Mo Yan

Země alkoholu

Ředitel dolu a tajemník stranického výboru stojí naproti sobě, levou ruku složenou na prsou, pravici napřaženou přímo před sebe, dlaně jako pravítko, svým postojem jako by z oka vypadli dvěma řádně secvičeným policejním regulovčíkům. Oba mají na tváři tentýž záhadný výraz, řeklo by se, že se odrážejí v zrcadle. Mezi nimi se line třpytivá cesta, metr široký běhoun sytě rudé barvy mířící do skvostně osvícené chodby. Hrdinské odhodlání vyšetřovatele Dinga Skobiceho se před tak upřímnými projevy kurtoazie vypařilo do poslední kapky, po boku obou předáků bázní zkoprněl a neví, má...'2dli v čele pokračovat dál. Vřelý výraz, jenž se jim zračí v obličeji, připomíná rozteklé, lepkavé sádlo, jež však před Skobicovým váháním vůbec neřídne, naopak stává se ještě hutnějším. Bohové bývají zpravidla zticha, to je pravda, oni také mlčeli, jenže jejich postoj sám se jevil mnohem výřečnějším, než kdyby kanul z těch nejsladších slov, nedalo se mu odolat. Skobice se sice nerad, přesto se vzrušením postavil do čela průvodu, ředitel dolu a tajemník stranického výboru jsou mu hned v patách, společně vytvářejí ukázkový rovnoramenný trojúhelník. Podzemní chodba se zdá nekonečná, Skobiceho v duchu již přepadají pochybnosti. Úplně přesně si vzpomíná na to, že ten lán slunečnic nahoře mohl obklopovat nanejvýš deset budov, kam tedy může sahat tato dlouhatánská chodba? Na stěnách s mléčně bílou tapetou jsou vždy po třech krocích zrcadlovitě rozmístěny červené lampičky ve tvaru rozdvojené pochodně. Ze zdi jako by trčely vskutku věrné napodobeniny pozlacených paží třímajících rudou louč. Přepadá ho trýznivý pocit, že za každou lampou stojí bronzová socha titána, takže se mu během celé cesty zdá, že prochází hustým špalírem ježících se pušek. Stal se ze mě zločinec a z ředitele a tajemníka vojenská eskorta předvádějící zatčeného. Skobiceho srdce poskakuje, jeho mozková tkáň je na roztrhnutí, ještě že ho svlažuje proud několika chladivě jasných myšlenek. Pomyslel na důležité poslání, posvátnou povinnost, která mu leží na bedrech. Zašpásovat si s holkou by výkon svatého poslání omezit zřejmě nemělo, o alkoholu se to však již říci nedá - při špásování zůstane mysl jasná, zatímco alkoholem bývá zcela ochromena. Zastavuje se a otáčí hlavu se slovy:

"Připomínám, že jsem tady na inspekci, nikoliv abych pil."

Z jeho slov zaznívá něco lehce nezdvořilého. Ředitel s tajemníkem si vyměnili pohledy a bez jakékoliv zloby, s touž přívětivostí odpovídají:

"Ale ano, ale ano, však my vám nalévat nebudeme."

Skobice ani neví, kdo z těch dvou je tajemník stranického výboru a kdo ředitel dolu, ptát se ale nechce, to by se mohlo někoho dotknout, nejlepší bude, když zůstane v nevědomosti, vždyť ti dva vypadají zhruba stejně a i svým úředním postavením si skoro odpovídají.

"Prosím pěkně, jen prosím, pít přece nemusíme, malý zákusek nás ale nezabije."

Skobicemu nezbývá nic jiného než pokračovat dál, i když hluboko v srdci se mu ta jejich trojúhelníková formace silně zajídá, jako by chodba vedla do síně nikoliv hodovní, nýbrž soudní. Zvolňuje krok v naději, že ho dojdou. Je to však bláhová představa, jenom krok zpomalil, ti dva vzadu činí totéž, trojúhelník se nijak nemění, on nadále zůstává v postavení eskortovaného.

Chodba se náhle stáčí, rudý běhoun sbíhá po svahu dolů, nástěnná světla září jasněji, paže třímající pochodně působí hrozivěji, jako by se jim v žilách rozproudila nová krev. Nekonečná řada hrůzostrašných myšlenek se mu jako zlatavé mušky rozletěla hlavou, bezděky ještě pevněji svírá v podpaždí aktovku s úředními listinami, tamta tvrdá, kovově tvrdá věc ho praštila do žeber, což ho opět trochu uklidňuje. Stačí dvě vteřiny a temná tlama hlavně by zamířila na hrudník těch dvou, pak můžeme klidně do pekel nebo do hrobu, vy čubčí synové, já, váš fotr, mám pro strach uděláno.

V tu chvíli si však uvědomuje, že chodba již dosáhla jisté hloubky, nástěnná světla i běhoun září sice jako předtím, on navíc cítí pronikavý závan nikoli chladného, ale svěžího vzduchu.

Na konci chodby je vítá servírka s očima rozzářenýma a s bělounkými zoubky, oblečená do krvavě rudé uniformy, s lodičkou na hlavě. Mnohokrát vyzkoušený jemný úsměv na dívčině tváři, stejně jako omamná vůně jejích vlasů má na Skobiceho uvolňující účinky. Potlačuje v sobě chuť pohladit ji po vlasech, ve skrytu duše sám sebe dokonce trestá sebekritikou a ve stejném hnutí navrhuje i obhajobu. Dívka bere za nablýskanou kliku z nerezové oceli, otvírá před nimi dveře se slovy: račte dál, prosím; trojúhelník se konečně rozpojuje, Skobice si oddechl.

Přepychový jídelní sál, nejen barvy, ale i světla navozují u člověka pocit lásky a blaha, milostiplnou náladu kazí jediné, jakási jemná, skoro nezachytitelná, přesto velmi podivná vůně. Ve Skobiceho očích, když pokradmu a střelhbitě přehlédl jídelnu, jenom jiskřilo: pravou kůží potažená křesla v oranžovém odstínu, světle žluté záclony z pravého hedvábí, čistě bílý štukovaný strop a stejně bílé ubrusy na stolech. Přímo uprostřed stropu je zavěšen mnohoramenný křišťálový lustr velejemné řemeslné práce, přetéká světlem, barevnými odlesky, jako by byl ověnčen celými provazy z perel. Parket se leskne jako zrcadlo, navoskován jistě nedávno. V jednom z rohů stojí velkoplošná televizní obrazovka, na které běží karaoke, ve filmu zní sladká, líbivá melodie, nějaká dívka v plavkách při ní vykonává nejrůznější vylomeniny. Zatímco si takto odměřuje prostory, tajemník s ředitelem si odměřují jeho, samozřejmě je ani nenapadá, že vyšetřovatel je na stopě zrovna té podivné vůni.

"Srdečně vítejte v našem zapadákově!"

"A omluvte nás za tyto nuzné poměry."

Skobice si neustále odměřuje celou místnost: kulatý hodovní stůl se skládá ze tří pater, na prvním jsou postaveny skleničky, mírně podsadité sklenice na pivo, vinné sklenky se stopkou, ještě vyšší skleničky na kořalku, seladonové čajové pohárky s pokličkou, jídelní hůlky z imitace slonoviny v pouzdrech, talířky, talíře, mísy a misky, nerezové příbory, cigarety značky Zhonghua, nejlepší yunnanský tabák, americká Marlbora, anglické cigarety značky 555, silné doutníky z Filipín, zápalky s velkou červenou hlavičkou v barevných krabičkách vyrobených na zakázku, pozlacené plynové zapalovače, popelníky z falešného křišťálu ve tvaru páva s roztaženým ocasem. Na druhém podstavci je už nyní rozmístněno osm talířů se studenými předkrmy: krevetky s nudličkami na vejcích, hovězí plátky na chilli, květáček v kari omáčce, nakrájené okurky, želé z kachních pařátků, lotosový kořen v cukru, jádra celerových puků a fritovaní škorpióni. Skobicemu jako člověku světaznalému nepřipadá na těch osmi předkrmech nic neobyčejného nebo dokonce ohromujícího. Na kulatém tácu třetího patra stojí květináč s naježeným kaktusem, jenž Skobiceho z nějakého důvodu nepříjemně dráždí, proč tam nepostavili čerstvou kytici, napadá ho.

Při rozsazování ke stolu dochází ještě k jistým zdvořilostním nesvárům, Ding Skobice má za to, že u kulatého stolu čestné místo prostě neexistuje, jenže tajemník s ředitelem zuby nehty prosazují, že je u okna. Skobicemu nezbývá nic jiného než se tam posadit, oba předáci se pak usazují hned vedle něj, každý z jedné strany.

Místností se s nádherou rozevlátých rudých praporů rozlétlo několik servírek, přičemž se zvedl mírný chladivý větřík, jenž se v jídelním sále musel spolu s vůní pudru na jejich obličeji, nakyslou vůní potu zvedající se z jejich podpaždí i jiných částí těla přirozeně mísit i s oním podivným zápachem. Takto napančován ztrácí ale na své pronikavé síle. Skobiceho pozornost se obrací jinam.

Před obličej je mu ocelovou pinzetou odkudsi podán ručníček meruňkové barvy, z kterého se line pára. Otřáslo to s ním, ručníček si sice přebírá, ale hned nepoužívá, pohledem nejdříve stoupá vzhůru po pinzetě, k nesmírně bílé ručce a kulaťoučkému obličeji, odkud na něj shlíží pár černých očí chráněných dlouhými řasami. Horní víčka jejich mladé majitelky jsou v půli zvrásněna takovým zvláštním způsobem, na první pohled má člověk nepříjemný pocit, že je to jizva, i když na operaci víček to u ní nevypadá. Konečně si do napařeného ručníku utírá obličej i ruce, vychází z něj vůně s převahou jablečné plesniviny, pod tímto podřadným aromatem cítí však ještě jinou vůni, smrdutý zápach semene po náruživé noci. Jen co se otřel, ocelová pinzeta mu ručník zase bere z rukou a mizí pryč.

Jeden z nich, tajemník či ředitel, mu nabízí cigaretu, ten druhý mu ji připaluje.

Skleničky na kořalku se plní pálenkou Maotai, sklenky na víno suchým červeným značky Dynasty a do pivních sklenic se nalévá pivo Qingdao. Tajemník či snad ředitel mu povídá:

"U nás jsme vlastenci, západní alkohol bojkotujeme."

"Já jsem ale řekl, že alkohol pít nebudu," Skobice na to.

"Soudruhu Dingu, přijel jste z takové dálky a navzdory požehnanému věku, nás by se moc dotklo, kdybyste si s námi ani nepřipil. Připravili jsme vám jenom skromné, domácké pohoštění, jestli se s námi nenapijete, jak potom projevit úctu k hierarchii, no řekněte? Alkohol je pro stát důležitým daňovým příjmem, jeho pitím vlastně přispíváme ke státnímu ekonomickému růstu. Napijte se, napijte, jinak ztratíme tvář."

Při tomto proslovu zvedají oběma rukama pohár s pálenkou, zvedají ho vysoko až před Skobiceho obličej. Čistý, průzračný alkohol se uvnitř mírně pohupuje a uvolňuje svou náramně vábivou vůni. V krku ho lehce zasvědilo, začíná vyměšovat nadměrné množství slin, zaplavují mu ústní dutinu a tlačí na jazyk. Konečně ze sebe vysoukal:

"Taková hojnost... Tolik si nezasloužím... "

"Jakápak hojnost, soudruhu Skobice, vy se nám vysmíváte! My jsme jenom malý důl, zisky jsou malé, pracovní podmínky nedostačující, i náš kuchař je nevalné úrovně, zato vy jste z velkoměsta, křižujete si celou naší zemí, zažil a viděl jste již tolik, schválně řekněte, jaký slavný alkohol jste neochutnal? A jaký vyhlášený nebo vzácný pokrm jste neokusil? Jak my vám musíme připadat směšní," povídá tajemník či ředitel, "buďte tak laskav a spokojte se s těmito několika pokrmy, my všichni činovníci, co jsme tady, se musíme řídit heslem našeho městského výboru: žít s utaženým opaskem, tak nás prosím pochopte, prosím, omluvte nás."

Oba muži jsou k nezastavení, sklenku pálenky již vysoko zdviženou, pomalu ji přibližují až ke Skobiceho rtům. Ten s velikým úsilím nejdříve polyká svoji lepkavou slinu, natahuje ruku k poháru, zvedá se, cítí lehkost sklenice i tíhu alkoholu v ní. Tajemníkova i ředitelova sklenice nyní již zcela nepokrytě vráží do té Skobiceho. Zatřásla se mu ruka, několik kapek kořalky vystříklo a dopadlo do tygřího chřtánu, mezi palec a ukazovák, kapalina mu na tom místě působí chladivě blažený pocit. V tomto opojení slyší z každé strany výzvu: Poctěte mě přípitkem! Poctěte mě přípitkem!

Tajemník s ředitelem si vlévají alkohol do hrdla a sklenici bez jediné kapky před ním obracejí dnem vzhůru. Pravidlo "první nedopita, tři další za trest" je Skobicemu známo. Přesto svoji sklenku upíjí jen do poloviny, ústa už mu zaplavuje neobyčejně lahodná chuť. Ani jednoho z jeho dvou pobočníků nenapadlo ho nějak kritizovat, stále před ním jen probleskují svými prázdnými sklenkami. Zůstat vždy příkladem je břemeno bez hranic, Skobice proto vyprazdňuje i svůj pohár.

Všechny tři sklenice jsou okamžitě dolity po okraj. Ding Skobice na to:

"Já už pít nebudu, člověk nadělá hloupostí, když se to přežene."

"Dobré věci vždycky po dvou! Dobré věci vždycky po dvou!"

Zakrývá dlaní svoji sklenku a povídá!

"Ne, už stačilo!"

"Kdo usedne ke stolu, musí vypít tři, to je místní zvyk."

Po třech panácích se mu začíná točit hlava, snaží se nabrat si hůlkami pár nudliček, jenže ty jako by obživly, kloužou škodolibě. Tajemník s ředitelem mu s radostí pomáhají uchopit dvě nudličky do hůlek a zvedají je až k jeho ústům, pobízejí ho silným hlasem:

"Srkněte si!"

Skobice do sebe silně natahuje vzduch, až z toho píská, konečně mu nudličky kroutivě pronikají do úst. Jedna ze servírek propuká v smích, zakrývá si při tom ústa. Dívky se smějí, muži jsou v nejlepším rozmaru, nálada na hostině dostává okamžitě nové grády.

Znovu je dolito, tajemník či ředitel zvedá svou číši a hovoří o nesmírné poctě, které se našemu chudičkému dolu dostává už jenom tím, že do něj na inspekci přichází tak vysoko postavený vyšetřovatel, jakým je Ding Skobice: "Proto jako představitel všech kádrů a dělníků na dole třikrát připíjím na vaše zdraví, kdybyste si se mnou nepřipil, urazil byste tím nejen celou dělnickou třídu, ale hlavně ty naše černé huby, co dole lámou uhlí."

Když Skobice uviděl, jak se mužův bílý obličej samým rozhorlením zarděl, zamyslel se nad jeho přípitkem do hloubky a uvědomil si všechny jeho závažné důsledky, nepřipít si v tu chvíli nepřicházelo v úvahu, jako by na něj oním plamenným pohledem zíraly tisíce havířů v hliníkových přilbách, černých od hlavy k patě, s koženým opaskem a sněhově zářivým chrupem, srdce se mu jako na vlnách rozbušilo, takže s nadšením hbitě vyprázdnil tři sklenky za sebou.

Druhý muž se hned přidává a jménem své čtyřiaosmdesátileté matky inspektorovi Skobicemu přeje pevné zdraví na těle i na duchu. Skobice se vzpírá, že pít nebude, muž na to: Soudruhu Skobice, copak se každý z nás nestará o svoji matičku? Jak se říká: "Sedmdesát tři, osmdesát čtyři, to už je věk, kdy Pekelný král volat nemusí, člověk odchází sám od sebe", i naše matky nás letos mohou klidně opustit, a kdyby si s vámi vaše stará matinka chtěla na smrtelném loži připít, odmítl byste ji? Ding Skobice je milujícím synem, sám má na venkově starou maminku se sněhobílými vlasy, takže jenom při pomyšlení, že si ten chlápek pouští takhle hubu na špacír, ho píchá u srdce, když matka nabídne číši vlastnímu synovi, jak by ji mohl odmítnout? Synovskou láskou takto posilněn zvedá sklenku kořaly a pije do dna.

Skobicův žaludek naplnilo devět panáků, jeden za druhým, už cítí, jak se jeho vědomí začíná odpoutávat od těla, odpoutávat není přesné slovo, on zcela přesně cítí, jak se jeho vědomí stává motýlem s krovkami ještě zmačkanými, motýlem brzy jistě nesmírně nádherným, jenž se právě s krčkem napnutým snaží protáhnout vitálním bodem umístěným na vrcholu lebky, takto opuštěná tělesná schránka Skobiceho stává se stejně lehkou jako vysvlečená kukla a jakoby ve stavu beztíže stoupá nad zem.

Pod tímto nátlakem už prostě pít musí, panák za panákem padá do propasti bezedné a zcela bez ozvěny. Během té pijatyky se na stole střídají celé řady pestrobarevných kouřících pokrmů, tři rudě oblečené servírky jako tři rozžhavené plameny, jako kulové blesky krouží sem a tam po místnosti. Matně si vzpomíná, že jedl červené kraby velké jako pěst, upatlané červeným omastkem, langusty silné jako kuchyňský váleček, velké želvičky s černým krunýřem v zeleném pórkovém vývaru, takže maskované jako ty nejmodernější tanky, dušená zlatožlutá kuřátka s očičkama ještě zavřenýma a čvachtající v oleji, červené kapry s ještě hýbající se tlamičkou, čerstvé mušle na páře poskládané do pagody křehkých tvarů a taky celý talíř ředkviček, červených jako obrázek, jako by je zrovna vytáhli ze záhonu... Ústa mu mazlavě přetékají chutěmi, sladkými, kyselými, hořkými, pikantními, slanými, mysl se mu plní tisícero vjemy, jeho tělesný pohled vznáší se uprostřed omamných volut páry, pohled jeho vědomí však visí v prostoru a vnímá čichové prvky každé barvy, každého tvaru, pohybující se neomezeně na omezeném území a postupně získávající rozměry celého jídelního prostoru, samozřejmě, nelze zabránit tomu, aby se některé z nich nepřilepily na tapety, závěsy, potahy na křesla, na lampy, na řasy dívek v červeném, na umaštěné, nablýskané čelo tajemníka a ředitele, ani na světelné, původně beztvaré paprsky, které však již tvaru nabyly a nyní se prohýbají, natáčejí na všechny strany...

Poté zcela nejasně cítí, že jakási ruka, mnohoprstá chobotnice mu podává sklenku s červeným vínem. Zlomečky vědomí, jež v jeho tělesné schránce ještě zůstávají, vynakládají poslední, zoufalé úsilí na to, aby se rozpohybovaly a přiměly "já", jež ho již opustilo, aby se dívalo na tu ruku pohybující se po kruzích na způsob lotosového květu s vrstvenými korunními plátky. I samotné víno ve skleničce je navrstveno, poskládáno do pagody křehkých tvarů jakoby vyvolané nějakou zvláštní fotografickou technikou, v jeho středu se nachází poměrně zřetelná a hluboká sedlina živě červené barvy, kolem níž se nepochopitelně šíří slabounký, narudlý opar. To není víno, ale kotouč zvedajícího se slunce, ohnivá koule chladně nádherná, srdce milenčino - ještě chvíli a bude si myslet, že tato sklenice piva je zase tmavě žlutý, plně kulatý disk měsíce, původně pověšený na nebi, který však dnes proklouzl do hodovního sálu, nezměrně bobtnající plod pomela, žlutá koule porostlá nekonečným počtem hebkých vousů, duch...'2dliška s jemným ochlupením - na stropě zavěšené vědomí se mrazivě chechtá, svěží vzduch vycházející z přístroje klimatizace se přes značné překážky dostává až k nadhlavníku, zvolna ho oblažuje, vytváří mu křídla, motiv na jejich vrchní straně se v kráse ničemu nevyrovná. Vědomí svlečené ze své tělesné schránky ladně roztahuje křídla a plachtí po celém sále. Občas se otře o hedvábné závěsy v okně - jeho křídla jsou ovšem lehčí, jemnější a průsvitnější než hedvábí těch závěsů, občas se dotkne provázků skleněných perel na křišťálovém lustru, někdy zase třešňově rudých rtů servírek v červeném či třešniček jejich malinkatých bradavek nebo ještě jiných, ještě ukrytějších, ještě zrádnějších míst. Na čajových hrnečcích, lahvích s alkoholem, ve spárách mezi parketami, ve skulinkách mezi vlasy, v otvorech filtrů cigaret Zhonghua... tam všude vědomí zanechalo známku svého doteku. Jako malá nenasytná šelma rozšiřující si loviště tím, že vše označkuje svou pachovou stopou. Vědomí, kterému narostou křídla, nezná žádných překážek, může mít tvar a nemusí, vesele si prolézá kroužky řetězu, na němž visí lustr, z kroužku A do kroužku B, pak z kroužku B do kroužku C, jenom vůle mu stačí, aby se otáčelo znovu a znovu, rotovalo sem a tam a pronikalo kamkoliv bez omezení. Jenže tahle hra ho brzy omrzí. Protahuje se pod sukýnku jedné hezky rostlé slečny v červeném a jako chladný závan větru ji hladí po stehnech - na místě jí hned naskakuje husí kůže, vlahý pocit, který následuje, zahání sebemenší náznak sucha - rychle se zvedá do výšek, se zavřenýma očima přelétává hluboké hvozdy, zelené vrcholky stromů šelestí, když se jich dotýká svými křídly. Vzhledem k tomu, že může za letu změnit tvar, nezastaví ho ani výška hor, ani šíře řek, i ouškem jehly si zcela volně proletí. Laškuje mezi hroty prsů té nejkrásnější servírky, i s jejím znamínkem krásy a třemi světlými chloupky na něm, taškaří s tuctem kapek potu, nakonec proniká do jejího nosu a makadly dráždí chloupky uvnitř.

Dívka v červeném si břitce odkýchne, vědomí vyráží ven jako střela a řítí se přímo do kaktusu na třetím patře hodovního stolu. Z nárazu má pocit, jako by od kaktusu dostalo facku, facku trnitou. Skobice cítí pronikavou bolest na hlavě, v žaludku se mu roztáčí jakási horká tekutina vytvářející nespočetné dravé víry, po celém těle ho svědí, jako by ho kopřivka obsypala. Vědomí nyní spočinulo na Skobiceho skalpu, kde s námahou oddychuje a vzlyká. Skobiceho tělesný zrak nabývá znovu svých schopností, zato vnitřní zrak vědomí je teď na chvíli úplně mimo, vyšetřovatel kouká na tajemníka a ředitele, na jejich pozdvihnuté sklenky s alkoholem, v kterém ze své zvýšené pozice vidí sám sebe. Jejich hlasy silně duní, násobí se ozvěnou na okolních stěnách, rostou jak na vlnách, jejich pěna naráží na útesy a pak se ve zpětném pohybu zase vrací, jako pasáček stojící na hřebeni, halekající na svoje stádo v dálce, na protější stráni: ohé... ohé... ohé... ého... ého... ého...

"Drahý Dingu, soudruhu, vždyť jsme vlastně jedna rodina, bratři z lůna jedné matky, pokrevní bratři, ti chlastají přeci až do konce, 'šťastný život je, když užívá se plnými doušky, v radosti a veselení je třeba kráčet hrobu vstříc'... tak ještě jednu... třicet panáčků... jménem náměstka Jina... třicet panáků na vaše zdraví... pijte, jen pijte... kdo nepije, není chlap... to Jin Jin Jin... Jin Gangzuan, jak ten umí pít... ten by vyzunknul i moře... bezbřehé... bezedné... "

Jin Gangzuan! Ono jméno zarylo se do Skobiceho srdce jako DÉMANTOVÝ VRTÁK, náhle cítí pronikavou bolest, v křeči otevírá ústa dokořán a vypouští proud kalných zvratků spolu s jedinou, děsivou větou:

"To je ten vlk... hááá... co žere pečená děťátka... hááá... ten vlk...!"

Jeho vědomí jak vyděšený pták vletělo zpátky do hnízda, Skobiceho vnitřnosti se vůbec neuklidňují, samou bolestí se nezmůže ani na slovo. Cítí, jak ho pár pěstí masíruje podél páteře lehce... hááá... alkohol... všude samý hlen, z očí a nosu to stéká, sladké, slané, vláčné, propojené, před očima se rozkládá zářivé zelené světlo.

"Už je to lepší? Soudruhu Skobice?"

"Soudruhu Skobice? Už je to lepší?"

"Jen se hezky vyzvracejte, zvracejte, co hrdlo ráčí, všechno to kyselé musí z žaludku pryč!"

"To se musí člověk vyzvracet, je to zdraví prospěšné."

Tajemník stranického výboru a ředitel dolu ho svírají z obou stran a pěstmi mu zlehka poklepávají po zádech, jejich povzbudivá slova a starostlivé rady mu znějí v uších, připomínají dva venkovské doktory zachraňující chlapce, který se málem utopil, či dva mladé vychovatele domlouvající výrostkovi potom, co ztropil nějakou hloupost.

Když Ding Skobice onu tekutinu zelené barvy vyzvracel úplně, přináší mu servírka v červeném sklenici zeleného čaje Dračí studna a další obdobně oblečená sklenku starého nažloutlého octa ze Shanxi, tajemník nebo ředitel mu do úst strká proužek kandovaného lotosového kořene, tajemník nebo ředitel mu pod nos předkládá ještě kousek hrušky Sněhový květ, ty, co se skladují v jeskyni, naložené do medu, jiná červená slečna mu pečlivě utírá obličej žínkou napuštěnou mátovým kafrem, následující červená slečna stírá zvratky z podlahy, další zametá jejich poslední stopy za pomoci smetáku s bílými hedvábnými štětinami namočenými do deodorantu, úplně jiná slečna v červeném uklízí pohozené sklenice a talíře a konečně poslední prostírá znovu na stůl.

Na Skobiceho takto blesková obsluha silně zapůsobila, tak trochu lituje oněch přemrštěných slov, která před chvílí spolu s alkoholem vydal, jenže přesně ve chvíli, kdy se chystá napravit svou chybu nějakou vlídnější poznámkou, povídá tajemník nebo ředitel:

"Soudruhu Skobice, tak co říkáš naší obsluze?"

"Výborná, výborná, výborná!" pokřikuje nadšeně Skobice, zatímco nesměle hledí do tváří jako poupátka.

Servírky v červeném, jimž se samozřejmě dostalo dokonalého výcviku, se jako smečka štěňat vrhajících se na misku nebo houf pionýrů tlačící se s kyticí na vzácného hosta shlukují jako vosy do jediného roje, každá se mezi prázdnými sklenicemi na třetím platu hodovního stolu chápe jedné, některá malé, jiná velké, na tom nesejde, a nalévá si alkohol červené, žluté či bílé barvy, některá po okraj, jiná jenom kapku, a jako jedna žena se rozječely, některá pisklavě, jiná hlubším hlasem, aby připily Dingu Skobicemu.

Skobice se potí od hlavy k patě, jazyk mu nesmlouvavě ztěžkl, není schopen souvislého slova, nezbývá mu než zatnout zuby a s očima vytřeštěnýma vylévat do žaludku všechny ty omamné nektary. Zkrátka "chrabrý generál, jenž se nedokázal ubránit kráse ženy, netrvalo dlouho a... "

To už se ale necítí vůbec dobře, tamten diblík, hlavní podněcovač nepokojů, se mu už zase začíná prohánět po kebuli a vystrkovat růžky onou dírkou na temeni. Úplně přesně cítí, jak ho duše opouští, aniž by s tím mohl cokoliv udělat. Bolest, kterou mu duše visící u stropu způsobuje, ho děsí, dokonce ho napadlo, že si východ, kterým vědomí uniká, zacpe rukou. Není to elegantní gesto, připomíná kšiltovku, co měl na hlavě, když v náklaďáku usiloval o všechny přízně šoférky. Od kšiltovky je to pomyslně blízko k aktovce s černou pistolí uvnitř, z podpaždí se mu rozutekly čůrky potu. Jak se tak kolem sebe rozhlíží, přitahuje pozornost jedné bystré slečny v červeném, která, bůh ví odkud, aktovku přináší. Přebírá si ji a prsty se přesvědčuje, že onen tvrdý předmět je stále uvnitř, pot se znenadání zastavuje. Kšiltovka zmizela. V tu chvíli si vzpomněl na strážního psa. Nejen strážný, ale i mladík v kanceláři ochranky, ona hromada klád a les slunečnic, všechny obrazy situací a postav se mu nyní zdají tak vzdálené, ani neví, jestli se skutečně staly nebo jestli se mu to jen zdálo. S největší opatrností svírá aktovku mezi koleny, jeho kolísavá, rozhoupaná mysl, v které doutná myšlenka na útěk, mu před očima v jasně nejasném světle promítá jasně nejasné scény, všímá si konečně, že kolena má poseta mastnými skvrnami, jedna mu připomíná zářnou mapu Číny, druhá temnou mapu Jávy, někdy se mu to trochu splete, ale vždy se hned opraví. Zároveň doufá, že mapa Číny bude takto zářná a jasná navěky, mapa Jávy že však zůstane napořád temnou a rozmazanou.

Asi tak minutu předtím, než Jin Gangzuan, náměstek agitačního odboru při stranickém výboru města Kořalnice, otevře dveře a vejde dovnitř, pocítil Ding Skobice ostře pronikavou bolest na břiše. Jako by se mu v něm hemžilo, odíralo, slepovalo, proplétalo, svíralo, roztahovalo, stahovalo a syčelo něco, co zcela živě připomínalo nerozpletitelné klubko jedovatých hadů. Skobice ví, že mu střeva začínají tropit neplechu. Cítí, jak mu tělem stoupá rozžhavená koule, jak mu bambusové koště téměř na dřeň odrbané rozdírá stěny žaludku, jako když se po silně zanesené záchodové míse přejíždí kartáčem. Matičko moje, auauau!, běduje potají vyšetřovatel, pocit je to naprosto nesnesitelný, dnes si opravdu sáhl na samé dno smůly! Padl do nástrah Luoshanských dolů! Do pasti slavnostní hostiny! Léček ženských vnad!

Skobice vstává a drží se za boky, nohy ale necítí a ani si neuvědomuje, kdo mu pomohl zpět na židli. Nohy nebo hlava? Červené dívky s plamennýma očima? Tajemník a ředitel? Kdo ho stáhl za ramena?

Když s žuchnutím dosedl, slyší, jak se mu zpod zadnice dere takové utlumené kviknutí, dívky v červeném vyprskly v smích, ústa si rukou zakrývají, chtěl by se rozčílit, ale ani na to sílu nemá, jeho tělo se právě rozvedlo s vlastním vědomím, nebo to bylo vědomí, jež svou starou dobrou fintou vzalo zase nohy na ramena. A přesně v okamžiku oné nesnesitelné bolesti náměstek Jin Démantový vrták, vydávající jako jaro, slunce, ideál a naděje svou diamantovou zář a zlatavý parfém, otevírá těžké dveře jídelny, potažené tmavě rudou koženkou a polstrované k zajištění dokonalého odhlučnění.

Muž středního věku, vybraného zevnějšku, pleť má docela snědou, protáhlý obličej, výrazný nos, oči schované za stříbrnými brýlemi se sklíčky čajového odstínu, jeho oči v přímé záři světel působí jako černé, bezedné studny. Je středně vysoké postavy, oblečen do bezvadně padnoucího tmavomodrého obleku západního střihu doplněného sněhově bílou košilí s límečkem a kravatou s bílým proužkem na modrém podkladu, na nohách černé leštěné střevíce, na hlavě hustou hřívu, o níž se nedá říci, že je příliš rozcuchaná, ani příliš lesklá, krom toho má ten člověk v ústech jeden umělý zub, mosazný, možná že byl i ze zlata. Tak takhle nějak Jin Démantový vrták vypadal.

Ding Skobice je duchem stále ještě ponořen do mlhy, najednou si, jako by se rozpomněl na svůj minulý život, uvědomuje toto: Hle, můj skutečný nepřítel, zde přede mnou.

Tajemník a ředitel se skokem zvedají, nedbají ani toho, že přitom kolenem narazí o kraj stolu, ve spěchu rozlévají sklenici piva na stůl, zlatý mok se šíří po ubrusu a dokonce stéká na nohu jednoho z nich. Oni ničeho nedbají, rozrážejí židle před sebou a každý z jedné strany stolu mu běží v ústrety. Sklenice piva se ještě ani celá nevylila, když na uvítanou již doznělo halasné: Náměstek Jin je tady!

Smích toho muže se silně rozléhá, jeho vlny stlačují nejen vzduch v celé místnosti, ale hlavně toho krásného motýla, co sedí Skobicemu na hlavě. Vstávat se mu nechce, přesto tak činí. Nechce se usmívat, přesto jeho tvář rozpůlil usmívající se škleb. S tímto lehkým úsměvem na rtech se Skobice zvedá.

Tajemník a ředitel vyslovují téměř jednohlasné:

"Dovolte, abych vám představil náměstka stranického agitačního odboru našeho města, soudruha Jina, dovolte, abych vám představil vyšetřovatele krajské prokuratury, soudruha Dinga Skobiceho."

Démantový vrták skládá k pozdravu pěsti na prsa a se sladkým úsměvem na rtech povídá:

"Velmi se omlouvám, odpusťte mé zpoždění."

A podává ruku Skobicemu. Ding Skobice mu sice ruku uchopit nechtěl, ale ruku mu bere. V duchu měl za to, že pařát satanského pojídače děťátek musí být chladný jak smrt, jenže teď cítí, že jeho ruka je vláčná, vlahá a vlhká přesně tak, jak se sluší a patří. To už slyší Jin Gangzuanův zdvořilý hlas:

"Buďte u nás vítán, je to nesmírná čest!"

Celá společnost v kraválu zase usedá, Skobice zatíná pevně zuby a ze všech sil se snaží udržet si čistou mysl, pít už nebude, je rozhodnuto. Sám sobě dává rozkaz: Hybaj do práce!

Skobice, usazen Démantovému vrtákovi po boku, usiluje o co nejvyšší stupeň ostražitosti. Jin Gangzuane, ó, Jin Gangzuane, ani ocelové zdi tě už neochrání, mocný můžeš být, jak sám císař pán, celé tvé síti konexí navzdory, napříč tvému neomezenému vlivu, jak mně padneš do rukou, nemysli si, že vyklouzneš. Když jsem nevyklouzl já, nevyklouzne nikdo!

Jin Démantový vrták se ujímá iniciativy:

"Přicházím pozdě, to dělá třicet panáků za trest!"

Tato slova uvádí Skobiceho do hlubokého úžasu, byť na tváři tajemníka či ředitele sedícího vedle čte jakýsi spiklenecký úsměv. Servírka v červeném již přináší podnos zaplněný zcela novými, třpytícími se skleničkami a staví je před Jin Gangzuana. Servírka v červeném zvedá karafu plnou kořalky a plní sklenky, hlavinku přitom naklání s grácií fénixe. Musela prodělat náročný výcvik, nalévá totiž správnou míru, přesně a rázně, aniž by vylila jedinou kapku. Všechny jsou již naplněny po okraj, i poslední sklenka je dolita, v té první přesto k povrchu nadále stoupají perličky malých bublinek. Ding Skobice se rozplývá chválou. Chvála první patří servírce a jejímu nadprůměrnému umění, chvála druhá tygří odvaze hrdiny Démantového vrtáka, nadarmo se neříká: "Bez pořádného diamantu se do opravy porcelánu nepouštěj."

Démantový vrták snímá sako, které hned odnáší slečna v červeném.

"Soudruhu Dingu, teď mi řekněte, je tady třicet skleniček minerálky nebo bílé kořalky?" ptá se Skobiceho.

Skobice popotáhne nosem, jenže čich mu již trochu zmalátněl.

"Kdo chce znát chuť hrušky, musí si kousnout, kdo chce poznat pravost alkoholu, musí se napít. Prosím, abyste si z těchto panáků vybral tři."

Skobice ze složky oněch udání již samozřejmě věděl, jaký má Jin Gangzuan splávek, přesto chová jisté pochybnosti. Oba přísedící ho navíc notně pobízejí, vybírá tedy z podnosu tři sklenky, v kterých smáčí špičku jazyka, je to voňavé a silné, jakost zaručena.

Jin Démantový vrták povídá:

"Soudruhu Skobice, tak všechny tři hezky do dna!"

Vedle něj se ozývá: "Takové je pravidlo, už jste si smočil."

A ještě: "Vypít to nikomu neublíží, zato vylít ano, plýtvání, to by byl zločin nejhorší.

Skobicemu nezbývá nic jiného než ty tři panáky vypít na ex.

"Děkuji mnohokrát," říká Démantový vrták, "a teď já!"

Zvedá sklenku a pije zlehka, nevystříklo, necáklo, nerozlilo, nezůstalo vůbec nic, vše probíhá s jednoduchostí a elegancí zdatného pijana a svědčí to o výtečné úrovni na poli etylovém. Postupem času přidává na rychlosti, jeho pohyby však zůstávají stále přesné, čisté, s pravidelnou kadencí. Poslední skleničku zvedá opravdu pomalu, na úrovni prsou s ní krásně zakrouží, jako kdyby smyčcem klouzal vzhůru po krčku houslí, a celý hodovní sál naplnil čarokrásným těžkým zvukem, který se Skobicemu vlévá do žil. Jeho ostražitost se pomalu rozpouští, sympatie vůči Démantovému vrtákovi se podobají zvolna rašícím klíčkům mladé travky u potůčku, který na jaře začínají opouštět ledy. Když si Jin Gangzuan přiblížil poslední skleničku ke rtům, v jeho zářivě černých očích proskočil záblesk melancholie, stal se z něj dobrý, ušlechtilý člověk, kterému z úst vychází dech plný jakéhosi nejasného zármutku, něžného a krásného. Zvuk houslí vznáší se místností, svěží podzimní větřík se prohání zlatavě žlutým listím na zemi, u náhrobních kamenů rozevřela se bílá kvítka, oči Skobiceho zvlhly, zdá se mu, že pozoruje, jak se z oné sklenky alkoholu stává pramen vody čiré stékající po kamení přímo do hlubokého plasu smaragdově zelené barvy. On toho muže začíná milovat.

Tajemník s ředitelem tleskají, volají bravo, Ding Skobice, ponořen do svých prožitků plných poezie, ani nedutá. Nakonec nastala kraťoučká chvíle ticha. Všechny čtyři servírky v červeném zůstávají stát bez pohnutí, každá v odlišné poloze jako kmínky banánovníku divokého, zamyšlené a naslouchající. Ticho narušuje až podivný zvuk klimatizace v jednom z rohů místnosti. Tajemník s ředitelem brblají sice něco o tom, že by soudruh náměstek měl vypít ještě dalších třicet panáčků, ten však kroutí hlavou se slovy:

"Kdepak, byla by škoda takhle je promrhat. Jelikož však mám se soudruhem Skobicem poprvé tu čest, měli bychom si připít třikrát třemi panáky."

Ding Skobice zírá naprosto očarován na toho člověka, jehož barva pleti se nemění ani po třiceti sklenkách kořaly. Opájí se jeho způsoby, sladkostí jeho hlasu, Skobiceho pozornost pohlcují hebké záblesky jeho mosazného nebo snad zlatého zubu, takže si ani neuvědomuje, že tři krát tři je devět.

Před Skobiceho je rozestaveno devět skleniček. Před Démantového vrtáka stejně tak. Ding Skobice už s okouzlující silou toho člověka nedokáže zápasit, jeho vědomí a tělesná schránka se řítí každý na opačnou stranu, vědomí volá: Nepij! Ruka však již vlévá kořalku do úst.

Devět panáků skončilo v žaludku, z očí mu vyhrkly slzy. On ani neví, co ho k slzám nutí, a hlavně proč tady, na hostině. Nikdo tě nemlátí, nikdo ti nenadává, tak proč brečíš? Vždyť já nebrečím, copak slzy nutně znamenají, že člověk brečí? Oči mu však slzí čím dál víc, jeho tvář je jako lotosový list po dešti. Tu slyší, jak Démantový vrták povídá:

"Noste na stůl, ať si může jít soudruh Ding konečně odpočinout."

"Ještě je tu hlavní chod!"

"Aha," povídá Jin Gangzuan a dodává po chvilce zamyšlení: "Tak to rychle přineste."

Mladá servírka v červeném odnáší ze stolu květináč s kaktusem. Dvě další červené slečny přicházejí s velkým pozlaceným podnosem, na kterém sedí hezky zpříma zlaťoučký chlapeček lesknoucí se omastkem, z jehož tělíčka zvedá se jakási podivná vůně.

Část druhé kapitoly z románu Země alkoholu (1993) přeložil Denis Molčanov.