POD čAROU • Souvislosti 4/2011


Marta Ljubková / Dopis ze Soulu


Marta Ljubková

Dopis ze Soulu

Petře,

Soul ani Jižní Koreu jsem na svém seznamu turistických tužeb a přání nikdy neměla, ale když jsem stála na ruzyňském letišti ve frontě na bezpečnostní kontrolu, znovu jsem si potvrdila, že jsem prostě pro cestování zrozená - a vidina sedmnácti hodin v letadle bez přestupu mě zkrátka naplnila radostí. Je to takový malý osobní rekord. Bylo to tak vzrušující, že jsem ani usnout nemohla.

Pročež jsem prospala impozantní vjezd do města autobusem; stačila jsem zaznamenat jen bohatou dekoraci vnitřního interiéru, bohatě vyšívané dečky a záclonky a zlacené střapce - a byla jsem v limbu. Takže jsem byla ušetřena prvního poznatku, který se dostavil až později: Soul je OPRAVDU velké město.

Jela jsem sem úplně nevybavená, bez průvodce, bez předchozího studia internetu, prostě turista-tupec, který ani neví, jestli bude na turismus při vší práci pořádně čas. Pár informací jsem měla akorát od Matěje - "odborník" na Koreu v Soulu prožil během dvou návštěv asi sedm týdnů, což je dost. To mohlo na těch mých necelých šest dnů bez obtíží stačit.

V hotelu jsme kromě klíčů a darů na přivítanou (vezu ti nůž na dopisy! kdyžs po mně chtěl dopis, tož si ho rozřízni) dostali kartičku se dvěma větami v korejštině: "Dovezte mě prosím do hotelu Sejong" a "Dovezte mě prosím do Národního divadla". Pokoušet se tu o angličtinu prý nemá žádný význam. V následujících dnech jsem byla za kartičku mnohokrát vděčná, úslužní soulští taxikáři prohlédli znaky - myslím, že teď už psanou korejštinu od japonštiny, čínštiny a vietnamštiny taky rozeznám -, naklepali požadované do navigace o velikosti menšího notebooku a jelo se. Obvykle stejnou trasou, když ale přístroj naváděl jinudy, zpanikařila jsem. Byla jsem na různých místech Evropy a Ameriky, ale nikde jsem neměla tak intenzivní pocit, že se spletu o uličku a jsem definitivně a nenávratně v háji. Neznalost jazyka a nemožnost se zorientovat mě děsila. Navíc nás od začátku dost vystrašili - nepijte vodu z kohoutků a nechoďte nikam daleko, nikdy se nedoptáte. Navigační systém a mapy na ulicích nakonec myslely i na turisty znalé jen latinky (a nebylo nás tu moc, pár bílých, anglicky mluvících jsem potkala, ale byly to spíš výjimky), takže jsem si nakonec troufla i trochu do města.

Když píšu "trochu", možná ještě přeháním, asi to nebylo ani "trochu". Soul má jedenáct miliónů obyvatel a město je strukturováno v jakýchsi tematických slepencích. My jsme měli hotel ve slepenci "obchody s oblečením, cetkami, falešnými značkovými taškami, lacinou kosmetikou a jídlem". Jako zpovykaná Evropanka jsme prostě odmítla věřit, že v okolí SVÉHO hotelu nenajdu obchod s pohlednicemi (kdybych ho našla, bylo by to teď mnohem kratší) anebo hračkami. A ne. V tom jsou tedy korejští obchodníci důslední. Najíst se tu člověk mohl do noci, hodinky si koupit na každém rohu, obaly na iphony se daly přehazovat vidlemi, ale autíčko pro syna prostě nebylo. Barvy, světla, agilní prodavačky s mikrofony nabízející parfémy - už mi bylo jasné, že tady si nic nekoupím. Když se na mě věci valí v takovém množství, vyděsím se. Takže ještě že jsme dostali ten dárkový řezák na dopisy... (Mimochodem, co se týče tematických čtvrtí, pan Pelzer prý došel do čtvrti stavebnin, což muselo být ve městě, kde jsou buď mrakodrapy, nebo bizarní domy s nástavbami z jakýchsi unimobuněk, zvlášť inspirující. Když jsem se odvázala já, došla jsem maximálně do oblasti krejčovství a brašnářství, kde si člověk ukázal na značku, a místní mistři mu na místě zhotovili dokonalý padělek).

Když jsme poprvé vyrazili do okolních ulic, ocenili jsme zvláště restaurace, těch bylo - naštěstí - v této čtvrti taky dost. První večer jsme zapadli do velkého a světlého podniku, který se později ukázal být součástí nějakého řetězce, nicméně byl plný místních, to nás uklidnilo (ostatně všude byli jen místní a turisti japonští, což ale začne člověk rozeznávat až po čase). Na stole byl hořák s plotýnkou a hluboká pánev, kolem čtyři židle, ze dvou protilehlých stran šuplíky se lžícemi, vidličkami, hůlkami a ubrousky. Personál se přivolával stisknutím tlačítka na stole - vybrali jsme si skupinově z menu (měli naštěstí i anglickou verzi) a pak pozorovali, jak nám číšník zapálil plynový hořák, nasypal do mísy, zamíchal a průběžně se k nám vracel a míchal. Měli jsme v jistou chvíli pocit, že je hotovo, ale to jsme mu nemístně vstoupili do pravomocí a on nás taktně odkázal, kam patříme - na židle. Kdy lze servírovat, rozhodl on - a hořák vypnul. Jídlo pro čtyři v jedné míse samozřejmě pálilo, což první den nevadilo (další dny to na mě bylo trochu moc), a překvapilo nás, že se servíruje bez rýže. Tu jsme si všichni objednali. Donesli nám ji, ale brzo jsme pochopili, že součástí místní kuchyně jako přirozená příloha není. Proto jsou mimochodem Korejci tak neuvěřitelně štíhlí - neexistuje tu chleba a pečivo (měkký, bílý chléb byl v hotelu určitě jen kvůli cizincům), přílohy se nedávají, jí se hlavně maso a zelenina, pálivé, ale nesolené (z toho jsem byla naprosto nadšená, česká kuchyně je odporně přesolená), skoro neexistují sladkosti. Navíc než člověk něco sní - další překvapení - placatými kovovými hůlkami, dá to slušně zabrat. Zapomněla jsem taktně na svoje vegetariánství, na cestách to dělávám, jednak abych ochutnala místní kuchyni, druhak ve větší skupině jako sólista vždycky trochu komplikuješ ostatním život (tady bych se asi nenajedla vůbec), a prostě jsem brala, co je. Tenhle večer, jsem byla moc spokojená - ač dost tedy zevnitř "rozpálená", stejně jako druhý den u snídaně tvořené rýžovou kaší s mořskou řasou, pak už ale bylo hůř.

Následující večer jsme zkusili občerstvení na ulici, já jsem si rozjařeně dala cosi, co vypadalo jako had - a doufala jsem, že budu rozumět, co které zvíře na vodě, ve vzduchu i na zemi mluví. Paní na ulici hada nastříhala nůžkami (vůbec je používala víc než nůž). Možná jsem to neměla zajídat tím něčím (u lecčeho jsme se nakonec rukama nohama dobrali, co to je, tento "kořen" ale zůstal tajemstvím), co ostatní zcela odmítli, já hrdě spolkla sousto s tím, že to chutná trochu jako ústřice... Rozhodně mi druhý den nemohlo být tak zle z pečených žaludů, protože ty neměly vůbec žádnou chuť. Možná mi bylo trochu špatně z vína, které se v Soulu skoro nedalo dostat, a tak jsme na něj museli jít do pivnice evropského typu. Pivo se tu docela pije, místní i dovezené, prý slabé, ale ne mizerné (člověk si jak známo zvykne), ale víno je potíž. Naštěstí jsme jeden večer našli bar rodinného typu, kam mi dovolili přinést si víno ze samoobsluhy. I vývrtku přinesli, laskaví Korejci...

Po kořenu už jsem toho v Koreji upřímně řečeno moc nesnědla - dva dny na suché rýži, pro jistotu, nepálila a nebylo v ní nic rybího, což je chuť, která se taky nějak brzo přejí (taky člověk pak tak nesmrká, to se tu považuje za společensky nepřijatelné, stejně jako hlasitý smích - ano, přesně tak jsme všude působili, v té nesmírně tiché a klidné zemi vždy skupinka rozesmátých, hlaholících smrkalů), a pak už jsme skoro jeli. Přesně před tímhle mě Matěj, který místní kuchyni naprosto nesnáší, varoval, já to považovala za sýčkování zápecníka, ale přiznávám čestně, taky jsem si tu mockrát nepochutnala.

Bála jsem se, že si tady nedám své oblíbené caffé latte, ale byla to zbytečná panika, v tomto ohledu se Soul už dokonale amerikanizoval (stejně jako Praha), a všude byla nejen malá bistra s kávou různého typu, ale i možnost koupit si coffee to go, což nám před pár lety doma taky připadalo poněkud za vlasy přitažené, a dnes je kelímkaření běžná záležitost.

S Korejci jsme do styku přišli jen v divadle, nepočítáme-li rychlé výměny v obchodech a restauracích, kde panuje to, co si všichni tajně přejeme - slušnost a vstřícnost. Když jsme na jevišti Národního divadla jednali se zhruba třicetihlavým personálem, kterému velela jediná anglicky mluvící Jenny (jsem si jistá, že to jméno měla jen kvůli nám), ukázaly se drobné kulturní rozdíly. Pan velvyslanec nás upozorňoval, že korejština je "delší" než čeština, navíc se ale zdálo, že místní potřebují všechno důkladně probrat. Při každé obtíži - a nebylo jich při přenášení pražské Věci Makropulos na scénu několikanásobně větší zrovna málo - se sešlo malé koncilium a jalo se řešit. Nám, kteří jsme bojovali o čas, se to jevilo, že v Koreji se spíš řečnííí, než koná. Nevím, jestli je to zdvořilost nebo schopnost dokonale ovládat mimiku, ale člověk kolikrát o něco požádal a adresát se beze slova otočil, aniž by dal najevo, jestli ano, nebo ne. Obvykle to šel probrat s ostatními, takže reakce přišla za půl hodinu.

Na české poměry jsou místní pravidla a regule neskutečně striktní, když se něco nesmí, tak se nediskutuje o tom, zda lze zákaz překročit, což je věc pro nás - a v divadle, kde se často improvizuje - těžko pochopitelná. Otevřené orchestřiště, kam by spadl možná slepec nebo dvouleté dítě, bylo vyznačeno barevnou páskou a blikajícími kužely. Když se řeklo, že oheň na jevišti ne, tak prostě ne (pro představení problém, jinak ale věc pochopitelná, sami jsme v místech, kde jsme bydleli, za pár dní viděli dva požáry). Nakonec se všechno vyřešilo, a při samotném představení byli všichni vstřícní, a i zvukaři, kteří s námi dva dny nemluvili, se nakonec usmáli. My jsme na ně byli moc rychlí, drzí, arogantní, oni na nás pomalí a uhýbaví.

Jinak do Jenny se několik mužských členů naší výpravy platonicky zamilovalo, a ti, co se nezamilovali do ní, aspoň chodili po ulicích a extaticky vykřikovali cosi o korejských krasavicích (no tak fajn, mají dokonalou postavu, vůbec žádné vrásky, pevné vlasy a "značkové" oblečení - navíc se usmívají a submisivita z nich doslova stříká). Ženy jsou tu skutečně bezvěké, ale na vlastní oči jsem viděla, že se v tomhle městě stárne. Navštívila jsem veřejný park plný stařečků - mužů. Šediví, s hůlkami, shrbení. Ale bez žen. Nevím, jestli jsou jejich ženy tak mladé, že považují za zbytečné posedávat v parku, nebo prostě u soulských ploten připravují kimči. Nebylo se koho zeptat. Určitě jsem žádnou starou ženu nepřehlédla: i když nejsem moc vysoká, na ulici tu našinec spolehlivě přehlédne celý zástup lidí - nikdo není větší než on. Ani o půl hlavy.

V Soulu nestárnou ženy, a s věkem tu mají problém i památky. Ony totiž neexistují. Nebo existují, ale jejich historičnost je trochu pochybná. Všimla jsem si toho právě ve zmíněném parku, opatřeném informační cedulí. Zaručeně pravý park z poloviny sedmnáctého století, který ovšem lehl popelem na konci století devatenáctého a v šedesátých letech byl přestěhován o pár set metrů dál. Podle stěny fresek zachycující skutečně nejmodernější dějiny bych věřila. Původní sloup byl v tak opatlané plastové ochranné krabici, že si netroufám soudit. Malba na dřevěných stavbách byla prokazatelně čerstvá, překvapilo mě, že tutéž jsme pak viděli v královském paláci, kam nás na exkurzi zavedl pan velvyslanec. Prý bylo korejské umění dvorské, a tudíž všude stejné. Navíc jsem si potvrdila svou pochybnost o autenticitě historickým monumentů - ke starým průvodcům se lze jen těžko dostat, informace jsou kusé a zkreslené (či ne zcela věrohodné) a s historií lze zacházet různě. Kupříkladu když obyvatelům Soulu připadalo, že náměstí před zmíněným palácem není dost monumentální, posunuli "původní" stěnu ještě o pár metrů dál do ulice. Taková hra na historii ale není možná v zemi, která prošla obdobím absolutní chudoby před pár desítkami let, v zemi, která je ve skutečnosti jenom půlí, přičemž v té druhé jsou zbytky rodin, k nimž se jejich příbuzní zřejmě nikdy nedostanou a jejichž setkání je ovládáno náhodným losem. To možná ani není kupodivu.

Nechci se loučit smutně, je to tu prostě jiné. Vzala jsem si sem Balabánovo Zeptej se táty, abych ho znovu přečetla, ale nezvládla jsem ani stránku. Vůbec se sem ten román nehodí.

Marta


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1260