LITERATURA • Souvislosti 4/2011


Denis Molčanov / Pozváni a vyvoleni (Kontext Camusovy Svatby)


Denis Molčanov

Pozváni a vyvoleni

(Kontext Camusovy Svatby)

Svatba, soubor čtyř esejů: Svatba v Tipase, Vítr v Džemile, Léto v AlžíruPoušť, je druhým Camusovým dílem. V roce 1939 ho v nákladu 225 výtisků vydal Edmond Charlot, jen o dva roky starší majitel alžírského knihkupectví a literárního centra Les Vraies Richesses (Skutečná bohatství), jenž zároveň vydal i Camusovu prvotinu - souboru esejů L`Envers et l`Endroit (Rub a líc, 1937). Ke svým raným textům (v době vydání Svatby mu bylo 25 let) se autor v průběhu literární dráhy, ač s kritickou střízlivostí sobě vlastní, nepřestává vracet, neboť si je vědom, jak ukazují jeho Zápisníky, že obsahují zárodky mnoha nosných námětů, z nichž ve svém díle nadále čerpá.

"Skutečným pramenem je Rub a líc, to je mi dnes jasné," píše například v dnes již věhlasném úvodu k reedici své prvotiny v nakladatelství Gallimard, k níž v roce 1958 dává konečně souhlas, aniž by zapomněl poukázat na její mladické nedostatky. Dlouhá předmluva, kterou jí v době své literární zralosti věnoval, dodnes otevírá plejádské vydání sebraného Camusova díla a ústí, sisyfovsky, v hořkosladké poznání: velké Dílo spočívá v neustálém přepisování autorova prvního titulu. Albert Camus se však odvažuje jít ještě dál. Ve svých pětačtyřiceti letech dokáže z výšky nahlédnout svou minulou, ano, i budoucí dráhu spisovatele a člověka, a ve velmi frapantních větách, které z jeho pera plynou se zdánlivou (a tak příznačnou) lehkostí, se dotýká samotné podstaty své vlastní osobnosti i vztahu k druhým: "Byl jsem postaven na půl cesty mezi bídu a slunce. Bída mně bránila ve víře, že vše pod sluncem i v historii je, jak má být, a slunce mě zas naučilo, že historie není všechno." Vlastní dílo pak charakterizuje jako "snahu najít v zákrutách umění dva nebo tři obrazy, prosté a veliké, u nichž se srdce poprvé otevřelo". Hledání obrazů: jak vzácně moudrý přístup velmi mladého autora, vážně poznamenaného tuberkulózou. Není divu, že se ve své následující sbírce esejů noří do míst, která v něm zanechala stopu nesmazatelnou, plnou slunce, historie i bídy: nemilosrdné krásy svého světa, prostého falešného lyrismu.

Svatba v Tipase se zdá logickou volbou na úvod sbírky nazvané Svatba. První zmínka v Camusových Zápisnících (duben 1937) hovoří však nejdříve o textu druhém, který nese název Vítr v Džemile: "Pro esej o ruinách - vysušující vítr. [...] Vítr v ruinách nebo smrt sluncem." Poslední rukopisné změny Větru v Džemile (červen 1937) očividně předcházejí stále rozpracované Svatbě v Tipase, kterou Camus dopisuje až ke konci roku. Geneze obou zbývajících textů je zdlouhavější - Zápisníky z června 1937 zmiňují četbu Oswalda Spenglera a jeho velmi zásadní rozlišování mezi "kulturou" a "civilizací", které se také stane stěžejním tématem Camusovy črty Léto v Alžíru. Koncem léta podniká Albert Camus cestu do Itálie1 (Florencie, Pisa, Fiesole...), při níž plní své Zápisníky impresemi zhlédnutých obrazů. Rok poté se zdá, že od Léta v Alžíru upouští. V červnu 1938 však do svého programu na léto píše: "Dopsat Florencii a Alžír." Z následujících poznámek nelze přesně vyčíst spojení mezi chválou na strýčka Štěpána, mistra bečvářského, jenž si s takřka živočišnou radostí užívá rozkoší života, a rozhodnutím vrátit se k reflexi nad Plotinem, kterému zasvětil již svou diplomovou práci Křesťanská metafyzika a neoplatonismus,2 pojednávající především o úzkém propojení mezi první křesťanskou metafyzikou svatého Augustýna z Hipponu a Plotinovým neoplatonismem, "posledním vzmachem řecké myšlenky". Přesto se ona poněkud prostoduchá bednářská filozofie v Létě v Alžíru v přímém kontextu s alexandrijským myslitelem objeví... V prosinci 1938 se v Zápisnících píše: "Pro konec Svatby. / Země! Ten velký chrám opuštěný bohy, avšak posláním člověka je osídlit ho modlami podle obrazu svého, nevypověditelnými, s tváří lásky a nohama hliněnýma. / ...nestvůrné modly radosti, s tváří lásky a nohama hliněnýma." Jeden ze vzácných případů, kdy přímo na stránkách Zápisníků autor nanečisto hledá tvar své věty. A skutečně, ona slova, v poněkud lehčí, svižnější podobě pak nacházíme v závěru první črty. To, že se zde Camus zmiňuje již o "konci Svatby", poukazuje na skutečnost, že všechny čtyři črty jsou v té chvíli nejen hotovy, ale i seskupeny do souboru. Ať už bylo však tempo kompozice každého ze čtyř textů jakékoliv, zachované rukopisy, neustále upravované, stejně jako několikrát přepisované strojopisy dokazují, s jakou pečlivostí, téměř posedlostí na nich Camus pracoval.

Eseje Svatby, podobně jako předchozí sbírka Rub a líc, čerpají z osobních vzpomínek do takové míry, že často nabírají autobiografický ráz. Úvodní tři črty se inspirují rodným Alžírskem, poslední návštěvou Toskánska. Svatba v Tipase Vítr v Džemile líčí den strávený vypravěčem (kterého lze ztotožnit s Albertem Camusem) na místech známých pro své antické památky. Vypravěč necestuje sám, záhadnost onoho "my", pod kterým vystupuje, ponouká ke zvědavému hledání přímo v autorově životě (podle dochovaných fotografií ho na Svatbu v Tipase mohli doprovázet Louis Bénisti, Christiane Galindová či jiní, ve Větru v Džemile například Marie Vitonová). "Já" v textu třetím, tj. Létě v Alžíru, je muž procházející se tentokrát ulicemi města, které dobře zná a na které - díky vědomému odstupu - dokáže nahlížet s humorem či ze svých pozorování vyvozovat naopak až metafyzické závěry. Poušť přináší několik zamyšlení nad malbou, následovaných emočně laděnými impresemi cestovatele, jenž z vlaku pozoruje toskánskou krajinu a pouliční život ("jak šťastný byl jsem ve Florencii"). Úvodní reflexe nepocházejí z pera uměleckého kritika, spíše připravují k životní filozofii proudící těsně nad kanavou malířského plátna. Jisté je jedno: Poušť, plná výjevů z Džemily a narážek na "mladíky na pláži Padovani", měla celé sbírce již brzy sloužit jako důstojný závěr.

Svatba za mnohé vděčí dvěma titulům Camusova učitele (a profesora filozofie) Jeana Greniera, jemuž ostatně dedikoval i Poušť. Grenierova esej Les Îles (Ostrovy) způsobila v době vydání (1933) u dvacetiletého Camuse silný "otřes", "onen nepříjemný pocit vnitřního odcizení", s nímž se rodí "touha psát", druhým titulem pak bylo Santa Cruz et autres paysages méditéranéens (Santa Cruz a další středomořské krajiny, 1937), kde jsou mimo jiné oslavovány Tipasa i Džemila. Není vyloučeno, že i název Camusovy druhé sbírky textů pochází z dalšího učitelova textu: "Svatba je připravena... Vyjděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu," píše Jean Grenier, či spíše cituje z Matoušova evangelia (22,1-4) ve svém Sagesse de Lourmarin (Moudrost Lourmarinu, in Cahiers du Sud, květen 1936). Ať už je název Svatby s Evangeliem svázán jakkoli, je to odkaz spíše potměšilý - v novozákonním podobenství přirovnává Ježíš "království nebeské" ke svatební hostině, na niž jsou všichni pozváni, vyloučeni jsou však ti, kdo "nejsou oblečeni na svatbu... Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán." Království Camusovo není na nebesích, je z tohoto světa. Nejde zde o sňatek s vyšší mocí, ale s krásou tady na zemi, zářící v krajině nebo třeba v těle ženy. I vyvolených, s nimiž se Camus o krásu dělí, bude snad více: "celé pokolení, zrozené ze slunce a moře, plné života a šťávy..." (Svatba v Tipase), "které chová úctu a obdiv k tělu" a opouští proto šat, aby si mohlo volně vykračovat po pláži (Léto v Alžíru). Nahé, obnažené tělo na slunci je dalším z leitmotivů Camusovy Svatby a, chtělo by se říci, součástí jeho alžírské krajiny (a nejen té). V Poušti například velmi kuriózní hrou se slovem "dénuement" (obnažení/oproštění/nouze) spojuje plavce na alžírských plážích s františkány ve Fiesole. O tom, že kláštery žebravých řeholníků nikdy tělesnou krásu a sílu neoslavovaly, nemůže být pochyb, "chudoba" v obou případech přesto uvádí k "pravým bohatstvím", jak ostatně nazval svoje knihkupectví i Camusův vydavatel E. Charlot. Netvrdil snad již Jean Giono, a křesťanští teologové mu tento odklon od "původního významu slova" vyčítají, že pro to, "by věřilo se v zem a nebe, je nutno uchýlit se k jisté askezi", jinak se člověk nevyhne hloupému vábení přepychu a hmotných statků?

Po "sňatku trosek a jara" v Tipase následuje svatba všech přírodních sil, mezi nimiž ovšem nalézáme autora a celou krajinu. Jejich splynutí je souběhem všech smyslů, "změtí vůní a slunce" spojující pokud možno zrak, sluch a čich - ten poslední, snad proto, že bývá ve všedním životě tolik pomíjen, se zde těší zvláštnímu, osobitému důrazu, vždyť spolu s hmatem jedná se o vjem nejsmyslnější. V "ohromné prostopášnosti přírody a moře" leží, v utajeném filigránu, přísliby jiných tělesných spojení pro toho, kdo "laská" ruiny, nohama "zmocňuje se vlny" nebo se vrhá do pelyňku, aby jím celý nasákl. Ostatně "objímat tělo ženy, to je též zadržovat v náručí onu zvláštní radost, která sbíhá od nebe až k moři", zatím mu však stačí "usměv rozzářených zubů" moře, povzdech země, než zapadne do stínu, a oddané "rty" země a moře. Smyslnost plážové tanečnice v Létě v Alžíru je již zcela bezprostřední, když "ji celou poléval pot, od boků k chodidlům""za sebou nechávala smíšenou vůni květů a těla". Tento "docela utajený parfém" Alžíru se, ač bez onoho eroticky mystického náboje z Tipasy, nese celým textem i při popisu drobných radostí každodenního života: "dát si pořádnou lázeň"či prodloužit eleusinská mystéria (o nichž Alžířané nemají samozřejmě ani ponětí) "vržením se do moře" znamená účastnit se téže oslavy. V Džemile se tyto zásnuby odívají do mnohem přísnějšího šatu - zde je člověk s okolním světem spojen "chutí po smrti". V Tipase je pouto mezi zemí a mořem harmonickou kulisou, avšak v Džemile je "nebe tvrdě trvající" postaveno do kontrastu s ruinami označenými cejchem historie - rozkladem. Vypravěč zde nemůže chutnat rozkoše existence, naopak, s očima otevřenýma musí se tváří v tvář postavit smrti, aby zůstal věrný svému poslání: nevzdalovat se od světa. Konečně i obrazy italských mistrů, o nichž je řeč v Poušti, nesou stopy onoho posvátného úkolu - Camus viditelně upřednostňuje "primitivní" malíře (Giotto, Giovanni Cimabue, Piero della Francesca) právě proto, že podle něj lépe než jejich následovníci dokážou zůstat "romanopisci těla": přítomnost je ztvárněna jen gestem a "vnitřní úsměv" na tvářích, který malovali, "dává za pravdu všem, kdo nabyli smyslu pro radost". Tato radost je zcela z tohoto světa. Zatímco renesanční malba požene představivost k projekcím mimo tento svět, v takovém Bičování Piera della Francesca se celé "ponaučení zastavuje již na rámu plátna". Mezi mistrovskými díly v muzeích a toskánskou krajinou je přechod plynulý, v obou případech slyší Camus výzvu k oproštění se od falešné poezie a k návratu ke světu, k oslavě "onoho milostného souznění země a člověka zbaveného lidskosti" ("lidskostí" se zde pochopitelně rozumí vše, co je lidskému jedinci vnucováno zvenčí...). "Krásný je svět, mimo něj není spásy", další ironický odkaz na křesťanskou teologii, který v Poušti nalézáme, je prodloužením slov ze Zápisníků (leden 1936), "jsem šťastný ve svém království, neboť mé království je z tohoto světa", citovaných téměř doslova v Rubu a líci. "Naše království je z tohoto světa," praví již řecká evangelia (srov. Křesťanská metafyzika a neoplatonismus). Když se Camus vrhá v Tipase do moře, myslí na Eleusis, "blýskající se procesí"řeckých mystérií vidí však i v pisánských ulicích. Jako by ho římské trosky u Alžíru, mistrovská plátna zhlédnutá v Itálii i toskánské kláštery směřovaly k Řecku, které zatím nenavštívil. Řecko, vlast Helenina, to jest krásy, je také zemí míry, jejíž nedodržování tvrdě trestá bohyně Nemésis. Alžírsko je naopak "zemí míry i nemíry. Umírněné v liniích a nesmírné svým světlem" (Zápisníky, únor 1939), vždyť i v Tipase "začínám chápat to, čemu říká se sláva: právo milovat neúměrně", "zde jiným přenechávám míru a řád".

"Nemíru nalézat v míře", poznamenává si v únoru 1938 do Zápisníků a napětí vznikající v srdci této tak camusovské problematiky požene jeho myšlenku až k posledním stránkám Člověka revoltujícího: zde se sice spekulativně politická úvaha již jakémukoliv lyrismu vymyká, o to hrozivější je však přízrak trestající Nemésis.

Kdo pod názvem Svatba očekával veselé radovánky, musí být zklamán: sjednocení člověka se světem se odehrává v docela vážné atmosféře, jejíž kontury čas od času odhaluje samotná smrt. Za zmínku také stojí krátký citát v záhlaví celé sbírky, závěr Stendhalovy "italské kroniky", Vévodkyně z Palliana ("Kat rdousil kardinála Caraffu hedvábnou šňůrou, / ta se však přetrhla, muselo se začít znovu. / Kardinál hleděl na kata, / aniž by utrousil jediného slova."). Stoická odvaha kardinála Caraffy, jenž se nechá beze slova zardousit, připomíná lhostejnost Epiktétovu, kterému pán láme nohu - postoj diametrálně odlišný od reakce otroka, jenž na počátku Člověka revoltujícího nedovolí svému pánovi, aby překročil pomyslnou hranici. Kardinálova netečnost, nelpění,3 odkazuje na figury Krista a jeho katů, jak je v již zmíněném Bičování ztvárnil Piero della Francesca. Konečně i Vítr v Džemile zdůrazňuje neodlučování se od světa jako předpoklad střízlivé konfrontace se smrtí.

"Na všech těchto věcech jsem intenzivně pracoval, jenže vždy jakoby posedlý onou nahotou, z níž jsem pak vysychal," píše Camus v dopise z 8. července 1937, tj. po vydání Rubu a líce. Svatba je, zdá se, poznamenána vymaněním se z tohoto suchého obětí a možná proto sklony k jistému, na první pohled patrnému lyrismu. Pětadvacetiletý Camus si ovšem uvědomuje, že je teprve na začátku cesty. Na jisté výhrady Jeana Greniera, s kterým rukopis před vydáním konzultoval, odpovídá 2. února 1939: "Nyní už cítím, co je v těch esejích přehnaného, a vím, že s tímto žánrem jsem skoncoval. Jisté je jedno, v tomto smyslu už psát nemohu. A hlavně: už žádné závěry."4 Camus má pocit, že ze suchopárnosti upadl do emfáze, tónu volnomyšlenkářského kazatele. Jedná se opět o bezprostřední, dalo by se říci mladicky neuváženou reakci, kterou čas vyhladí do uvědomělejších podob. Když patnáct let poté vydává Léto, hovoří o něm jako o "nové Svatbě" - jeho námět, alespoň ten "solární", je prý dostatečným důkazem "dlouhotrvající věrnosti".

"Zhostil jsem se svého člověčího řemesla," tvrdí vypravěč Svatby v Tipase, jenž jako Sisyfos zažívá spokojenost z dobře odvedené práce, než vrátí se "opět do samoty, tentokrát však se zadostiučiněním". Právě ve světle Mýtu o Sisyfovi se již v tomto raném textu zdají radost a štěstí člověka zatíženy krutým tajemstvím, nevysloveným, avšak přesto naznačeným alespoň tím "spikleneckým úsměvem na rtech". Ve Svatběštěstí k člověku přichází na konci dlouhého, smysly opojujícího dne jako jakýsi stav milosti,Mýtu, vydaném jen tři roky poté, se totéž štěstí jeví již jako téměř neuskutečnitelný akt víry.

Poznámky

1] Není to poprvé. Již v prvotině Rub a líc třiadvacetiletý Camus líčí, jak se ve světlem oděném Benátsku (Vicenze), kterému přezdívá "země stvořená pro mou duši", léčí po své krátké návštěvě Prahy: "a nyní už to mohu říct: co mi zbylo z Prahy, je ten zápach do octa nakládaných okurek, které se jen tak do ruky prodávaly snad na každém rohu a jejichž štiplavě kyselá vůně rozněcovala, nadýmala moji úzkost, jen co jsem vyšel z přijímací haly hotelu. To a možná ještě ten harmonikář pod mými okny..." Nutno dodat, že Albert Camus hovořil jen velmi špatnou němčinou a že se při této první cestě za hranice trápil nevěrou své první manželky Simony, jen několik měsíců po svatbě... 2] Studium filozofie na univerzitě v Alžíru Camus dokončuje v roce 1935. Diplom získal 25. května 1936 se známkou 14/20 a uznáním "bien". V komisi zasedal i Jean Grenier. Tento dokument mu v podstatě zajišťoval postup ke konkurzní zkoušce umožňující vyučování na druhém a části třetího stupně, tzv. "agrégation". Takové bylo aspoň Camusovo přání, jenže špatný zdravotní stav, přesněji řečeno jeho tuberkulóza, mu zabránil v získání lékařského potvrzení, bez něhož zkoušku podstoupit nemohl. 3] Jean Grenier má jako filozof mimochodem velmi blízko k taoistickému principu wu-wei. 4] A týden nato v dopise témuž J. Grenierovi velmi upřímně dodává, že hrozba vážného onemocnění ho tehdy znovu přivedla "k onomu velmi tělesnému životu plnému nezřízenosti, pokušení a uspokojování. [...] Je možné, že právě v tom vám Svatba v Tipase přišla přehnaná." (16. června 1938)

Denis Molčanov (1973), překládá z čínštiny (Gao Xingjian, Mo Yan) a francouzštiny (F. Arrabal, Ch. Bobin ad.).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1245