Pro českého cestovatele ale nikdy nebyly (a nejsou) Uhry jako Uhry. Nejprve si tedy vymezme Uhry devatenáctého století. Do svých jižních hranic se protáhly zpět koncem století osmnáctého, posledního Turka z nich pomáhala vyhánět řada českých vojáků, mezi nimi také Jan Jeník z Bratřic. Východní Sedmihradsko bylo zase pro svou vzdálenost opředeno pověstí nejisté země na konci (katolického a protestantského) světa, možná ale tamější saský živel činil ze Sedmihradska zemi pro Čechy (především obchodníky) přístupnou.

Podle četnosti dochovaných zpráv nejčastěji směřovaly kroky Čechů do horní části země, na Slovensko. K cestám podniknutým z přirozeného zájmu o poznání sousední země, za prací, cestám učednickým, studentským, šlechtickým... můžeme od dvacátých let 19. století připojit i četná setkání českých a slovenských vlastenců.

Slovanská tematika se odráží prakticky ve všech textech o Uhrách z dvacetiletí před rokem 1848. Přitom tu dochází k zajímavému jevu, příznačnému pro reference z uherského prostředí až do doby nedávné. Jinak přistupují autoři při popisu uherské skutečnosti k živlu slovanskému a jinak k neslovanskému. Při popisech Uher jako země původně slovanské je svět maďarský marginalizován, nebo dokonce denunciován, naopak v dobách, kdy jsou Čechy Maďarům nakloněny, ustupuje otázka národnostní do pozadí. Příkladem takové reportáže ze „slovanských Uher“ je Cesta z Prahy do Bělehradu Srbského Václava Staňka, publikovaná r. 1847 v časopise Poutník. Lékař Václav Staněk patřil do moravského vlasteneckého kroužku F. C. Kampelíka. Do Bělehradu jel na pozvání J. V. Zacha, který byl tehdy blízkým důvěrníkem srbského cara (mimoto byl Zach také polským agentem), pro nějž hledal v Čechách osobního lékaře. Cesta se uskutečnila prostřednictvím Janko Šafárika, bratra Pavla Josefa Šafaříka, který Staňka v Uhrách na cestě doprovázel. Václav Staněk tak přišel v Uhrách do styku hlavně s Čechy a Slováky, navíc především s vlastenci, a to jeho úhel pohledu jednoznačně určilo. Staněk například používá zásadně slovanská jména měst, a to i tam, kde to není zvykem (Břetislav místo Prešpurk). Naopak má-li věnovat několik slov světu maďarskému, sklouzne obvykle k odsudku nebo uvádí výstražné příklady z historie i současnosti ilustrující nepřijatelné chování příslušníků tohoto národa.

Paradoxní roli v poznávání Uher sehrála přítomnost českých úředníků v zemi po porážce maďarského boje za svobodu r. 1849. Mezi rodinné příslušníky těchto tzv. „Bachových husarů“ žijící třeba i krátkodobě v Uhrách patřili například Božena Němcová, autorka četných studií o Slovensku a o životě v Uhrách, či Adolf Hejduk. Oba se významně podíleli na vytvoření nového pohledu na Slováky, který se konstituuje v padesátých letech: romantický obraz slovenské přírody, kontrastující s líčením krušného osudu slovenského člověka. Slovenské téma nesou příznačně také beletristické příspěvky Heyduka a Němcové do almanachu Máj 1858. Básní ze Slovenska a o Slovensku se v almanachu prezentuje i J. V. Frič, který se v Uhrách ocitl rovněž náhodou, ne volbou, a který si za svého pobytu v komárenském vězení pořídil sbírku slovenských lidových písní.

V šedesátých letech ovšem nastává v české společnosti zvýšený zájem o živel maďarský (a jako na vahách se tím potápí do hlubin nezájmu otázka slovanská a slovenská). Při snaze o nalézání česko-maďarských spřízněností bývá často zmiňována zprostředkující úloha radikálních demokratů, jako byl Karel Sabina, který již od 40. let sledoval maďarskou literaturu a pravděpodobně překládal verše Sándora Petöfiho, nebo Karel Tůma, jenž se naučil maďarsky v padesátých letech od svých spoluvězňů, a konečně i Jan Neruda, jenž se netajil svými sympatiemi k maďarské romantice, ale také k dynamice tehdejšího růstu maďarské společnosti, a který přeložil několik Petöfiho veršů v době, kdy přihlášení se k Petöfimu bylo aktem odporu k bachovskému režimu.

Po Rakousko-Uherském vyrovnání se reference o Maďarech v českých periodikách zase mění ve prospěch otázky již ne slovanské, ale slovenské, v té době ale také vychází první český knižní překlad Petöfiho básní, česká společnost je o dění v Uhrách samozřejmě nadále informována v periodikách. Významnou roli při propagaci maďarské kultury sehrál překladatel a první český hungarista František Brábek. Ten napsal také cestopisnou reportáž líčící své prázdninové putování po Uhrách, které podnikl spolu s hrabětem Kounicem. Brábek je autorem zasvěceným, zmiňuje prakticky všechno, co i dnešní čtenář pod pojmem „Uhry“ hledá - dobré víno, koně, trochu nepořádku, poesie, Slováky, české krajany, krásnou moderní Budapešť i blátivý a prašný venkov.

Koncem století se Budapešť stala místem, kde nacházela řada kvalifikovaných dělníků z Rakouska a Čech dobře placenou práci. S rostoucími kilometry železničních drah se také blátivá nepřístupná pusta stala dostupnou i pro běžného českého výletníka. Tak mohl Jaroslav Hašek v století tomto napsat povídku o tom, kterak svěřence, který se moc ptá, jednoduše odložit na některém z četných nádraží v uherské pustě a tam ho nechat na pospas brabenečkům.

Vraťme se ale do let dynamického hospodářského rozvoje starého Rakouska, vlastně už Rakousko-Uherska, do let, kdy rostlo sebevědomí Čechů i Maďarů, kdy se věřilo na hodnoty neosobní a kdy slova Národ, Průmysl, Pokrok, Socialismus zněla jako nedělní zvon v kostele. Nechme tedy vycestovat do Uher dva generační druhy, dvě osobnosti představující tehdy českou intelektuální špičku, publikující ve stejném periodiku, píšící oblíbené cestopisné fejetony, nechme cestovat každého zvlášť a každého trochu jindy, nechme je popisovat to, co každý vidí. Jaký svět se nám otevře?

Dříve než pošleme dva básníky na cesty, zastavme se krátce nad žánrem cestopisné reportáže vůbec. Pohybujíc se volně na hranici beletrie, žurnalistiky a literatury populárně naučné má své obsahové i formální meze. Na malém prostoru musí obsáhnout čtivý popis navštíveného prostředí. Neunese příliš detailů, nejsou-li právě efektní. Můžeme od ní čekat spíš záznam o tom nejnápadnějším, čeho si návštěvník všimne, či toho, co chce vidět, často v kontrastu s domácími zvyklostmi autora. Jejím základním slohovým postupem je popis (cesty, místa, události). Není bez zajímavosti sledovat u takového textu i determinaci, vyplývající z obecné vlastnosti novinového textu vyhovět dobové atmosféře a čtenářské obci daných novin. Stejně jako názor autora lze z každé takové reportáže vyčíst to, co můžeme nazvat kolektivní čtenářskou poptávkou. V těchto intencích budeme tedy také sledovat, co četl nebo chtěl číst o Uhrách český čtenář 60. a 70. let minulého století a jak mu v tom fejetonisté Národních listů vyšli vstříc.

V létě roku 1862 se vypravil Vítězslav Hálek spolu s Juliem Grégrem do Haliče, zpáteční cestu si rozhodli zpestřit výletem do Tater. Nehoda na divoké řece na polsko-uherském pomezí a noc strávená v Tatrách udělaly na básníka hluboký dojem. Dobrodružství na řece ztvárnil básník ve fejeton, který zaslal ještě během svého pobytu v Uhrách do redakce, byl v Praze vytištěn ještě před básníkovým návratem domů. Noc strávená mezi slovenskými horaly ho pak inspirovala k romantické povídce Moje děvče z Tater. K dojmům z Uher se básník vrátil ještě jednou, až po jedenácti letech. Ve dvou povídkových reportážích Prohráli jsme Bavory a V maďarské čardě, zpracoval své dojmy a zážitky z Uher maďarských. Povídku Prohráli jsme Bavory, otiskl literární časopis Lumír r. 1873, v září téhož roku pak vyšel v Národních listech dvoudílný fejeton V maďarské čardě.

V povídce z Lumíra se básník vyrovnává s maďarským romantickým tématem zbojníka, beťára. Vypravěč sedě ve vlaku na dráze mezi Tokajem a Debrecínem recituje Petöfiho romantické verše a třikrát zalituje, že takto jej nemůže přepadnout žádný zbojník. Vtom si přisednou tři noví spolucestující, Hálek i Grégr se po chvilce váhání pustí se zdánlivě nejhloupějším z nich do hry v karty a nechají se obehrát o peníze, které si ušetřili na cestu po Bavorsku. Když pak oni tři kumpáni vystoupí a vlak se rozjede, rozdělí si peníze, které vyhrál ten „nejhloupější“ rovným dílem. Básník komentuje svou porážku pochvalným uznáním soupeřům: „Lokomotiva nezkrátila beťáry o řemeslo, postarala se toliko o jejich pohodlí. I my je viděli pohodlně a v originále... hráli mistrně.“

I fejeton V maďarské čardě přináší řadu uherských romantických atributů. Do čardy s paprikou a vínem umisťuje Hálek cikánskou hudbu hrající čardáš, nechá do ní vstoupit pochybného magnáta, charakterizovaného výraznými vousy, okázalým sebevědomím a klením (podobný typ zmiňuje ve své reportáži již Václav Staněk), v souvislosti s ním pak zmiňuje uherské kortešování a vlastenectví. Nechybí ovšem český krajan, ani nadhozená slovenská otázka v podobě halušek vydávaných neprávem českým hospodským za maďarské jídlo. Text je značně ironický, opakováním vypravěčových hodnotících slov se účinek ještě zvyšuje: „Samý čardáš, nic než čardáš! Samá paprika, nic než paprika a samý cikán - jak jednotvárné!“ Druhá část fejetonu pak na citově vypjatém chování děvčete, jejíž milý hraje v cikánské kapele, popisuje atmosféru čardáše. Zde projevuje vypravěč jistý divácký (již ne účastnický) zájem, refrén ovšem zdůrazňuje odstup od této cizí reality: „snad že tomu čardáši křivdím, snad mu nerozumím“.

V obou fejetonech modeluje Hálek rytmizovaný příběh. Zobrazený neznámý a trochu nebezpečný svět beťárů, cikánů a papriky dává do kontrastu k světu „našemu“, „solidnímu“. V povídce beťárské je toto cizí, jiné, popsáno se zájmem a účastným smyslem pro hru, fejeton z čardy je však nesen spíše odmítavým tónem. Oba texty jsou svěží, jakoby psány pro čtenáře, který Uhry důvěrně zná, a který se proto může zasmát parodii maďarské romantiky, kterou mu básník mistrně předkládá.

Roku 1869 se vypravil do Pešti Jan Neruda, respektive byl tam vyslán redakcí Národních listů jako dopisovatel z voleb, jež se v Uhersku konaly krátce po vyrovnání. Neruda měl v té době za sebou překlady několika maďarských básní Vörösmartyho a Petöfiho, jeho sympatie k rozvíjející se druhé části monarchie byly dlouhodobé, do Pešti jel tedy jistě dobrovolně a rád. Jako autor narozený v Praze a vázaný na městské prostředí sledoval se zájmem dynamický růst na středoevropské poměry skutečného velkoměsta. V reportážích, které vycházely na pokračování v Národních listech na jaře1869, věnuje značný prostor líčení života města. Pešť přirovnává k Americe a nachází v ní i specifický pešťský typ člověka, kterého nazývá „evropský Yankee“. Se zájmem se věnuje líčení nástrah tohoto „divokého západu Evropy“, popisuje atmosféru okrajových čtvrtí a přístavních doků. Při popisu jednotlivých lidských typů si všímá i pešťského Slováka, kterého jednou líčí v roli bezbranného vozky okradeného žandáry a podruhé jako chudého přístavního dělníka. Neruda na Slovensku pravděpodobně nikdy nebyl, pod dojmem pešťské návštěvy ale napsal časovou baladickou báseň Na pešťské Kalvárii (vyšla v Květech téhož roku), v níž líčí beznadějný osud Slováků v Uhrách a reflektuje česko-slovenské odcizení. Neruda zmiňuje i úspěšné české krajany, kteří se v novém světě usadili.

Věcný komentář k volbám pak prokládá exkursy do maďarského kulturního života a do historie, s ironií neuzemněným patosem pak líčí průběh voleb v obvodu, kde kandidoval oblíbený spisovatel Mór Jókai. Další volební reportáž pořizuje Neruda v malém maďarském městě Eger, i tady, než přistoupí k líčení voleb, zasvěcuje čtenáře do kulturně historických souvislostí města, podrobně líčí průběh voleb, aniž si ovšem odpustí shovívavě kritický komentář.

Jaký je tedy pohled na maďarskou realitu v Nerudově a Hálkově fejetonu?

Odlišné pojetí cestopisného fejetonu koresponduje již s formou, Neruda inklinuje od popisu místa ke kritické reportáži, Hálek podivuhodně osciluje mezi romantizující povídkou a parodií romantiky.

Oba fejetonisté shodně využívají zřejmě obecně známých a přijímaných rekvizit maďarského národního života. Vítězslav Hálek si s tímto obrazem uherské reality v podstatě vystačí, jeho inspirace je zřejmě silně literární (vliv sehrály nesporně Petöfiho básně, názorově se také více drží starší vlastenecké, slovansky orientované myšlenkové tradice). Jeho fejetony jsou směřovány na silněji národně a potenciálně také protiněmecky a protimaďarsky orientovanou část čtenářstva. To, že se nechává inspirovat jinonárodní, maďarskou romantikou, s tím není v rozporu. Hálek popisuje prostředí v podstatě exotické, jeho charakteristiky jsou předem dané, místo je určeno jen mlhavě (čarda na kopci v pustě – sic (!) ozdobená uherskou trikolórou). V celkovém pojetí prostředí a postav klade důraz na jinakost, v kontrastu k „normálnosti“ světa vypravěčova.

Neruda kombinuje své obecné znalosti s autopsií (ta se odráží zejména na detailních popisech konkrétních míst a lidských typů). Věcně a s osobitým vtipem analyzuje možné perspektivy rozvíjející se země, upozorňuje na řadu pozitiv, ale i negativ, jeho fejeton je zároveň i nastaveným zrcadlem, nepřímou kritikou domácích poměrů. Vychází vstříc spíše kritickému čtenáři, kterého zajímají společenské struktury v čerstvě ustavené druhé části monarchie (třeba i s perspektivou a nadějí, že podobně to bude fungovat po eventuelním rakousko-českém vyrovnání i v zemích České koruny).

Na obou textech je pochopitelně znát vlastní, nezaměnitelný rukopis. Svou roli tu sehrál jistě původ: městský versus venkovský, orientace: spíše domácí versus kosmopolitní, jistě i změna společenské atmosféry po posledním velkém neúspěšném pokusu o rakousko-české vyrovnání (tzv. fundamentálkách r. 1871). Jisté je, že i pro generaci májovskou, světu tak otevřenou, byl vztah k Maďarům, k národu podle všeho úspěšnému, ale tak nehodícímu se do tehdejší české koncepce správného uspořádání světa, značně problematický. 

LITERATURA

František Brábek, Procházky po Uhrách, Praha 1874

Marcella Husová, České literární myšlení a maďarská realita na sklonku 19. století, in Česká literatura 1992, r. 40, č. 6, str. 573-581.

Věra Menclová, Hálkovy cestovatelské obrázky, Lidové noviny 11. 4. 1998.

Božena Němcová, Putování po Slovensku I, II, Praha 1929, 1930.

Richard Pražák, První český překlad Petöfiho básní a Jan Neruda, SPFFBU D40, Brno 1993.

Václav Staněk, Cesta z Prahy do Bělehradu Srbského, čas. Poutník 1847

Václav Žáček, Cesty českých studentů v době předbřeznové, Brno 1948