Martin Prinz

Přes Alpy

(Z Terstu do Monaka - pěšky mizející krajinou)

Šedesát osm metrů nad mořem

Vztyčil jsem se, netroufal jsem si skoro ani dýchat a poslouchal jsem. Někde štěkal pes, potok hučel, poryvy větru v korunách stromů zesílily. Nevím, co mě tak vyděsilo. Naslouchal jsem zvukům noci a slyšel jen potok. A podle brnění v nohách jsem poznal, že moje cesta právě začala.

Za nocí ve stanu jsem pak takhle rázem procitl ještě mnohokrát, ať už jsem tu ve svém malém obydlí ležel za větru či deště a slyšel řvát srnce nebo čmuchat kolem jiná zvířata. Často mě vyděsil nějaký zvuk, který byl sice slyšet i po probuzení, ale nebylo patrné, odkud vychází, ani co to je.

První večer jsem se neustále díval na mapu Alp s vyznačenou trasou Via Alpina: Ten první den jsem se od výchozího bodu nedostal ani na šířku prstu. Vzdálenost z Terstu do Monaka jako by se tím stala ještě nepochopitelnější. Jako bych si tu pěší pouť i teď pouze představoval. Sebe, v přístavu v Muggii, batoh na zádech, v ruce hůlky, naplněn současně malomyslností i radostným očekáváním.

První impuls, první klapnutí hůlek o asfalt a první krok, druhý, třetí, čtvrtý... až do Rifugia Premuda, kde jsem se pod stromem ve stanu tak strašně vylekal. Náhle se zdálo, že se ke mně blíží nějaké kroky. Pohybovalo se to mrštně a s dusotem jako medvěd. Medvěd, který se ve chvíli, kdy se na mě vrhnul, proměnil v cosi neuvěřitelně lehkého, jako peřina v kožichu.

Byl to jen sen, ale stejně jsem měl ráno pocit, jako by to byla skutečnost. Ležel jsem tu, hleděl na strop stanu, pokrytý kapkami, vstříc načervenalému světlu nového dne. Neslyšel jsem, že v noci pršelo. Ale stan byl natolik mokrý, že to nemohla být jen kondenzovaná voda.

Venku šuměl potok. Panovalo bezvětří. Nikde nezaštěkal ani pes, ale v sobě jsem cítil takřka hmatatelný, a přitom vzdálený hukot.

Častokrát jsem si představoval den, kdy se vydám na cestu. Ne jenom týdny dopředu, nýbrž celé roky; od chvíle, kdy jsem v létě v roce 2005 narazil na internetu na červeně vyznačenou trasu Via Alpina se stručným popisem, údaji zeměpisné délky a výškovými diagramy jednotlivých úseků od přístavu Muggia, přes celý pás Alp až do Monaka.

Bylo to na sklonku horkého letního dne, okna dokořán, venku už byla tma. Z blízkého hřiště bylo slyšet hrající si děti. Otevřel jsem si lahev bílého vína, jehož kořeněnou chuť cítím dodnes, neboť mi připomněla jistý popis vína v jednom Simenonově románu o komisaři Maigretovi.

Celé další dva roky, které jsem pak strávil nad románem Skvělý pár, jsem Viu Alpinu nemohl dostat z hlavy. Přestože Alpy byly to poslední, co by mi kdy přišlo na mysl, když se jednalo o to spojit psaní se schopnostmi vrcholového sportovce, jímž jsem býval, takže překonávat dlouhé pěší vzdálenosti pro mě nebyl žádný problém.

Když jsem totiž myslel na Alpy, nemyslel jsem na sebe. Spíš se mi vybavil dědeček, který se silnými lany a v těžkých kožených botách zdolával ty nejvyšší vrcholy - ...ovšem hlavně mi vyvstal před očima obraz mého strýce.

Strýc byl pro mě od dětství měřítkem každé hory, každého horského hřebene, stěny či ledového svahu. Byl ztělesněním věčné otázky, jestli už byl na tom či onom vrcholu, zda by dokázal vylézt na tuhle či tamtu stěnu. Lhostejno, zda šlo o nejvyšší vrcholy jako Matterhorn, Mont Blanc a Mount Everest, nebo pouze o skalní sloupy jako Turmmauer a Čertova kazatelna v kraji mého dětství. Posledně jmenovaná hora, takřka ve shodě se svým pekelným jménem, pro mě byla též symbolem zřícení. Protože jedno takové zřícení z Čertovy kazatelny přežil jen díky tomu, že přistál na stromě.

Kopce, vrcholy, expedice: to pro mě představoval a v tom pro mě byl také odjakživa nedostižný. Tenkrát jsem ještě nechápal, že ona nedosažitelnost spočívala v něm samotném. Děsila mě ale už jako dítě, a proto jsem ho patrně nikdy netoužil napodobit.

Via Alpina mě však nezaujala kvůli svým vrcholům. Vedla jistým životním a kulturním prostorem, jak jsem ho jako dítě ještě zažil. Vyrůstal jsem na východní hranici Národního parku Kalkalpen, který už možná za pár desítek let nebude existovat, pokud se nepodaří zastavit úpadek místního zemědělství.

Potud se mi zdál plán, že budu na takové cestě vyprávět o zdejším životě dříve, než zanikne, dostatečně vzdálený nejenom nepřístupným vrcholům mého strýce, ale též oněm duchovním, v dnešní době však hlavně přemrštěně esoterickým útěkům z každodennosti, které se v posledních letech staly takovou módou.

Neboť žádná z celkem pěti tras Via Alpiny - počínaje tou nejkratší, Zelenou cestou, vedoucí přes třináct zastávek z Vaduzu až k vrcholu Jungfrau v Bernské vysočině, a konče nejdelší Červenou cestou - neodváděla člověka od přítomnosti, ale vedla jej naopak přímo k bolestným otázkám dnešního života. Ať už přitom šlo o vztah člověka k životnímu prostředí, nebo o poměr mezi prací a volným časem, vztah mezi městem a venkovem či o agrární nížinné oblasti v porovnání s horskými.

Tak jsem to zformuloval v prvním exposé ke svému cestovnímu a písemnému projektu. Aniž jsem věděl, že se přitom vyhnu nedostupným vrcholům svého strýce právě tak málo, jako vlastním bolestným otázkám a úniku z všedního života.

Musel jsem se umýt. A to rychle. Spacák byl propocený už od chvíle mého prvního úleku. A za to nemohl jenom medvěd. Ve výšce šedesát osm metrů nad mořem s terstským zálivem na dohled bylo prostě na péřový spacák moc teplo.

Zvony v údolí zvaly na ranní mši, azyl měl ještě zavřeno, a tak jsem se musel umýt v potoce. Zatímco o pár týdnů později jsem k němu klopýtal už napůl svlečený, ono ráno jsem se ještě složitě oblékl ve stanu, takže venku mi ve zpocených šatech byla o to větší zima.

V potoce to naštěstí bylo jedno. Nejdřív nohy, potom trup, všechno mě svědilo. Kdyby byla voda hlubší, hned bych se do ní celý ponořil, přímo jsem teď po tom svěžím chladu prahnul.

Slunce nad vápencovými skalami zatím svítilo do údolí čím dál intenzivněji, bylo slyšet monotónní šum ze silnice, vedoucí z Terstu do Koperu. Mě ale přemohla představa, že jsem v této chvíli, kdy na kůži cítím každičký sluneční paprsek, sám na světě, a pocítil jsem strach a štěstí zároveň.

Hory - zdály se mi nedosažitelné, alespoň při pohledu na vyšší, obtížnější vrcholy, nejen kvůli vynikajícím horolezcům v mojí rodině, nýbrž i proto, s jakou samozřejmostí lemovaly údolí, ve kterém jsem vyrostl. Byly mým domovem, který byl ale příliš blízko na to, abych ho mohl nalézt bez odboček a oklik.

Nejrůznější tvůrčí plány, spojené s psaním o mých pěších cestách, nebyly ničím jiným, než takovými oklikami. Počínaje projektem, kdy jsem se ze svého vídeňského bytu den za dnem vydával na pěší pochody, aniž jsem měl nějaký předem stanovený cíl. Až po trochu konkrétnější plán v létě 2005, kdy jsem se rozhodl běžet západním směrem napříč celým Rakouskem.

V tom roce slavilo Rakousko šedesát let od konce války a osvobození, padesát let od podepsání Státní smlouvy, a navíc desetileté výročí vstupu do EU. Přesycen všemi těmi proslovy, zprávami, analýzami a komentáři jsem se nakonec sám sebe ptal, jak vlastně vypadá všední den v osadách, sídlištích, vesnicích a maloměstech po celé zemi: O čem se baví starší ženy dopoledne v cukrárnách a kavárnách a muži v hospodách pozdě do noci, co stojí v místních partajních plátcích, nebo v obecních a okresních novinách.

V běžeckých botách a tričku, s nepromokavým lehkým zavazadlem, oblečením do hospody i kavárny, poznámkovým blokem, tužkami, doklady, kreditní kartou, mobilem a penězi jsem měl jako někdejší juniorský závodník v běhu na lyžích a pozdější vytrvalostní běžec překonat Rakousko za tři týdny od východu na západ.

K tomu, že poběžím, jsem se nerozhodl ze sportovních důvodů, ale proto, že běžec se krajinou pohybuje rychlostí, při níž se sice každý den dostane do nového údolí, možná dokonce do úplně odlišných oblastí, ale přitom je dost pomalý, aby vnímal to, co by nejen v autě, ale i na kole přehlédl.

Pěšky nejste odkázáni na silnice ani cesty, pěšky se můžete vydat přes louky a lesy, přes potoky a křoví. Přitom jsem nechtěl na nejvyšší vrcholy a průsmyky, ani jen tak podél Dunaje a hlavních dopravních tras; chtěl jsem se vydat po hřebenech, projít sedly a horskými přechody, údolími a osadami, jež kdysi tvořily důležité spojnice. Dříve než z údolí kvůli motorizaci zmizely cesty samá odbočka a objížďka, vybudované v devatenáctém a dvacátém století.

Ovšem při práci na románu, která trvala déle, než jsem předpokládal, jsem na svůj běh Rakouskem v roce 2005 už vůbec nemyslel.

Zato jsem ale objevil Viu Alpinu. A ta nevedla pouze jednou, ale osmi zeměmi; neprocházela údolími, ale horskými průsmyky ve výšce 2800 metrů nad mořem.

Teď už to nešlo s lehkým zavazadlem. Na cestu přes celé Alpy bylo nutno sbalit do batohu vybavení na pět měsíců, a navíc, vzhledem k výškovým rozdílům, i pro všechna roční období. Před takovou cestou nezamkne člověk jednoduše byt a neodejde, ale nese si ho s sebou na zádech, i se stanem, spacákem a karimatkou. Alpy nepřekonáte během ani pochodem. Nečeká vás obyčejná horská túra, ale skutečná pouť.

A ať od onoho večera s bílým vínem, chutnajícím po Maigretovi, uběhlo kolik chtělo času, po čtyřech letech u psacího stolu jsem se nemohl dočkat, až se vydám na cestu. Ale pak, když jsem měl před sebou už jen pár měsíců na rešerše a přípravu, ubíhal čas až moc rychle.

Tak rychle, že - jak se tak hezky říká - než jsem se nadál, zbývaly mi už jen týdny, a pak už jen dny. Devět dní, šest, pět dní, a najednou bylo třeba ve velkém spěchu vyřídit poslední záležitosti, na které bylo pořád dost času. V Outdooru vyzvednout nový péřový spacák, vzít či nevzít kamaše, obstarat rezervní baterie do čelovky a rezervní baterii do nového multifunkčního mobilu, opatřit pončo do deště s nastavitelnou délkou a napsat pro lifestylovou přílohu Der Standard příběh pojednávající právě o těchto cestovních přípravách.

Už jenom pár dní. Zatím to všechno byly pouhé představy. Představy jako ta, jíž začínal můj první novinový příběh:

...už jen pár dní a budu stát v přístavu v Muggii. Žádná loď mě ale nebude houpavě unášet z přístavu, dokonce ani vlak, pomalu vyjíždějící z nádraží, mě nepoveze pryč, zatímco moje přítelkyně v dálce bude stále menší a menší. Budou to mé vlastní nohy, jež na Piazza Marconi pomalu vykročí pryč od Sabiny, kolem Dómu, vzhůru ke Castellu, směrem k poutnímu kostelu, který tam shora ochraňuje mořeplavce, mě však ne.

Vlastní nohy, tak to pak skutečně bylo. Ačkoli nekráčely, jak jsem si to častokrát představoval, podél pevnosti k poutnímu kostelu ani po žádné historicky a kulturně významné cestě, která by se vyskytovala v cestopisech jako dopravní tepna, po níž se kdysi vozilo zboží z Karstu na trhy do Muggii. Nýbrž kousek podél moře, kolem úzkého ohrazeného přístavního mola, na kterém ležely na podložkách a šátcích ženy lačné prvních slunečních paprsků, jež neodradily ani výfukové plyny a hluk aut. Pak přes kruhové objezdy a pod dálničními mosty kolem opuštěného a dílem zchátralého průmyslového areálu směrem na Karst.

Když si vzpomenu na začátek své cesty, vybaví se mi štěkot psů. Kdesi za plotem filiálky závodu, v zahradách rodinných domků, všude stejný štěkot. A - vzpomínám si na svůj batoh, na to, jak příšerně byl těžký, jak jsem se bál o kolena a jakou hrůzu jsem měl ze své nešikovnosti, že se hned na začátku zraním.

Nic z toho v mém poznámkovém bloku nestojí. Ani to, jak ve vesničkách na úbočí Karstu všichni vždycky potřásli hlavou, když jsem na otázku, kam že to jdu, odpovídal: "Do Alp."

Alpy, jak zněla jednohlasá odpověď, začínají přece až u Udine. A to je pěšky moc daleko. Zatímco v Muggii mi jeden rybář vypočítával přednosti moře. Moře, říkal otočen ve svém člunu zády ke břehu, je otevřené a volné, s horami prý nechce mít nic společného.

[...]

Středozemní moře mezi námi

Příští den jsem se vyfotografoval v zrcadle. Proč? - To jsem nevěděl. Stejně jako jsem netušil, že snímky, které jsem to ráno s pomocí zrcadla udělal, budou po všech těch autoportrétech s foťákem v natažené ruce na této cestě poslední.

Ani ne o hodinu později jsem si udělal první přestávku, ještě před výstupem. Ani přitom jsem nezpozoroval nic podezřelého. Ve vsi jsem si koupil kaštanový chleba, salám a sýr a teď jsem je pojídal, sedě přitom na kameni. Kolem prošel mladý pár, usmáli se. Z luk bylo slyšet bzukot.

Sotva bych si dovedl jako poslední představit krásnější den. Právě proto, že jsem nevěděl, že to bude poslední den cesty. A jak dlouho bude takový poslední den trvat - takřka celou věčnost. Každopádně dost dlouho na to, aby měl s běžnými kalendářními dny společného ještě mnohem méně než všechny ostatní dny mojí cesty.

A přitom musí právě poslední dny začít buď v určitý okamžik před cílem, nebo naopak až po jeho dosažení. Jako počátek cesty cestou.

A tahle začala v Névache. Po svačině jsem se nejdřív vydal modřínovým lesem vzhůru k Chalets de Buffére, těšil jsem se, že polezu zas do pořádně strmého svahu, vzpomínal na stoupání lesní cestou k Schachenhausu nebo k Schadonaskému průsmyku a samozřejmě na příkrou stezku na Gargeller Joch nebo na cestu na Col des Perris Blanc. Ze všech dřívějších vozových, hospodářských nebo lesních cest, po kterých dnes jezdí offroady, byla ta nahoru na Chalets du Buffére nejstrmější.

Při takových ohlédnutích se během dnešního výstupu přiblížil konec, jako by už dávno začal. Ohlédnutích, která nevyvolala jen něco minulého ze vzpomínek, ale ještě jednou zpřítomnila, co jsem od Névache po Le Monetier...'2dles...'2dBains prožil.

Asi proto jsem si ten den udělal tolik přestávek. Poslední poblíž Chalets du Buffére s výhledem na Claréetal, kolem dokola už dávno žádní plaší svišti, ani salám, sýr, hořčice a kaštanový chleba na klíně.

O půl hodiny později jsem už kráčel vzhůru dlouhými skalnatými serpentinami směrem na Col du Buffére. Bylo vedro, na nebi ani mráček. Člověk jako by si na nejjižnější alpské čtyřtisícovky naproti, Barre des Ecrins a sousední vrcholy mohl skoro sáhnout. Vysoké, mocné věže. Ovšem na španělské rytířské hrady jsem si vzpomněl zřejmě spíš kvůli horku a holým jižním úbočím přede mnou než kvůli věžím. Koneckonců, ještě nikdy jsem španělské rytířské hrady neviděl.

A dál už jen holé svahy bez stromů a beze stínu, svažující se v čím dál větším vedru do údolí Guisany, tekoucí od Le Monetier směrem na Briancon. V Brianconu jsem chtěl přenocovat a napsat druhý den další kapitolu své Rondo...'2dsérie, než zamířím pozítří na letiště v Turinu. Nemělo smysl ten jeden a půl dne, co zbýval, pokračovat v cestě, protože Briancon byl až po Chiapperu jediným místem s dopravním spojením.

V popisu těhotenství týden za týdnem stálo:

Její dítě teď měří přibližně 43 centimetrů a váží skoro tři kila. Tělíčko se zakulacuje. V děloze mu začíná být těsněji. Celkově ubývá plodové vody. Pohyby jsou méně časté. Důležité je cítit je aspoň několikrát za den. Jinak se doporučuje vyhledat pro jistotu lékaře.

Zpětně vím, že cesta do Le Monetier už znamenala loučení. A to tím víc, čím níž jsem klesal v pražícím slunci po jižních svazích. Jako bych tu mezi skalními stěnami, lukami a někdejšími poli mířil k podobné vesnici skutečně naposledy, a přitom do ní, jako tak častokrát, vstoupil zadní, vzhledem k současným průjezdovým silnicím, sotva používanou, takzvanou hospodářskou cestou, což bývalo kdysi pravdivé označení.

Jakkoli intenzivně jsem ty chvíle prožíval, kdybych byl věděl, že tady začalo loučení, jistě bych z toho všeho byl schopen vnímat pouhý zlomek. Možná proto znamená naposledy zřídkakdy ten úplně poslední moment, ať už jde o cestu, přátelství, lásku nebo vlastní život. Namísto toho bývá konec pokaždé spojen s okamžikem, kdy to člověk ještě nevěděl, ba ani netušil, a to, co tehdy prožíval, si zcela jistě nespojoval s koncem či loučením.

A tak tomu bylo i v to letní odpoledne, když jsem se ocitl u prvních domů Le Monetier. Tlusté světle hnědé zdi, pyšné modřínové balkóny, zvuky všedního odpoledne. Restaurace byly zavřené, poohlížel jsem se po dopravním spojení do Brianconu, měl jsem ještě trochu času a objevil jsem lahůdky, které už měly otevřeno a které jsem po chvíli opouštěl obtěžkán lahví génépy, bažantí terinou, salámem, citronovým koláčem a kaštanovým chlebem. Místo abych si našel místo na piknik, sedl jsem si na terasu jednoho baru, pil víno, četl si v knize Jonathana Rabana o umírání otce, napsal Ruth dlouhou esemesku, brzy nato vypil druhou skleničku a cítil se unavený a bdělý zároveň.

První obchody pomalu otvíraly. Johathan Raban vyprávěl, že si nechal vzít míru na smuteční oblek, už když jeho otec umíral. A žár odpoledního slunce se poznenáhlu měnil v jiné světlo.

Kdy jsem ale přišel na to, že konec už začal? Když ani po druhé skleničce vína nepřišla žádná odpověď od Ruth? Nebo když jsem si zase jednou napsal do bloku: Klára, Lilli, Friederike, Helena, Fritz. A hned pod to velkými písmeny: Friederike, Klára, Fritz.

Nevím.

Pod tím v bloku stojí, že to kolem voní roztaveným silničním dehtem. Rozhodnutí padlo možná v autobuse. Cestou do Brianconu, řadou obcí, které hlavně teď v létě představovaly jen zastávky v údolí a jejichž architektura působila jako kulisa pro nějakou historickou science...'2dfiction.

V hotelu v Brianconu jsem si na každý pád zapsal odjezdy vlaků.

[...]

Možná jsem se doopravdy rozhodl až tady. Když jsem v pokoji odložil batoh a otevřel okenice. Ještě si vzpomínám, že ve chvíli, kdy jsem vstoupil na balkón, zírali do večerního slunce z maličkých balkónů a zadního dvora cyklisti, kteří dorazili do hotelu současně se mnou.

Col d`Izoard, Col de Vars, Col du Galibier - to budou v příštích dnech určitě jejich cílové stanice. Stoupání směrem k Izoardu začínalo přímo v Brianconu. Cestou z autobusové zastávky do hotelu jsem minul odbočku.

V té chvíli na balkóně byla náhle únava posledních sedmi dní, které jsem strávil na cestě, únava z odpoledního slunce a vína tatam. Namísto toho jsem pocítil chuť se co nejdřív bez batohu, s lehoučkým závodním kolem taky projet zdejšími horskými průsmyky. Se vší silou, kterou mi tahle cesta dala a kterou jsem stále ještě nedokázal docenit, i kdybych s sebou nakrásně měl přístroj na měření tepu.

Cesta byla u konce - jakkoli jsem v ní pokračoval ještě i po víkendu, určeném přípravě na porod. Neboť uprostřed úvah o jízdě na kole se náhle vynořila jiná touha: touha po domově. A mezitím jsem si při představě, jak pozítří, až napíšu další příběh pro Rondo...'2dsérii, poletím do Vídně, kde v mém bytě čeká Sabina, jen o to jasněji uvědomil, že z této cesty už dávno není návratu.

Z úvodní a závěrečné kapitoly německého originálu Über die Alpen. Von Triest

nach Monaco - zu Fuss durch eine verschwindende Landschaft (München,

C. Bertelsmann Verlag 2010) vybrala a přeložila Zuzana Augustová.

Rakušan Martin Prinz (1973) je autorem tří románů (Lupič, česky Z. Augustová, Havran 2008; Ticho loutek. Inspektor Starek zašel příliš daleko a Skvělý pár, ukázka v překladu Z. Augustové v Souvislostech 2/2010). Podle jeho prvotiny Lupič natočil režisér Benjamin Heisenberg stejnojmenný film, který měl premiéru na Berlinale 2010. Loni vyšel Prinzovi knižně literární cestopis Přes Alpy. Z Terstu do Monaka - pěšky mizející krajinou, který původně vydával na pokračování v deníku Der Standard. Jedná se sice zčásti o cestopis goethovského či máchovského typu, ale vypravěč zde nevystupuje jako romantický básník, jenž by krajinu poměřoval vlastní osobností a skrze ni vyjadřoval své stavy a naladění. Autor podává velice střízlivé svědectví nejen o svém vybavení na cestu (pětatřicetikilový batoh, ve kterém si nesl "obydlí" i "práci" s sebou) a o vlastních "vrcholových" fyzických výkonech, ale především o mizející krajině, částečně krajině svého dětství. Součástí obálky knihy je mapa té části Evropy, jíž se Alpy táhnou, s červeně vyznačenou trasou, kterou Martin Prinz pěšky během půl roku zdolal.

Současně jde o knihu navýsost politickou. Když Prinz charakterizuje své psaní, hovoří o "projektech". Nejde ani tak o rekonstrukci vlastní či rodinné prehistorie (Prinzův strýc zdolal jako horolezec všechny myslitelné vrcholy). Prinz sám býval vrcholovým sportovcem a už dříve jako spisovatel svou tvůrčí činnost různým způsobem s fyzickým pohybem krajinou spojoval (viz román Lupič, jehož hrdina, maratonský běžec, je nepřetržitě na útěku, ať už běží, anebo ujíždí v ukradených autech).

Prinz dokáže dát svým psaním fyzickému pohybu povznášející, až duchovní dimenzi. Ale též dimenzi politickou: v cestopise zmiňuje svůj běh napříč Rakouskem v roce šedesátého výročí konce války a padesáti let od podepsání rakouské Státní smlouvy. Ještě silnější politická vrstva je setrvale přítomna právě v alpském cestopise. Jde totiž o pouť kulturní krajinou, kterou člověk po tisíc let utvářel. Přestože jsme ji považovali naopak za "původní, nedotčenou" přírodu. Prinz ukazuje, jakou rychlostí se začíná skutečná původní podoba krajiny vynořovat ve chvíli, kdy ji lidská ruka přestává obhospodařovat. V době, kdy se hodnota fyzické práce měří pouze finanční rentabilitou, opouštějí horští zemědělci svá hospodářství a krajina se propadá zpět do prapůvodního chaosu, ztrácí lidské rozměry a mění se v nepřátelské území.

Prinzův cestopis však je také - paralelně - osobní tím nejintimnějším způsobem. Nejenže jak sám autor píše, cesta v takovém měřítku už nutně nepředstavuje pouhou pěší túru, ale pouť. Ať už duchovní či životní. Pouť je vůbec jedním ze základních archetypů evropské kultury. Martin Prinz navíc svou pouť podnikal jako osobní variantu těhotenství, jako svůj způsob očekávání dítěte - v rozpadajícím se vztahu. Partnerka (více či méně bývalá) mu podávala pravidelné e...'2dmailové zprávy o prenatálním vývoji a růstu potomka, které Prinz v knize pečlivě zaznamenává. Pouť sloužila tedy také jako netradiční příprava na narození dítěte a otcovství. Byla duchovní přípravou na rodičovskou roli, jejíž po staletí tradovaná podoba mizí ze současné společnosti a současné "rodiny" stejně rychle jako tisíc let stará tvář krajiny, kdysi člověkem stvořená.

Z. A.