Domů jsem dorazil přibližně ve stejnou dobu, jako když jsem odjížděl. Když se v Buchenwaldu zeptali i mě, jestli bych měl chuť vydat se na cestu, byly lesy všude kolem už dávno zelené, na hrbolech nad společnými hroby posledních mrtvých už rovněž vyrostla tráva a taky už měkl asfalt v tom letním vedru na appellplatzu, zanedbaném od počátků těch novějších časů a zaneřáděném smetím a odpadky vychladlých táboráků, různými hadry, papíry a plechovkami. Jeli bychom většinou samí mladí, pod vedením podsaditého, brýlatého, prošedivělého člověka, jednoho z celebrit maďarského lágrového komitétu, který by cestou vyřizoval, co je třeba. Teď máme k dispozici nákladní auto a pak taky američtí vojáci projevili ochotu, že by nás odvezli kousek na východ: to ostatní už bude naše věc, pravil, a vyzval nás, abychom mu říkali strejda Miklós. Žít – dodal – se musí dál, a vskutku, nic jiného nám vlastně ani moc nezbývá, to koneckonců uznávám, když už se nám tedy přihodilo, že je to vůbec možné, pochopitelně. Celkem jsem se už mohl považovat za způsobilého, nehledě na pár podivných drobností a drobnějších nezpůsobilostí. Tak například když jsem na kterémkoli místě svého těla zabořil prst do masa, dlouho po něm zbyla viditelná stopa, jamka, jako když se prstem mačká do nějaké neživé, nepružné hmoty, řekněme do měkkého sýra nebo vosku. Taky můj obličej mě poněkud překvapil, když jsem jej poprvé spatřil v jedné útulnější, dokonce zrcadlem vybavené místnosti někdejší nemocnice SS, protože jsem si z dřívějška pamatoval jinou tvář. Tahle, kterou jsem si teď prohlížel, měla pod několikacentimetrovým ježkem nápadně nízké čelo a u kořenů uší, které se divně rozšiřovaly, dvě zcela nové beztvaré otekliny, jinde měkké pytlíky a váčky, vcelku – alespoň podle výpovědi knížek, které jsem kdysi četl – to byly spíše vrásky, odulost, rysy lidí vyžilých v různých slastech a rozkoších, a tím tedy předčasně zestárlých, a také jsem si v paměti uchoval jiný, přívětivější, řekl bych důvěryhodnější pohled podivně zmenšených očí. A pak jsem taky pokulhával, poněkud jsem ještě za sebou tahal pravou nohu: to nic, mínil strejda Miklós, ovzduší domova to spraví. Doma – prohlásil – si vytvoříme novou vlast, a pro začátek nás hned taky naučil několik písniček. Když jsme procházeli po vojensku, v trojstupu, přes obce či městečka – což se během naší cesty občas stávalo –, zpívali jsme si je do kroku. Já osobně jsem měl obzvlášť rád tu z nich, která začíná veršem „Interbrigáda už brání Madrid“ – ani bych vlastně neuměl říct proč. Z jiného důvodu, ale rád jsem zpíval taky ještě jinou, zejména pro tuto její část: „Den co den jen samá dřina / hlad však naše řady kosí / ty mozolnaté tvrdé dlaně / se zítra už pušek chopí!“ Opět pro něco jiného jsem si oblíbil tu, v níž byl verš: „My proletářů mladá garda...“, po němž se vzkřikne: „Rotfront!“ a zpívá se dál, protože jsem pak s chutí vnímal třesk zavírajících se oken nebo prásknutí dveřmi a pokaždé jsem si povšiml nějakého člověka, Němce, jak se plíží kolem vrat či za nimi mizí.

Jinak jsem se vydal na cestu s lehkým zavazadlem: měl jsem poněkud nepohodlně tvarovaný, protože přespříliš úzký, zato však i přespříliš dlouhý bleděmodrý plátěný vak amerických vojáků. V něm dvě tlusté deky, náhradní prádlo, šedivý, slušivě upletený, na zápěstích a u krku zeleným pruhem zdobený svetr z opuštěného skladu SS a pak nějaký proviant na cestu: konzervy a podobně. Na sobě jsem měl zelené soukenné kalhoty amerických vojáků, rovněž jejich, jak jsem doufal, solidní šněrovací boty s gumovou podrážkou, nad nimi taktéž jejich kamaše z nezničitelné kůže i s příslušnými řemeny a přezkami. Na hlavu jsem si opatřil podivnou, pro toto roční období poněkud těžkou čepici, ozdobenou strmým štítkem a na dýnku kosočtvercem – v geometrii jsme tomu říkali, jak jsem si připomněl z dávných školních časů, romboid –, kterou, jak mi tvrdili, přede mnou zřejmě nosil nějaký polský důstojník. Ve skladech jsem si mohl obstarat i nějaký lepší kabát, nakonec jsem se však raději spokojil s tímto – bez čísla a trojúhelníku – ale jinak stejným, osvědčeným, navyklým, omšelým pruhovaným kusem oděvu, který jsem si sám vybral, ba dalo by se říct, trval jsem na něm: takhle se aspoň vyhnu nedorozuměním – řekl jsem si –, no a navíc jsem ho považoval za velice příjemné, praktické, chladivé oblečení, přinejmenším pro tuhle letní dobu. Cestovali jsme na náklaďácích, žebřiňácích, pěšky nebo i veřejnými dopravními prostředky – podle toho, jaké služby nám mohly poskytnout různé armády. Spali jsme na korbě povozu, taženého párem volů, po lavicích či na stupínku opuštěných školních učeben nebo jen tak pod širým hvězdným letním nebem na záhoncích a měkké trávě parčíků mezi domky, které vypadaly jako perníkové chaloupky. Dokonce jsme se plavili po řece – která mým očím, zvyklým na Dunaj, připadala malá a která, jak jsem zjistil, se jmenuje Labe – a byl jsem i kdesi, kde dříve stálo patrně město, nyní však tu byly jen hromady sutin a kamení a tu a tam se k nebi černě tyčily trosky holých zdí. U těchto zdí a sutin, ale i pod zbytky mostů teď žili, bydleli, spali místní němečtí obyvatelé a já jsem z toho měl mít přirozeně radost, jenomže jsem si uvědomil, že mě právě tito lidé spíš jaksi uvádějí do rozpaků. Vezl jsem se červenou tramvají a jel jsem opravdovým vlakem, který se skládal z opravdových železničních vozů, v nichž byla opravdová kupé pro přepravu lidí – i když náhodou pro mě zbylo jen místo na střeše. Vystoupil jsem ve městě, kde bylo vedle češtiny slyšet už i poměrně dost maďarštiny, a zatímco jsme čekali na slíbený večerní přípoj, shromáždili se okolo nás tam u nádraží ženy, starci, muži, různí lidé. Zajímali se, jestli se vracíme z koncentračního tábora a vyptávali se nás, i mne, jestli jsem tam náhodou nepotkal někoho z jejich blízkých, jistou osobu toho či onoho jména. Říkal jsem jim, že v koncentrácích lidé zpravidla ani nemají jména. To se pak snažili popsat jejich zevnějšek, obličej, barvu vlasů, charakteristické rysy a já jsem se jim snažil vysvětlit: je to marné, vždyť v koncentračních táborech se lidé většinou velice změní. Takže mě pak nechali být, až na jednoho, který měl na sobě docela letně jen kalhoty a košili a oba palce si u pasu na obou stranách zastrčil za šle, zatímco ostatními prsty nervózně bubnoval na bocích kalhot. Chtěl vědět, což mě i trochu pobavilo, jestli jsem viděl plynové komory. Řekl jsem mu: „To bychom si teď tady nepovídali.“ „No jo,“ namítal, ale jestli vskutku existovaly ty plynové komory, a já mu řekl, ovšem, mimo jiné jsou tam i plynové komory, přirozeně: všechno závisí na tom – dodal jsem ještě – jak kde, v kterém koncentráku, podle toho. V Auschwitzu například s nimi můžeme počítat najisto. „Já však – upřesňoval jsem – přicházím z Buchenwaldu.“ „Odkud?“ – zeptal se a musel jsem mu to zopakovat: „Z Buchenwaldu.“ „Takže z Buchenwaldu,“ – přikývl, a já na to: „Ano, správně.“ Nato mi se strnulým, přísným, málem až mentorským výrazem řekl: „Moment! Počkat! Takže vy,“ – a ani nevím proč, ale skoro mě až dojal tím oslovením znějícím velice vážně, řekl bych až obřadně, „jste o plynových komorách slyšel,“ a já na to: „Ovšem.“ „Nicméně,“ – pokračoval tím svým stále stejně strnulým výrazem, uspořádávajícím a osvětlujícím řád věcí – „vy osobně, na vlastní oči, jste se však o tom přece jen nepřesvědčil,“ a já jsem musel připustit: „Ne.“ Nato poznamenal: „No proto!“ pak krátce kývl a odkráčel, strnulý, vzpřímený, a jak se mi zdálo, i poněkud spokojený, nemýlím-li se. Zanedlouho se oznámilo: pohyb! vlak už je tady, podařilo se mi urvat docela slušné místo na širokých dřevěných schůdcích vagonu. Když jsem se k ránu probudil, supěli jsme vesele krajinou. Později jsem si všiml, že místní názvy už jsou všude maďarské. Tamta vodní hladina, ukazovali, která se třpytí v dálce, to už je Dunaj a tahle země tady kolem, tvrdili, která v té ranní záři žhne, až se celá chvěje, už je maďarská. A potom jsme časem dorazili pod zchátralou, otlučenou střechu dvorany, která měla vzadu spoustu rozbitých oken: Západní nádraží, říkali kolem mne, a byla to pravda, vskutku, docela jsem to tu i poznával.

Venku před budovou pálilo slunce přímo na chodník. Bylo tu horko, hlučno, prašno, rušno. Tramvaje byly žluté, na nich číslo šest: ani to se tedy nezměnilo. Byli tu i prodavači s divným pečivem, novinami a podobně. Lidé byli velice krásní a všichni měli zřejmě co dělat, měli něco důležitého na práci, všichni někam spěchali, klusali, běželi, strkali se, různými směry. My taky – jak jsem byl informován – se musíme neprodleně dostavit na sociální středisko, okamžitě tam ohlásit svá jména, abychom ze všeho nejdřív obdrželi nějaké peníze a doklady – tyto nyní už nezbytné náležitosti života. Dotyčné středisko – jak jsem se dozvěděl – je poblíž druhého, Východního nádraží. Hned na prvním rohu jsme nastoupili do tramvaje. Třebaže se mi ulice zdály omšelé, fronty domů místy prořídlé, ty zbývající pak zničené, jinde neúplné, děravé a bez oken, přece jen jsem přibližně rozpoznával jak trasu, tak i to náměstí, kde jsme posléze vystoupili. Středisko jsme našli zrovna naproti biografu, který jsem si, na mou duši, ještě pamatoval, ve větší, šedé, ošklivé veřejné budově: nádvoří, vstupní hala, chodby – všude už bylo plno lidí. Seděli, stáli, přecházeli, hlučeli, tlachali nebo mlčeli. Mnozí měli na sobě obnošené, chatrné oděvy, šaty i čepice z lágrových skladů, ošumělé zbytky uniforem, někteří pruhované hadry, podobně jako já, někteří však už byli měšťansky vyparádění, v bílé košili, s kravatou, a s rukama sepjatýma za zády se už opět radili o důležitých věcech, důstojně, tak, jako kdysi, předtím, než odjeli do Auschwitzu. Jedni si připomínali, porovnávali poměry v lágrech, jiní odhadovali možné vyhlídky a míru materiální podpory, opět další si stěžovali na složitost vyřizování, na neoprávněné výsady, na výhody poskytované jiným na jejich úkor, na různé jiné nepravosti, všichni se však shodovali v jediné věci: že se musí čekat, a to bezpochyby dlouho. Jenomže mě to velice nudilo, a tak jsem si hodil vak na záda a brzy jsem odkráčel dolů na dvůr a pak ven, před vrata. Zase jsem uviděl biograf a napadlo mě, že kdybych šel doprava snad za jeden či nanejvýš dva rohy, zkřížila by mi cestu – pokud mě paměť neklame – Pomněnková ulice.

Dům jsem našel snadno: stál tam a ničím se nelišil od ostatních žlutých nebo šedých, poněkud zchátralých domů v té ulici – alespoň mně to tak připadalo. V chladném průjezdu jsem si na vysloužilém, ohmataném seznamu nájemníků zjistil, že souhlasí i číslo a že musím vylézt až do druhého poschodí. Pomalu jsem stoupal vzhůru tím zatuchle, trochu nakysle páchnoucím schodištěm, z jehož oken byly vidět pavlače, které se vinuly kolem, a dole bezútěšně čistý domovní dvůr: uprostřed kousek trávníku a pak ovšem i ten obligátní smutně snaživý strom s neduživým zaprášeným listím. Ze dveří proti mně zrovna vyšla žena v šátku a s prachovkou v ruce, z jedněch dveří zněla hudba z rádia a někde taky řvalo dítě, ale příšerně. Když se potom přede mnou otevřely ty dveře, byl jsem velice překvapen, protože jsem po tak dlouhé době najednou opět hleděl do drobných šikmých očí Bandiho Citroma, jenomže tentokrát se na mě dívaly z tváře ještě poměrně mladé, černovlasé, trochu tělnaté a pomenší ženy. Ucouvla trochu, nejspíš asi – pomyslel jsem si – kvůli mému kabátu, a aby mi náhodou nechtěla prásknout dveřmi před nosem, rychle jsem se zeptal: „Je doma Bandi Citrom?“ Odpověděla: „Není.“ Zeptal jsem se, jestli jen teď, v tuto chvíli, načež trochu zavrtěla hlavou, zavřela oči a řekla: „Vůbec“, a teprve když je znovu otevřela, jsem si všiml, že má dolní řasy trochu zvlhlé. Také rty se jí chvěly, takže jsem usoudil, že bude nejlíp, když co nejdřív vypadnu. Jenomže z přítmí předsíně se najednou vynořila hubená stará žena v šátku a tmavých šatech, a tak jsem to musel zopakovat i jí: „Hledám Bandiho Citroma,“ a i ona řekla: „Není doma.“ Mínila však: „Přijďte jindy. Snad za pár dní.“ A já jsem si všiml, že ta mladší žena nato takovým divným, odmítavým, přitom však jaksi bezmocným pohybem trochu odvrátila hlavu a zvedla k ústům hřbet ruky asi tak, jako by snad chtěla potlačit, spolknout nějaké slovo či zvuk, deroucí se jí mimoděk ze rtů. Potom jsem ještě musel stařeně říct: „Byli jsme spolu – a upřesnit – v Zeitzu,“ a na její poněkud přísnou, málem až vyčítavou otázku: „A proč jste se nevrátili domů společně?“ – skoro se ospravedlňovat: „Rozešli jsme se. Mě potom odvezli jinam.“ Pak ještě chtěla vědět: „Jsou tam venku ještě Maďaři?“ a já jsem odpověděl: „Jistěže, mnoho.“ Načež, viditelně triumfálně, řekla té mladší ženě: „Tak vidíš!“ a mně: „Pořád jí říkám, že se teprve začínají vracet. Ale dcera je netrpělivá, ona už tomu nechce věřit.“ Málem jsem už řekl, ale pak jsem přece jen raději mlčel, že podle mého názoru má pravdu ona, asi zná Bandiho Citroma lépe. Pak mě ještě zvala, abych šel dál, ale odpověděl jsem, že napřed musím domů. „Rodiče vás jistě už čekají,“ řekla a já na to: „Jistě.“ „Tak tedy – poznamenala ještě – pospěšte si, ať mají radost.“ A pak jsem už šel.

Když jsem došel zpátky k nádraží, dost jsem už cítil svou bolavou nohu, a pak taky zrovna přijela tramvaj s číslem, které jsem z té spousty jiných znal ještě z dřívějška, a tak jsem do ní nastoupil. Na otevřené plošince se trochu odtáhla vychrtlá stará žena s divným staromódním krajkovým límečkem. Záhy se objevil chlap v čepici a uniformě a chtěl vidět moji jízdenku. Řekl jsem mu, že nemám. Navrhoval, abych si ji koupil. Řekl jsem mu, že přicházím z ciziny, nemám peníze. On se podíval na můj kabát, na mě, pak i na stařenu a dal mi na srozuměnou, že přeprava má svá pravidla, která stanoví ti nahoře, nikoli on. „Když si nekoupíte jízdenku, musíte vystoupit,“ prohlásil. Řekl jsem mu, že mě ale bolí noha, načež, jak jsem si všiml, se ta stařena odvrátila ven, k okolí, a to jaksi tak dotčeně, jako kdybych to vyčítal jí, kdoví proč. Vtom se však otevřenými dveřmi už zdálky hlučně hrnul z vnitřku vozu zavalitý, černý, horkem zmožený člověk. Měl na sobě rozhalenou košili, světlý plátěný oblek, na rameni zavěšenou černou krabici a v ruce aktovku. „Co se to tady děje?“ křičel a nařizoval: „Dejte mu lístek!“ Podal nebo spíš vztekle strčil průvodčímu do ruky minci. Chtěl jsem mu poděkovat, ale přerušil mě a rozčileně se rozhlédl: „Některý lidi by se měli spíš stydět,“ řekl, ale průvodčí už vešel do vozu a ta stařena se i nadále dívala ven. To se pak, už se zjihlou tváří, obrátil ke mně. Zeptal se: „Přicházíš z Německa, chlapče?“ „Ano.“ „Z koncentračního tábora?“ „Samozřejmě.“ „Z kterého?“ „Z Buchenwaldu.“ Ano, už o něm slyšel, ví i to, že „to byl jeden z očistců nacistického pekla“, jak se vyjádřil. „Odkud tě odvlekli?“ „Z Budapešti.“ „Jak dlouho jsi tam byl?“ „Celkem rok.“ „Musels tam toho, chlapče, vidět moc, mnoho hrůz,“ řekl na to a já jsem na to nic neodpověděl. „No ale – pokračoval, – hlavně, že je konec, že je to pryč.“ A s rozjasněnou tváří ukázal na domy, mezi nimiž jsme právě s řinkotem projížděli, a vyptával se dál: co teď asi cítím, zase doma, ve městě, které jsem opustil? Řekl jsem mu: „Nenávist.“ Odmlčel se, ale za chvíli poznamenal, že musí, bohužel, moje pocity chápat. Ostatně podle něj „v dané situaci“ má i nenávist své místo, svou roli, „dokonce svůj význam“, a předpokládá, dodal, že se shodneme a on dobře ví, koho nenávidím. Řekl jsem mu: „Všechny.“ Opět se odmlčel, tentokrát už déle, potom spustil znovu: „Musel jsi prožít hodně hrůz?“ a já jsem mu odpověděl, že záleží na tom, co považuje za hrůzu. Bezpochyby – řekl na to a tvářil se poněkud rozpačitě, – jsem musel zažít bídu, hladovět a pravděpodobně mě i bili, a já mu řekl: „Přirozeně.“ „Proč říkáš, milý chlapče“ – zvolal teď, až se mi málem zdálo, že ztrácí trpělivost –, „na všechno přirozeně, a pokaždé na něco, co přece vůbec není přirozené?!“ Řekl jsem: „V koncentráku je to přirozené.“ „Ano, ano – on na to –, tam ano, ale...“ zarazil se, chvíli váhal – „ale... přece, sám koncentrační tábor není přirozený!“ – jako by konečně nalezl ten správný výraz a ani jsem mu nic neodpověděl, protože mi zvolna začalo svítat: o některých věcech zřejmě vůbec nemůžeme mluvit s cizími, nevědomými lidmi, v jistém smyslu s dětmi, abych tak řekl. Ostatně – uvědomil jsem si náhle při pohledu na náměstí, které tam pořád bylo, jen právě o něco pustší a zanedbávanější, že už musím vystoupit, což jsem mu taky oznámil. Ale přidal se ke mně, ukázal opodál na stinnou lavičku s ulomeným opěradlem a navrhl, abychom si tam na chvíli sedli.

Zprvu vypadal poněkud nejistě. Opravdu – poznamenal – teď teprve se začínají „doopravdy vyjevovat ty hrůzy“, a dodal, že „svět stojí prozatím nechápavě před otázkou: jak a kterak vlastně se to všechno mohlo vůbec stát?“ Neřekl jsem nic a vtom se obrátil úplně ke mně a najednou řekl: „Nechtěl bys mi, chlapče, vyprávět o svých zážitcích?“ Trochu mě to udivilo a odpověděl jsem, že nic tak moc zajímavého bych mu ani vyprávět nedovedl. Na to se nepatrně usmál a pak řekl: „Mně ne: světu.“ Načež, ještě udiveněji, jsem se zeptal zase já: „Ale o čem?“ „O pekle lágrů,“ odpověděl, načež jsem poznamenal, že o tom mu tedy nemůžu vyprávět vůbec nic, protože peklo neznám a ani bych si ho nedokázal představit. Ale on prohlásil, že je to jen takový příměr: „Copak si koncentrační tábor – zeptal se – nemáme představovat jako peklo?“ a já jsem na to odpověděl, přičemž jsem do prachu pod lavicí vykroužil patou nějaké kruhy, že tohle si může každý představovat podle svého uvážení a nálady, že já osobně si však dokážu představit jen koncentrák, protože ten poměrně dost znám, zatímco peklo nikoliv. „Kdybys ale, dejme tomu, přece jen…?“ naléhal. Po několika dalších kruzích v prachu jsem mu odpověděl: „Pak bych si ho představoval jako místo, kde se člověk nemůže nudit.“ Zatímco – dodal jsem – v koncentračním táboře to možné bylo, dokonce i v Auschwitzu, tedy za jistých okolností, ovšem. Nato chvíli mlčel a pak se zeptal, ale už málem jaksi proti své vůli: „A čím si to vysvětluješ?“ Po krátkém přemýšlení mě napadlo: „To ten čas.“ „Jak to, čas?“ „Tak, že čas pomáhá.“ „Pomáhá? V čem?“ „Ve všem,“ a pokusil jsem se vysvětlit mu, do jaké míry je například něco jiného dorazit třeba na celkem přijatelné, čisté, upravené, i když ne zrovna přepychové nádraží, kde se nám teprve zvolna, časem, postupně všechno ujasňuje. Jakmile zvládneme jeden úsek, ihned následuje další. Když se potom všechno dozvíme, už jsme taky všechno pochopili. A než se člověk všechno dozví, nezůstává zatím v nečinnosti: hned začne dělat to nové, co dělat má, žije, koná, pohybuje se, splňuje všechny nové požadavky všech dalších úseků. Kdyby však tento časový sled neexistoval a všechny ty nové poznatky by nás přepadly okamžitě a naráz tam na místě, pak by to možná neunesla ani naše lebka, ani naše srdce – pokoušel jsem se mu to nějak vysvětlit. Vytáhl z kapsy natrženou krabičku a nabídl mi z ní pomačkanou cigaretu, kterou jsem odmítl, a pak teprve, po dvou důkladných šlucích, se opřel oběma lokty o kolena, naklonil se dopředu a ani se na mě nedíval, když mi jakýmsi nezvučným, tupým hlasem řekl: „Rozumím.“ „Na druhé straně však – pokračoval jsem – zlé na tom je ta, řekl bych, nevýhoda, že ten čas se ale musí něčím vyplnit. Viděl jsem například – povídal jsem mu – vězně, kteří byli v koncentráku, přesněji stále ještě existovali, už čtyři, šest nebo i dvanáct let. No a tito lidé museli všech těch čtyři, šest nebo dvanáct let, čili v tom posledním případě dvanáctkrát tři sta šedesát pět dnů, to jest dvanáctkrát třistašedesátpětkrát čtyřiadvacet hodin, to znamená dvanáctkrát, třistašedesátpětkrát, čtyřiadvacetkrát..., a to všechno tedy po vteřinách, minutách, hodinách, dnech: tedy od začátku do konce, celý ten čas, nějak strávit. Na druhé straně však – pokračoval jsem dál – právě tohle jim mohlo taky pomoct, protože kdyby jim spadl na hlavu všechen ten – dvanáctkrát, třistašedesátpětkrát, čtyřiadvacetkrát, šedesátkrát a ještě šedesátkrát – počítaný čas, pak by to jistě ani oni nebyli zvládli, ani tělem, ani rozumem. Takhle to však zvládnout dokázali.“ A protože mlčel, dodal jsem ještě: „Přibližně tak asi je třeba si to představit.“ Načež on, stejně, jako předtím, jenomže bez cigarety, kterou mezitím už dokouřil, držel si teď hlavu oběma rukama a zřejmě proto ještě hlušším, ještě přidušenějším hlasem řekl: „Ne, to si asi nelze představit.“ Což jsem taky uznal. A taky jsem si pomyslel: takže, zdá se, proto tomu raději říkají peklo, patrně.

Potom se ale rychle napřímil, podíval se na hodinky a jeho výraz se změnil. Sdělil mi: je novinář, a to – jak poznamenal – „u demokratického listu“, a vtom jsem si uvědomil, koho mi už i dosud vzdáleně připomínala některá jeho slova: strýčka Viliho! I když, připouštím, s tím rozdílem či, řekl bych, věrohodností, jakou bych dokázal přibližně objevit dejme tomu v rabínových slovech a zejména v jeho činech i v míře jeho tvrdošíjnosti, připomínající například vzdáleně tvrdošíjnost či slova strýčka Lajose. A tahle myšlenka mi teď znenadání připomněla, donutila mě vlastně poprvé, abych si uvědomil zcela hmatatelně to pravděpodobné brzké shledání, takže jsem pak povídání toho novináře sledoval už jen jedním uchem. Řekl, že by rád změnil naše náhodné setkání ve „šťastnou náhodu“. Navrhoval, abychom napsali článek, přesněji „sérii článků“. Psal by je on, avšak vycházel by výhradně z mých slov. Mohl bych tak získat i nějaké peníze, které by se mi bezpochyby hodily „na prahu nového života“, třebaže – dodal s poněkud omluvným úsměvem – příliš moc „mi nabídnout nemůže“, jelikož list je ještě nový a „zatím neoplývá finančními zdroji“. V tuto chvíli však, jak se domnívá, nejdůležitější není tohle, nýbrž „zhojení dosud krvácejících ran a potrestání viníků“. Především však je třeba „vyburcovat veřejné mínění“, vymýtit „apatii, lhostejnost, ba i pochybnosti“. Fráze zde nemají žádnou cenu, podle něj je zapotřebí odhalit příčiny a pravdu, byť by byla konfrontace s ní pro nás „sebevětším utrpením“. V mých slovech vidí „mnoho originality“, v jejich celku vidí znamení doby – pokud jsem mu správně rozuměl – jakési její „smutné svědectví“, což je „nová, osobitá barva v té únavné záplavě sdělovaných faktů“ – takhle to řekl a chtěl slyšet můj názor. Poznamenal jsem, že bych měl především vyřídit své vlastní věci, ale zřejmě mi špatně rozuměl, protože řekl: „Ne. To už není jen tvoje věc. Je to věc nás všech, celého světa.“ A já jsem mu řekl, ano, ale teď by bylo přece jenom už na čase, abych šel domů; to mě pak „požádal o prominutí“. Vstali jsme, ale zdálo se, že ještě váhá, ještě o něčem uvažuje. Nemohli bychom třeba – zeptal se – zahájit naše články snímkem, zachycujícím můj návrat domů? Nic jsem na to neřekl, načež podotkl s trochu rozpačitým úsměvem, že „novináře někdy donutí jeho řemeslo i k netaktnosti“. Ale když se mi do toho nechce, on tedy na mne „nemíní naléhat“. Potom si znovu sedl, otevřel na kolenou černý notes a rychle tam cosi napsal, pak ten list vytrhl a vstávaje mi ho podal. Je na něm jeho jméno a adresa redakce, řekl, a že se se mnou loučí „s nadějí na naše brzké shledání“, a pak už jsem cítil přátelský stisk jeho teplé, měkké, trochu zpocené dlaně. Ten rozhovor s ním byl docela příjemný, odpočinkový, a taky on osobně mi připadal sympatický a dobromyslný. Ještě jsem počkal, než mi jeho postava zmizí v pouličním ruchu, a teprve potom jsem ten lístek zahodil.

Po několika krocích jsem poznal náš dům. Stál tam, neporušený, úplně v pořádku. I dole v průjezdu mě uvítal známý pach, v zamřížované šachtě rozvrzaný výtah, dožluta vyšlapané staré schody a o něco výš jsem mohl pozdravit i jistý, pro mě svým zvláštním významem památný kout odpočívadla. Když jsem došel do poschodí, zazvonil jsem u našich dveří. Záhy se taky otevřely, ale jen natolik, nakolik to umožnil vnitřní zámek, takový ten řetízek s háčkem, což mě trochu překvapilo, protože jsem si nepamatoval žádné podobné zařízení. A v té škvíře dveří cizí obličej: hleděla na mě žlutá, kostnatá tvář ženy asi tak středního věku. Zeptala se, koho hledám, a já jí řekl, že tady bydlím. „Ne – odpověděla –, tady bydlíme my,“ a už chtěla zavřít dveře, ale nemohla, protože jsem tam strčil nohu. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že je to omyl, vždyť jsem odešel odtud, vím naprosto určitě, že tady bydlíme, ona zas dokazovala mně, že se mýlím, protože tady zcela nesporně bydlí oni, tvářila se laskavě, zdvořile, ale odmítavě, zatímco se pokoušela zavřít dveře, a já jsem se zase usilovně snažil, abych jí v tom zabránil. V jistém okamžiku pak, když jsem vzhlédl na číslo bytu, jestli jsem se přece jenom nezmýlil, a kdy zřejmě povolil i odpor mé nohy, její snaha zvítězila a pak už jsem jen slyšel dvojí otočení klíčem v zámku již zabouchnutých dveří.

Jak jsem se vracel ke schodům, zarazily mě jiné známé dveře. Zazvonil jsem: brzy se v nich objevila tlustá, robustní ženská. Málem už by byla – obvyklým způsobem – taky zavřela dveře, jenže za jejími zády se zablýskly brýle a v tom přítmí se jako v mlze rýsovala našedlá tvář pana Fleischmanna. Vedle něho se vynořilo rozložité břicho, pantofle, velká rudá hlava, dětská pěšinka a vyhaslý nedopalek doutníku v koutku úst: starý Steiner, přesně tak, jak jsem je tady posledně opustil, jakoby včera, onoho večera před celnicí. Stáli tam, koukali, potom vykřikli mé jméno a už mě starý Steiner objal, tak, jak jsem tam stál, s čepicí na hlavě, zpoceného, v pruhovaném kabátě. A už mě vedli dál, do pokoje, a paní Fleischmannová spěchala do kuchyně, aby „přinesla něco na zub“, jak řekla. Musel jsem odpovídat na už obvyklé otázky: odkud, jak, kdy, kterak? – a pak jsem se vyptával já a dozvěděl jsem se, že v našem bytě už skutečně bydlí někdo jiný. Zeptal jsem se: „A co my?“, a protože jim to nějak trvalo, zeptal jsem se: „Co táta?“, načež zmlkli docela. Po chvíli se zvedla ruka – snad ruka pana Steinera – a přistála potom na mé paži, jako nějaký váhavý, starý netopýr. Z toho, co mi potom vyprávěli, jsem v podstatě vyrozuměl, že „o pravdivosti té smutné zprávy nelze bohužel pochybovat“, jelikož se zakládá „na výpovědi bývalých spoluvězňů“, podle níž můj otec „zemřel po krátkém utrpení“ v kterémsi „německém koncentračním táboře“, který však vlastně leží na rakouském území, „no... jak on se jmenuje... safra!“ a já řekl: „Mauthausen.“ „Jo, Mauthausen!“ zvolali radostně, aby vzápětí už opět zachmuřeně dodali: „Ano, tam...“ Potom jsem se jich zeptal, jestli náhodou nemají nějakou zprávu o mé matce, a hned mi zvěstovali, že ano, dokonce radostnou: je živá a zdravá, před několika měsíci byla tady v domě, sami ji viděli, mluvili s ní, ptala se po mně. „A co moje nevlastní matka?“ vyptával jsem se dál a dozvěděl se: „No jo, ta se mezitím už vdala.“ „A za koho?“ zeptal jsem se, a oni se u jména zase zarazili. Jeden řekl: „Za nějakého Kovácse, jestli se nemýlím,“ a druhý: „Ne, Kovács se nejmenuje, spíš Futó, nebo tak nějak.“ Řekl jsem: „Sütő,“ a oni zase radostně přikyvovali a opakovali: „Ano, jistě, Sütő!“ stejně jako před chvílí. Vděčí mu za mnohé, „vlastně za všechno“, vyprávěli potom: to on „zachránil majetek“, on „jí poskytl skrýš v těch těžkých dobách“ říkali. „Snad si ale trochu pospíšila,“ zamyslel se pan Fleischmann a i starý Steiner s tím souhlasil. „Ale koneckonců – dodal ještě – je to celkem pochopitelné,“ což zase uznal ten druhý.

Potom jsem tam ještě nějaký čas poseděl, protože už jsem dávno takhle neseděl, v měkkém křesle, potaženém vínovým plyšem. Mezitím dorazila i paní Fleischmannová, přinesla na bílém porcelánovém talířku s ozdobným okrajem chleba namazaný sádlem a posypaný mletou paprikou a tenkými kolečky cibule, protože si pamatovala, že jsem to míval velice rád, což jsem okamžitě potvrdil i pokud jde o přítomnost. Ti dva staříci mi zatím vyprávěli, že: „věru, ani tady doma to nebylo lehké“. Z jejich vyprávění jsem získal dojem jakýchsi zmatených, překotných a nesouvislých událostí s nezřetelnými obrysy, které jsem v podstatě nemohl dost dobře sledovat a pochopit. Spíš mi v tom jejich vyprávění utkvělo časté, málem až únavné opakování jen jednoho jediného slova, jímž označovali každý nový obrat, změnu, moment: tak například „přišel“ dům s hvězdou, „přišel“ patnáctý říjen, „přišli“ šípáci, „přišlo“ ghetto, „přišel“ břeh Dunaje, „přišlo“ osvobození. No a pak ten obvyklý problém: jako by se všechny tyto nezřetelné, vskutku nepředstavitelné a ve svých detailech – jak jsem si všiml – už i pro ně samotné naprosto nerekonstruovatelné události udály nikoli v řádném sledu minut, hodin, dnů, týdnů a měsíců, nýbrž takříkajíc všechny najednou, jakoby v jediném velikém chumlu, poblouznění, řekněme například v jakési prapodivné odpolední sešlosti, která se nečekaně proměnila v běsnění, kdy všichni ti zúčastnění – věřte nebo nevěřte – znenadání a naráz přišli o rozum a nakonec už ani nevěděli, co činí. V jistém okamžiku pak oba zmlkli a po chvíli ticha mi starý Fleischmann najednou položil otázku: „A jaké máš plány do budoucna?“ Trochu mě překvapil a řekl jsem mu: na to jsem dosud ještě jaksi nepomyslel. Vtom se pohnul i ten druhý a obrátil se na své židli čelem ke mně. I ten netopýr se opět vznesl a dosedl mi tentokrát místo na paži na koleno. „Ze všeho nejdřív – pravil – musíš zapomenout na ty hrůzy.“ Zeptal jsem se značně udiveně: „Proč?“ „Proto – odpověděl –, abys dokázal žít.“ A pan Fleischmann přikývl a dodal: „Svobodně žít.“ Čemuž přikývl opět ten první a dodal: „S takovou zátěží nelze začít nový život.“ A v tom měl docela pravdu, to jsem uznal. Jenomže jsem tak úplně nechápal, jak můžou chtít něco, co není možné, a taky jsem podotkl, že to, co se stalo, se nemůže odestát a že koneckonců nemůžu poroučet své paměti. Nový život – mínil jsem – bych mohl začít, jen kdybych se znovu narodil nebo kdyby mou mysl postihla nějaká nemoc nebo křivda, což mi, jak doufám, snad žádný z nich nepřeje. „Ostatně – dodal jsem – nepovšiml jsem si žádných hrůz“, což, jak jsem viděl, oba velice překvapilo. Jak tomu mají rozumět, chtěli vědět, že „jsem si nepovšiml“? To jsem se pak zeptal já jich: co oni vlastně dělali v těch zmíněných „těžkých časech“? „No... žili jsme,“ zauvažoval jeden z nich. „Snažili jsme se přežít,“ dodal druhý. Takže tedy: i oni pokaždé postoupili o krok, poznamenal jsem. Co to má znamenat, že „postoupili“? Nechápali, a tak jsem jim vyprávěl, jak to probíhalo například v Auschwitzu. Na jednu vlakovou soupravu – přičemž netvrdím, že pokaždé, protože to nemůžu vědět, ale v našem případě – se musí počítat s přibližně třemi tisíci lidí. Vezměme z nich, z mužů, řekněme tisíc. Rozhodování trvá dejme tomu jednu dvě vteřiny u každého, ale spíš jednu než dvě. Ty první a poslední v řadě vynechme, to se nikdy nepočítá. Ale na to místo někde uprostřed, kde jsem se ocitl i já, připadá takhle asi deset dvacet minut čekání, než dojdeme k bodu, kde se rozhodne: zda okamžitě plyn, nebo prozatím další šance? Zatím ovšem se ten zástup stále pohybuje, stále postupuje, a každý postoupí o krok, o menší nebo větší, podle požadavků dané provozní rychlosti.

Vtom nastala chvíle ticha, narušená jen jediným zvukem: paní Fleischmannová vzala ze stolu prázdný talíř, odnesla ho a pak jsem ji už ani neviděl. A oba staří muži se zeptali: „Jak to s tím souvisí a co tím chci říct?“ Odpověděl jsem, že nic zvláštního, jenom že to všechno ne tak docela jenom „přišlo“: i my jsme šli. Teprve teď se zdá být všechno hotové, ukončené, nezměnitelné, definitivní, tak nesmírně rychlé a tak děsivě nezřetelné, tak, že to „přišlo“: teď, pouze takhle dodatečně, když se ohlížíme zpátky, když se díváme zpětným pohledem. A pak ovšem, když už ten osud známe předem. To už pak, vskutku, můžeme zaznamenávat jen to plynutí času. Například pošetilý polibek je pak stejnou nezbytností jako nečinný den v celnici nebo plynové komory. Jenomže, ať se díváme dozadu, nebo dopředu, oba pohledy jsou chybné – mínil jsem. Koneckonců dvacet minut je občas a i samo o sobě poměrně dlouhý čas. Každá minuta začala, trvala, pak skončila, než opět začala ta další. Nuže tedy – řekl jsem – uvažme: každá taková minuta by byla vlastně mohla přinést něco nového. Ve skutečnosti nepřinesla, pochopitelně – nicméně se však musí uznat: přinést mohla, vždyť koneckonců v každé z nich se mohlo stát i cosi jiného, než co se náhodou stalo, v Auschwitzu stejně jako, dejme tomu, tady doma, když jsme se loučili s tatínkem.

Tato má poslední slova poněkud pohnula starým Steinerem. „No ale co jsme mohli dělat?!“ zeptal se a tvářil se napůl rozhněvaně, napůl lítostivě. Řekl jsem mu: nic, přirozeně; anebo – dodal jsem – cokoli, což by byl býval zrovna takový nesmysl jako to, že jsme nedělali nic, opět a stále jen přirozeně. „Ale o to vlastně nejde,“ snažil jsem se pokračovat, vysvětlit jim to. „Tak o co vlastně?“ zeptali se, zřejmě taky už ztráceli trpělivost, a já jim odpověděl, přičemž jsem cítil, že i já mluvím čím dál mrzutěji: „Jde o ty kroky.“ Všichni postoupili, dokud jen mohli: i já jsem postoupil, a to nejen v tom zástupu v Birkenau, nýbrž už tady doma. Postoupil jsem se svým otcem a postoupil jsem se svou matkou, postoupil jsem s Annamárií a postoupil jsem – o svůj, snad ze všech nejtěžší, krok – s tou starší dívkou. Teď už bych dovedl říct, co znamená být Židem: nic, alespoň pro mne a na počátku zhola nic, dokud potom nenastal ten postup. Nic není pravda, neexistuje jiná krev ani zvláštní původ, jenom..., zarazil jsem se, ale náhle jsem si vzpomněl na slova toho novináře: ...existují jenom dané situace a nové danosti v nich. I já jsem prožil daný osud. Nebyl to můj osud, ale prožil jsem ho já. A vůbec jsem nechápal, jak to, že jim nejde do hlavy: teď už si s ním musím něco počít, musím ho někam, k někomu, k něčemu zařadit, teď už se koneckonců nemůžu spokojit s tím, že to byl omyl, slepá náhoda, jakési vykolejení, nebo že se to snad vůbec ani nestalo. Viděl jsem, moc dobře jsem viděl, že mi moc nerozumějí, má slova jim nejsou moc příjemná, některá jako by je přímo dráždila. Viděl jsem, že pan Steiner by se byl do toho tu a tam rád vložil, byl by rád vyskočil, viděl jsem, jak ho ten druhý zadržel, a slyšel jsem, jak mu říkal: „Jen ho nechte: nevidíte, že se potřebuje vypovídat? Jen ať povídá, nechte ho,“ a já jsem tedy mluvil, možná, marná sláva, i trochu nesouvisle. Nicméně jsem jim snad i takhle dal na srozuměnou: nikdy nemůžeme začít nový život, můžeme jen pokračovat v tom starém. Postoupil jsem já sám, a nikdo jiný, a prohlásil jsem, že v tom osudu, který mi byl dán, jsem byl poctivý až do konce. Jediná skvrna, dalo by se říct, vada na kráse, jediná nahodilost, kterou by mi snad mohli vytknout, je to, že si tady teď povídáme – jenomže za to já nemůžu. Chtějí snad, aby všechna tato poctivost a všechen můj předchozí postup vesměs ztratily svůj smysl? Proč ten náhlý kotrmelec, proč ten odpor, proč nechtějí uznat: jestli existuje osud, pak není možná svoboda; jestli však – pokračoval jsem i já svými slovy čím dál překvapenější a čím dál vzrušenější –, jestli však existuje svoboda, pak neexistuje osud, a pak tedy – zarazil jsem se, ale jen abych nabral dech –, pak tedy jsme svým osudem my sami – došlo mi znenadání, ale v tomto jediném okamžiku tak jasně jako dosud ještě nikdy. Trochu mi bylo i líto, že mám tady jen ty dva starce, a ne nějaké chytřejší, abych tak řekl, důstojnější protivníky. Jenže teď zde byli oni, oni jsou – v tuto chvíli se mi to aspoň tak zdálo – všude a určitě oni tu byli i tenkrát, když jsme se loučili s tatínkem. Oni taky postoupili. Oni taky věděli, oni taky viděli všechno předem, také oni se loučili s mým otcem tak, jako bychom ho už pochovávali, a i potom se přeli jen o to, jestli mám jet do Auschwitzu tramvají nebo raději autobusem... Ale tady už vyskočil nejen pan Steiner, ale i starý Fleischmann. I teď se ho ještě snažil zadržet, ale už to nešlo. „Cože?“ okřikl mě celý rudý ve tváři a bouchl se pěstí do prsou: „Nakonec jsme snad viníci my, my, kdo jsme se stali oběťmi?!“ A já jsem se mu snažil vysvětlit, že nejde o vinu, jen o to, že by to měli uznat, skromně, prostě, jenom kvůli rozumu, v zájmu cti, abych tak řekl. Není možné, ať to zkusí pochopit, není přece možné vzít mi všechno, není možné, abych nebyl ani vítěz, ani poražený, abych nemohl mít pravdu a abych se ani nebyl mohl mýlit, abych nebyl příčinou, ani výsledkem ničeho, prostě – ať se pokusí uznat, málem jsem se doprošoval: nemohu přece spolknout to hloupé hořké sousto, abych byl jenom nevinen a nic víc. Jenomže, jak jsem viděl, nechtějí uznat nic, a tak jsem potom vzal svůj vak a čepici a uprostřed několika zmatených slov a pohybů, nedokončených gest a nedopovězených vět jsem odešel.

Dole mě vítala ulice. K matce musím jet tramvají. Ale teď už mě napadlo: no ovšem, já přece nemám peníze, a tak jsem se rozhodl, že půjdu pěšky. Abych nabral sílu, zastavil jsem se ještě na chvíli na náměstí, u té lavičky. Tam přede mnou, kudy budu muset jít a kde se ulice zdánlivě prodlužuje, rozšiřuje a ztrácí v nedohlednu, nad modravými kopci, se už vznášely fialové beránky a nebe bylo nachově rudé. Taky kolem mě jako by se cosi změnilo: už nebylo tak rušno, kroky lidí se zvolnily, hlasy ztichly, pohledy zjihly a jejich tváře jako by se obracely k sobě navzájem. Byla to ta příznačná hodina – poznal jsem ji i teď, i tady –, moje nejmilejší hodina v lágru, a vtom se mě zmocnil jakýsi ostrý, bolestný a marný pocit: stesk. Najednou to všechno oživlo, všechno to tady ve mně bylo a vzedmulo se, přepadly mě všechny ty zvláštní nálady, zachvěl jsem z bezpočtu drobných vzpomínek. Ano, život tam byl v jistém smyslu čistší a prostší. Všechno jsem si pamatoval a všechny jsem si připomněl, i ty, kteří mě nezajímali, a taky ty, jejichž jediným potvrzením může být jen tato moje inventura, jen tato moje zdejší přítomnost: Bandiho Citroma, Pěťku, Bohouše, doktora a všechny ostatní. A teď poprvé jsem na ně myslel trochu dotčeně, s jakousi láskyplnou výčitkou.

Ale nepřehánějme přece, vždyť v tom je právě kámen úrazu: jsem tady a dobře to vím, přijímám všechny argumenty za cenu, že mohu žít. Ano, jak jsem se rozhlížel po tom pokojném podvečerním náměstí, po té zchátralé, a přesto tisícerými přísliby překypující ulici, hned jsem cítil, jak ve mě klíčí a vzrůstá ochota: chci pokračovat ve svém nepokračovatelném životě. Matka mě čeká a jistě bude mít ze mě velkou radost, chudinka. Vzpomínám si, jak kdysi plánovala, že ze mě bude inženýr, lékař nebo něco podobného. Bude tomu zajisté tak, jak si bude přát: neexistuje žádná absurdita, kterou bychom nemohli prožít přirozeně, a na mé cestě, vím to už teď, na mě jako nějaká nevyhnutelná léčka číhá: štěstí. Vždyť dokonce i tam, vedle těch komínů, bylo v přestávkách mezi trýzněmi cosi, co se podobalo štěstí. Všichni se mě ptají jen na utrpení, na „hrůzy“: zatímco pro mě je snad právě tato zkušenost tou nejpodstatnější. Ano, o tom bych jim měl vyprávět příště, až se mě zeptají. O štěstí v koncentračních táborech.

Pokud se ovšem zeptají. A pokud na to i já sám nezapomenu.

přeložila Kateřina Pošová

Jeho první román Člověk bez osudu (Sorstalanság) vyšel po několikaletých peripetiích teprve roku 1975. Z dalších titulů jmenujme: dvě novely ve svazku Hledač stop (A nyomkeresö, 1977), romány Fiasko (A kudarc, 1988) a Kaddiš za nenarozené dítě (Kaddis a meg nem született gyermekért, 1990, č. 1998), sbírku povídek Anglický prapor (Az angol lobogó, 1991), črty a poznámky třiceti let (1961–1991) ve sbírce Deník galejníka (Gályanapló 1992), svazek tří studií Holocaust jako kultura (A holocaust mint kultúra, 1993) a sbírku sebereflexivně laděných próz z let 1991–95 Někdo jiný (Valaki más, 1997).

Kertész získal několik literárních cen a poct, v roce 1992 byl odměněn Cenou George Sorose za dosavadní životní dílo. Jeho knihy vycházejí v řadě zemí v němčině, angličtině, švédštině, dánštině, italštině, francouzštině, norštině, španělštině, vlámštině, hebrejštině, turečtině a v dalších jazycích. V loňském roce vydalo nakladatelství Hynek román Kaddiš za nenarozené dítě, letos by měl vyjít román Člověk bez osudu, jehož poslední, devátou kapitolu zde otiskujeme.

Na okraj českého vydání této knihy, jejíž původní název v doslovném překladu je Bezosudovost, a na otázku, jak máme chápat význam tohoto názvu, nám Imre Kertész řekl: „Tímto názvem jsem chtěl vyjádřit určitý stav. Stav hromadného, kolektivního osudu, v němž je člověk zbaven možnosti individuální volby, je ocejchován jako Žid, ať se jím cítí, či necítí být, a v němž se ocitá za situace, kdy je mu souzeno prožít tento hromadný úděl. Můj vypravěč o svém vlastním židovství neví zhola nic a teprve na konci svého vyprávění zažije onen židovský osud, když jej nepřipraveného zasáhne cosi, s čím naprosto nepočítal. Chtějí ho opět zbavit jeho vlastního, prožitého osudu a opět má být zaškatulkován, uvržen do kolektivního údělu oběti. Z jedné kolektivní bezosudovosti se tedy ocitá v jiné kolektivní bezosudovosti, v níž má být autentičnost vlastního prožitku nahrazena jakýmsi neosobním kolektivním pojmem a má mu být odepřeno prožít svůj vlastní osud. Chtějí mu bránit v tom, aby to, co prožil, mohl vztahovat na sebe individuálně, jako jedinec, a považovat to za svůj vlastní osud. Proto se v závěru svého vyprávění vzbouří. Román líčí vlastně proces vzniku této bezosudovosti, to, jak je náš hrdina postupně ze svého individuálního bytí uvržen do osudu kolektivního, který však právě v průběhu událostí přijal za svůj nejvlastnější prožitek. A toho by měl být posléze zbaven jako někdo, kdo za nic nenese zodpovědnost, kdo ani předtím ani nyní ani napříště nebyl, není a nebude oprávněn k činu, k aktivitě vlastní duše, vlastní svébytné osobnosti. Měl by jen trpně přijímat svou existenci oběti. Opakuji: název knihy „bezosudovost“ jsem zamýšlel jako vyjádření jistého stavu, stavu duše a mysli. A chci zdůraznit, že i když jsem ve věku románového vypravěče skutečně zažil Osvětim a Buchenwald, není tato kniha autobiografická.