Polsko–Maďarsko (Souvislosti 3–4’98)
JAN LINKA / POLÁCI A ČEŠI – DESCRIPTA GENTIUM
Co víme o našich severních sousedech po třiapadesáti letech doposud nejintenzivnějšího sousedství v novodobých dějinách? Co víme o zemi, kterou obývají? Co člověk, to jiná sbírka obrazů. Jiný bude obraz člověka z vnitrozemí, který se setkal s polskými turisty či dělníky, jiný bude obraz obyvatele společného pohraničí, odlišně bude pohlížet na Poláky ten, kdo se s nějakým setkal třebas v exotické zemi na druhém konci světa. Hrstí drobných postřehů zkusíme zrekapitulovat některé známé i méně známé, sympatické i méně sympatické rozdíly mezi námi.
Kde domov jejich?
Polští učitelé zeměpisu by měli dostávat příplatek za to, že celé hodiny musí trávit doma nad ověřováním, s kým právě jejich země sousedí a které řeky plynou přes její území. – Územní změny v končícím století však kromě aforismu přinesly především utrpení. Otázka referenda z roku 1946, zda si Poláci přejí připojení západních území k mateřské zemi („powrót ziemi odzyskanych do Macierzy“), neříkala nic o osudech dosavadních obyvatel těchto území ani o osudech autochtonních Poláků na východě, a tak došlo k velkému stěhování národa, především z oblastí dnešního Běloruska a Ukrajiny, do Slezska, Velkopolska, Pomoří, Královských Prus a do zničené a vylidněné Varšavy, případně jiných měst. Zde se dotkneme prvního rozdílu mezi Čechy a Poláky: zabraná území obsazovali vyhnanci, často po celých vsích či městech (známá je např. paralela Lvov – Vratislav). Bohužel i v Polsku jsou na těchto obsazených územích často patrné známky vykořenění.
Někde tady začíná novodobé Polsko, v němž lze najít ještě řadu jiných svébytných regionů jako např. Malopolsko (Krakov) se zbytky sentimentu rakouské Haliče, Podhale a Spiš (Tatry a okolí) považované za svéráznou Arkádii, v níž se rodí moudří horalé (prvku horalské moudrosti využívá nezřídka i známý myslitel P. Józef Tischner), Podlasie (okolí Białegostoku, region na hranici s Běloruskem) a Suwałszczyzna (příhraniční region u litevských hranic) s velkými počty obyvatel jiného než katolického vyznání (pravoslavní, staroobřadovci, muslimové) a jiné než polské národnosti (Litevci, Bělorusové, Tataři), Kaszuby (přímořské i vnitrozemské oblasti východně od Gdańska) s velmi odlišným jazykem a tradicemi. Zde všude také našim severním sousedům hučí vody po lučinách a kromě rozsáhlých jezerních ploch i šumí bory, kterými je pokryta více než čtvrtina polského území. O moři může našinec jen povzdechnout: „Ďjó, móře!“ Za mořem najdeme největší část polské emigrace – říká se, že Poláci jsou náruživí cestovatelé, nikoliv však po pamětihodnostech, ale po příbuzných.
Descripta gentium
Poměrně známý fakt, že oni emigrantští příbuzní mají volební právo ve své původní domovině, není jedinou různicí mezi Čechy a Poláky. Na úrovni stereotypů, které umožňují bez námahy přemýšlení snadno vykládat tento svět, Češi znají Poláky jako zloděje, šmelináře, opilce, romantiky, antisemity, nacionalisty a (chápáno na stejné úrovni) katolíky, kteří navíc směšně šišlají. Netuší, že Poláci o nich mluví jako o Pepících, knedlících a Švejcích, pacifistech, kteří nad džbánky piva sní o návratu Rakousko-Uherska, neboť si neumějí vládnout a bránit svou zemi, o cynicích, jejichž jediným romantickým snem je chata nad Sázavou položená vedle tisíců jiných chat – a navíc Češi mluví jako děti (hle, zde máme alespoň cosi společného!).
Stereotypy vyzdvihují negativní charakterové rysy, nicméně vždy je na nich alespoň trochu pravdy. Ve srovnávání obou národů a zemí však lze zabrousit hlouběji.
Polsko jsme si uvykli ztotožňovat s katolictvím, ale zapomínáme či netušíme, že na východě země žije půl milionu pravoslavných, kteří se po všech peripetiích s národnostním sebeurčením považují za Bělorusy. V městském prostředí je jejich centrem Białystok (po barech ve městě tu a tam spatříte běloruskou vlajku), centrem duchovním pak Grabarka (na Białostoczyzně), hůrka, na níž stojí obklopena lesem křížů (tradice z 18. století!) dřevěná cerkev, letos obnovená po žhářském útoku. Na jejích stěnách je vymalováno mnoho světců ctěných v pravoslaví, mezi nimi rovněž sv. Rostislav, Václav a Ludmila. O něco jižněji, při hranici s Ukrajinou, zase žije několik desítek tisíc grekokatolíků, kteří se hlásí k ukrajinské národnosti. Zde, na východě Polska, se projevila složitá situace nábožensko-národnostních vztahů asi nejvíce. Naprostá většina obyvatel se v 17. století přihlásila k náboženské unii s Římem a tito uniaté pak byli po rozdělení Polska zhruba od 20. let 19. století na území ruského záboru nemilosrdně pronásledováni. Většina obyvatelstva podlehla a přihlásila se k pravoslaví, a tito zároveň i k běloruské nebo (méně častěji) ukrajinské národnosti, část se přihlásila ke katolictví, ti se pak hlásili většinou k národnosti polské, po obnovení unie se poslední zbylí tajní grekokatolíci přihlásili k národnosti ukrajinské. Podobný osud mělo i obyvatelstvo hor na jihovýchodě (Bieszczady, Beskid Niski). Místní horalé kdysi jako naši Valaši připutovali za výhodnými podmínkami z horských oblastí dnešního Rumunska, přijali místní jazyk, ale jinak zůstali svébytnou komunitou. V minulém století je etnografové začali nazývat Łemkové a Bojkové (podle toho, jak se v jejich nářečí říká částice „jen“). Postupem času se necítili plnoprávnými obyvateli Polska a začali se hlásit k ukrajinské národnosti, a to vše skončilo rozporuplnou akcí „Wisła“ v roce 1946, při níž byla tato etnika pozavírána do koncentračních táborů a vězení nebo rozprášena po nově nabytých územích, jejich vsi byly buď vylidněny, nebo srovnány se zemí. Původní obyvatelé se sem směli vracet teprve od šedesátých let, ale to už zde bylo nové polské obyvatelstvo (jednu ves však např. „dostala“ levicová řecká emigrace z padesátých let). Dodnes se v těchto horách objevují spory o staré dřevěné cerkve, o právo na stavění pomníků padlým, o národní identitu (příkladem může být sad při železniční trati nedaleko městečka Komańcza, jehož majitel natřel všechny stromy ukrajinskými národními barvami). Spory o kostely se vedou také v centru grekokatolíků, ve městě Przemyślu.
Všichni tito Bělorusové, Ukrajinci, Łemkové a Bojkové byli kdysi společně nazýváni Rusíni či Rusové (na rozdíl od Moskalů – což tehdy ještě nebylo pejorativum). Z oněch bájných dob náboženské tolerance se do našich časů dochovalo i něco exotiky. Od čtrnáctého století sloužili v polských službách někteří Tataři, kteří si směli zachovat původní víru, islám, a směli zakládat vlastní vesnice. Dodnes najdeme v Polsku malou komunitu bělorusky a polsky hovořících muslimů–Tatarů, jejichž duchovním centrem je dřevěná mešita z 18. století ve vsi Bohoniki nedaleko běloruských hranic. Zde a v blízké vsi Kruszyniany, v níž se také nachází dřevěná mešita, jsou velké „mizary“, hřbitovy, kam se nechávají pohřbít Tataři z celého Polska. Na Suwałszczyzně a v okolí Olsztynu zase žijí malé zbytky staroobřadovců, ruské emigrace po náboženských reformách ze 17. století. Dodnes si uchovali svůj jazyk, přísné zvyklosti a archaický zpěv.
K dalším náboženským zajímavostem patří polští (či spíše těšínští) protestanti na Těšínsku a čeští protestanti v Zelově nedaleko Łodzi (dnes již jediná česká menšina na polském území), kam se dostali počátkem 19. století z pruského Slezska, a Arméni, od pradávna roztroušení po celém Polsku. Po největší z náboženských a etnických minorit zbyly jen hřbitovy (hřbitov v Łodzi je největší v Evropě) a tu a tam zázrakem i synagogy. Židé mají v Polsku už jen několik náboženských obcí, což ovšem nijak nezeslabuje lidový a politický antisemitismus. Po druhé světové válce zmizeli taktéž němečtí protestanti.
Reakcí na národnostní a centralistický stát se i v Polsku stal regionalismus. V polském tisku probíhají diskuse na téma identity zbylých původních obyvatel Slezska (německy mluvící žijí na Opolsku, polsky mluvící na Katovicku), za svébytný národ se považují Kaszubové, kteří mají už svou katedru na gdańské univerzitě, Łemky a Bojky podporuje v jejich úsilí silná emigrace v Kanadě a USA, kulturní a jazykové tradice udržují i Litevci v okolí Sejn a Puńska na Suwałszczyzně.
Nicméně drtivá většina obyvatelstva jsou Poláci a katolíci. Polský katolicismus má své Himaláje i Mrtvá moře. Duchovním centrem katolíků je Cze stochowa, či spíše zázračný obraz Panny Marie Cze stochowské, vystavený v paulánském klášteře na nevelké pozdně renesanční pevnosti. Polsko je zemí mariánskou, a jestliže je pravda, že každý křesťanský národ zdůrazňuje nějaký prvek křesťanské spirituality, jako např. Češi kalich a přijímání podobojí, Etiopané mají archu úmluvy, Španělé velké mystiky atd., potom má tento prvek v životě Poláků zvlášť důležitou úlohu. Ve valné většině kostelů najdeme v různých podobách tři standarty: červenobílou – národní, žlutobílou – papežskou a modrobílou – mariánskou. Tyto barvy dodnes zdobí také trasy vizitací biskupů (v Polsku jich je 114), často zdobí i kapličky a kříže u cest v podobě barevných trojúhelníků na šňůrkách, kterýžto prvek je v Čechách k vidění (jak příznačné) nad autobazary či prodejnami automobilů.
Poláci (i nevěřící) jsou nesmírně hrdi na „svého“ papeže. K dalším vrcholům nesmírně širokého spektra polského náboženského života lze řadit bohatý řeholní život (zhruba 25 000 řeholnic a 1 400 řeholníků v nespočetných řádech a kongregacích), vysokou úroveň katolických vysokých škol (v Lublině, Krakově, Varšavě) i řádového školství (jezuité, dominikáni etc.) a katolických intelektuálů, většinou vzdělaných kněží, kteří se účastní vědeckého a společenského života a jsou stále ještě společností přijímáni jako přední autority (asi jako v Čechách herci či sportovci). Dno církevního života v Polsku dostatečně opisuje Teresa Bogucka na jiném místě tohoto čísla Souvislostí. Doplňme jen, že velikášství, které je v polském církevním životě také přítomno, inspiruje mnohé faráře k podivuhodným aktivitám, např. ke stavbě jedné z největších katedrál na světě v mariánském poutním místě Licheń nebo ke stavbě umělého kopce–mohyly na jiném místě Polska, který bude sloužit jako pohřebiště a zároveň archiv s videozáznamy a přesnými údaji ze života pohřbených. Moderní církevní architektura v Polsku by si vůbec zasluhovala podrobnější rozbor.
Na kázáních se také projevuje lesk a bída polské církve. Na Starém Městě v centru Varšavy se kupříkladu naprostou většinou setkáte s kázáními politickými (výjimkou je snad jedině studentský kostel sv. Anny), různá bývá úroveň na sídlištích, ale většinou se setkáte s dobrým výkladem evangelia či církevního učení. Venkov je zase více pohroužen v tradicích a často nechápe problémy dnešní církve, které jsou viditelnější v městském prostředí.
Na rozdíl od Čechů se Poláci účastní na životě církve a neodříkají se bohatství, jaké přináší křesťanská kulturní tradice. I polský agnostik je spíše antiklerikál (mnohdy oprávněně) – každopádně v Polsku není problém užívat v hovoru pojmy křesťanské tradice. U řady mladých Poláků se však začíná objevovat nechuť k církevnímu i náboženskému životu. Jak bývá zdůrazňováno, souvisí zřejmě tento fakt s bohatnutím společnosti a s absencí bezprostředního politického ohrožení.
V kulturním životě společnosti je Čechovi nápadná a nepříjemná nepřítomnost hospod. Nálevny s poměrně drahými nápoji, „mléčné bary“ pro studenty a bezdomovce či dražší a drahá restaurační zařízení nenabízejí ono spektrum funkcí české hospody: od koncertního sálu po zpovědnici. Zato se Poláci častěji scházejí doma. Zajít na kus řeči bez ohlášení bývá mezi přáteli věcí zcela samozřejmou. Poláci také na rozdíl od Čechů nejsou hraví. Jak upozorňuje bohemista a bývalý polský velvyslanec v České republice prof. Jacek Baluch, pro české slovo „hravost“ Poláci nemají žádný vhodný ekvivalent.
Výrazné rozdíly lze pozorovat mezi kulturními elitami obou národů. V Polsku se stále drží jistá forma šlechtické noblesy, zejména mezi intelektuální vrstvou. Tato noblesa na sebe nabaluje sice notné snobství, nicméně pozitivní rysy převyšují a jsou přitažlivé i jako exportní artikl. Zaznamenání hodným faktem je totiž polonofilství české inteligence. Polské intelektuální diskuse jakoby suplují cosi, obdobu čehož by si mnohý český vzdělanec přál ve vlastní zemi. (Český lid zase raději než vlastní vyvěšuje po domovech, krčmách či automobilech americké zástavy.) Zájem je rovněž o polskou odbornou literaturu i o polské překlady světové odborné literatury (alespoň u teologů, filozofů, historiků, matematiků, fyziků, muzikologů, literárních vědců, jazykovědců, medievistů, barokistů). Svoji roli tu hraje jazyková a finanční dostupnost a zejména tradice sblížení disidentských kruhů v době nedávno minulé. Obdobu českého polonofilství však z polské strany nenajdeme, přestože např. počet polských bohemistů je nesrovnatelně větší než českých polonistů (vzhledem k velikosti národů a významu našeho souseda by tomu mělo být naopak).
Z české kultury jsou v Polsku známy Dietlovy seriály, Arabela, Rumcajs, Křemílek a Vochomůrka (Źwirek i Mochomurek), Švejk, Hrabal, Havel a Kundera, Karel Gott a Helena Vondráčková, se sympatiemi jsou přijímány české rodinné komedie a upřímný obdiv patří vzestupu soudobého českého filmu. Na hudebním festivalu v Gdyni se letos úspěšně představila skupina Buty, kterou můžete občas zaslechnout i v polském rozhlase, jako host krakovského kabaretu „Pod Budą“ zavítal do polských domácností i Jarek Nohavica. Obecné povědomí o polské kultuře u nás, zvláště v souvislosti se zmíněným polonofilstvím, není kupodivu tak velké.
Srovnání si zaslouží také oblast publicistiky, v níž nesporně vyšší kvalitu produkce našich sousedů drží zejména žánry reportáže a rozhovorů společně se zpravodajstvím ze zahraničí. V Česku zase můžeme pozorovat pestřejší a zajímavější spektrum hudební scény. Polské divadlo a film nyní prožívají až na výjimky období útlumu, na vzestupu je však literatura, zvlášť próza.
K česko-polským vztahům ještě přiřaďme drobné zajímavosti: na českém Těšínsku žije polská menšina, která se projevuje nejen kulturně, ale i politicky a vztahy k ní nejsou zdaleka tak jasné, jak by měly být; v Praze je menší komunita Poláků, většinou pracovníků různých firem, a v kostelích u sv. Jakuba a u sv. Jiljí jsou pravidelné polské mše; rovněž v rámci pastorační výpomoci je po Praze i po Česku nemálo polských kněží; stále pracuje Česko-Slovensko-Polská Solidarita; zahraniční vysílání Polského rozhlasu má také českou a slovenskou redakci s pravidelným každodenním programem.
Shrneme-li celkově naše vzájemné vztahy s Polskem a Poláky, výsledek bude vyznívat spíše v náš neprospěch. Na úrovni materiální je s podivem, že Polák, který navštíví naši zemi (a po německých turistech jsou polští druhými nejčastějšími), u nás nemůže vyměnit zloté za koruny a musí používat prostřednictví konvertibilní měny, ačkoli české koruny jsou v celkem dobrých kurzech směnitelné i ve Varšavě. Při velikosti a důležitosti našeho severního souseda by naše znalosti o něm měly být rozsáhlejší, což nutně neznamená stát se polonofily, ale střízlivě a věcně sledovat, srovnávat a občas se třeba i poučit. Totéž lze ostatně vztáhnout i na ostatní země oddělené od nás nepropustnou čínskou zdí naší xenofobie a pohraničních hor.