Jiří Zizler

Bagately o české postavantgardě, Balaštíkově Postgeneraci a soumraku knihy

Marie Langerová - Josef Vojvodík - Anja Tippnerová - Josef Hrdlička: Symboly obludností (Praha, Malvern 2009). Podtitul Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.- 60. let. Mohutná práce věnovaná "neřesti zvané surrealismus" (Aragon). Obsahuje šestnáct studií, text Hala Fostera Kdo se bojí neoavantgardy a diskusi k tématu. Největší kus práce odvedli Josef Vojvodík (s tradičně vynikající orientací v moderní estetice) a Marie Langerová (citlivá a otevřená zvláště pro korespondence poezie a výtvarného umění). Čeští surrealisté stáli tváří v tvář obludnosti nejprve za války a potom, ani nevěděli jak, po únoru 1948. "Je nutno si uvědomit a zvyknout si na toto vědomí, že život je ztroskotání a prohra, že jsou to šedivé a pusté dny, měsíce, roky nesmyslné tragikomedie a mezi tím je několik vzácných, jasných chvil, kdy něco člověka donutí zapomenout na svět a na vše, co je mimo, co není lidské," píše Karel Teige v červnu 1948 (pochopitelně již pouze v soukromém listě). Jaký skok proti mladistvému, jásavě růžovému optimismu dvacátých let! Jaká deprese, hořkost, bolest a zklamání! Ale z knihy jasně vyplývá, že únor 1948 znamenal pro české surrealisty novou příležitost a v jistém smyslu i nový začátek. Surrealisté dlouho žili v bezmezné politické naivitě a nevinné bezstarostnosti, v okázalém amoralismu, ve světě fatálních zjednodušení. Svět byl složitější: "Od počátku dvacátých let se stalo běžným úkazem, že představitelé krajní levice obdivovali akademická díla, pravicově orientovaní sběratelé naopak podporovali levicové umělce." Tak to bylo s lecčím. Kapitalistickým řádem se mohla subverze rozlévat do aleluja, nově nastolený "vědecký" režim zas až tolik podrývat nešlo, alespoň ne veřejně. Ale buďme spravedliví: surrealismus přece nepodrývá jenom "režim" v úzce politickém smyslu, ale režim ve smyslu obecném. Režim řeči, režim vidění, režim chování, režim vztahování, všechny stupně předzjednaností, všechno zavedené, indoktrinované, pasivně a tupě opakované. Ale až režim věcí, který totálně popíral a odmítal lidskou svobodu, obrátil surrealisty k humanitě. Z ní si dříve nanejvýš utahovali (byla přece "buržoazně abstraktní"), plná netolerance a dogmatismu. V tom byl pro české surrealisty proklatý únor 1948 vysvobozující a oprošťující - úspěšně je zbavil iluzí, ale ne snů a ideálů. Podmínky v nich probudily zaťatou houževnatost pravých heretiků, ukázal jim v praxi sílu a smysl absurdity a paradoxu a koneckonců stvrdil velikost umění. Prokázala se legitimita tvrzení, že surrealismus umění není, neboť se skutečně stal životním postojem, stylem i alternativním směřováním, nikoli pouze tvorbou v určitém duchu.

Věra Linhartová se domnívala, že k vyčerpání a úpadku avantgardy došlo v důsledku její politizace, kdy se avantgarda instrumentalizovala v zájmu umění cizích intencí, naopak Vratislav Effenberger zastával názor, že příčinou krize byla právě přílišná estetizace. Effenberger měl na mysli "tvorbu jako součást dynamické podstaty duševního života, progresivitu, pro niž je na prvním místě pojem svobody a pravdy a nikoli estetika se svými hranicemi umění". Takový postoj je více než sympatický a opět nás přivádí k výše zmíněné humanitě, k vůli "hledat v lidech to, co je lidské" (Teige), k Havlíčkově zvolání "ty musíš vstoupit do mé teorie!" a k jeho vyznavačským slovům "milovat, není jiná hodnota, není nic lidštějšího: čím více milujeme, tím více se stáváme lidmi, tím menší váhu má naše vlastní bolest". Česká postavantgarda se tak vyvarovala banalizace, rozřeďování a komercializace, jež by je neminula na Západě a dopracovala se autenticity a vroucnosti; pokusila se, řečeno s Josefem Vojvodíkem "zachránit realitu" proti "velké schizofrenii dějin".

"Zlatá devadesátá!" začalo se v posledních letech říkat. Přiznám se, že v tu dobu by mě to ani nenapadlo, zdálo se mi tehdy, že proti éře meziválečné či šedesátým létům v tom bylo hodně chaosu, chvatu, rozpačité neujasněnosti i trapné nedostatečnosti, neexistovaly programy, velkých děl vznikalo pomálu, některé obory (film) vlastně zkolabovaly, staré osobnosti odcházely a nové se rodily zřídka. Ta skutečně zajímavá doba teprve musí přijít... Leč dostavila se léta tzv. nultá, víceméně taková jako jejich název. Z dnešního pohledu se vskutku první svobodná dekáda ukazuje jinak a vůbec ne strnule a prázdně. Miroslav Balaštík ony časy sumarizuje v práci Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století (Brno, Host 2010). Jeho kniha je založena právě na tom přece jen již významném odstupu (odstup znamená, že už nejsme "ve věci" plně angažováni, získali jsme distanci, a jsme spíše angažováni v onom kroku "od", na němž nám někdy záleží více než na věci samotné).

První polovina devadesátých let je z tohoto úhlu méně srozumitelná svou exaltovaností, snahou vrátit do literatury naléhavost, zachovat moc slova a výrazu. S tím se dnes věru nikdo nesouží - samozřejmostí se stala naprostá rezignace, indiferentnost, úplná atomizace scény. "Devadesátá" bylo období poezii zaslíbené, kdy dokonce ještě vznikaly manifesty (pravda, ne víc než dva nebo tři, leč přece), zatímco dnes již víme, že doba manifestů skončila. Balaštík si také povšiml oné pozoruhodné analogie s první republikou, v níž též bylo první desetiletí "poetické" a následovala "prozaická" třicátá léta. Důvod? Obvykle se tvrdí, že po revoluci a převratu mohou básníci reagovat pohotově a neprodleně, zatímco prozaik aby pěkně nechal věci uležet a uzrát, pokojně vyčkal krystalizace (to ovšem nevysvětluje, že chvíli po pádu Rakouska vzniká zrovna poetismus). Možná že změna společenského klimatu opravdu vytváří "lyrické ovzduší", z něhož nemůže nikdo víc těžit než zrovna rodem básníci a jež připravuje půdu citu pro poezii. Popřevratové doby bývají neurovnaně idealistické a neprakticky nezištné (dokud se kola nezačnou točit jinak), což taky poezii otevírá prostor. V Česku dlouho dozníval obrozenecký vztah k poezii, kdy česká báseň byla průkazem vytříbenosti jazyka rovnomocného jazykům národů jiných a větších, důležitou složkou zápasu o národní identitu i sebevědomí. Přešlo to do krve a odtud i ta instituce národních bardů a desetitisícové účasti na jejich pohřbech, včetně těch, kteří z nich četli málo nebo nic. Takové pojetí vyvrcholilo i skončilo Jaroslavem Seifertem (kde přistupuje silná motivace politická) a v době postmoderní se definitivně rozsypalo - k uctívání básníků náhle nebyl důvod. Svazečky veršů přestaly být součástí dámských kabelek. Nezastavitelný úpadek prestiže poezie vyvolal postupně úžas až šok, rychle se začalo mluvit o ghettoizaci poezie. Poezie vstoupila do ilegality - doba suverénně přesvědčila lidi, že poezie je fenomén dokonale mimo realitu. Jazyk doby vystavil poezii do ofsajdu, ale mnoho (nejen) mladých stále poezii potřebuje a absence oficiálního uznání jim nijak nepřekáží - příběh poezie není uzavřen.

Z Balaštíkových soudů stojí za zmínku jeho návrh, zdali "nový počátek" české literatury neumístit před listopad 1989 a všimnout si třeba roku 1985, kdy vzniká Revolver Revue. Inu ano, ale je to individuální záležitost, každý autor měl v osmdesátých letech jiný bod, od něhož zvolil svobodu či se alespoň posunul ke svobod...nějšímu okraji šedé zóny - v posledním desetiletí reálného socialismu hrála větší roli individuální psychologie než sociopolitické podmínky a předpoklady.

Autor nakonec mluví o devadesátých létech jako o "inkubátoru" poezie a postuluje čtyři básnické typy - empirický, spirituální, magický a reflexivní, které se dotýkají, stýkají a prostupují. Platí to nejenom pro jedno minulé desetiletí, na nějž abychom teď vzpomínali se slzou v oku.

Knihy nemají na růžích ustláno. U nás jde o dlouhodobý stav - vláda je nejprve zatížila desetiprocentní daní, nyní přitvrdila a zvyšuje na dvacet procent. Teď se křičí, každý den přijde pět mailů s odkazy na podpisové akce, ale mělo se křičet už před lety. A navíc - kohopak volili milí nakladatelé a knihkupci? Jistě ne jiného než strany, které se nijak netajily tím, co budou provádět. Nemělo se to týkat lepších lidí, vzít za rameno měli jen socky, z těch ať se kůže stahuje. Ale to se asi leckdo přecenil. (A nemohu se zbavit přepjatého a paranoidního nápadu, že se nejedná tolik o ty peníze, ale že tady někdo trestá ty, kteří pěstují cosi tak podezřelého jako kupování a četbu knih. Pracuj, nakupuj, bav se - ale s knihami se moc nezahazuj, není to k ničemu. S těmi, kteří moc čtou a přemýšlejí, příliš vnímají a cítí, jsou jen samé obtíže. Mají vždy po ruce dost otázek, divné názory, nejdou s davem a nikdy nevíš, co od nich čekat.)

Jenže s knihami je to samý paradox. Jsou nehorázně a pro naše příjmové skupiny citelně drahé, ale přitom nemají žádnou cenu. Odneste jich nůši do antikvariátu a shrábnete pár korun. Je jich všude jako smetí, samý výprodej a sleva, firma Levné knihy srazí pěknou věc ze čtyř set pomalu na dvacku, Fillova luxusní monografie (původně 2200 Kč) je v Academii k mání za pět stovek atakdále atakdále. Knih, tak jako všeho dnes, je prostě moc: pořídit si každý týden všechny zajímavé knihy, což se za komunistů snadno dalo, by dnes mohl leda (multi)milionář, jenže - kde je skladovat? Kdy je všechny přečíst? Ženou se na nás čtečky, neprorazí sice hned, ale bude to jako s mobily - pár let a bude to mít každý, i ti, kteří by přece nikdy... Po autorských právech pes neštěkne, nakladatelům a autorům to ztíží život. (Třeba to anachronizuje a zlikviduje ty ziskuchtivé, pionýři a vizionáři zůstanou.) Soumrak knihy? Not dark yet, but it`s getting late. I když moudří praví, že knih se jen tak nezbavíme.

Avšak naděje vždy zbývá, naděje nám neumírá. Jak se budou dávat na internet bibliofilie? Jakpak nám počítač zprostředkuje kontakt s uměleckou vazbou, obálkou, papírem, možností se všech výtvarných a typografických radostí dotknout a očichat si je? Vždycky jsem ortodoxní bibliofilií lehce pohrdal (Je to snobismus! Prvotní je obsah!), ale teď budu prstíčkem hrabat. Naše knižní kultura vždy (i za komunistů) měla a má vysokou úroveň, takže na objevení čeká nespočet antikvárních lahůdek a pokladů. Jen ať je špatně, aby bylo líp; jen ať jsou knihy drahé, ať pochopíme, že ještě za něco stojí.