KONTEXT • Souvislosti 2/2012


Nikola Mizerová / Vstupuj devíti branami (Roztroušené postřehy k textu Michal přes noc Jaromíra Typlta)


Nikola Mizerová

Vstupuj devíti branami

(Roztroušené postřehy k textu Michal přes noc

Jaromíra Typlta)

"Vejít z několika stran zároveň."

Před čtyřmi lety řekl Jaromír Typlt v rozhovoru pro kulturní server A tempo revue: "Přitahuje mě, když se do věci dá vejít z několika stran zároveň. Když není jen jeden vchod, jeden přikázaný směr, jeden východ. Rád si připomínám legendu o hraběti Cagliostrovi, který údajně unikl z vězení tak, že prošel v tutéž chvíli devíti branami pevnosti zároveň." Podobnou otevřeností - možností vstoupit i vystoupit - se vykazují snad všechny Typltovy texty. Vtělila se do nich ona myšlenková rozbíhavost, požadovaná surrealisty, kteří Typltovi vždy byli významným podnětem: "[...] surrealisté otevřeli nové cesty, jak provázat zdánlivě nesouvisející jevy a představy. Připomněl bych i jejich požadavek, aby báseň sledovala,skutečný průběh myšlenky'. Když myšlenka míří několika směry zároveň, tak je zkrátka nutné jít za ní do těch několika směrů!" ("Nelíbí se mi slovo líbí", 6. 10. 2008)

Otevřenost a myšlenková rozbíhavost charakterizují text Michal přes noc, otištěný ve sbírce Stisk (Praha, Torst 2007). Jak předjímá název sbírky, je pro Michala přes noc stejně jako pro ostatní texty příznačný - řečeno autorovými slovy pro časopis A2 - "moment sevření, znehybnění, uvěznění - anebo naopak vysmeknutí, úniku, neudržitelnosti" ("Jak to sykne a utne", A2 18/2008). Vypravěč je uzavřen v různých prostorách, sevřen ve stavech mysli a nezbývá mu než čekat: "A ať už se bude dít cokoliv, a dokonce i když se už nebude vůbec dít nic, budu si tady v tom dál vězet, uzavřený jako mouřenín, který se neprolomí skrz černocha. Jako snímek v temné komoře, který se nikdy nepřestane vyvolávat. Jako homunkulus v zazátkované lahvi." Jak je patrno již z tohoto citátu, je Typltův text prostoupen alchymistickými motivy. Uzavření a čekání je přitom spojeno se symbolem noci a ztotožněno s počáteční fází alchymického díla, zvanou nigredo (zčernání, shnití) - což je v souladu s Jungovou psychologickou interpretací alchymického díla. Alchymie je tedy "branou", která se při interpretaci Typltova textu nabízí jako první, a to hned v nadpisu.

"Mezi černými skvrnami rozemlet

na bílý

prášek."

Michal přes noc. Michal je jméno mladého alchymisty, role, kterou má vypravěč hrát ve filmu. Jak jinak, je to anagram vytvořený ze slova alchymie. Režisér, jemuž dal Michal přezdívku Měšek, protože ve smyslu alchymie všechno směšuje, točí alchymistický příběh, pohádku o hledání Kamene mudrců. Michala lze v jistém slova smyslu chápat jako adepta, čekajícího, až dozraje čas a Měšek ho jako mistr povolá k sobě. Noc v názvu Typltova textu je typickým alchymistickým symbolem nigreda, které odpovídá na psychologické rovině uzavření a čekání, jak již bylo zmíněno. Michal "kysne" v různých místnostech a stavech mysli: "A zase znovu visím uvnitř jako ten nejprověšenější zavěšenec, pro kterého se nic nemění, ani kdyby se pověsil hlavou dolů. Možná nazrávám, možná odumírám." (Motiv viselce odkazuje na uvíznutí v situaci, ze které se člověk sám nedostane a nezbývá mu než čekat.) Michala lze rovněž interpretovat i jako "krále zlato", který musí být podle alchymistického mýtu usmrcen a pohřben (odmítnutí a čekání v podzemní místnosti, "možná odumírám"), aby se pak opět probudil k novému životu (jako postava ve filmu) a dosáhl plné slávy.

V náznaku lze v textu rozpoznat i dvě završující fáze alchymického Díla (albedorubedo), které se ovšem objevují pouze jako možnost. Zda dojde k završení, či "k úhynu ve stříbře", není zcela jasné. Albedo, zbělení, jehož symbolem bývá v alchymii světlo či úsvit, je zmíněno jako Michalova "proměna ve světlo" při promítání filmu, v němž hraje ("Zvláštní představa, že světlo někoho,opracovává'"; "Jednoho dne se to znovu otevře a já se opět vrátím do Měškova zorného pole, abych se tam proměnil ve světlo."). Završení díla, rubedo, zčervenání, symbolizované v alchymii východem slunce, je pak naznačeno v závěru textu: "To nepotrvá / Ani do rána".

Ve výčtu alchymistických motivů by bylo možno dále pokračovat. Typlt se však neomezuje pouze na alchymistické motivy, ale včleňuje do textu verše, které napodobují symbolický jazyk alchymie: "Hříva, která tě nezastřeší, / úhyn léta / ve stříbře" "Až jednou za oběh / sotva / si žilou pustím" "Nemoc z dávna zavlečená. / Bolest / rozloží les." A tak jako by zde vznikal cizí, či lépe řečeno zcizený jazyk, který oživuje magickou funkci literatury. Dochází k oslabení bezprostřední referenční funkce slov, neboť přestávají odkazovat na reálný svět. Jak říká Typlt v rozhovoru pro A tempo revue: "Ke slovu je potřeba se doposlouchat. Dostat se až k té hranici, kde se stává slovem z nějakého cizího jazyka, a znovu se ho začít učit. A slyšet, jak přichází z té druhé strany. Pro mě jsou slova znamení."

"Všechno zlatý je pro něco zlatý."

Již z veršů vtělených do textu ovšem vysvítá, že to, co Typlt z bohatství alchymie přebírá, je současně ironicky zlomeno: "Dej svedenému pít. / Pěst na oko / okem vsákne" "Brána cítí / mravenčení: / podvrhy se vrhnou" "Ono se to už z něčeho stluče / Prkotina". Téma alchymie je prosáklé ironií, která nutně nemusí být totožná s popřením. Spíše se zde projevuje ona myšlenková rozbíhavost, logika souběžné existence jevů na různých neslučitelných rovinách. V tomto smyslu Typlt například říká o Měškovi, že je "spíš hochštapler než skutečný zasvěcenec do alchymie, a přitom přece jen tak trochu zasvěcenec, a přitom pořád jenom hochštapler" (A tempo revue). Měšek má stále "tajuplně blbé průpovídky", které jsou možná narážkami na staletou hermetickou pravdu a možná taky ne: "Všechno zlatý je pro něco zlatý" nebo "Kdo vstoupí, neshnije". Měšek dále tvrdí, že tajemné zaklínadlo, odvozené od "abrakadabra", je "babrat". Vtip, slovní hříčka? Michal však vzápětí potvrzuje - "protože babrat je opravdu zaklínadlo." Podle stejné logiky je Michal adept ryzího filmového umění a přitom potřeštěnec posedlý touhou zahrát si ve filmu. Nigredo, zčernání, se v textu ironicky objevuje mimo jiné v postavě černocha: "Zvenčí černoch, ale uvnitř mouřenín." A o další příklady není nouze... V podstatě lze říci, že ironie v textu vzniká především z rozporu mezi paralelní existencí jevů na různých neslučitelných rovinách, například ve světě alchymie a v profánní skutečnosti.

"To jenom já jsem kalil vodu."

Jak již bylo řečeno, neaktivuje Typlt symbolický jazyk alchymie, ale vytváří jeho jakousi literární napodobeninu. V podobném duchu přiznává Michal, že mu o alchymii vlastně vůbec nešlo a že se za řeči o ní jen schovával: "To jenom já jsem kalil vodu. A ten kal, všechno to zvířené bahno, jsem už považoval za film, který se točí už sám od sebe."

K objasnění lze rovněž připomenout Typltův výrok o skladateli Petru Kofroňovi: "Kofroň je spekulativní typ, a v tom jsme si asi podobní. Potkal jsem ho právě v době, kdy mě silně přitahoval hermetismus, astrologie, tarot, a Kofroňovy skladby tímhle vším posluchače občas až děsí, jako by byly jejich partitury tajně vynesené odněkud z čarodějnického kabinetu. Ale člověk na to zase nesmí úplně naletět, protože tím vším zároveň prostupuje i šaškovská potrhlost, radost z mystifikace. Vždycky mi to připomene, že ústřední tarotovou postavou je Blázen." (A tempo revue) Radost z mystifikace? Ano, i téma alchymie a napodobování symbolického jazyka v Michalovi přes noc můžeme chápat jako literární mystifikaci.

"Film, který protrhne plátno"

Podstatným tématem Michala přes noc však není pouze mystifikace uměním, ale i umění jako takové. Rovněž paralela mezi alchymií (která bývá ostatně označována jako "Umění") a uměním (filmovým) je zde očividná. Michala lze interpretovat mimo jiné jako příběh o hledání uměleckého Kamene mudrců, při němž se umělec podobně jako alchymista snaží dojít k Velkému Dílu. V tomto smyslu také Michal hovoří o ryzím umění, přesněji řečeno o "ryzím filmu": "Film, který protrhne plátno. Film do sebe. A mimo film. Podprahový, tajně se přiostřující, možná i úplně neviditelný film. Proud nepostřehnutelných obrazů, který se prosmekne mezi jednotlivými záběry a bude je přímo před očima rozežírat a vymývat, až se zjeví něco, co se nedá natočit a co je k neuvěření."

"Teď, chodba!"

Michal mluví o jakémsi samovolném vzniku, o "zjevení" a zhmotnění uměleckého díla ve skutečnosti. V této souvislosti je záhodno připomenout alchymistický pojem, který Typlt v textu přímo nezmiňuje, avšak který znovu podtrhne paralelu mezi alchymií a uměním. Imaginatio značí v alchymii oživení nevědomého a jeho vtělení do hmoty. "Alchymie není míchanice" - čteme v Michalovi přes noc. Alchymista není jen chemik, který pouhým smícháním ingrediencí získá Kámen mudrců. Alchymii je vlastní významný psychologický aspekt (tříbení osobnosti) a aspekt metafyzický. Imaginace je v alchymii uskutečnění obsahů vědomí, existujících mimo empirický svět.

Podobně lze samozřejmě pojmout i imaginaci v umění. Umělcova imaginace obejme obsahy nevědomí a vtělí je do hmotné podoby uměleckého díla. Takové pojetí umění je samozřejmě typické především pro literární směry, vycházející z a-mimetického ztvárnění skutečnosti. Připomíná se nám surrealismus: ovšem alchymie i surrealismus čerpají z jiné povahy "nevědomí". Alchymie je ještě ukotvena v náboženském světonázoru a ony nevědomé skutečnosti, jež existují mimo empirický svět, je tedy nutno chápat v náboženském kontextu. Surrealismus se naopak zaměřuje na sílu imaginace především z psychologického hlediska.

Snová skutečnost se projevuje i v Michalovi přes noc. Zákony logiky a kauzality pozbývají všeobecnou závaznost. Zhmotnění imaginace, její převedení do "hmatatelné skutečnosti" je přímo tematizováno; kupříkladu hned v úvodu, kdy si Měšek všechna schodiště, která kdy natočil, doslova obtočí kolem prstu a balancuje s nimi, a když je vzápětí nechá zřítit, poskládají se z nich schody do podzemní chodby. "Teď, chodba!" zavelí Měšek a schody hned vedou Michala do dalších prostor, kde se příběh odehrává. Původně záběry z Měškových filmů najednou získávají vlastní existenci a začínají určovat další průběh příběhu.

"To si radši prošlapu pár slepých cest."

"Surrealistické" ztvárnění skutečnosti, propletené snovými prvky, je pro Typlta jistě významným vlivem, nikoli však něčím, co by bylo slepě přejímáno a imitováno. Pro Typlta je naopak příznačné hledání nových cest. Podobně jako Gerhard Rühm (viz toto číslo Souvislostí) čerpá i on nové možnosti literatury mimo jiné z přesahů do ostatních oblastí umění, ať už je to hudba, výtvarné umění či film. Umění vnímá jako jeden svět, jejž netřeba striktně rozdělovat. Typlt vytváří zmutovaná autorská čtení a radiofonické kompozice (např. že ne zas ažŠkrábanice s Michalem Ratajem), texty pro autorské knihy Jana Měřičky (např. Vniveč, Hlavolomy, že ne zas až), autorské filmy (prolínání textu, zvuku, obrazu - např. Shadow Playči Vinice s Viktorem Kopaszem).

Michala přes noc lze proto chápat i jako prolnutí literatury a filmu. Je to vlastně film přenesený do literatury. Text je rozdělen na pět "filmových" částí (1. Scénář / Režie, 2. Střih, 3. Scénář / Režie, 4. Střih, 5. Scénář / Režie) a čtením se jaksi sám od sebe točí film, "který protrhne plátno" - ač neprotrhne papír.

"Alchymie není míchanice

míchanice není chumelenice"

Ve třech scénářích, včleněných do textu, si Typlt pohrává se souhláskami slova alchymie a různě je přeskupuje do slov. Umění se zde tak jeví jako kombinatorika stavebních jazykových prvků. Přitom ovšem zároveň platí také, že umění "není míchanice", je mu naopak vlastní jistý snad až magický aspekt. V této souvislosti nelze nepřipomenout Ursonátu Kurta Schwitterse (Jaromír Typlt ji přednáší spolu s Pavlem Novotným, viz www.typlt.cz), v níž se kombinatorika jednotlivých hlásek převtěluje do jakéhosi magického, hudbu připomínajícího prajazyka. I v Michalovi přes noc zůstává zachována ona dvojznačnost, verše včleněné do textu jsou - podobně jako Schwit...tersův text a jako některé texty Gerharda Rühma - magickým jazykem, ale zároveň i "hrou s písmenky", kombinatorikou hlásek.

"A nadhled zraje v nedohlednu"

Ani teď, na konci těchto roztroušených poznámek, před poslední branou, se nemohu ubránit pocitu, že se mi Michal přes noc znovu a znovu vysmekává, že mi znovu a znovu uniká. Podobný dojem jsem měla i při jeho stisku-překladu do němčiny, se kterým jsem se loni doslova potýkala. Texty Jaromíra Typlta, na první pohled libovolné, jsou do detailu promyšleny a propracovány. Sám se v této souvislosti vyznal: "Mně se zkrátka líbí úplně jiná představa svobody: ta paradoxní. Svoboda ne jako ...odvaz, ale jako vnitřní průlom, ke kterému se ovšem musíš dost tvrdě prodozorcovat. Proškrtat, mluvíme-li o textech." ("A nadhled zraje v nedohlednu", Tvar 04/2009)

Striktní racionalita je u Typlta vyvažována stránkou obsahovou. Vzniká rozpor mezi surrealistickou snovostí, iracionalitou a autorskou invencí na straně jedné a přísně racionální výstavbou, propracovaností textu, autorskou intervencí na straně druhé: "Už dlouho jsem pochyboval o tom, proč mě vlastně tak fascinuje vizionářství, iracionalita a intuice, když sám o sobě se držím spíš při zemi a všechno ženu přes rozum. [...] je vlastně absurdní, že jsem se kdysi našel zrovna v tom dalíovském surrealismu plném fantasmagorií a přeludů." (Tvar) Pro překladatele je text, v němž sedí každé slovo - tedy jemuž je vlastní "prodozorcovaná svoboda" a přitom na jehož dno nelze dohlédnout -, fatální záležitostí a takřka nekonečným procesem.

Nikola Mizerová (1977) vystudovala germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, působí na katedře německého jazyka Technické univerzity v Liberci. Jako překladatelka spolupracuje s nakladatelstvími Volvox Globator a Trigon, s Pražským literárním domem autorů německého jazyka a Goethe-Institutem a s Jaromírem Typltem. Do němčiny přeložila Michala přes noc a další Typltovy texty.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1309