144-145) bilancuje Roman Szpuk svou životní situaci na jednom místě knihy A zavaž si tkaničky (65. pole 2015). Vimperský básník (nar. 1960) v ní navazuje na soubor textů Kámen v botě - jsou to jakoby deníkové záznamy, tříšť každodenních prožitků, příhod a setkávání, výsledky pozorování. Szpuk už léta pracuje jako obsluha meteorologické stanice. Vůbec to pro něj nepředstavuje mechanickou robotu a pouhý zdroj obživy, ale tou bohulibou aktivitou žije a existuje s ní zcela v souladu. V přírodě se pohybuje každodenně jako účastník i svědek, malíř a fotograf, přesný a detailní pozorovatel; občas do ní i zasahuje, aby pomohl a zachránil. Jenže: "jsem tak blízko u nich, a přece jim zůstávám nekonečně cizí," (s. 211) říká na konto svého starostlivého přebývání v blízkosti čížků. Komunikace s přírodou se většinou jeví být pouze jednosměrnou, ona sama zůstává vzdáleným a neuchopitelným tajemstvím. Nevíme, co nám vyjevuje, ani odkud vychází to, co nás v ní tak hluboce oslovuje - je to jenom takzvaná "krása"?  celý článek