"I am from the writers` house"

(Anketa)

Mezinárodní spisovatelský a překladatelský dům v nevelkém lotyšském přístavu Ventspils byl otevřen v létě 2005. Od té doby se tu - při kapacitě sedmi pokojů - na stipendijních pobytech vystřídalo na čtyři sta literátů z bezmála čtyř desítek zemí. Mezi nimi figuruje i desítka Čechů, z nichž někteří tu byli opakovaně. Některým z nich jsem položil prostou - možná až banální - otázku: Jak se vám ve Ventspilsu líbilo?

Překvapilo mě, jak jsou si jednotlivé odpovědi v této ad hoc vzniklé anketě podobné, jaký (místy až katalogově) idylický obrázek svým společným emocionálním jmenovatelem vytvářejí. Ne nadarmo hned ve třech příspěvcích figuruje centrální a strategické místo ventspilského domu - kuchyně s přilehlou společenskou místností, kde vás hlady umřít nenechají. Dobře to vystihuje pohostinnou a přátelskou atmosféru domu, ale i celého města. Člověk vůbec jako by vlivem Ventspilsu bezděčně sklouzával k patosu, z jeho vzpomínek jako by, slovy mé kolegyně, "sentiment skapával jako med z baklavy". Až bychom mohli být nařčeni z laciné propagační agitky, ze skrytého agentství pro nějakou cestovku orientovanou na Pobaltí, mimochodem v Česku nedoceněný a stále tak trochu stigmatizovaný kraj.

Osobně jsem pobýval ve Ventspilsu dvakrát: před třemi lety jsem tam zažil překrásné babí léto, vloni v lednu jsem přijel do promrzlého, ospalého městečka, nahony vzdáleného pražskému babylónu, podruhé. Ani v zimě neztratil Ventspils nic ze svého půvabu, naopak. Plovoucí kry po Ventě, osazené lenošícími racky, kteří se líně zvednou, jen když si to kolem šine nákladní loď, zamrzlá pláž laskající se s mořským příbojem, břitká industriální krása doků, umocněná jemným popraškem sněhu... A v domě přidělená celička, arciže řádně přetopená, ono posvátné hájemstvíčko, tolik potřebné pro jakoukoliv tvůrčí práci.

Když jsem se ředitelky domu Andry Konsteové ptal, jak moc provoz jejich instituce ovlivnila hospodářská krize, v Lotyšsku obzvláště nelítostná, zakončila svoji odpověď optimistickými slovy: "Ačkoliv je letošní zima krutá, v troubě v kuchyni hoří oheň, na plotně se běžně vaří polévka a my pracujeme na svém dalším snu: začít ve Ventspilsu vydávat kulturní periodikum. Žijeme!" Popřejme tedy Andře a jejím kolegyním z Domečku, jak ho samy důvěrně nazývají, do budoucích let životní sílu a vytrvalost.

Michal Škrabal

Eda Kriseová

Už třetí den máme v Praze jaro, dlím tu tělem, ale duchem bývám často ve Ventspilsu. Když jsem tam vloni 1. května přijela, vyrážely na dvorku za domem ze země tulipány, rozkvétaly narcisky a modřence, sem tam hlaváček jarní. Na šeřících byly malé, tvrdé pupeny a na kaštanu za zdí se ještě ani neleskly. Celý květen jsem pozorovala zahrádku a měla z toho neskonalé potěšení. Pomalé, klidné, chladné jaro, v němž všechno pučí, nalévá se a rozkvétá po pořádku, podle Stvořitelova plánu. U nás je v posledních letech pořád zima, a pak hned jaro - rychlé a horké. Všechno kvete najednou a pak odkvete a musíme zase rok čekat. Domu spisovatelů a překladatelů ve Ventspilsu vděčím za jedno z nejhezčích jar v mém životě. Barvy, ranní, polední a večerní vůně. Jak voněly střemchy! Koncem května rozkvetly naplno šeříky a jabloně, i ten kaštan, v dunách vyrazily mečíky trav, moře bylo den ze dne modřejší, den delší a noc kratší. Psala jsem tam knihu o Africe a sotva jsem si mohla vybrat kontrastnější podnebí, lidi, přírodu, moře...

Čtveřice žen - Andra, Ieva, Iveta a Zeltîte - vytváří v domě rodinnou, klidnou, přátelskou atmosféru. Andra uvaří jarní šťovíkovou polévku, a kdo se zrovna mihne kolem kuchyně, tomu dá talíř. V kanceláři je pořád někdo, kdo mi pomůže s počítačem, kolem, saunou... Některý ze spisovatelů nebo překladatelů něco uvaří a pohostí ostatní. Jezdím každý den na kole k moři, uličkami nízkých, dřevěných, dříve rybářských domů, parky. Je tu čisto, slunce pálí, ale ve větru se to nepozná, stín zůstává studený. Veliká rovina, obrovské nebe a spousta vzduchu. Ticho.

Maďarský spisovatel Károly Mehés nás brával autem na výlety. Jednou jsme viděli na vršku kostel, celý bílý s červenou střechou. Kolem něho hřbitov, kde už se nepohřbívá. Stromy byly ještě bez listí a slunce svítilo na modré koberce pomněnek, jimiž byly hroby zarostlé. Nezapomínáme. Ani památky na tvrdou, mnohaletou sovětskou přítomnost nám nedají zapomenout. V borových písčitých lesích stojí čtyřicetimetrový radar, který už nikdo nikdy neodstraní. Zatímco zemljanky, tankodromy, kulometná hnízda a sídliště ukrytá hluboko v lesích zarůstají a rozpadají se. Majáky.

Děkuji čtyřem dobrým duším ve spisovatelském domě, jsem vděčná Lotyšům, že ten dům zřídili a udržují ho. A stydím se, že my nic takového nemáme, abychom tam také mohli pozvat zahraniční spisovatele a překladatele.

Bára Gregorová

Měsíční pobyt ve Ventspilsu, prosinec 2009: okouzlující ledové (leč nezamrzlé!) moře, k němuž vede cesta skrze krusty zasněženého zmrzlého písku, mě svým magnetem přitahuje ke každodenním výběhům či vycházkám, vydatný spánek (v jednopatrovém zděném domě, který sloužil jako bývalá radnice, prý všichni dobře spí a stávají se z nich noční sovy, tvrdí jedna z příjemných paní domácích, Ieva Balode, a tak nejsem jediná, kdo zde chodí spát o páté hodině ranní), poloprázdné městečko a milí místní obyvatelé, klasické severské saunění, spojené s chozením naboso po sněhu, objevy příjemné hudby či netušené krásy latviešu valoda, lotyštiny. A také výtečné jídlo, literární sousedi z různých koutů Evropy a Ameriky a inspirující debaty nejen o literatuře. Dobré vnitřní rozpoložení (už několik let nepamatuju tak poklidné Vánoce bez jakéhokoli stresu), koncentrace na překlady a podněty k vlastnímu psaní...

Ventspilský Dům spisovatelů a překladatelů můžu srovnat s krakovskou Willou De...cjusza - obě místa mají svá specifika, ale já osobně v zimních měsících dávám přednost ventspilské vykachlíčkované peci, útulné kuchyňce, kde se pokaždé dá najít něco dobrého k snědku, či potulujícímu se kocourovi Rudisovi, který se o vás otře svým hutným černým kožíškem a předá kus tepla, jež je v oněch mínus deseti tolik potřebné.

Větší vánoční patos snad už nelze napsat!

Kateřina Rudčenková

Ó, jak mně se ve Ventspilshouse líbilo! Jedinečný je ten pobyt hlavně kvůli Baltskému moři, které naplňovalo vzrušením mé vnitrozemské srdce. Od jiných stipendií se toto liší tím, že jediný měsíc je dost stísňující doba na vytvoření uceleného textu, a tak když jsem chtěla psát, což jsem chtěla, musela jsem se vzdát veškerých lákadel v podobě družení s ostatními spolutvůrci, výletů, poznávání země...

Ale, pravda, jsem trochu autista...

Pokaždé (v létě 2008 a 2009) jsem se uzavřela jako mniška na pokoji č. 5 (ten s výhledem na náměstí s kostelem svatého Mikuláše) a jen psala a psala, hlavně v noci jako netopýr. Přes den jsem jezdila k moři, které mi skýtalo takové štěstí, že už jsem necítila přílišnou potřebu ani těch sociálních kontaktů, a nakonec ani žádného psaní.

Procházela jsem se úžasnými pobřežními dunovišti, sugestivní krajinou opuštěných planin s travinami ohýbanými větrem - "baltskou Saharou", kde člověk zažívá pocit konce světa, kosmicky nostalgicky.

Jonáš Hájek

Nedávno (Souvislosti 1/2009, s. 202) jsem vylíčil atmosféru města a spisovatelského domu, tentokrát promluvím trochu techničtěji. Po zběžném aklimatizování a zapuštění nejnutnějších kořínků zamyslel jsem se nad tím, co budu vlastně celý měsíc dělat. Všichni, kdo sem přijedou - přišlo mi -, už vědí, o čem budou psát, mají to rozmyšlené, kostru příběhu obalí masem, poznámky přetvoří v celistvé dílo nebo jeho část, hotový text uhladí, zvrásní, pustí se do něčeho nového. Jak zbytečný tu jsem! Povedu hovory s vteřinami?

Rozhodnutí psát básně! Nulová záruka poezie. Ale pak jsem si ve věcech začal dělat pořádek a bylo na čem pracovat. Revize, pořadí, vyhazov resp. braní na milost, i pár nových básní přišlo. Hrál jsem na klavír, po dlouhé době se zájmem poslouchal hudbu, vypůjčenou na slovo ("I am from the writers` house") z místní knihovny. Později jsem také překládal.* A ačkoli za nějaký pátek ztratila připravovaná knížka ventspilský tvar, zdráhal bych se tvrdit, že zrovna únor 2009 byl promarněný čas.

* Souvislosti 3/2009, s. 98. V Lotyšsku jsem se zabýval izoliterickým veršem - veršem o konstantním počtu znaků. Kromě mě této metody využili již Ondřej Hanus a Štěpán Nosek. Anketní odpověď je psána izoliterickým odstavcem.

Míša Bečková

Práci, kterou jsem plánovala udělat v Mezinárodním domě spisovatelů a překladatelů, jsem stihla ještě před svým odjezdem, takže jsem si předloňský červen ve Vents...pilsu nadělila jako takovou odměnu za svou píli.

Lotyšsko mě už před lety, když jsem v rámci svého studia etnografie trávila několik semestrů na studijních pobytech v Rize, uhranulo především svou dvoutvářností. Tak jako je soužití Lotyšů s Rusy místy konfliktní, místy kontrastní a místy symbiotické, je konfliktní, kontrastní a symbiotická i koexistence dvou světů - jednoho, v němž jako by se čas zastavil, a druhého, který chce kosmickou rychlostí, i přes různá klopýtnutí, vyplývající z této překotnosti, dohnat Západ a převálcovat ten starý svět. A Ventspils, jedno z nejbohatších měst Lotyšska, přímořské letovisko, vyhledávaná dovolenková destinace, je přímo ztělesněním této dvoutvářnosti. (Riga je - se svým vycíděným centrem a rozpadajícími se dřevěnými domy na nevyasfaltovaných ulicích patnáct minut chůze od centra včetně patřičných svérázných postaviček - ovšem v těsném závěsu.)

Během ventspilského měsíce jsem chtěla, poměrně pochopitelně, poznat hlavně onu vymírající skutečnost. Vyrážela jsem tedy z moderně a luxusně zařízeného Domu spisovatelů do města a jeho okolí a nasávala ohrožené, nebo alespoň doma nepoznané okamžiky.

Dvakrát týdně jsem jezdila na maják Ovîđu bâka, nejstarší maják v Lotyšsku, oficiálně coby dobrovolná cizojazyčná průvodkyně, ve skutečnosti jsem však hltala příhody strážce majáku, pábitele klasického střihu, který, jak se později ukázalo, vlastně ani strážcem nebyl, byl zkrátka manželem strážkyně majáku, který ženu v její nepřítomnosti zastupoval. Ale zastupoval ji s nasazením a velmi uvěřitelně.

Pomáhala jsem, přes inzerát, sbírat jedné starší paní borůvky a maliny, aby měla co prodávat na trhu. Takových stálo ovšem v řadě deset, se stejným sortimentem i stejnými cenami. A opodál bábuška, zachumlaná i přes horký letní den v zimním kabátě, s šátkem na hlavě, prodávala maličkatá, předčasně odstavená koťata, za padesát santímů (cca 20 Kč) jedno, že prý kočku s nimi neuživí. Prodávala koťata ve městě, kde na každou ulici připadá nejméně padesát koček...

Účastnila jsem se dokumentace opuštěných samot, kterých se v okolí Ventspilsu nachází neuvěřitelná spousta. A většina těchto stavení vypadala, jako by jejich obyvatele někdo unesl uprostřed bílého dne. Rozečtené noviny i s brýlemi na stole. Hrnce na pecích. Rozestlané postele. Dětské kresby připevněné připínáčky na stěnách. Hračky před chalupou. Sušící se byliny na půdě. Staré pasy a vojenské knížky v šupletech. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, jak to, že je to tak zakonzervované, přijatelným vysvětlením pro všechny bylo, že prostě staří umřeli a mladí to nechtějí. Na opuštěných, takřka prostřených stolech nebylo nikomu nic divného. Lotyši tato místa vyhledávají ku romantickým piknikům a moc se divili, že to od nás neznám.

Tolik namátkou pár výrazných setkání. Vedle nich jsem zažila ještě spoustu jiných, drobnějších, intimnějších, o osamělých ranních procházkách v písečných dunách, ze kterých ještě sálal noční chlad, ani nemluvě. Ačkoli byl tento měsíc v podstatě naplněn nostalgickým smutkem po nepoznaném, mizejícím, i po vlastních vzpomínkách, byl to, ať to zní pateticky, jak chce, jeden z nejkrásnějších měsíců v mém životě.

Lenka Matoušková

Kocourovi, co se rozvaluje ve francouzském okně vedoucím na útulný dvoreček (Prádlo si tu člověk může sušit pod širým nebem! V přímořském vánku, v severském slunci!) místo obvyklé průvodky, kterou věnovávám vyhřívajícím se kočkám (Kočka, ty se máš...), říkám: Kocoure, my se máme, co. Tobě je úplně fuk, co je za den, já poznám jen neděli, a to podle toho, že si nemůžu skočit na trh pro čerstvej koriandr, rybku, zeleninu nebo váženou kysanou smetanu, jdeš si, kdy chceš kam chceš, já taky, vstáváš, chodíš spát, jak je ti libo, já též, o tvoje věci, tvoji práci se nikdo nestará, o moji taky ne a v kuchyni se, když je nejhůř, něco dobrýho k snědku vždycky pro každýho najde.

Věra Chase: Velká holka cestuje autobusem

V akustické nádražní hale se skvrnami od kávy na dlaždicích postává před okýnky a zvažuje, která dáma bude nejsnazší.

S účtenkou jako z potravin, jen v nedekódovatelném jazyce, o chvíli později bloudí mezi nástupišti: 1, 1A, 1AB, 2B, 2? - máchne rukou, tuhle rovinu přemýšlení odmítá.

Blíží se pátá hodina a tíha dne (ranní nacpané metro A - směr letiště, těžká zavazadla, pokuta za čurání v parku u zastávky autobusu, hukot motorů vyřazeného letadla a nákup autobusa biďete od stařičké paní opásané nábojnicemi jízdenek a poletující sem tam útrobami maďarského Ikaru za zběsilé jízdy do centra neznámé metropole) se jí náhle opře do zad.

Postaví kufr na zem. Cítí, jak se jí prodlužují vrásky, jak jí poklesává čelist, lalůček pod bradou se prověšuje.

Otevře cestovní láhev campari a lokne si. Nevynucené asociace: byliny, rodinný podnik, sladkost skrytá za hořkostí, osamocenost neopálené Evropanky.

Proti zasedacímu pořádku si ji řidič usadí hned šikmo za sebe; kufr zarazí tak hluboko mezi sedadla, že i kdyby chtěla, bez jeho pomoci nevystoupí. Před sebou mají dlouhou komunikaci jeho zátylku s horečnatým balíčkem jejího těla.

Jako vstupní koberec krajina se před nimi rozbalí a nezná konce.

Očima hledá záchytný bod, ale nenachází jej. Rovina je bezcitná.

Cítí, jak s každým kilometrem se přibližuje řidičovu zátylku. Ví, že on ví, jak se ona rozkošnicky rozvaluje na prvním sedadle. Ví, že on ví, jak smyslně si olizuje rty se zaschlým likérem.

Po hodině si uvědomí, že má strašnou žízeň. Ve spěchu si zapomněla přibalit vodu.

Řidič, už dávno napojený jemnými drátky, ihned staví u motorestu tak opuštěného, že budí dojem, jako by tam vznikl právě teď, jen kvůli její žízni.

Malinko opilá, velice znavená a ze dvou třetin rozpuštěná pulsováním jeho horkých představ vpluje dovnitř a zakoupí si zelenou umělohmotnou láhev. Na skřípající houpačce před bistrem budí pozornost hrstky cestujících, kteří se odvážili ven z busu.

Poslední hodinu cesty už to nevydrží. Vak jejího těla se rozepíná a ona se vylévá ven. Pokrývá podlážku, vcucává se do pedálů. Tlak jeho chodidla opětuje horkým protitlakem spojky, plynu, brzdy... Řazení, blinkry, otření předního skla - to vše se stává vzrušující interakcí mezi jeho zkušenými končetinami a jejím ospalým, beztvarým, všemu otevřeným tělem.

Světla města zformují, co bývalo pasažérkou na předním sedadle. Zastavují na starém náměstíčku. Beze slova si předávají zavazadla. Než řidič zapluje zpět do zšeřelé kabiny, aby odjel na louku za městem a masturboval, zašeptá sykavě: "Ssexýy." A ona? Do tmy neznámého města se noří bez obav.