„Já se byla vysrat." (babka s holí)

„Tyhle hole jsem vyrobila já. Mně už je sto let. A tady – podívejte – to jsem taky vyráběla já." (plastikový ubrus na stole)

„A kdy jste se narodila?"

„Devatenáctsetčtyři."

„Tak to je vám jenom devadesát dva."

„Jenom? Tak to mám do stovky ještě za dlouho. Ach jo. Teprve devadesát dva."

„Vy jste tak hezkej a kvalitní. Kdybych měla dceru, hned bych... ale ta by byla vlastně taky stará. Ale já mám ráda kvalitní lidi."

Při snídani se nalévá čaj. Jde o rychlost.

„Kde máte hrnky? Mlíko – čaj – kafe? Sladká? Hořká?"

Kdo něco pokazí, nesmí se vracet. Oprava není povolena. Zalil jsi někomu omylem zuby v hrnku? Snaž se dohnat ztracené body rychlostí. Nevracet se. Nenechat se vytrhnout z toho obrovského soustředění na závod. Nereagovat („Chtěla bych raději chleba místo rohlíků.") Vyhrát. Cílová rovinka – předposlední dveře – dochází hořký čaj v konvi (na nápoje používáme zahradní konve – je to praktičtější a rychlejší), rychle přelít zbytek sladkého z druhé konve. Vítězství.

(Většina diabetiků, kteří dostávají všechno hořké, si stejně čaj přislazuje vlastním cukrem.)

Všem lidem se tady říká „obyvatelé".

(Obyvatelé zasrali záchod, obyvatelské talíře etc.)

Ad diabetik:

Přijde nový obyvatel. Nemá cukrovku. Některá ze sester u něj zahlédne při vybalování věcí umělé sladidlo. Možná to byla nit na čištění mezer mezi zuby. Při obědě se dorazí k jeho dveřím. Sestra – svědkyně – určí diagnózu – je to diabetik – a tento pak dostává do konce svého života pití hořké a jídlo pro diabetiky. (Existuje možnost, že se omyl později objeví, ale většinou vše zůstane při starém – „...když už se to dělá tak dlouho, tak to necháme." Na tvrzení samotných obyvatelů se nebere zřetel.)

„Tady u nás se tomu říká stolice!"

Život v domově důchodců se skládá ze sledování jídla, stolice a moči. Mluví se o jídle, stolici a moči.

Rozhlas hlásí neobyčejně intenzívně – působí to zvukové šoky.

Je středa. Od obyvatel se vybírá prádlo. Kdo ho nestačí včas odevzdat, dostane šanci až za týden. Jde o princip – prát lze každý den. Každému se vyhotoví seznam věcí, které odevzdal. V pátek se prádlo přiváží. Vyprané. Na stejnou teplotu. Začíná třídění. Každý obyvatel musí mít prádlo podepsané. Někdy podepisují samy sestry. Pak je snadnější orientace. Aby se prádlo dobře poznalo, musí být nápis větší. Někdy jsou písmena i šesti nebo sedmicentimetrová. Třeba na límci. Nebo na klopě – navrchu. Nebo na zádech (hokejový dres). Někdy se něco srazí (saka se srážejí), nebo ztratí (nové věci se ztrácejí). Pak se dá obyvatelům něco jiného, protože jim je to jedno. Nebo se jim nedá nic.

Obyvatel jde po chodbě.

Sestra křičí: „Kam jdete!? Kam jdete!?"

„Na záchod."

„Tak běžte, no."

Je úklid. Sestra vchází do pokoje – jde k lednici. Vybere zkažené věci. Dobré nastrká do kapes. Zkažené vyhodí do koše.

Pan Antalovský se počůrává. Trápí ho to. Před mnoha lety byl na neurologii uznán nemocným chorobou zvanou skleróza mozku (dle p. Antalovského). Domnívá se, že právě to je příčinou jeho trápení. Oslovuje paní doktorku. Je vizita. Pan Antalovský je počůraný.

„Já bych se chtěl objednat k neurologovi. Pan profesor Vaněk mi určil jako diagnózu sklerózu mozku."

„Pane Antalovský, podívejte, vždyť vy jste úplně počůranej! Na neurologii vás objednám, až se přestanete počůrávat."

Pán, kterého sestry denně osočují a ponižují, říká:

„Já odsud nechci utíkat. Jsou na mě hodní. Mám všechno, co potřebuju."

Ad „obyvatelé":

„Vy jste mi dali jídlo do obyvatelskýho talíře?! To snad ne! Fuj!"

Sestra vysype jídlo do koše.

„Máte klepat. Viděl jste mě nahou. Jsem naštvaná."

„Ale já jsem klepal."

Viděl ji pak nahou ještě několikrát, několikrát s výkaly rozmazanými po obličeji, bez zubů a pak také mrtvou.

Paní umře. Vedle na posteli sedí jiná paní. Civí na ni a mlčí. Mluvení jí dělá potíže. Přicházejí dvě sestry. Mytí, srovnávání těla, podvazování brady, psaní jména a nacionálií modrým fixem na stehno. Hotovo. Sestry stojí nad nahou mrtvolou. Rozhodnou se, že ji obléknou do pohřebních šatů (teď se šaty budou oblékat pohodlněji – tělo ještě není ztuhlé). V pokoji jsou dvě skříně. Otevřou tu, která je blíž k posteli mrtvé. Začnou se v ní prohrabovat, hledat černé a sváteční. Nemůžou nic najít. Konečně našly vhodné šaty, ale ty se jim nedaří obléknout. Paní na druhé posteli na ně neustále mlčky civí. Když sestry s oblékáním skončí, prohlížejí si své dílo. Nejsou spokojeny: šaty jsou malé, nejdou dopnout, mají krátké rukávy, jsou nad kolena. Dochází jim, že si spletly skříň. Nervózně a zbrkle začnou šaty svlékat.

Když obyvatel zemře, musí pro jistotu zůstat tři hodiny na posteli, přestože je pokoj třeba plný lidí, kteří o mrtvém vědí. Leží vedle něho. Tři hodiny.

Občas se přihodí, že někdo zemře před večeří. Sestry jsou jenom dvě, nemají čas a neuběhly tři hodiny. Za spolubydlícím přijde návštěva. Prochází kolem mrtvoly sedící na posteli. Pokukuje po ní. Neví, co dělat a co si myslet. Ale je čas večeře. Otvírají se dveře.

„Dobrý večer, ták, večeře. Dobrou chuť."

Otočit se. Odchod. Návštěva – mrtvola – večeře.

Občas obyvatele tajně drbe nebo šimrá někde po těle. Představuje si, že si to za chviličku uvědomí a budou si říkat: „Co to je? No to je příjemný." Víc nehledají. Ani moc nemůžou. Ví o tom jen on a oni. Občas to dělá v situacích, kdy si mohou myslet, že je někdo trápí – nebo když je někdo opravdu trápí –, aby je uklidnil, aby se s nimi spojil. Teď by to udělat chtěl a potřeboval, ale ty zatracené rukavice nepůjdou stáhnout a jsou latentně od hoven. Tak ji šimrá za krkem a hladí po tvářích rukama v gumových růžových rukavicích – necítí ji, doufá ale, že ona cítí jeho a že nic nepozná.

Sestra z prvního patra telefonuje do druhého.

„Máte tady pana Polaneckýho. A je posranej!"

Sestra z druhého patra je nakvašená. „Zavoláme na něj psychiatra. To je hrozný. Proč tam leze? Když má sračku."

„Je něco novýho?"

„Ne. Jó – umřel Kolman. To bylo ráno. Já na to zapomněla."

„Co je dneska k obědu? To si dáme."

Na Vánoce se rozdávají červené igelitové tašky: dva pomeranče, mléčná čokoláda a banán. Lidem, kteří leží na pokoji s intenzivní péčí, se tašky nedávají.

V březnu sestry vyhazují ze skříní některých obyvatel červené tašky se shnilým ovocem a plesnivou čokoládou.

Jídlo se vozí stejnými vozíky jako počůrané pleny a špinavé prádlo.

První tři měsíce se mu nedaří v budově domova nic sníst. Poslední jídlo si cpe do úst těsně před vchodem. Nedokáže pak s plnou pusou pozdravit vrátnou. Snaží se rychle polknout – bolí ho v hrudi. Později si zvykne a občas uvnitř budovy něco sní. Zdejší jídlo ale jíst nikdy nedokáže.

Za paní Rycovou chodí každé úterý a čtvrtek dcera. Nosí sušenky a ovoce. Paní Rycová mívá pak někdy průjem. Sestra to nerada vidí. Paní Rycová leží už tři roky na pokoji s intenzivní péčí.

9.15 – Pan Hyko má průjem. Včera byly k večeři bramboráky. Právě se vyprázdnil do postele.

9.45 – Sestra pana Hyka myje a převléká.

9.50 – „Ten je nějakej nemožnej – co kdybysme ho přestěhovali blíž k sesterně?"

10.00 – Pan Hyko se stěhuje.

10.15 – Pan Hyko je přestěhovaný.

10.20 – Pan Hyko sedí v novém pokoji. Má už jenom třetinu svých věcí. Zbytek nepotřebuje. Byly to samé nesmysly a harampádí.

10. 30. – Pan Hyko stále ničemu nerozumí. Sestry se bojí zeptat. Sestra má špatnou náladu. Sestry mají při stěhování skoro vždycky špatnou náladu. Věci pana Hyka jsou v kontejneru.

Máme nového pána. Je to choďák. Je schopný. Vybalujeme mu z kufru plavky! To snad ne! (Plavky se mu během týdne ztratí.) A rybářské nářadí! To snad ne! (Rybářské nářadí se mu do dvou týdnů ztratí.) Pán už je ležák.

Zředěné mléko.

Pan Klein chodí do divadla. Jednou v divadle spěchá na záchod (má potíže s močením) a upadne. Odře si čelo. Pan Klein už nikdy nesmí sám do divadla. A protože už nemá žádné příbuzné ani známé, kteří by ho doprovodili – pan Klein už nikdy nesmí do divadla.

„Sestro, já už se nebudu koupat, já brzy umřu."

Pan Lorný u nás nechce být. Chce se podívat do svého bytu. Vrchní sestra volá do vrátnice. Pan Lorný už se do konce svého života nepodívá nikam.

„Paní Hoznarská se chce jít podívat domů."

„Musíme zatelefonovat do vrátnice, ať ji nepouštějí."

„Já nejsem důchodce, já jsem doktor práv! Já sem nepatřím!" (obyvatel)

Na Vánoce sestry ozdobí stromek. Na stromek pověsí na červených nitkách perníčky. Stromek se postaví na chodbu. Za dvě hodiny visí na stromečku jenom červené nitky. U televize někdo ustřihl zdrojovou šňůru.

Paní Kolmanová u televize ve společenské místnosti mlaská. Nebude už chodit na televizi. Televize na pokoji stojí padesát korun měsíčně.

Tak se mi zdá, že nás opustila paní Maršová.

Nevíte, kam se ztratila ta moje babička? My jsme se tak shodly. Já nevím, co budu dělat. Mně se po ní stejská. Pozdravujte ji.

Druhá babička je přestěhovaná do pokoje o dvacet metrů dál. Už se spolu nikdy neuvidí. Druhá babička dva týdny po přestěhování umírá. Pozdravy od první babičky ji vždycky rozpláčou.

Pán, který být v domově nechtěl, dostal uklidňující injekci. Po půl roce umírá. Každých čtrnáct dní – uklidňovací injekce.

Psychiatr – dealer farmaceutických výrobků. Máte problémy? Snězte tohle. Máte s ní problémy? Píchněte jí tohle.

„Pojďte se koupat, pane."

„Byli jsme nedávno."

„Byli jsme přesně před čtrnácti dny."

„To ne."

„To ano. Máme to na sesterně napsaný."

„To není možný."

„Pojďte se koupat."

„Ne, ne. Byli jsme nedávno."

„Dostanete nějakou nemoc ze špíny."

„Já jsem nebyl tři dny na záchodě."

„Tak se pojďte koupat – aspoň bude legrace."

„Jo legrace. To jo."

„Tak pojďte."

„Ne, ne."

„Tak ale zítra. Určitě."

Paní Kolmanová už dva roky nevstala z postele. Není nikdo, kdo by s ní chodil a rehabilitoval. Kdyby byl, paní Kolmanová by pravděpodobně chodila.

Když obyvatel zemře a příbuzní si pozůstalost nerozeberou, všechny věci se vyházejí v igelitových pytlích do kontejneru.

„Sestro, mně se chce na záchod."

„Tak se počůrejte. Máte přece pleny."

„Ale já budu mít stolici."

„Tak ji udělejte do těch plen."

Stojí v márnici, drží hlavu paní Vyrválkové. Kamarád jí podvazuje bradu. Vypadá, jako by ji bolely zuby. Volnou rukou mu drží palec na uzlu. Utahují to už podruhé. Pokaždé gáza sklouzne a brada znovu klesne. Mají to až napočtvrté. Ústa jsou stejně trochu pootevřená. To ať si už udělají pohřebáci.

Když nejde mrtvému něco obléct, můžete šaty a košili vzadu rozstřihnout. I ponožky vpodstatě můžete.

„Prosím vás, napište paní Panzerové. Že nemůžu vycházet ven a že za ní nemůžu přijít. Ona mi říkala, abych za ní kdykoli přišel, ale já jsem měl před rokem venku úraz a nesmím ven. Tak aby si nemyslela, že jsem se na ni vykašlal. To je nejlepší žena, kterou jsem poznal. Adresu ale nevím."

„A jmenuje se Panzerová?"

„Já nevím přesně. Myslím, že ano."

„Já jsem volil sociální demokraty. Já vím, že je Zeman vůl, ale já se narodil na Ukrajině a tam byli učitelé. A to byli sociální demokrati. A oni chodili po těch horách, nic neměli a zadarmo učili. Tak se obětovali. A já volil tyhle učitele."

„Já jsem byla v Paříži. Kdy? To já už nevím."

„Řekněte tý bábě, ať tam zavře k sobě ty dveře. To je smrad, to snad není možný!"

„Mně se tady ztratila láhev vaječnýho koňaku. Já myslím, že vím, kdo to byl."

„Tak mu to řekněte."

„To nejde."

„Běžte si umejt ten zasranej hrnek. Prase!" (pán k pánovi při snídani)

„Pan Polák tady večer močil do umyvadla. Já ho viděla."

„Je to pravda, pane Polák?"

„Co to lžete? Vy lhářko! Lhavá lhářko, ulhaná! Já se oběsím. Já už nemůžu. Lhavci. Lhářko ulhaná."

„Ale pan Polák tam opravdu močil."

„Mně je smutno, že mi ta doktorka ukradla peníze, co jsem měl schované na pohřeb. Třicet tisíc."

„Vy jste tak hodnej a hezkej. Tady máte dvacet korun."

Každé ráno se automaticky vynášejí tzv. gramofony – toalety v židlích na pokoji:

„Pane ošetřovateli, nezlobte se na mě. Já jsem to už nestihla na záchod, tak jsem musela sem. Nezlobte se. Támhle na stolku mám peněženku. Vezměte si tam padesát korun."

„Nebuďte smutná, tady jsou všichni smutný." (jedna paní k druhé)

Někdy se stane, že děti odnesou svým rodičům celý zbytek důchodu. Nemají pak na pleny a léky. Telefonuje se dětem:

„Opravdu? A potřebuje to určitě? A kolik, dvoje? A je to opravdu nutné? A kolik stojí jedny? Tolik!?"

„Proč s ním chodíš ven? To maj dělat rehabilitační. Nebo sociální. Vyser se na něj." (sestra k vycházkám)

„Ber si od nich peníze dopředu. Aby ti to pak dali. Jsou to hajzlové." (sestra k nákupům)

Při stěhování obyvatel se většinou zlikviduje minimálně třetina jejich věcí. Většinou mají věcí moc, anebo takové, které nepotřebují. Třídění probíhá převážně bez účasti obyvatel. Většina věcí se vyhodí do kontejneru, něco si rozeberou sestry. Někdy se stane, že obyvatel potká na chodbě sestru ve svém oblečení. Déja-vu.

Když zemřela paní Kamešová našlo se v její skříni tři sta malých toaletních mýdel. Mýdla se čas od času rozdávají. Všem. Těm, kdo chtějí, i těm, kdo nechtějí. Je potřeba je rozdat, aby se mohla nafasovat nová.

Je dvacátého šestého prosince. Vystupují s panem Kleinem v Nebušicích. Pan Klein byl členem klubu turistů. Jeho poslední turistický výlet byl před třemi lety. Z Nebušic do Liboce. Čvachtají poloroztátým sněhem. Drží pana Kleina v podpaží. Když se jim něco stane, asi už nikdy pana Kleina na vycházku nepustí. Drží pana Kleina pevně. Blíží se k lesu. Neví, jestli má panu Kleinovi připomínat, že tohle říkal už před deseti minutami v autobuse. Mhouří oči před sluníčkem. Vstupují na lesní cestu. Ptá se pana Kleina, jestli je všecko v pořádku. Pan Klein mu na ruce podivně těžkne. Dostává se mu ujištění, že ano. Ptá se znova – znova je ujištěn. Za chvíli má pocit, že pana Kleina téměř nese. I pan Klein ví, že není všecko v pořádku. Navrhuje návrat – pan Klein o tom nechce ani slyšet. Současně však už nedokáže stát. Drží ho oběma rukama v podpaží, stojí za ním a v podstatě ho vynáší z lesa ven. Pan Klein volá, že to určitě do Liboce dojdou. Jeho pravá noha posunuje pravou nohu pana Kleina, levá levou. Ven z lesa k nejbližšímu domu je to zhruba dvě stě metrů. Často odpočívají. Přemýšlí, co budou dělat, až už pana Kleina neunese. V lese není jediné místo, kde by ho mohl nechat a dojít pro pomoc. Když ho posadí na zem, nastydne a umře. Pan Klein opakuje, že by došli. Neodpovídá. Představuje si film, ve kterém zakopává mrtvého pana Kleina v lese a dává se na útěk. V závěru road-movie umírá vysílením a tajné znamení ukazuje divákovi, že ho nikdo nepronásledoval. Po třičtvrtěhodině opírá pana Kleina o plot. Z domu přivolává telefonem taxi.

Těm, kteří jsou už nemožní, tykáme.

Paní Koukalová měla stolici. Pak ji rozmazala po posteli, po sobě. Všude. Paní Koukalová je totální ležák.

Nejsou pleny.

„Tak se pokakejte nebo počůrejte. My to pak uklidíme."

„No to je hovno jako vod slona. Vy jste teda kousek!" (sestra k obyvatelce)

Hra na pravdu:

„Někdo mi ukradl ručníky."

Sestra: „Neukradl."

„Sestro, je mi špatně a dlouho jsem nebyl na záchodě."

Sestra: „Nic vám není. Běžte zpátky do pokoje."

„Nic mi není, jenom jsem zakopl."

Sestra: „Jste už nemožnej. Ven nesmíte. Pořád padáte."

Vyhrává ten, kdo má pravdu. V případě nepřítomnosti Vyšší spravedlnosti zastává tuto funkci sestra.

„Sestro, mně se udělalo hrozně slabo. Já nevim, co se mnou je. Já asi umřu."

„Běžte na pokoj, pane Mareš, a lehněte si. To přejde."

Vyhrává pan Mareš.

Paní se už nemůže hýbat, ale chce být hezká. Sestra jí svazuje vlasy do culíku obinadlem.

Přišel nový pán. Je to choďák. Nic nepotřebuje. Máme ho rádi.

Patnáctého jsou důchody. Patnáctého je nejvíc návštěv.

Oprava: Návštěvy moc nejsou. Leda tak patnáctého.

Jak říct dědečkovi nebo babičce, že se už nemohou vrátit domů, do svého bytu?

Tak: Byt je v dezolátním stavu. Musí se opravit. Po dvou měsících nemáme ještě povolení. Byrokracie, Klaus, vláda, pánové nahoře, koryta, nic se nezměnilo etc. Při každé příští návštěvě (patnáctého) různě obměňovat. Za třičtvrtě roku je vyhráno. Dědeček si zvykl, případně přestal chodit, takže domů nechce, nebo stejně nemůže.

Paní Fialová byla na psychiatrii. Nechce bydlet ve čtvrtém patře. Má z toho deprese a vyhrožuje, že vyskočí z okna:

„A máme jinde místo?"

„Nemáme. Krásovou stěhovat nemůžeme, stěhovali jsme ji tenhle měsíc už dvakrát. To by si příbuzný stěžovali."

„A na halu jí dát nemůžeme."

„Tak ať si vyskočí."

Pán má zubní protézu. Nikdy ji nevyndavá a nikdy nečistí. Doslova mu hnije v ústech.

Paní, co se mu tu jediná zdála sexy, právě umírá.

V úterý bylo panu Kovandovi 83 let. Následující pátek přichází sociální pracovnice. Má trochu naspěch. Přeje mu všechno nejlepší, předává mu čokoládu (mléčná, Orion, velká) a barevný diplom (Laser writer Image color Ink230). Když mu přeje, rovná si současně diplom pro dalšího obyvatele. Pan Kovanda si svůj diplom prohlíží celé dopoledne a večer. Ráno diplom visí na zdi, opatrně protržený letitým, několikrát přemalovaným hřebíkem.

Paní, co umírala, už neumírá. Všem to vadí.

Když se teď pan Kostras a pan Lichý smáli jeho vtipům, uvědomil si, že smát se je za ten půlrok neviděl ani jednou.

Toho, že měl pán dostávat dietní jídlo, si sestry všimnou, až když umře.

Zubní pasty – sponzorský dar, který přišel do domova 17. 2. 1997 – mají trvanlivost ukončenou 20. 2. 1997.

Sahá si na ucho s náušnicí. On nerozumí, sáhne jí na ucho. Zpod náušnice se vyvalí hnis. Paní leží už čtyři týdny, zapomněli jí sundat náušnice.

Chodba slouží v domově jako náves. Obyvatelé a obyvatelky vycházejí ze svých pokojů a usedají na židle. Konverzuje se především o jídle. Nebo o obyvatelích, kteří nesedí na chodbě. Která paní ví nejvíc o chodu domova (kdo je ředitel, kolik má sestra Anna dětí, kdy se fasuje prádlo atd.), má nejsilnější postavení a největší slovo. Chcete-li pozvednout někomu sebevědomí a prestiž, zastavte se s ním na chodbě, před ostatními, a tišeji s ním o něčem promluvte. Prozraďte třeba, že se budou zítra povlékat postele. Dotyčný se stává králem chodby.

Otvírá dveře, na zemi leží paní. Běžný obraz. Otevírá dveře – na zemi leží paní. Nic se jí nestalo. Obyvatelé často padají.

„Ty jsou dneska vopravdu nějaký drzý. Ta Hamplová, jo, je vopravdu hajzlsvině."

K večeři je čočka. Bez vajíčka, bez párku, někdy i bez cibulky.

Zítra bude čočková polévka.

Za celý půlrok, kdy v domově působil, nezažil, že by někdo zemřel za přítomnosti svých blízkých. Ať už to bylo proto, že sestry nedaly nikomu zprávu o špatném zdravotním stavu obyvatele, nebo jenom proto, že zdravotní stav a vůbec celí obyvatelé nikoho nezajímali. Během tohoto půlroku zemřelo 16 lidí z celkového stavu 64.

„Obyvatelé nesmějí znát svůj zdravotní stav, paní Laudová! Je to zakázaný od paní doktorky." (sestra k obyvatelce)

Z vrátnice hlásí nový příjem. Ošetřovatel z příslušného patra přichází, představuje se nové obyvatelce a ptá se na zavazadla (paní má jenom kabelku). Dvě ženy, které ji doprovázejí, začnou dělat polekané posunky za jejími zády. Tisknou si prst na ústa a šeptají: „Oni vám to nahoře vysvětlí." Ošetřovatel krčí rameny a doprovází paní do jejího nového pokoje.Tam ji seznámí se spolubydlící a vybídne, aby si dala kabát do skříně. Paní tomu nerozumí a říká:

„Proč bych si něco vybalovala. Počkám, až pan doktor přijde"

„Jakej pan doktor?"

„Já jsem tu přece u zubaře!"

Nahoře mu řeknou. Žádná ze sester neví, kdo a proč sem paní dal. Ví to až sociální pracovnice. Všechno je v pořádku, všechno je domluveno.

Když někdo odchází na delší dobu do nemocnice, nebo zemře – přelepí sestra dveře jeho skříní a šuplík stolku náplastí, přes kterou se podepíše.

Většina obyvatel chodí spát po šesté. Probouzejí se pak okolo půlnoci. Velice často už do rána neusnou.

Paní Augustinová stojí u okna a pláče:

„Předevčírem mi dcera doma řekla, že stejně jenom sedím a koukám z okna – tak je to prej jedno, jestli budu doma, nebo tady. A že už to tu má domluvený. A má pravdu. Já bych tam stejně mladejm překážela. (Útok na zdejší rekord: ráno oznámeno odpoledne provedeno)

Každý pátek se nosí z lékárny obrovská taška plná léků. Když někdo z personálu potřebuje nějaký lék, na někoho se to napíše.

Paní požádá sestru, aby hodila její dopis do schránky, až půjde domů. Sestra na to zapomene. Druhý den vyhodí vztekle dopis do koše.(Vždyť je přece schopná, může si to hodit sama. Hajzl.)

Pan Jarchovský chodí špatně a někdy se pomočuje. Ven z domova vychází jenom jednou za rok. Na Štědrý den. Kolem poledne se pro něho zastavuje kamarád a vede ho do jakési rodiny, kde na něj prý čekají s obědem. Pan Jarchovský se s nikým z této rodiny nedomlouvá ani nepíše – jenom přichází vždycky 24. prosince na oběd. Vloni pro něj kamarád nepřišel a vrátná pana Jarchovského samotného nepustila. Určitě si vymýšlí. Kdo by byl na něho zvědavý. Letos se obměkčuje nový ošetřovatel a na návštěvu s panem Jarchovským vyráží. Sám moc nevěří, že bude výprava úspěšná, zvlášť potom, co si pán nemůže vzpomenout, kde vlastně rodina bydlí. Jakoby zázrakem však byt nacházejí. Přichází otevřít mladá dívka: „Jé pan Jarchovský! Pojďte dál. Maminka s babičkou už na vás čekají. Kde jste byl vloni?"

Navazuje se na rozhovor skončený předloni.

Okolo páté ráno se paní počůrá. Nemůže se zvednout. Sestra, která má sama noční službu, ji neuzvedne, zapomene o tom říct ranní službě, která přichází v 6.00. Při snídani v 7.30 to paní sestrám hlásí, ale není vhodná chvíle – musí se rozvézt snídaně. Po snídani se na ní zapomene – je jiná práce. Okolo poledne si přece jenom někdo vzpomene a paní přebalí.

„Prosímvás – oholte mi ty kotlety. Já nechci vypadat jako frajírek. Prosímvás. Já jsem se teď podíval do zrcadla a vidím to. Nevím, kde se mi to tam vzalo."

(kotlety má už od doby, kdy do domova přišel, tj. dva roky)

„A kdy jste je začal nosit?"

„To vy jste mi je nechal! Oholte mi to prosím."

Obrátil se naruby.

„Těsně před smrtí se člověk vždycky zvedne, to je jasný."

„Neměly bysme jí sundat ten prstýnek? Co když jí ho pak v márnici někdo ukradne?"

„Ale to půjde hrozně těžko. Má hrozně tlustý prsty. Má ho zarostlej."

„To se musí přeštípnout kleštěma."

„A nemáme to udělat hned?"

„Raději počkáme, až umře."

Paní jde k zubaři. Ordinační hodiny jsou v úterý a čtvrtek 13.45 – 17.30. Je úterý, 13.20. Paní vyráží dřív – ordinace je v přízemí a ona špatně chodí – tak aby to stihla. 13.40 sedí před ordinací. Čeká do 17.50. Pak odchází do svého patra. Panu doktorovi do toho asi něco vlezlo. Podobné je to i ve čtvrtek (s minimálními časovými odchylkami). Pan doktor toho má asi moc. Na dveřích ordinace je jediná cedulka s nápisem: Ordinační hodiny út a čt 13.45 – 17.30. Po čtrnácti dnech potkává paní náhodou pana doktora na chodbě:

„To se musíte, paní, objednávat!"

Paní se tedy objednává. Pan doktor jí vyrábí krásnou zubní protézu za 2 500.– Kč. Asi nemá smlouvu s pojišťovnou.

Paní má radost. Je to její první protéza. Dává panu doktorovi mletou kávu.

„Peníze na vitamíny nejsou. To si musíte platit sama. Nebo si musíte kupovat hodně ovocí. A pak se jima musíte cpát."

Obyvatelé, kteří mají cukrovku, dostávají tzv. druhou večeři. Většinou je to jogurt, pomeranč, jablko nebo párek s chlebem. Paní Kovandová má všechny tyto věci ráda, ale není diabetik. Proto paní Kovandová nemluví s paní Veselou, která diabetik je.

Za babičkou přijde sváteční návštěva. Celá rodina se usadí na chodbě v křeslech, kde sedávají obyvatelé. Když se zvedají, zjišťují, že jsou umazaní od výkalů, které byly rozmazané po křeslech. Někteří obyvatelé neudrží stolici.