Gao Xingjian

Bible osamělého člověka

Doprovázíš Markétu na letiště, v taxíku jste neprohodili skoro už ani slovo, zdá se, že bylo řečeno vše, a na to, co bys ještě rád řekl, nebylo v autě vhodné místo.

Před celní kontrolou se s tebou ještě lehce objala, jako kamarádi povídá. Políbila tě letmo na tvář a odešla, ani se neohlédla.

Všiml sis jejích tmavých kruhů pod očima, samozřejmě byla namalovaná, ale stejně ses nedokázal ubránit pocitu, že jí tvář úplně zpopelavěla. Celé noci jste oka nezamhouřili, tři dny a tři noci, ne, čtyři dny a tři noci, od prvního večera po představení až do rána, pak následující večer až do druhého dne a pak ještě celou noc až doteď, čtvrtého dne dopoledne, milovali jste se tři noci bez přerušení, zas a znovu jste ztráceli hlavu, jednou, podruhé a znovu, ze všech sil jste jeden v druhém dolovali, jeden druhého vysávali a ty jsi teď úplně na dně. Nejdřív ono horečnaté, zcela neočekávané blouznění a teď kamarádsky vlažné rozloučení, kdo ví, jestli se ještě někdy setkáte.

Vycházíš z letištní haly, oslepilo tě slunce, ze země sálá horký vzduch, lidi čekají v dlouhé frontě na taxík a ty zase pociťuješ svoje nesmírné vyčerpání. Konečně nasedáš do auta, řidič se ptá, tak kam? Chvíli váháš a pak nazdařbůh řekneš, Central, nejživější čtvrť ve středu města. Vrátit se na hotel k té posteli se ti zrovna nechce, její obnažené tělo, celý pokoj, ta postel, spleť tvých myšlenek, vše se již spojilo v jedno, už sis zvykl na to, že mluvíš s ní, že před ní vyslovuješ ty nejdůvěrnější věci, možná, že jsi je mínil pro sebe, ale ona byla tvým protějškem, to k ní jsi hovořil. Pronikla hluboko do tvých citů a myšlenek, zatímco ty sis bral její tělo, ona se zmocnila tvé duše.

"A v Centralu kam?" ptá se tě svojí lámanou mandarínštinou taxikář, kterému už došlo, že jsi z vnitrozemí.

Tys v autě usnul, otevíráš oči a povídáš: "To už jsme tady?"

"Central je tohle všechno, jméno ulice znáte?"

Auto zastavuje u krajnice, ve zpětném zrcátku jsi zachytil poněkud pohrdavý výraz řidiče, kterému se nechce jezdit dál dokola a hledat s tebou místo, které ani nedokážeš přesně popsat. Platíš a vystupuješ z vozu, po obou stranách silnice stojí výškové budovy, místo ti však v tu chvíli nic neříká. Na ulici se vydáváš jen tak za nosem, zvláštní ale je, že potkáváš docela málo chodců. Obyčejně se v téhle lidnaté čtvrti v neutuchajícím povyku valí všude zástupy lidí, ani auta se dnes nestaví do obvyklých kolon, rychle a ve velkých rozestupech upalují pryč. Konečně sis všiml, že obchody mají zavřeno, jen ve výlohách zůstává vše při starém, mrakodrapy z velké části brání slunečnímu světlu, jeho záblesky dosahují pouze doprostřed silnice, takže si chtě nechtě připadáš jak nějaký náměsíčný za bílého dne.

Vzpomněl sis, jak říkala, že se v pondělí musí vrátit do Frankfurtu, společnost, pro kterou pracuje, má nějaké obchodní jednání se svými čínskými partnery, tak to je dnes neděle, napadá tě až teď. Je den volna, dopoledne se všichni ve velkém rodinném nebo přátelském kruhu scházejí v restauracích všeho druhu na ranním čaji, pro stále uspěchané obyvatele Hongkongu je tohle určitý druh požitku.

Po více než měsíci zkoušek, představení, pracovních obědů a večeří, schůzek a rozhovorů dostáváš příležitost být konečně sám, bez jakýchkoli povinností, takže se můžeš pomalu projít poklidným středem města. Začínáš si na něj teprve zvykat, máš ale obavy, jestli se sem vůbec někdy vrátíš, stejně jako nevíš, jestli se ještě někdy uvidíš s ní, dostaneš se k ní zase tak důvěrně blízko, abys mohl znovu dát volný průchod svému utrpení i smyslnosti?

Ona po tobě poslední noc chtěla, abys ji znásilnil, ne jako v nějaké erotické hře, chtěla, abys ji opravdu spoutal, svázal obě ruce a zmrskal koženým páskem, zbičoval to tělo, které se jí hnusí, znásilněné, zaprodané, odcizené maso, které k ní už dávno nepatří, chtěla se s tebou podělit o tenhle pocit.

A tak jsi jí svázal obě zápěstí její punčochou, uchopil pásek za kovovou přezku a dvakrát zlehounka uhodil, do temnoty pak zazněl tvůj smích, musela pochopit, žes to nebral vážně, ona, která tak toužila po sexuálním ponížení, se nakonec rozesmála taky.

Jenže tohle nechtěla, chtěla, abys ji zmlátil doopravdy. Začal jsi v ranách postupně přitvrzovat, posloucháš, jak opasek pleská o její kůži, ona mrská tělem, uhýbá, sama však nevydá ani hlásku, aby tě zastavila. Vůbec jsi netušil, co vydrží, ale když jsi uslyšel její poplašený výkřik, okamžitě jsi zahodil pásek, začal ji hladit a utěšovat. Nejdřív ti nadávala do grázlů, potom si vyprostila ruku a posadila se. Odpusť mi, říkáš, lehla si zpátky na postel, ty ses položil na ni, na své tváři ucítilis její slzy, v tu chvíli vyhrkly i tvoje. Říkáš, že ji znásilnit nedokážeš, že teď už vlastně ani touhu necítíš.

Řekla, že ty její bolest nemůžeš nikdy pochopit, je to bolest ženy, která se jí stala příliš brzy, to když ji znásilňovali, zato ty toužíš jen po svém tělesném ukojení.

Říkáš, že ji miluješ, a právě proto ji znásilnit nedokážeš, násilí nesnášíš.

Stačí, když se rozpláčeš, ona na to, to jsi mnohem upřímnější, pak znovu zjihla, přitulila se a začala tě laskat, bez přestání, po celém těle.

Jsi dokonalá ženská, říkáš. Ne, já jsem pouze zkažená, povídá ona. Kdepak, ty nejsi schopna ničeho špatného. Ona, že ne, že o ní ještě nic nevíš, že se ani nenaděješ a začneš ji nenávidět. Ona neumí vést život normální ženy, nebude nikdy spokojená, žít s tebou by si moc přála, ale je to nemožné. Musíš jí prominout, pokračuje dál, tuhle její neurotickou povahu, ne že by si nepřála žít prostě a v pokoji, ale není nikoho, kdo by jí takový klid a rovnováhu mohl dát, ani ty bys nemohl mít za manželku ženu jako ona, její tělo ti sice přineslo rozkoš, po které jsi dlouho marně toužil, ale nic víc.

Říkáš, že ty máš z manželství strach, z toho, že by tě nějaká žena zase omezovala. Jednu manželku jsi už měl, víš, co to je, tvoje svoboda je ti dražší než cokoli jiného, ale lásku k ní si zakázat nedokážeš. Říká, že ani milenku ti dělat nemůže, ty určitě máš ženskou, a jestli nemáš, určitě si nějakou hledáš, ale jinak jsi popravdě řečeno velice něžný a docela upřímný muž, říkám docela, nechci nic přehánět. Říkáš, že ona je také velice milá. Ale ne ke všem mužským jsem taková, povídá, tobě se dala, protože se jí líbíš, ty jsi jí taky moc dal, tak je to spravedlivé. Ještě říká, že muže poznala již dávno, žádné iluze si tedy nedělá, svět je tak přízemní, vždyť ona sama je milenkou svého šéfa, ten se na víkendy vrací ke své ženě a dětem, mimo víkend je jeho milenkou ona, nebo když s ním odjede na pracovní cestu, krom toho ji totiž potřebuje ještě pro své obchody v Číně.

Ten její zvučný, hlouběji posazený hlas, jeho smyslnost a přímočarost tě vzrušují stejně jako její bujné tělo, které rozdmýchává tvoji touhu, probouzí vzpomínky i pachuť bolesti, která však u ní získává tak silný erotický náboj, že se stává snesitelnou. Její hlas na tebe působí bez ustání, jako kdyby ti potichounku šeptala do ucha a spolu se svou vůní do tebe vlévala také svoje tělesné teplo, tvoje dlouho potlačovaná touha může skrze ni znovu tryskat ven, takže ti tahle slovní výměna působí nejen bolest, ale i slast. Jen bys s ní potřeboval mluvit dál, dostat se na kobylku všem těm vzpomínkám, dávno zapomenuté detaily se na tebe přivalily jak voda a jsou čím dál jasnější.

V zrcadle prosklené stěny mrakodrapu Bank of China se odrážejí dlouhé cáry bílých mraků na modrém nebi. Tahle trojúhelníková stavba je po stranách tak vyhrocená, že se podobá ostré čepeli, hongkongští tvrdí, že je to kuchyňský nůž zabodnutý do srdce města, rušící jeho fengshui. Vedle stojí výšková budova nějaké finanční skupiny, na její fasádě jsou připevněna jakási kovová zařízení, snaží se s tou předchozí soupeřit, i když marně, ale to také patří k místním zvyklostem. Palác alžbětinského stylu, v kterém sídlí parlament, v obležení všech těch mrakodrapů zraky již vůbec nepřitahuje, skutečný symbol téhle ke konci chýlící se doby.

Hned vedle parlamentu, v parku na náměstí, kde stojí bronzová socha královny, je doslova hlava na hlavě, u vodních fontán, v krytých galeriích, na chodnících tvoří hloučky lidí dav, který se tlačí až na vozovku. Bude to asi nějaké shromáždění nebo demonstrace, jenže ti lidé se baví, smějí se, na zemi je všude rozloženo jídlo a také příruční magnetofony, z kterých vyhrává pop, zbývá už jen tancovat.

Mezi budovami se na jedné ulici za druhou rozkládá k tvému velkému údivu obrovský piknik. Kličkuješ jeho středem, až se dostáváš ke vchodu do Prince`s Building s luxusními obchody, na zavřených dveřích visí plakát, portrét trpícího Krista, pastor zrovna káže a věřící se vyznávají ze svých hříchů, vše se odehrává pod širým nebem. Velká většina shromážděných, z osmdesáti devadesáti procent jsou to ženy, všechny velice snědého zabarvení. Konečně ti to dochází, hádáš na filipínské služky bohatých hongkongských rodin, přicházejí si sem společně užít neděli, svůj den volna, peníze, co v Hongkongu vydělají, totiž posílají domů, kde živí celou rodinu. Všude kolem se zvedá nepřerušované žvatlání a smích, ty jim nerozumíš ani slovo, ale ani soužení těch, kdo opustili svůj kraj a rodinu, nějak neslyšíš.

Jak dlouho ještě potrvá tohle společenské ovzduší? Nenahradí ho nová vlna vystěhovalců z kontinentu? Emigranty vyhánějí po celém světě, dojde k tomu i tady? Je asi zbytečné obávat se, že se ty mrakodrapy pod modrým nebem a bílými oblaky najednou zřítí, nebo že se ostrov Hongkong promění v poušť, jen ty se teď prodíráš zástupy lidí a zároveň cítíš, jak strašně jsi sám. Právě tenhle pocit osamění tě zatím vždycky dokázal zachránit, ty koneckonců nejsi Kristus, nemusíš se obětovat, abys zburcoval svět, nemůžeš ani vstát z mrtvých, jen co nejlépe žít na tomhle světě, to je pro tebe nejdůležitější.

Znovu se noříš do temnot, které vyvolal její hlas, jsi jako náměsíčný za bílého dne, druhý krok těžší než ten prvý, snažíš se proniknout hlučným davem, doleva, doprava, vrávoráš, potácíš se, nové vzpomínky se začínají mísit s těmi starými.

Povídáš, Markéto, mluvíš k ní ve svém srdci, nový člověk je strašlivá báchorka pro děti. Ty dnes už nemusíš hledat nové srdce, novou tvář, očišťovat se ze svých chyb a zločinů. Ta čistá, přečistá, neposkvrněná země ctnosti, ona nová společnost byla jen ohromnou pastí, v které zásadně nejasný, zmatený, své chování nerozlišující, zároveň však vitalitou bující jedinec o sobě náhle začne pochybovat a ztratí i důvod k bytí.

Chce se ti říct, že ani Markéta se nemá z čeho očišťovat, nemusí se zpovídat, nový život jí to stejně nevrátí, zůstane sama sebou, stejně jako ty!

To žena ti dala život, ráj leží v jeskyni ženy - matky nebo děvky, na tom nezáleží. Proto se raději topíš v chaosu temnot, než aby sis hrál na čestného, nového nebo svatého muže.

Zastavil ses na nadchodu, pod tebou protéká neutuchající proud automobilů. V průchodu mezi výškovými budovami a obchodními domy, kde bývá obyčejně tak rušno, je v neděli velice málo chodců. Opíráš se o zábradlí a pozoruješ širokou třídu dole, samou ospalostí se už neovládáš. Tvoje hra má ještě dvě poslední představení, to odpolední začíná ve dvě, to znamená víc než za hodinu, a večerní v sedm, potom má proběhnout ještě společné focení s herci, pak se jde na večeři, ten večer se zcela zřejmě protáhne. Měl by sis teď jít na chvíli zdřímnout, ale zpátky na hotel se ti nechce, ona ještě obývá tvé smysly, to vaše šílení těsně před rozloučením, úplně všechny chutě jejího těla i tvoje semeno rozprostřené na jejích kyprých, dmoucích se prsou.

Scházíš dolů na ulici, hned vedle jsi zahlédl vchod do nějakého kina, kupuješ si vstupenku, aniž bys pořádně věděl na co, a vcházíš dovnitř. Potřebuješ být sám, potmě, aby ses ponořil do vzpomínek na ni. Dávají nějaký hloupý akční hongkongský film, zavíráš oči, kantonština, kterou slyšíš a z které bohudík nerozumíš téměř ani slovo, tě uspává. Křesla jsou pohodlně široká, můžeš si natáhnout nohy. Máš opravdové štěstí, dostalo se ti najednou svobody vyjadřování, nenarážíš na žádné zákazy, můžeš si říkat a psát, co chceš. Možná bys to měl, jak ti říkala ona, všechno napsat, ohlédnout se zpět sám na sebe. Měl bys na sebe pohledět očima nezaujatýma, jako kdybys pozoroval jakéhokoliv člověka nebo zvíře obdařené vědomím, zvíře zahnané do úzkých v džungli lidského světa.

Nemáš proč si stěžovat, užíváš si života, samozřejmě jsi za to zaplatil, ale bylo kdy něco zadarmo? Tedy kromě lží nebo hlouposti. Asi bys měl svoje zkušenosti zaznamenat na papír, zanechat stopu svého života jako ten výstřik semene, znesvětit tenhle svět ti přece způsobilo takové potěšení, ne?

Ani zášť nepociťuješ. A ty Markéto, ty ano? Ptáš se, jestli vůči tobě chová zášť. Zakroutila hlavou a položila ji do tvého klína. Hladils její hebké rozcuchané vlasy, vybízels, aby si tě vzala do úst. Jsem tvoje otrokyně, řekla, a ty jsi její pán, náleží jen tobě. Ty takhle velkorysý nejsi, ty bys jenom bral.

Musíš znovu nabýt klid, podívat se na tenhle svět se srdcem vyrovnaným, to znamená i na sebe. Svět je prostě takový a takový zůstane. Osamělý člověk sám není nic, jediné, co může, je, že vyjádří sám sebe.

Probouzíš se, v sále se rozsvítilo a diváci vycházejí v hloučcích ven. Vylézáš z kina, zastavuješ si taxi a vracíš se do hotelu, slečna na recepci ti spolu s klíčem předává také dvě zprávy, máš zavolat zpátky, zřejmě další pozvánky. Ty ale dnes musíš na večeři s herci, rozloučit se s nimi, na nic jiného ti čas nezbyde. Návrat do dokonale uklizeného pokoje, její oblečení pryč, nic na posteli, na zemi ani na stole, žádná žena tady snad s tebou ani nebydlela. Nedokážeš se ubránit jistému zklamání, oblečený si leháš na postel, nové povlečení na přikrývkách i polštářích voní svěže po vyprání, klimatizace si potichu vrní. Nezbyla tu po ní ani nejmenší stopa vůně, teď bys byl opravdu nejradši, kdyby tu někde byla skrytá kamera na důkaz, že se s tebou vážně milovala, že se ti to jenom nezdá.

Markéto, voláš teď už nejenom svým vnitřním hlasem tu doslova skutečnou ženu, ona probudila tvoji minulost, která se ti promítá před očima. Ona se stačila dokonce vmíchat i do tvých vzpomínek, nepřeješ si nic jiného než je vyvolat zpět, ať už jsou to ty nové, nebo ty skoro zapomenuté.

Právě teď už sedí v letadle a zítra, po víkendu, jak říkala, z ní bude opět šéfova milenka, bude to s ním dělat tak jako s tebou? Ty ses do té ztýrané běhny už stačil zamilovat, nemůžeš na ni nemyslet, její vlhkost a chuť, všechno vyvolává tvoji touhu. Rád bys věděl, jestli to, co říkala, že ji ve třinácti znásilnili, jestli je to pravda. Nepokoušela se tě tím jen lépe svést? Že by se opravdu považovala za tak laciné zboží? Nebo tě chtěla pouze doprovodit v myšlenkách, stát se tvou spřátelenou duší, aby ses s ní mohl dělit o svou samotu a utrpení?

Možná že by tě to mělo přimět, abys vypsal všechny ty vzpomínky, které vyvolala, svoji nejzazší životní zkušenost, stojí to ale za to? Nesmíš znovu marnit svoje žití nad věcmi, které postrádají jakýkoli smysl, dobře, ale co má takový smysl? Tahle hra, co právě dohráli a kterou budou hrát znovu dnes večer, hra, kterou jsi napsal ještě na kontinentě, ale která tam zůstala zakázána, ta snad smysl má? Stála ti za všechny ty potíže? Kdybys těch pár znaků nenapsal, nežilo by se ti mnohem snadněji? Proč vůbec trpět kvůli psaní?

Píšeš, abys existoval, ale lze tím odůvodnit svou existenci? Copak jsi psací stroj poháněný ješitností, a tedy opět život nadarmo mrhající? Možná že má nakonec pravdu, ponořit se do rozkoše smyslů, omílat svou bolest, jenže kdo se jí zbavit nedokáže, propadne jí navěky. Proč bys měl zrovna ty horovat za právo a spravedlnost, kde vůbec jsou? Celému světu se postavit nemůžeš, můžeš se akorát tak utéct do psaní, v něm nalézt trochu potěchy a radosti a skončit tedy přesně jako Markéta, která se také neubránila, která ti povídala svoje strasti, jen aby si zkrátila dlouhou chvíli.

Dáváš si horkou sprchu a pak ještě studenou, aby ses probudil. Čeká tě poslední představení tvé hry, musíš se vrátit do skutečnosti, pojíst, popít, poklábosit, zažertovat, pronést nahlas lidská slova s těmi mladými herci a zanechat je u jejich lidských trápení.

Šestnáctou kapitolu z románu Bible osamělého člověka (Yigeren de shengjing,

Hongkong, Cosmos Books 2000) přeložil Denis Molčanov.

Gao Xingjian (1940), absolvent katedry francouzštiny na pekingském Institutu cizích jazyků, od mládí velký milovník divadla. Dramatická i literární díla začal publikovat hned po skončení Kulturní revoluce, přeložil například díla Prévertova, Beckettova či Ionescova. Výtečnou znalost západní literatury prokázal v Prvním eseji o umění moderního románu. Během Kulturní revoluce musel Gao zničit rukopisy svých her a románů, znovu začal publikovat až začátkem osmdesátých let. Píše povídky (jednou z nejznámějších je Prut pro mého dědečka) a divadelní hry (např. Poplašný signál, Autobusová zastávka, Divoký muž, které však byly záhy zakázány). V roce 1988 se Gao Xingjian rozhodl trvale zůstat ve Francii. Jeho hry jsou uváděny na místních, ale i rakouských či italských scénách. Pekingské události roku 1989 ho přiměly k definitivnímu rozchodu s čínským politickým režimem. V témže roce dokončuje román Hora duše, na kterém začal pracovat v roce 1982 během své cesty do "hluboké" Číny, a prohlašuje, že díky němu se konečně vypořádá s nostalgií po domově. V roce 1998 vyšel jeho další rozsáhlý román Bible osamělého člověka, o dva roky později obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Je znám a uznáván jako básník, prozaik, dramatik, překladatel, literární vědec, výtvarník a v posledních letech i jako filmový režisér.

Letos na jaře vyšel v nakladatelství Academia román Hora duše v překladu Denise Molčanova. Na uvedení Gao Xingjiana do českého prostředí měly velký podíl Souvislosti: v rámci tematického bloku v čísle 1/2006 jsme otiskli ukázku z románu Hora duše, povídku Prut pro mého dědečka, přednášku při převzetí Nobelovy ceny za literaturu a několik reprodukcí Gaových grafik.

Michaela Pejčochová

Svoboda jako příliš těžké břemeno bytí

(Gao Xingjianova Bible osamělého člověka)

Gao Xingjian, autor Hory duše, oceněné roku 2000 Nobelovou cenou za literaturu, napsal ještě jedno rozsáhlé prozaické dílo s názvem Bible osamělého člověka (Yigeren de shengjing, 1998). Tento román je s Horou duše v mnoha směrech spřízněný a na první pohled prozradí autorský rukopis i podobné rozpoložení svého tvůrce. Zároveň se však v některých podstatných ohledech liší a čtenáři, který po přečtení Hory duše touží zastavit čas a spočinout v náruči textu ještě alespoň pár prchavých okamžiků, dává naději na další pokračování literárního zážitku.

Hora duše tematicky odpovídá autorovu putování napříč čínským územím v osmdesátých letech 20. století, tedy v období krátce před jeho odchodem do zahraničí. V Bibli osamělého člověka naproti tomu Gao Xingjian promlouvá již z exilu ústy hrdiny cestujícího křížem krážem po světě. Oba romány mají velmi podobnou strukturu a kompozičně i co do výrazových prostředků jsou si blízké. Pro lepší pochopení smyslu autorova díla jako celku a významu jednotlivých titulů samostatně se proto naskýtá možnost představit si obě knihy jako dvě strany jedné mince. Nebojíme...'2dli se nadsázky, pak je můžeme vidět třeba i jako přesýpací hodiny - čeho se nedostává první, jako by proniklo do druhé z nich, a co se v druhé zdá pouze naznačeno, možná najdeme do hloubky rozpracované v první. A protože o Hoře duše, jejíž překlad do českého jazyka právě vyšel, toho již bylo napsáno mnoho, zastavme se u Bible osamělého člověka, která zatím v české verzi dostupná není.

Minulost a současnost

Při výstavbě svých próz rozehrává autor výrazové i kompoziční experimenty, kterými je jeho tvorba proslulá. Obě díla, jejichž struktura má podobu za sebou jdoucích kapitol pojmenovaných jen číslicemi, se rozpadají na dvě části, jež se zpočátku střídají v poměru jedna ku jedné. Postupem času s tím, jak děj získává spád a jednoznačnost významů se problematizuje, se komplikuje i formální stránka románů. Významové linie se pak začnou střídat méně předvídatelně v závislosti na momentální dějové situaci. Zatímco v Hoře duše se v sobě navzájem zrcadlily vypravěčova fyzická pouť podél toku Dlouhé řeky s duchovní poutí k imaginární Hoře, v Bibli osamělého člověka Gao proplétá vyprávění sledující současné osudy hrdiny s jeho minulostí. Současný děj se počíná obdobím těsně před předáním Hongkongu pod čínskou správu roku 1997 a události dávné minulosti pokrývají období od hrdinova narození za druhé světové války až po jeho útrapy prožité za Velké kulturní proletářské revoluce v letech šedesátých a sedmdesátých. Děj v obou polovinách díla je nepokrytě autobiografický, třebaže na přímou otázku po původu některých prvků autor tazatele nevyhnutelně vykáže do patřičných mezí poukazem na tvůrčí svobodu umělce. Ta mu dovoluje reálně prožité události v literárním díle nejrůznějším způsobem upravovat, propojovat a dotvářet a jako správný mistr příběhu není ochoten, a v některých případech nejspíš ani schopen, vysvětlit jejich skutečné motivy.

V románové současnosti je hlavní postava, stejně jako sám Gao Xingjian, slavným čínským dramatikem žijícím v exilu. Cestuje po světě a účastní se inscenací svých her na pódiích divadel v různých zemích, stejně jako knižních veletrhů a autorských čtení. Domovem jsou mu hotelové pokoje a náhodnými společníky herci účinkující v jeho představeních, literární kritici a milovníci jeho díla, z nichž některé potkává znovu po mnoha letech. S trochou nadsázky lze mezi hrdinovými cestami po světě, které ho sice naplňují inspirativními zážitky, ale zároveň v něm vzbuzují existenciální úzkost nomáda bez skutečného domova, vidět obdobu cesty napříč Čínou v Hoře duše, aktualizovanou novým kontextem autorova života v emigraci. Také ve svých zamyšleních nad podstatou literární tvorby, z nichž jedno přináší i toto číslo Souvislostí, mluví Gao Xingjian opakovaně o tom, že teprve zkušeností exilu, vykořenění z jakékoliv vlasti i kultury, se dobral hlubin umělecké tvorby a naprosté svobody v práci s jazykem. Obrazy z putování hlavních postav obou jeho románů pak mohou sloužit jako ilustrace toho, jakých podob může ve skutečnosti nabývat úděl vyhnance jak v rodné zemi, tak mimo ni v celku globalizovaného světa.

Ještě důležitější matricí formující osobnost člověka je však jeho vlastní "životní anamnéza", zážitky a zkušenosti, kterými procházel v dětství, a zásadní zvraty jeho života v dospělosti. Druhá půle Bible osamělého člověka je tedy věnována vylíčení hrdinovy osobní historie, které, jak bývá kritiky zdůrazňováno, takřka kopíruje Gao Xingjianovy skutečné životní osudy. Máme...'2dli však v mysli ještě živou představu vzájemného vztahu obou dějových linií v Hoře duše, kde se reálná cesta v zrcadlové polovině knihy obrážela v pouti duchovní, začne se možná podobný rozměr matně rýsovat i v této knize. V Bibli osamělého člověka najdeme sice líčení mnoha událostí, které se díky autorově mistrné konstrukci příběhu jeví více než reálně a ohromí svou neúprosnou surovostí, nelineární dějová posloupnost, emocemi nabitá obrazivost a prostupnost skutečnosti s říšemi vzpomínek a snů však vytvářejí vlastní svět ne nepodobný imaginární poloze Hory duše.

Vzpomínky na dětství prožité v rozsáhlém komplexu tradičního čínského domu, který za vysokou zdí skrývá množství dvorečků, pavilonů a tajemných zákoutí, působí při zpětném pohledu, vedeném napříč životem v komunistické Číně a následující postmoderní vykořeněností, natolik idylicky, že zde snová atmosféra naprosto nepřekvapí. Autor si však v rovině, kde se setkávají minulost a současnost, realita a fantazie, jasné obrysy a snová zastřenost hraje i s obrazy událostí vyplňujících život intelektuála v době politických kampaní a při jeho nuceném pobytu v pracovním táboře za Kulturní revoluce. Není výjimkou, že hlavní postava rozmlouvá se svým nadřízeným, který je však již několik let mrtev, protože v koloběhu obviňování a sebekritik záhadným způsobem vypadl z okna. Záhy však zjistíme, že se nejedná o duchařský příběh ani promluvu blouznivce, ale záznam snu, který se hrdinovi neodbytně vrací. A autorovi věříme, že se mu bude vracet až do konce jeho dnů.

Během Kulturní revoluce je hrdina nucen nasadit si bez skrupulí masku tvrďáka a stát se vůdcem revoluční frakce, jenž zakrývá svůj strach tím, že jako první a nejhlasitěji ze všech skanduje tupé revoluční slogany. Detaily jednotlivých událostí jsou však roztroušeny na různých místech textu a do jasnějšího tvaru se spojí až postupně. Zároveň se teprve časem ozřejmí podrobnosti života v pracovním táboře a dramatického odchodu na venkov, kde je hrdina rozhodnut strávit zbytek života jako prostý rolník. Spisovatel si bez milosti pohrává se čtenářovou pozorností, chaotickými náznaky a postupným doplňováním informací brání jeho ustrnutí v proudu vyprávění a dodává dílu vzrušující spád. Jakmile se navíc začnou obrazy obou dějových linií navzájem propojovat tím, že v líčení hrdinova současného života se objevují odkazy do minulosti a v textuře dějů minulých najdeme předzvěsti současných událostí, vzniká těžko uchopitelný celek mnohavrstevného životního příběhu. Ten je navíc okořeněn notnou dávkou surovosti a bezohlednosti, jež jsou vlastní okolnímu světu, a jemně dochucen úvahami a citlivými exkursy do niterného prožívání jedince vydaného tomuto monstru napospas.

On a ty

Vedle spletité kompozice jsou Gaovy romány pozoruhodné i originálním výběrem literárních hrdinů. Gao Xingjian obydluje své prózy nikoli skutečnými literárními postavami, ale osobními zájmeny a vztah těchto hrdinů/zájmen k sobě navzájem je důležitou součástí jeho románového světa. Do značné šíře je tento princip rozveden v Hoře duše, kde nás dvěma zrcadlovými polovinami děje provádějí "já" a "ty" a časem se k nim přidávají "ona", "on", případně "oni/ony". Opozicí mezi "já" a "ty", která je navíc v překladech do flektivních jazyků na první pohled zřejmá z tvarů sloves, se zde jednoznačně odlišují dvě dějové linie a přidáváním dalších protagonistů zastoupených zájmeny třetí osoby získává narativní prostor další rozměry. Tento rys Hory duše je pak v záplavě děl moderní světové literatury zdrojem ojedinělého, svěžího literárního zážitku.

V Bibli osamělého člověka se autor drží podobného schématu, avšak uplatňuje ho zde v poněkud jednodušší podobě. Dvě dějové linie jsou také reprezentovány dvěma zájmeny - v historické části je hlavním hrdinou "on", v kapitolách ze současného života vystupuje "ty". Ostatní postavy, s nimiž se tito dva protagonisté setkávají, jsou však nazývány běžnými jmény, jak hned uvidíme na příkladě žen vstupujících do života obou hrdinů. Na rozdíl od složitého schématu vybudovaného v Hoře duše se zde tedy jedná spíše o prostou opozici, která má poněkud jiné významové opodstatnění. Tím, že se autor v tomto případě zcela vzdává ich...'2dformy a události buduje kolem "něho" a "tebe", dosahuje zásadního odstupu od děje, a to jak vlastní osoby od svých životních vzpomínek, tak dvou hrdinů a jimi implikovaných časových úrovní od sebe navzájem. Střídání obou postav/zájmen je potom jednak vodítkem ve spletitém bludišti textu a zároveň oběma částem fikčního světa dodává zdání objektivity, která v konečném důsledku prohlubuje čtenářův dojem autobiografičnosti díla.

Muž a ženy

Kritici Gao Xingjianova díla často zdůrazňují zvláštní vztah jeho hrdinů k ženám a příznivci prvoplánových interpretací ho dokonce obviňují z cynického a prospěchářského přístupu k mezilidským vztahům. Zmíněný názor je založen především na záporném hodnocení charakterových vlastností hrdiny v Hoře duše. Tomu dal autor do vínku nekontrolovatelný vnitřní neklid, jenž ho nutí se na cestách zmocňovat stále dalších a dalších žen, kterým dává nepokrytě najevo, že jsou zde jen pro okamžité uspokojení jeho touhy. Protože se bojí o svobodu, kterou namáhavě získává útěkem před spáry represivního režimu, nedokáže vytvářet závazky ani v osobním životě, a proto je vyloučeno, aby třeba jen k jedné z nich získal hlubší vztah. Při všestrannějším pohledu se však zdá, že spíše než jako ilustraci morálního úpadku hlavního hrdiny volil autor tuto charakteristiku jako jeden z prostředků odhalujících jeho existenciální neukotvenost. Protože není s to zapustit kořeny ve fyzickém ani ve virtuálním smyslu, těká bez konce jak skutečným prostorem, tak vlastním životem.

V Bibli osamělého člověka se podobná vykořeněnost ještě dále stupňuje převedením do globálního měřítka, avšak vykreslení hrdinova vztahu k ženám zde doznává nesporné změny. Při svých cestách po světě i v historické části líčení se protagonista také sbližuje s celou řadou žen, z nichž s mnohými prožije i velmi intimní chvíle. Tatam je však hrdá jistota, že žádná z nich se mu nesmí stát trvalejší partnerkou, protože by tím narušila jeho osobní a tvůrčí svobodu. Snad jen ke konci románu, kdy se to zásadní již nesmazatelně událo, takže hrdina bilancuje svůj život a s jakýmsi nově nabytým klidem a lehkostí se toulá dál, jsou jeho kontakty s ženami opět povrchního a nevázaného rázu. Jako by nám chtěl s notnou dávkou sarkasmu předložit katalog krásek nejrůznějších povah i národností, jejichž někdejší náklonností se může pochlubit. I zde je však hrdina reflektující v meditativně laděných pasážích své duševní pochody ve svých soudech mnohem umírněnější než nenapravitelný záletník v Hoře duše.

Hlavní postava Bible osamělého člověka však prožívá především vztahy závažné, které mají takřka formativní význam pro celý další děj románu. V linii současných událostí úspěšný dramatik hned zpočátku po představení v Hongkongu narazí na svou dávnou známou jménem Markéta. Pod tíhou osamělosti v cizí zemi a v záchvěvu euforie z nenadálého setkání se společně ocitají v hotelovém pokoji, kde stráví několik dní a nocí naplněných téměř nepřetržitým vášnivým milováním a rozhovory o zásadních problémech svých životů. Tato avantýra má však daleko k nevážným pletkám typickým pro chování hrdiny Hory duše. Přestože se protagonista i zde snaží přesvědčit sám sebe, že za svou svobodu zaplatil příliš vysokou cenu na to, aby ji dnes obětoval náhodné známé, rozrušení při loučení a neovladatelný zármutek po jejím odjezdu ho prozradí. Byla to právě Markéta, kdo v něm jako nezahojenou jizvu znovu otevřel dávné vzpomínky. Během nekončících úvah se ho totiž opakovaně snaží přesvědčit, aby se jim nevyhýbal, ale vyrovnal se s nimi tím, že o nich napíše knihu. Odpovědi, které je hrdina nucen Markétě na její všetečné dotazy dát, pak představují spojnice s některými událostmi z historické polohy románu.

Snad aby čtenářova pozornost neochabla, jsou hned zpočátku mezi kapitoly věnované hrdinovým zážitkům s Markétou vpleteny obrazy z jeho minulých vztahů. A není snad jediného, který by nekončil katastrofou. Nejprve se jedná o mladičkou armádní zdravotní sestru, s níž se poznal v době, kdy žil jako umělec na volné noze v Pekingu. Po několik let trvajícím vztahu plném odloučení a nových setkání však konečně dostal povolení vycestovat do zahraničí, a když svou malou důvěrnici opouští, raději ani sám sobě nepřizná, že je to navždy, neboť do Číny už se nikdy nehodlá vrátit. Ale jsou zde i další bezútěšné poměry se spolužačkou či starší provdanou kolegyní. Všechny jako by se vryly hluboko do vypravěčovy osobnosti a zanechaly zde hořkou pachuť, která ho již napořád doprovází i při svobodném putování světem.

Jako nejtragičtější ze všech se nicméně jeví vztah k ženě, kterou hrdina potkává při jedné z cest během Kulturní revoluce a posléze se s ní za svého nuceného vyhnanství na venkově ožení. Tento příběh asi nejlépe ilustruje racionálnímu uchopení se vzpírající delirium Kulturní revoluce a uvádí na pravou míru některé z pozdějších vypravěčových nočních můr. Náhodné setkání a bouřlivé sblížení tváří v tvář hrozbě smrti obě postavy jakoby osudově spojí, ale jeho přeměna do podoby normálního vztahu mezi mužem a ženou posléze stojí značné úsilí a sebeobětování. Po mnoha peripetiích, zahrnujících pátrání po cizí dívce a několikadenní cestu do neznáma napříč čínským územím, uzavírá hrdina s téměř neznámou ženou revoluční manželství. Sám však již od příprav na "svatbu" pochybuje, zda ji skutečně miluje, nebo se jen snaží jejím prostřednictvím zahnat svou stupňující se existenciální tíseň. Tu zatím v osamění své venkovské chatrče tišil pouze tajným spisováním svých myšlenek a postřehů, podobně jako v době před vypuknutím Kulturní revoluce. Nyní se však tato činnost změnila v ilegální záležitost, kvůli které mohl člověk jakožto podvratný živel a nepřítel revoluce snadno přijít o život. Proto o hrdinově terapii literaturou neměl potuchy nikdo z okolí, včetně jeho nyní právoplatné manželky. Jaké je tedy její překvapení, když zjišťuje, že se nevědomky stala ženou člověka, kterého ve svém ideologií pevně sevřeném světě nemůže vidět jinak než jako kontrarevolucionáře. Za kratičký čas se tak nadějné očekávání budoucího štěstí mění v hrůzyplnou scénu, v níž manželka ztrácí rozum a obviňuje manžela z toho, že jí chce zničit život a snad ji přímo zabít. V divoké hádce, kterou si umí představit jen ten, kdo někdy viděl čínské domácí neshody na vlastní oči, nakonec na svého muže vylívá nočník. Ten je znechucen a potupen jak fyzicky, tak ještě více zjištěním, že žena, k níž upínal naděje na vzájemný respekt a porozumění, ve skutečnosti nemá pro jeho niterné potřeby naprosto žádné pochopení.

V jedné ze všudypřítomných vsuvek zprostředkovávajících hrdinovy úvahy nad událostmi, které prožívá, se pak dozvídáme, že od této chvíle má ke kontaktu s jakoukoliv jinou ženou hluboký odpor, a potrvá mu mnoho dalších let, než ho alespoň částečně překoná. Vedle toho, že se v obecné rovině jedná o autentické svědectví morálního a emočního rozkladu, jaký do života jednotlivců vneslo revoluční běsnění, můžeme v tomto příběhu vidět zcela konkrétní příčinu specifického vztahu k ženám, který je v Gao Xingjianových dílech kritikou zdůrazňován. A jak již bylo řečeno, obraz cynického záletníka z Hory duše tak dostává v Bibli osamělého člověka trhliny, jimiž na povrch prosvítá psychika citlivé, hledající lidské bytosti vydané napospas životu v soukolí totalitního režimu.

Michaela Pejčochová působí v Národní galerii v Praze jako kurátorka sbírky čínského umění a vyučuje v Ústavu Dálného východu FF UK. Věnuje se především dějinám čínského umění a čínské teorii malířství a literatury. V roce 2008 vydala monografii Mistři čínské tušové malby 20. století ze sbírek Národní galerie v Praze, vloni - s Lukášem Zádrapou - knihu Čínské písmo (srov. recenzi v Souvislostech 1/2010).

Gao Xingjian, Yang Lian

Aby poezie byla aneb Rozprava bez odpovědi

Exil nutí spisovatele ke zralosti, k mnohem důslednější práci s jazykem. Když ztratí kontakt se čtenářem, ztrácí jeho práce zároveň svůj praktický význam - přetrhne se pouto mezi psaním a živobytím. Chcete...'2dli i přesto psát, nezbývá vám nic jiného než psát pro sebe, přesunout důraz i pozornost zpět na svůj jazyk.

Gao Xingjianovým dílem se vine téma bolestivé proměny staré Číny v moderní civilizaci. Důsledky, jež tato proměna měla na čínskou historii a kulturu, nebyly od založení lidově...'2ddemokratické republiky v roce 1949 nikdy důkladně zkoumány. V roce 2000 poukázalo udělení Nobelovy ceny za literaturu na Gaovu zásadní roli v čínské literatuře a také na skutečnost, že i díky němu je tato literatura stále při životě, schopná vývoje, navzdory nedávným zvěrstvům kulturní revoluce, tehdejší revoluční propagandě a neméně otravnému barbarství současného nacionalismu.

Gao v osmdesátých letech minulého století publikoval v Číně celou řadu novel, povídek, divadelních her, samozřejmě ne vždy bez potíží. Jeho hra Poplašný signál se v roce 1982 hrála před mnohokrát vyprodaným hledištěm pekingského Lidového divadla umění, následující rok byla zakázána hra Autobusová zastávka a jeden vysoký stranický funkcionář ji nazval "nejškodlivějším dílem od založení Lidové republiky".

V roce 1987 Gao odjíždí na stipendium do Německa a s sebou si veze započatý rukopis Hory duše, který v roce 1989 dokončuje v Paříži, svém novém působišti. Jde o příběh muže hledajícího pokoj uvnitř, nový život a nová slova k vyjádření sebe jako jedince, toho všeho, co zmizelo ve víru Kulturní revoluce.

Ve svém pařížském útočišti píše Gao dál, neúnavně experimentuje se svými jazyky, pečlivě promyšlenou skladbou hledá stopy skutečnosti, které nenápadně odkazují jedna na druhou, směrem do obrazu - na způsob jeho velkých tuší, odvrácené strany jeho díla, kterou však vždy považoval za základ své tvorby.

V roce 1998 vydává svůj druhý autobiografický román, Bibli osamělého člověka, další krok za onen pomyslně poslední mezník ve snaze nalézt v sobě východisko i z toho nejstrašnějšího, co člověk dokáže přežít, ba i zapomenout.

Následující rozprava představí významného čínského exilového básníka Yang Liana, hosta loňského Festivalu spisovatelů Praha, a Gao Xingjiana, který na týž festival zavítá letos. Rozhovor, který přinášíme, je záznamem debaty, již oba autoři vedli loni v říjnu na Frankfurtském knižním veletrhu.

Denis Molčanov

Yang Lian: Již samotné slovo "mateřština" je významově velice bohaté - výrazy jako mateřská řeč či země odkazují k dědictví, tradici, k něčemu většímu, co přesahuje jedince a co ho činí součástí celku, jakým je vlast, společnost, rodina. Slovo intelektuál v čínštině doslova znamená "společenský prvek schopný znalostí" a upozorňuje na sociální rozměr poznání. Občas mám tváří v tvář současné literatuře pocit, jako by před každým - a zvláště se to týká čínských spisovatelů v diaspoře - ležela přímo povinnost zmocnit se jazyka, obrátit ho proti sobě, jedinci, s cílem vydat ho všanc... Jinak řečeno, my "neexistujeme" v jazyce, jazyk si v nás "existuje" nezávisle na nás.

Gao Xingjian: Hora Duše je můj pokus, jak do čínštiny přeložit simultánnost a mnohovrstevnost prožitků moderního člověka formou jakéhosi "proudu jazyka". Je toho ale čínština schopna? I já četl Prousta, Joyce, Virginii Woolfovou, takže jsem si uvědomil, jakými subtilními nástroji disponují k psychologickému popisu západní jazyky - čínština, ta umí dodat jen strukturu; psychologická složitost zůstává mezi řádky, v onom "rozkošném úšklebku" jazyka, v tom, co není řečeno. Tak však nelze stopovat, natož popsat jednotlivé vnitřní vrstvy či postupy. Mám...'2dli se svou čínštinou pokusit o něco úplně nového, musím nejdříve vynaložit veškeré úsilí k tomu, abych změnil její gramatickou strukturu. Kdyby čínština uměla napodobit i proměny v lidském vědomí, dosáhla by v mnohých směrech větší svobody, pružnosti, plnosti, než je tomu v západních jazycích. Protože se však v porovnání s nimi přesněji vyjadřuje na úrovni strohé logické analýzy, dovolil bych si v případě tvorby v čínském jazyce jako analogii k západnímu "proudu vědomí" navrhnout koncept "proudu jazyka".

Lidské vědomí je natolik nelogické, výbušné a těkavé, že se neumí podřídit ani přísným pravidlům času nebo vztahu subjekt- predikát, panujícímu v západních jazycích. Čínština se naopak umí chovat přesně jako vědomí. Důvodem, proč navrhuji raději výraz "proud jazyka", je to, že podle mě skutečný "proud vědomí" dosažitelný není. Víc než "proudu jazyka" člověk asi dosáhnout nemůže.

Yang Lian: Když jsem četl Horu duše, nabyl jsem pocit, že je to první čínský román, který si od začátku do konce uchovává výrazné vědomí samotného aktu psaní. Stává se, že se spisovatel natolik zaplete do toho, co píše, že zapomene i na to, že to, co píše, existuje jen proto, že to sám napsal. Následkem toho se způsob psaní ztotožní s obsahem, psaní samotné se stane obsahem hluboce spojeným s psychologií postav v ději. Ve srovnání s tím se pak samotná "věc děje" stává druhotnou. Ve své básni "Yi" [tj. uměle vytvořený znak vyjadřující přísloví: "nebe a člověk jedno jsou"] se pokouším silněji podtrhnout prostorovost jazyka, kterou nám dává jedinečnost čínského písma  - jeho znakovost. Poezie svojí psanou formou vyznačuje prostor, je prostorem sestaveným z jazyka. V něm jsou čínské mýty, legendy, historie a dokonce i slovo "Já" pouhými slovy vrženými v chaos a slitými v jedno. Čas se v čínštině nemění, slova jsou neustále přepisována do "jiného obnovujícího se příběhu" - do historie, kterou si sám vytvářím. Čínský jazyk historii umožňuje, aby existovala v přítomném čase.

Gao Xingjian: "Yi" je vynikající a důsledný experiment s čínským jazykem. Nejenže se dotýká literární formy, ale vytváří též komplexní jazykovou strukturu. Takové pokusy jsou projevem skutečného úsilí o vytvoření moderního čínského jazyka, přetvářející ho v něco zcela nového a hlavně vlastního.

Yang Lian: Někteří z nás jenom rezignovali, jiní píšou dál, další si zase jen "vypůjčují" z mentality, stavby vět, slovní zásoby a takových těch "příchutí" klasické literatury: z anekdot, povídek a divadelních her z dynastií Yuan nebo Song, tu a tam se to trochu moderně "okoření" a pokračuje se dál. Není to proto, že jedinec dnes [tj. po Kulturní revoluci] nahradil společenství a že ona svatá povinnost jednotlivých autorů vytvořit si vlastní jazyk - jinak řečeno tlak jazyka na jedince - byla příliš nesnesitelná? Možná že autor sám díky tomu přežívá, ale jeho dílo se bortí.

Gao Xingjian: To, že se člověk ocitne za hranicemi, se mi nezdá být nějak omezující, spíš mě to podněcuje. Možná že podněty spočívají právě v jistém omezení. Když se dnes dívám zpátky na věci, které jsem napsal v Číně, nacházím toho tolik, co bych dnes změnil, takové nečistoty v používání, příliš slabé uvědomění si jazyka. Dnes je můj jazyk, myslím, mnohem čistší. Také smysl pro zodpovědnost za vlastní jazyk je ostřejší - to je kreativita. Pokud si máme hrát s jazykem, musí to být extrémně dobré. Na žádné z rozpracovaných děl nemusíme spěchat, žádné nemusí být vydáno neprodleně, aby si ho lidé mohli přečíst hned. Jinak řečeno, psaní existuje pro sebe a svoje potěšení. Na psaní nahlížím jako na způsob, jak si vydobýt jistý druh svobody, takový přepych, díky kterému si ještě silněji uvědomuji svůj přístup k jazyku.

Yang Lian: Sociální, ideologický a dnes i ekonomický tlak v Číně stále otupuje autorovu pozornost k jazyku. Před každým leží v zásadě základní konflikt mezi touhou tvořit a omezením vlastním jazykem. Ve vnitřní Číně, mám...'2dli to tak říci, je tento protiklad často vyhnán ven, do sociálního prostoru, kde na sebe bere mnohé podoby, jako třeba v politice, kdy se boj za osobní práva a napětí ze sociálních problémů navenek projevují vytvářením jistého pocitu hrůzy z vnějšího ohrožení. Jenže v sociálně zkolektivizovaném prostředí může tento proces omezit a dokonce i zničit vnitřní propojení mezi "self", oním pocitem hrůzy a jakoukoliv introspekcí. Následkem toho přestává existovat jak politika, tak tvorba. Poté, co jsme opustili Čínu, naše nové prostředí dostatečně poukázalo nejen na tyto negativní zásahy, ale i na naši přirozenost jako autorů, a hlavně učinilo konflikt mezi jedincem a jazykem do očí bijící.

Gao Xingjian: Když tímto způsobem zmizí ostatní činitelé, jediné, čemu musí člověk čelit, je vlastní jazyk. Chci říct, že jediné, za co nese spisovatel zodpovědnost, je jazyk; jinak nezodpovídá ani za "vlast", ani za "lid". Nejenže se tak autor dostává mimo sociální prostředí svého původního jazyka, ale také mimo svoje čtenářstvo a v podstatě se ocitá ve stavu "úplného oddělení". Když jste zodpovědní jen vůči jazyku, vaše nároky na něj jsou mnohem tvrdší. V procesu tvorby musíte stále uvažovat nad tím, jestli následujete či nikoliv charakteristiky a pravidla čínského jazyka - a to se odráží na způsobu, jak zacházíte s rukopisem. Já jsem zpravidla psával v noci, těsně před tím, než jsem měl předat rukopis. Nyní ho mohu libovolně odložit stranou, vzít si ho zpět, přepisovat, jak chci, dokud se mi nezdá dostatečně čistý, aby mi mohl vyhovovat. Co se týče čistoty jazyka nebo jazykových experimentů, vždycky doufám, že dosáhnu dokonalosti. Když se mě někdo zeptá na to, co jsem pro své psaní v exilu získal, musím odpovědět, že jako autor mám větší klid, a i kdyby mě měl někdo číst až za tři nebo pět let, velké problémy mi to nedělá.

Na Tchaj...'2dwanu mně například měli poprvé proplatit autorská práva za knihu, jenže první rok se prodalo jen devadesát kusů a následující rok šedesát. Pak mě tam pozvali, takže třetí rok se prodalo nějakých dvě stě výtisků; nakladatel přitom vydal dva tisíce kusů. To se nemohlo nikdy prodat. A tak jsem napsal esej s názvem Chladná literatura. Exil autory zřejmě nutí, aby psali spíš horkou, zapálenou literaturu. Odloučením od společnosti a čtenářstva ztrácí psaní svůj praktický význam. Kdo chce psát dál, musí psát jen pro sebe. Udržování jisté úrovně tohoto potěšení, které je zároveň přepychem, má neocenitelnou, a tudíž velice důležitou hodnotu. Přístup k jazyku se tím pádem stává ještě těžším. A to je ona kladná stránka "exilu". Já bych dokonce řekl, že žádnou skutečně zápornou stále ještě nevidím.

Po dlouhá léta, co jsem žil a psal v Číně, jsem neměl ani v úmyslu publikovat. To se týká také Hory duše. Když jsem na ní v roce 1982 začal pracovat, bylo mým jediným cílem napsat knihu. Možná knihu, která za mého života ani nevyjde, já s tím v každém případě nepočítal. Věci se zcela vyjasnily až po mém příchodu na Západ. Mám...'2dli se však vrátit zpět k podstatě literatury, když jsem hovořil o "chladné literatuře", musím také poznamenat, že ani Cao Xueqin nebo Shi Naiyan, když psali Sen v červeném domě a Cestu na Západ, nikdy nepočítali s tím, že vyjdou knižně. Zaprvé na tom existenčně nezáviseli a ani sami nějak čtenářstvo nevyhledávali, psali nanejvýš pro pár nejbližších přátel, možná jen pro sebe, pro radost. Myslím, že to literaturu docela dobře vystihuje. Jako by se na jejím těle pořád přiživovalo tolik věcí, které vytvářejí takový tlak, že přestává dýchat.

Yang Lian: Ať už v Číně, nebo mimo ni, já mívám často pocit, že lidé nahlížejí na literaturu jako na něco "nezbytného", něco, čeho si společnost nebo život žádá. Já bych tuto "společensky angažovanou literaturu" přirovnal k jakési nitrožilní infuzi, v které jsou konflikty i cíle vlastní literárnímu dílu zahnány do vnějšího prostoru, kde se společností vytvářejí jakýsi "vnější okruh". Jak se však jehla vytáhne, společnost prohlásí autora za mrtvého. Kdybych měl mluvit za sebe nebo za nás, mám za to, že čím dřív dojde k tomuto odpojení, tím lépe. Čím dříve se infuze přeruší, tím úspěšnější je vývoj vztahu mezi tvůrčími existenčními impresemi a jazykem, který bych zde jako antitezi nazval "vnitřním okruhem". Když jsem byl ještě v Číně, snažil jsem si pro psaní vytvořit určitý rozestup mezi jazykem a povrchnostmi každodenního života. Jako by poslední věc, kterou jsem psal, byla zároveň poslední v mém životě, musel jsem všechno "vyzvracet" až úplně ze samého dna a pojmenovat to jazykem. V takovou chvíli se člověk vůbec nezajímá, jestli to někdo pochopí nebo přijme, jediné, na čem ti záleží, je čin tvůrce, aby poezie "byla". Po svém odchodu z Číny jsem s těmito tvůrčími zážitky nikdy nepřestal i přesto, že jsem se ze začátku obával jazykové bariéry. Potřeba zaznamenávání prožitků zůstala nenarušena. Propojení mezi lidmi a jazykem se stalo dokonce vyváženější, vědomější a jasnější, na něm zakládám svoje psaní.

Gao Xingjian: Právě proto se nemusím strachovat kritiků, nezáleží, jestli je kritika a jaká, jestli je čtenářstvo, nebo není. Já mohu jen doufat, že moji dobří přátelé budou číst mé knihy a že s trochou štěstí se o ně začne časem zajímat pár dalších lidí. Taková rozprava bez odpovědi. Něco se hodí do moře a ani vlnku to neudělá, proč chtít psát dál? Odpověď lze hledat jen v rámci osobního přínosu a uspokojení. Někdy mám chuť prostě si jen sednout za stůl a psát, to stačí. Záměry takového psaní jsou nutně nezištné. Text, který nemá čtenáře nebo publikum, není přece něco špatného. Samozřejmě, když píšu divadelní hru, na publikum myslet musím. Proč? Protože patří k základům dramatické formy. Dobrá hra si žádá účinný vztah mezi publikem, herci a rolemi. Mám...'2dli však takovou formu uplatnit, potřebuji publikum bez příslušnosti, je jedno, jestli je čínské, francouzské nebo jiné.

Yang Lian: Myslím, že já jsem si svůj jazyk uvědomoval už v Číně, ale vědomě se zcela odtrhnout od skupiny a stejným způsobem založit své psaní jako svoji antitezi, to bylo možné až mimo Čínu. Tato "individuace", "zvnitřnění", je velkým přínosem života v exilu. Svým přátelům jsem dokonce s to tvrdit, že se jedná o zásadní proces, v kterém jsou danosti společenského zevnějšku nahrazeny vnitřní potřebou jednotlivce.

Gao Xingjian: Nejvyšší důvod takzvané závažné literatury nekomerčního charakteru leží v literatuře samotné a nikoliv v tržní ceně nebo reakcích publika a společnosti. To nutně přispívá k jisté lidské hrdosti - ve světě sice žijeme, ale jediné, po čem v něm toužíme, je vyjádření sebe sama. Naše takzvané psaní není nic jiného než schopnost jedince stavícího se ve svém malém měřítku čelem k světu, v kterém žije. Jestli si ho lidi všimnou nebo ne, by nemělo hrát žádnou roli. Jinak řečeno - psaní je završování sebe sama. Psaní mimo Čínu pro nás znamená, že se změnila nejen řeč, ale dokonce i cíl a materiál. Když jsem v září 1989 dopsal Horu duše, cítil jsem, že jsem se právě dostal za jistý "čínský komplex". Všechny kulisy té knihy stály v Číně, pracovat na jejím zakončení, to bylo jako se blížit k naprostému konci všeho - také mě to vyléčilo z nostalgie po Číně. Opravdu se tak dělo jen pro mě, jistým způsobem mi to psaní zabraňovalo stát se vyděděncem daleko od domova. Všechno jsem to nosil v sobě. Tohle "sebezavršení" se ukázalo jako něco nepředstavitelně naplňujícího. Po této zkušenosti mohu upřímně říct, že jsem téměř přestal snít o Číně, zatímco předtím byla Čína ve všech mých snech - jako krajina, atmosféra, podvědomá touha. Psychologicky mi to velice prospělo - stal se ze mě exilový autor, který nenáleží žádné "zemi" a toulá se světem. Co je na tom špatného?

Yang Lian: Je myslím zajímavé, že byť jsem sám opouštěl Čínu bez znalosti jediného anglického slova, musel jsem si ve své tvorbě projít stejným psychologickým procesem. Předtím v Číně jsem už pět let souvisle pracoval na svém básnickém cyklu "Yi".

První náčrt byl dokončen v květnu 1988, druhá verze poslední básně se jmenovala "Návrat domů", jejíž poslední verš zněl - "A všechny ty neosoby, co nemohly se vrátit, právě přišly domů". V srpnu toho roku jsem byl už v Austrálii, v roce 1989 jsem na Novém Zélandu "Yi" přepracoval. Většina událostí mé exilové existence mě přesvědčila o správnosti takového básnického uvažování. Ta báseň byla jako dlouhá cesta jazykem, na které až návratem zjistíme, co jsme získali. Zde již není zapotřebí složených konceptů jako "vlast", zde se i "mateřská řeč" stává něčím druhotným. S tímto přístupem k jazyku souvisí také mentalita dívající se na vše jako na skutečnosti bez kořenů, kde život je jako cesta dalekou krajinou, v které je všude stejně, tedy i v Číně. Ono totiž stačí, abys někde žil víc než rok, a už se začínáš nervózně ošívat, chce se ti pryč ze strachu, abys zas někde nezapustil kořeny a nestal se opět závislým na nějakém kusu země.

Gao Xingjian: V tom máš pravdu. Je to jeden z instinktů člověka. V čem spočívá? Člověk musí pořád s něčím soupeřit. U mě to například znamená, že nechci být spojován s francouzskou kulturou a dokonce ani s francouzským jazykem. A když se mi stane, že napíšu něco ve francouzštině, stále s tím jazykem dělám něco déplacé [nemístného] a píšu s jistou dávkou étrangeté [podivnosti]. Kdyby se náhodou někdy stalo, že by mně jako cizinci připsali nějaké nové slovo a francouzské publikum ho přijalo, bude to úplně stejné, jako když si hraju s jazykem v čínštině. To je můj obecný přístup k jazyku. Myslím, že na tom se shodneme oba - protivíme se nejen pojmu "matka...'2dvlast", ale i jakémukoliv nacionalismu. Vždycky když ve Francii přijde k moci pravice, začne to zavánět nacionalismem. Na mě to působí odpudivě a raději se takové kultury straním. Mnoho spisovatelů minulého století si exil sice prožilo, ale žádný z nich jen pro svou lásku k vlasti.

Yang Lian: Vždyť i filozoficko...'2dliterární základ dvacátého století se budoval v exilu a v jeho vnímání - Marx, Freud, Joyce nebo Mann, to hluboce ovlivnilo chápání sebe sama i existence.

Gao Xingjian: To se čínskému národu zatím nikdy nestalo, až nyní...

Yang Lian: Nemohli bychom říct, že se dnes před čínskými autory, nebo alespoň některými z nich, otevírá možnost navázat a stát se součástí moderní duchovní historie? Díky osobitému vnímání exilu a jeho duchovnímu významu, který je přesným opakem jeho možného fyzického a politického dopadu, bychom konečně mohli nabourat ty skupinové mentální struktury - konfuciánské cyklické smýšlení devastující osobu jedince, a začít chápat hledání literární formy jako náš výzkum lidství.

Gao Xingjian: Ten, kdo si je plně vědom sám sebe, zůstane v exilu navždy. Ten, komu se podaří strhnout ony slupky, které kolem něj ostatní vrstvu po vrstvě omotávají, ten postupně a pevně zakládá sám sebe, svou hodnotu - včetně sebepochybování.

Yang Lian: Nazvěme to třeba "individualismem" nebo "sobectvím". Je to paradox - autorův návrat k sobě samému prospívá nakonec všem ostatním. Dnes, když už se ten urputný, nekonečný a svatý boj za novou formu literatury stal konečně bezvýznamným - za jakou literaturou se vydáme?

Gao Xingjian: Odpovědí by mohla být ona otřepaná fráze o nesmrtelnosti Shakespeara. Jeho vyjádření duchovních pohnutek člověka či analýza našeho lidství jsou zkrátka dokonalé, má v sobě všechno, co bychom si měli přát i my - formu, obsah, současnost i věčnost. Tváří v tvář jeho dílu ztrácí naše diskuse význam. Nám je zapotřebí literatury, která se obejde bez atributů, kategorie jako čistá, vážná, experimentální, moderní, postmoderní nenesou pro literaturu žádný smysl. My se pořád musíme navracet ke své vlastní zkušeností a soustředit se na to, co dělá vlastní já.

Ze zvukového záznamu diskuse na Frankfurtském knižním veletrhu

v říjnu 2009 přeložil Denis Molčanov.

Blok věnovaný básníku Yang Lianovi přineseme v příštím čísle.