Polsko–Maďarsko (Souvislosti 3–4’98)


Adam Zagajewski / V cizí kráse

Profesor Leszczyński, který měl jemný, tichý, lehce se lámající hlas, se specializoval na teorii poznání. Přednášel Descarta, Berkeleyho, Huma a Kanta. Byl drobný, nevysoký, shrbený, mírný. Měl štíhlou tvář, tak štíhlou, jako by byla udělána z překližky, a nikoli z lidského těla náchylného k zakulacenosti. Byl tak jemný a tak klidný, že – zdálo se – byl v životě přítomen jen z poloviny; byl takřka nepřítomný. Stále nosil zelený, lodenový kabát. Stále: v zimě i v létě, na jaře i na podzim, na ulici i v dobře vytopené posluchárně. Ať panoval sibiřský, fialový mráz, strašný mráz Stalina a Beriji, ať sicilské, šílené vedro, ochromující dokonce největší siláky, profesor Leszczyński neodkládal svůj zelený kabát. Studenti, kteří všechno vidí a všechno o svých učitelích vědí, měli pro tento fenomén vysvětlení – profesor Leszczyński strávil nějaký čas v koncentráku v Osvětimi a tam dostal vzácnou chorobu: ztratil cit pro teplotu. Jiní říkali, ne, neztratil cit pro teplotu, jen prostě bez přestávky mrznul, byla mu zima i v srpnu. Tady se však dotýkáme sporu čistě metafyzického – zda mrznul, nebo zda byl také necitlivý na změny teploty.

Zrození básníka: když mladý člověk, vychovaný jako katolík, prožívá oslňující objev – náhle začíná chápat, že jestliže se modlí, nemusí nutně opakovat slova modlitby zapsaná v knize, že se může modlit „vlastními slovy“. Může sám skládat modlitbu. Může sám skládat slova.

Mohl bych napsat průvodce po tom městě, po padlém městě. Ulice po ulici, dům po domu, kostel po kostelu. Co se stalo v tamtom sklepě, kdo zradil – a koho – v tom bytě, kdo na koho čekal na rohu té ulice. A proč onen někdo nikdy nepřišel. Mohl bych při tom dokonce nasadit dosti přísný obličej a hodnotit některé skutky, odsuzovat některé lidi. Nechyběl by mi materiál; kdyby něco, šel bych do archivu a hrabal se v zaprášených složkách, hledaje kompromitující dokumenty. Byl bych zásadovým, nepodplatitelným žalobcem.

Avšak když myslím na minulá léta, když si představuju to město, když vidím jeho obyvatele, chodce zaplňující ulice a náměstí, chvátající či se jen procházející, naskakující na poslední chvíli do odjíždějící tramvaje nebo sedící líně na lavičkách v parku či na trávě v horkém, dubnovém dni, vidím také sebe. Já tam byl taky. Na rynku i na Florianské, v Dlouhé; v posluchárnách univerzity, v redakcích městských časopisů; chodil jsem do divadla a do kina (častěji do kina – kina byla tehdy exteritoriálními, útulnými platonskými jeskyněmi a zároveň nejlevnějšími cestovními kancelářemi: umožňovaly totiž takřka bezplatné cestování po celém světě), domlouval jsem si schůzky s děvčaty, vydělával na živobytí (nepříliš mnoho). Žil jsem v tom městě, žil jsem v komunismu, naskakoval do tramvaje – pokud nebyla příliš rozjetá. Psal jsem básně a povídky, po nějaké době začal vydávat knížky a netrpělivě čekal na jejich recenze, sám jsem také psal recenze na cizí knížky (mladí autoři se chovají jako prokurátoři, narychlo jmenovaní revoluční vládou a zadírající se do kůže všeobecně váženým spisovatelům starší generace, nalézají u nich trestuhodné omyly i zkreslenosti; všechno kvůli tomu, aby přečkali – a těžkou dobu literárního mládí prožili v taláru prokurátora jednodušeji než v loži obhájce).

V šedesátých a později v sedmdesátých letech, kdy jsem již – nikoli bez lítosti – přestal být studentem a kdy jsem si musel umět nějak poradit, se mi dařilo přece jen přežít, nepoznal jsem ani soudní proces, ani vězení, nepronásledovala mě tajná policie, a třebaže jsem se proměnil v opozičníka plného entuziasmu, na policejní stanici jsem strávil jenom hodinu. Žil jsem, míjely týdny a měsíce, uzavíral jsem různé kompromisy. Teď, kdy se přechýlila epocha, kdy tamty časy skončily – nenávratně, doufám – najednou se to, co bylo zcela samozřejmé, ačkoli nevyřčené, stalo obtížně srozumitelným. Čím bylo to krásné město pod šedým poklopem komunismu? Jak se zachovalo? Co bylo věčné a co přechodné? Co ještě trvá, a co zaniklo jednou provždy? Není hřbitov pro města, ale je mnoho zapomenutí. Co bylo krásné, a co šeredné? Některé básně a obrazy budou žít dlouho, ale kdo navrátí život chvílím a hodinám?

Zdá se, že profesor Leszczyński nikdy nebyl v osvětimském koncentráku, jak to hlásali studenti. Ale důvody k zoufalství mu přesto nechyběly: prý záhy ztratil milovanou ženu. Ztratil velkého přítele, Witkacyho. Ztratil majetek, ztratil celý svět přátelství a myšlenek; ocitl se po válce v zemi ponuré jako košáry. Ztratil mládí.

 

Pan Sobertin byl známý mých rodičů – snad ještě z předválečné doby. Pocházel z francouzské rodiny; jeho příjmení se určitě, než bylo popolštěno, vyslovovalo s přízvukem na poslední slabice a s nosovým –en. Byl to vysoký, elegantně oblečený muž – stačilo se však pozorněji podívat, aby člověk pochopil, že jeho elegance nebyla z této epochy. Zdvořilý, dobře, ba výborně vychovaný, laskavý ke každému – jak si poradil v těch časech?

Byl starým mládencem, šarmantním džentlmenem, trubadúrem, který byl připraven sloužit krásné dámě nejnezištnějším a nejšlechetnějším způsobem. Vycítil jsem, že se mu líbí moje maminka a že je jednou z jeho nedotknutelných Dulcineí. Nejvíce jsem obdivoval – a parodoval, po jeho odchodu samozřejmě – jeho způsob loučení se s námi. Nemohl se k nám otočit zády, couval tedy směrem ke dveřím pozadu, opakuje přitom mnohokrát reflex téměř vojenského střílení očima, což bylo neodolatelně komické.

Pan Sobertin měl žít v Provence, a ne v komunistickém Polsku. Pan Sobertin se zmýlil, pokud jde o epochu i o zeměpis. Jeho předkové udělali chybu, když se usadili v mé zemi.

Byl starým mládencem ve dvojím smyslu slova – nenalezl ženu a nenalezl si pro sebe odpovídající historický moment.

Jeho přítelem byl pan Cybulski s bujnou, šedivějící čupřinou a ježatým obočím – ztatil ženu a dítě ve Varšavském povstání. Často k nám přicházeli ve dvou – vdovec a starý mládenec, dva smutní muži s melancholickým půvabem, jakoby vytažení ze starodávného souboru karet.

Měl jsem rád jejich návštěvy. Přicházeli na krátko, ne na večeři, obvykle jen na odpolední čaj, a mizeli, vracejíce se do toho tajemného světa, ve kterém žijí staří mládenci, kočky a vzpomínky.

Proč jsou detektivky nudné? Protože jediné tajemství, které obsahují, je otázka, kdo zabil pana L. Nyní je jediným tajemstvím otázka, co je svět. Oheň. Vzduch.

Francouzští intelektuálové se rádi posmívají Američanům, jejich nedostatkům v dobrém chování, neotesanosti. Francie, která je v Evropě tím, čím je v Asii Čína, často nedokáže pochopit americký entuziasmus. Jednou jsem například ve washingtonské National Gallery stál před jedním z tamějších obrazů Vermeera. Vedle mne byl asi čtyřicetiletý Američan. Najednou se ke mně obrátil a řekl (jeho hlas se chvěl radostí): „Od dvanácti let hledím na reprodukci toho obrazu a dnes jej poprvé vidím na vlastní oči. Omlouvám se, že se na vás obracím, ale musel jsem to někomu povědět.“

Jestli je to neotesanost, tak proč by ne.

Je třeba si představit chvíli, kdy Božská komedie existuje jako nedokončený rukopis, kdy se ještě nezměnila v poemu budící údiv celého světa. Dante píše, řekněme, čtvrté canto, a vše je možné; může dostat zápal plic a zemřít dokonce dříve, než se dostane na konec Inferna. Vize celku už samozřejmě tkví v jeho hlavě, ale odtud má ještě k svému bezpečnému uložení na papíře dlouhou a nebezpečnou cestu; bakterie a viry – a taktéž političtí vrahové – nezahálejí.

Rád si představuju tu chvíli, a nejen z důvodů filologických. V jistém smyslu svět stále zůstává v témže stavu – v situaci nedokončeného rukopisu –, dokonce i když se nám zdá, že žádné veledílo právě v této chvíli nevzniká.

V dětství šuměly některé stromy dokonce v bezvětrných dnech.

Profesor Leszczyński patřil k lidem, o nichž se vědělo, že vlastně neexistují. Všemocným systémem byli sotva tolerováni. Hledělo se na jejich prsty a ústa. Někdo takový jako Leszczyński připomínal šachovou figurku nalézající se permanentně v šachu. Mohl přednášet a vést semináře, ale samozřejmě se dbalo o to, aby jejich témata byla co nejvíce abstraktní a aby nepřitahovaly příliš mnoho posluchačů.

Snad měl věčný lodenový kabát chránit profesora Leszczyńského před permanentním šachem. Měl být něčím na způsob neviditelné čepice.

Procházím se Paříží. Ani děti, ani kocour mi nevěnují pozornost, říkám si zatrpkle. Takový je osud emigranta. Okamžitě vybuchuju smíchem, směju se sám sobě, své exaltaci. Děti se zastavují, kocour prchá.

Často se stane, že rozmlouvám s některým ze svých „nihilistů“ (v uvozovkách, neboť se mi sám ten termín zdá velmi pochybný) – Benn, Baudelaire, Léautaud, Cioran, Gombrowicz, Nietzsche. Nemohu se s nimi shodnout, ale – mám je rád, potřebuju je. Jsou to moji přátelé, s kterými se hádám. Často jim dávám přednost před zbožnými (falešnými); je tak málo zbožných, kteří se nemění v pobožnůstkáře! Skuteční zbožní nevědí, že věří. Pobožnůstkáři vědí a všude to rozhlašují. Pobožnůstkáři, zvláště ti, kteří udělali kariéru, jsou nesnesitelní, lhostejno, zda v sutaně, v uniformě nebo v dvouřadovém obleku. Před svými přáteli-nepřáteli nihilisty bráním pokaždé své tušení – že je světlo. Ale proč neustále potřebuju onen dialog?

Probouzet se a usínat, usínat a probouzet se, překonávat doby pochybnosti, temné jako olovo melancholie, lhostejnosti, nudy, a potom epochy vzrušení, jasu, namáhající a radostné práce, štěstí, veselí, vzpomínat a zapomínat a připomínat si od začátku, že tady vedle nás hoří věčný oheň, Bůh s neznámým jménem a že se nikdy nepodaří k němu proniknout.

Z polského originálu W cudzym pięknie (Kraków 1998) přeložil Dalibor Dobiáš.

Jméno polského básníka Adama Zagajewského (1945), debutujícího v šedesátých letech stejně jako R. Barańczak, R. Krynicki ad., není pro čtenáře Souvislostí novinkou (viz Souvislosti 4/1996 a 2/1998). Soubor fragmentů a zkratek V cizí kráse tvoří pozaický protějšek výboru Pozdní svátky (Póżne święta, 1998), jímž – jak je nápadné i v krátkém oddílu básní nových – autor svoji dosavadní tvorbu završuje a shrnuje. Vedle toho je ovšem záhodno poukázat na paralelu Zagajewského próz s dílem, jež obdrželo prestižní cenu Nike za rok 1998, s Pejskem u cesty (Piesek przydróżny) Czesława Miłosze. Ačkoli Miłoszův klasicismus a starosvětskost jsou Zagajewskému leckdy vzdálené, hledání rámce, určitého celku vlastního, až neliterárního světa zůstává ústředním principem obou knih. Předložený blok usiluje o zachycení pozoruhodných rysů Zagajewského fragmentů, zároveň i o určité představení daného literárního žánru.


Domovská stránka