Co se dá ještě napsat o typografii? / František Štorm


Snad jen, že dobrá typografie je ta, které si nikdo nemusí všímat, která ctí svou užitkovou funkci. Spisovateli zprostředkuje obživu, čtenářům zčitelní jeho myšlenky a uchová je po takovou dobu, dokud zůstanou pro někoho zajímavé. Vše ostatní je vedlejší. Být úpravcem tiskovin, nebo jak se dnes zvyklo říkat designerem, nepatří k základním lidským právům, přesto se jím kdekdo mimoděk stává. Někdo z potřeby psát korespondenci nebo vydávat brožury, jiný z nedostatku fantasie či neschopnosti živit se jinou prací. S uvedením počítačů do grafických studií, kanceláří i domácností vzrostl počet lidí, kteří samostatně vydávají tiskoviny ve vlastní grafické úpravě, aniž by měli příslušné grafické vzdělání. Tam začíná diskuse, ve které na chvíli vítězí školení grafici, brojí se proti fušerství, deformaci liter, stíhají se prohřešky proti klasické typografii. Zajímavé ale je, že právě lidé neposkvrnění odborným školstvím mají daleko živější zájem o řemeslo, než jejich vrstevníci – designeři.

Jsme zemí s bohatou a osobitou typografickou tradicí, a je pro nás příznačné, že nejlepší typografii dělali mnohdy právě lidé bez typografického vzdělání, malíři, architekti, anebo – úplně naopak, obyčejní sazeči byli autory pokrokových výtvarných řešení. Tak tomu je vždy, a s nástupem nových technologií se vůbec nic nezměnilo. V každém případě byly výsledky pozoruhodné a ve své době vyvolávaly protichůdné komentáře. Tyto komentáře vyvolávají zase reakce ve formě nových komentářů a tak dále až do úplné absurdity. Kupříkladu tématem Preissigovy antikvy bylo potištěno mnohosetkrát více papíru, než bylo tímto písmem za celou dobu vysázeno. Nekonečné teoretické debaty se staly jakousi módou, vypadnout z diskuse znamená ztratit prestiž. Do dnešních dnů se nepodařilo vyvětrat ten psychotropní plyn, který našim krajanům mate hlavy a nutí je uvažovat o nějakých formotvorných příčinách, sociálních časoprostorech a podobných neexistujících věcech.

Odjakživa lidé hovoří o tom, čeho se jim nedostává. V typografické branži ale už všechno máme – laciné stroje, původní písma, svobodu slova, a přesto se komentuje a teoretisuje. Možná chybějí nápady, ale to jen proto, že pohrdáme těmi starými a toužíme po novosti za každou cenu. Ty nové směry samozřejmě za mnoho nestojí, protože už není kam uhýbat před normálností, všechno už někdo vymyslel před námi. Knižní typografie neskýtá tolik řešení, jak by se mohlo zdát: buďto zlomíme odstavec do bloku nebo na praporek, titulek na osu či volné řádkování. Sazební obrazec dědíme po renesančních typografech, vzdálenost písma od hřbetu pak trochu zvětšíme kvůli té nešťastné vé-dvojce. Velikost písma volíme tak, aby bylo čitelné, tiskneme černou barvou na bílý nebo nažloutlý papír. Vystříháme se dávání písma přes obrázek, protože tím trpí ten obrázek i ten nápis. Rozšoupnout se můžeme na obálce, aby se kniha prodala. V drtivé většině případů ale stačí dát nahoru jméno pisatele, pod to název díla a úplně dolů značku nakladatelství a třeba letopočet. To je opravdu všechno.

Typografie není volným uměním jako malba nebo hudba. Je to řemeslo jako každé jiné, přestože vyžaduje trochu zvláštní druh citu a duševní dospělost. Každé experimentování má krátký život, a je v dokonalém rozporu s funkcí písma jako nosiče myšlenek přes dlouhá staletí. Výtvarná svébytnost písma je jako prázdný, nazdobený vagón. Aby naše myšlenky neskončily v kamnech našich vnuků, dávejme jim vyzkoušený kabát, který je především užitečný, odolává času, a je zároveň vkusný.

Tištěné literární dílo je samo o sobě dostatečnou ukázkou typografického umění, že nepotřebuje dalšího komentáře. Veškerá pozornost se musí věnovat obsahu textu a nikoli prohlížení povrchu. Chvála sazeči, který se pod svou úpravu nepodepisuje. Typograf zůstávající v pozadí slouží nejlépe svému poslání. Vymýšlet jakékoli teoretické komentáře jeho povolání je plýtvání časem.

* * *

Zdálo by se, že všechna témata v našem oboru už byla vyčerpána a narážíme jen na hlušinu. To se stalo jen s těmi nejsledovanějšími – s knižní a reklamní grafikou. Jedním z opuštěných, a proto nevyčerpaných témat je například písmo mimo papír, typografie v architektuře a plastice. Je tu značné procento ruční práce a tím i připomínka, že každá abeceda je dílem člověka, na každé liteře najdeme dotek lidské ruky. Tuto zdánlivou samozřejmost si totiž neuvědomují dvě třetiny veřejnosti, rozšířena je domněnka, že písmo vzniká ve stroji nebo v tiskárně. Dovolte mi na tomto příkladu ilustrovat některé některé pracovní postupy, které mohou přispět k lepšímu pochopení práce typografa.

V monumentální typografii platí trochu jiná pravidla než v knize, v plošné grafice. K plastickému provedení vybíráme jiná písma než k tisku, vyhýbáme se křehkým typům, třebaže dnešní technika umožňuje gravírovat i drobné detaily. Musíme počítat s odstupem diváka jako při úpravě plakátu, a podle toho volit i velikost. Neplatí tu komposiční kánon knižní. Velké okraje, které dobře vypadají v knize, jsou v kameni či bronzu zbytečné a hlavně nehezké. Nemusíme však brát zřetel na duktus a tučnost písma, neboť okem vnímáme jen světlo a stín. Samotná masa litery, koruna reliefu, má prakticky stejnou barvu jako podklad a není vidět. U písma vyhloubeného odpadá stín vržený a liera se bude modelovat okolo středové linie. Stejně tak nemusíme být příliš úzkostliví při rozpálení nápisu. Kov či kámen přikryjí chyby svým valérem lépe než bílý papír s černými literami. Každá nepravidelnost, ať už v prostrkání či ve tvarech písmen, působí příjemně, zlidšťuje celkový dojem. Dobře je, když se žádná litera neopakuje v přesných obrysech a kde můžeme, dáme ligaturu.

Monumentální tvorba měla vždy blízko k sochařství a volnému umění a tvrdošíjně odmítala novinky. Musí vydržet déle než papír. Od nejstarších dob mělo písmo monumentální hodně společného s volně kresleným, jde v historii svou cestou. Dlouho odolávalo vlivu vynálezu knihtisku. Minusky jsou používány vzácně. V době skvělých, elegantních benátských antikv stále vzniká hodně gotických a rustikálních nápisů. Čím méně racionální konstrukce, tím působí výtvarněji. Na konci řádky, když kameník vidí, že mu nápis nevyjde na šířku, jednoduše začne zužovat litery a ono to vypadá dobře. V době počítačů, kdy se každý úzkostlivě bojí věc odfláknout, je něco takového nemyslitelné. Nikdo se už nezabývá volně kresleným písmem, i když na některých školách zavádějí tužku a papír jako naprosto převratnou novinku. Pochopili, že pokud se člověk nedovede vyjádřit těmi nejjednoduššími prostředky, technika je k ničemu.


Na obsah